Krt.Ek

Pokud RDK píše, že Piti Piti Pa je snad jediný film, s Funèsem, který se mu skutečně líbil, tak já musím napsat přesný opak, Piti Piti Pa je první funèsovka, u které jsem fakt trpěl – částečně za to asi může fakt, že je tato komedie situována do – pro mě nepřitažlivého – světa profesionálního tance, ale… ale vážně, jsem jediný, komu přišlo, že cca tříminutová Píseň hajného a dcer z Trháku, která variuje obdobnou situaci (otec chrání své dcery, resp. otcovská figura chrání své svěřenkyně před muži), má v sobě víc humoru a šarmu než zhruba osmdesátiminutové Piti Piti Pa? Bez toho v druhé polovině náhle se objevivšího batolete, které nejedné postavě zamotá hlavu, by u mě film dopadl zřejmě ještě mnohem, mnohem hůře… 40 %

Dokter Vlimmen u mě doplácí na to, že filmy o zvěrolékařích porovnávám s herriotovkou zkušeností (kupř. zde), ta je pro mě už zkrátka jakýmsi mustrem, a zatímco do Darrowby s jeho svéráznými obyvateli se budu vždy rád vracet (pro další lekci z humanismu; každý zde zná svou roli a všichni se snaží o obecné dobré), o vesničce, kde ordinoval dr. Vlimmen (Peter Faber) už nechci slyšet – vládnou zde totiž předsudky a politikaření, s tím se těžko a v tom se těžko pracuje. ;-) Ano, vím, že bych neměl hodnotit filmy dle toho, jaký fikční svět konstruují, jako potencionální přistěhovalec (kór když se v tomto filmu režisér a scenárista v jednom Guido Peters zřetelně staví na stranu pokrokového dr. Vlimmena, zcela očividně mu je to konzervativně-katolické cítění vesničanů - které si možná v mladí zažil, kdoví? - protivné), ale ani ten střet rozumu s tmářstvím (jakožto zakládající mýtus éry osvícenství vepsány do mnoha kulturních artefaktů moderní doby) se tu neozývá tak křiklavě, jako v jiným filmech na obdobné téma, nakonec je až pohříchu redukován na banální storku o falešném obvinění ze znásilnění (nepřeme se prosím o pojmy, každý mravokárce přeci ví, že když o generaci starší, finančně zajištěný muž svede svou služebnou a počne s ní dítě, tak je téměř stejný hřích jako nekonsenzuální, násilný sexuální styk). Nakonec nejvíc zaujme naturalismus scén veterinárních zákroků, na sedmdesátá léta celkem odvážné. Díky za tip Willymu Kufaltovi! 65 %

Když už nic jiného, tak filmu nemohu upřít, že ve mně opětovně vyvolal touhu zahrát si Hitmana - ještě jsem si ho tedy neukradl (jestli mě prasknete, tak budete mít nehodu!), ani nevím, jestli tak vůbec učiním, přeci jen volných gigabytů na disku závratné ubývá, navíc jsem si vědom svých schopností (bez tak by to dopadlo tak, že bych nepřešel přes první misi, tak bych hru po týdnu se vztekem smazal), ale i tak, je to takový malý bezvýznamný plus… Jinak se tentokráte shodnu s Kateřinou Grosmanovou (KevSpa): rutinní thriller, postavený hlavně na vizuální stránce, s pár napínavými akčními scénami, to mně přijde jako přesné shrnutí toho, co The Mechanic ve finále divákovi nabízí. Hvězdičku bych přihodil, kdyby se film nebál spoiler odpravit Arthura Bishopa (Statham), to, že i na konci zůstává nezastavitelným „strojem na zabíjení“, který je vždy o krok napřed před svými protivníky, mně přijde celkem laciné, tak je to skoro v každém druhém akčňáku; a že v tomto konkrétním případě měli tvůrci kvůli morálnímu kreditu titulního „hrdiny“ slušně nabito, aby revidovali jeho „karmu“ spoiler, škoda. Nevím, co by se muselo stát, abych dal šanci pokračování. 60 %.

Můj čtvrtý Wajdův film (po Krajině po bitvě, Katyni a Mžitkách), a asi první, o kterém bych řekl, že jeho téma není bytostně politické, nýbrž existenciální – i když nepochybuju, že Lasocki (John Gielgud) mohl zazářit, jelikož opustil východní blok, a Adam Pietrzyk (Andrzej Seweryn) zakrněl, jelikož zůstal (resp. o emigraci zřejmě ani neuvažoval), jinými slovy: nemocný strom neplodí zdravé plody. ;-) Ale i tak si myslím, že by se příběh filmu mohl odehrát v jakýkoliv společenských souřadnicích (směřuje k soukromé sféře, rodinnému a profesnímu životu, oblastem, které si dokážou uchovat aspoň částečnou autonomii i v totalitním zřízení), vždy a všude (tedy i dnes a tady), když vedle sebe postavíte člověka, který žije svou práci, je v ní úspěšný, miluje ji, a někoho, pro koho je výtahem k moci, pouhým prostředkem, tak je jasné, že první druhého zastíní a zároveň vyvede na světlo jeho mrzké motivace a pochybný charakter. Díky za tip Willymu Kufaltovi! 75 %

Krškův celovečerní autorský skoro-debut (termín autorský skoro-debut volím pro fakt, že Ohnivé léto točil Krška v tvůrčím tandemu s Františkem Čápem) je prvním filmem, ve kterém hrála Lída Baarová po svém dramatickém návratu z Německa (a zároveň jedním ze dvou filmů, v němž hrála se svou sestrou Zorkou Janů, tím druhým byl snímek Madla z cihelny). Zajímavostí budiž, že Roza, mladá žena, kterou Baarová ztvárnila, byla do filmu dopsána na poslední chvíli, přímo na tělo Baarové. Asi netřeba průkaznějšího důkazu, že pro Kršku je zásadnější (přírodně-milostná) atmosféra snímku než jeho příběh, než to, že hlavní ženská postava filmu byla přidána až dodatečně, v procesu vzniku. My se pak z tohoto tvůrčího rozhodnutí můžeme těšit, minimálně proto, jelikož scéna, v níž Lída Baarová (Roza) zpívá píseň Milujem to, co ztrácíme patří k nejsilnějším okamžikům protektorátního filmu vůbec (mimo kontext filmu i pro nedávno skončenou aférku Lídy Baarové s Goebbelsem); mimochodem tato píseň sehrává důležitou roli i v dokumentu Heleny Třeštíkové o životě Lídy Baarové s názvem Zkáza krásou. 70 %

Beyond Utopia, dokument téže naléhavosti jako Welcome to Chechnya, podoby útlaku a rezistence (resp. lidskoprávního aktivismu) snímané napřímo, bez prostředníků. Jeden ze zásadních příspěvků k tématu fungování KLDR (třeba vedle knihy koreanistky Niny Špitálníkové Svědectví o životě v KLDR, díky níž jsem si vlastně sehnal i tenhle snímek). Až zas bude brečet, jak je to tady (v ČR) zkurvený a že se tu nedá žít, připomeňte mi, že jsem viděl tenhle film. Já bych si zase dovolil připomenout Kim Čong-unovi (a jemu podobným), že lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech, základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné. 75 % [dafilms]

Britskou herečku N. Watts mám aktuálně v oblíbených (červenec - prosinec 2024) i díky horrorům, ve kterých hrála (Kruh, Funny Games USA, částečně i Mulholland Drive, to jsou všechno výborné filmy), a tak jsem se rozhodl, že zkusím zhlédnout nějakou další její žánrovku. Vybral jsem si francouzsko-kanadský koprodukční film Oppression (an. dis. n. Shut In; č. dis. n. V pasti) z roku 2016, což ale nebyla zrovna nejšťastnější volba. Snímek selhává hlavně po scenáristické stránce, jeho scénář je směsicí klišé a nesmyslů, u těch nejkřiklavějších cítím akutní potřebu se z toho vypsat. Bacha spoilery! Cca celou první hodinu se hlavní hrdinka, dětská psycholožka Mary Portman (N. Watts), po zmizení svého pacienta (resp. klienta; psychologové nejsou lékaři), cca pětiletého hluchoněmého chlapce Toma, strachuje, že tento zahynul ve sněhové bouři, a teď ji, a jejího na lůžko upoutaného, bezvládného nevlastního syna, chodí strašit jeho duch. Resp. ono si to nemyslí, ona váhá, jestli se po jejím domě pohybuje duch, nebo trpí halucinacemi. A teď v čem spočívá problém? Proč by si žena, který svůj profesní život zasvětila psychologii, měla myslet, že ji ohrožuje duch, na základě čeho? A další zvláštnost:, když už se dokáže zalarmovat, proč neopustí svůj domov? Ať už tak nebo tak (tedy jestli ji a jejího syna ohrožuje něco paranormálního, nebo jí hrozí psychické zhroucení), tak by asi neměla zůstávat sama, kór když se blíží sněhová bouře! Je prostě nesmyslné, že si racionálně uvažující žena, která se doslova živí diagnostikováním problémů a jejich řešení, dokáže uvědomit, že se blíží průser (její totální vyčerpání a vyhoření), aby si to pak podložila duchařskou bajkou, a úplně rezignovala na jediné smysluplné řešení - navíc všichni z jejího okolí jí toto řešení nabízejí (totiž odjezd z jejího domu, víc odpočinku). ___ Ve finále se divák dozvídá, že se v tom domě děje fakt něco nekalého, že naše hrdinka netrpí bludy, v domě však neúřaduje duch, nýbrž zdánlivě nepohyblivý a bezvědomý syn naší hrdinky, který si ji takto k sobě připoutává! To snad nebylo myšleno vážně, ne?! Dokážu pochopit, že někdo nedokáže udělat to, co je pro něj nejlepší, v tomto konkrétním případě, že žena nepouští dům, i když si uvědomuje všechny problémy, je to zvláštní, ale dalo by se vyargumentovat, proč to neudělala. Ale nikdo mi nenamluví, že celý půlrok (i kdyby to byl týden; přeci jen, tihle lidé jsou sledování, tak i kdyby se zmátořil a během toho si uvědomil, že pro něj bude výhodnější předstírat, že se nezlepšil, tak ho prostě přístroje a lidé, kteří ho sledují, odhalí) nikdo neodhalí, že jeden psychopat předstírá absolutní nehybnost, vegetativní stav. To je prostě nebetyčná kravina. ___ Asi už nemá moc smysl se zastavovat u dalších nesmyslů, ale nedá mi to. Psychiatr (zřejmě, má pravomoc předepisovat léky) naši psycholožky odhalí přes webkameru, že je jeho pacientka v nebezpečí, vydá se jí na pomoc, snaží se uvědomit policii, vypadá to, že se mu to podařilo... ale stejně přijede do domu dřív než oni (a to se cestou vybourá, diváci musí vidět, že jsou hrdinové odříznuti od světa) a nechá se hloupě zabít. Proč? Horror si prostě žádá aspoň jednu tragickou smrt (a dítě holt zabít nemůžete). 40 %

Úvodem, nelze neocenit netradiční formu, Vítejte v Sarajevu je snímkem zpola dokumentárním, zpola hraným, a už tím se vymyká ostatní produkci a už tím si říká o divákovu pozornost. Je tohle formální ozvláštnění v tomto konkrétním případě pouhá manýra? Neřekl bych, vypadá to, že tvůrci měli reálné záběry z válečného Sarajeva, a k těm inscenovali (tj. natočili) podmínky jejich vzniku (což mně zní hodně osobitě, průkopnický), vlastním tématem filmu se tak stávají podmínky práce válečných reportérů. Nejsilnější je film: a) v odsudku tzv. kolektivního Západě (země EU a USA), čímž mě připomněl reportážní knihu Jana Urbana Všem sráčům navzdory, b) a ve vystižení bezmoci novinářů. K bodu a) samozřejmě netuším, zda bych byl v l. 92-95 zástancem bombardování Bělehradu (bezprostředně po vpádu Ruska na Ukrajinu jsem si vnitřně říkal, že Západ by měl zdrženlivý, že by neměl vojenský zasáhnout - třeba v podobě vyhlášení bezletové zóny -, jevilo se mi to tehdy jako vyhlášení 3. sv. války jinými prostředky; tím, že tam ta bohužel válka stále trvá, tak je pro mě stále nemožné si tento postoj kriticky vyhodnotit...), ale to blábolení, spoiler že tu Západ není od toho, aby každého zachraňoval, že Sarajevo není v současnosti nejhorším místem k životu, že je až čtrnácté (wtf?!), ta neochota evakuovat jeden jediný sirotčinec spoiler, to se mi fakt poslouchalo těžce! Že zatím zním celkem nadšeně, tak proč pouze za 3*? Z dvojího důvodu: 1) Převodem z jednoho média (resp. dvou - televizní a novinová reportáž) do druhého ta látka ztrácí náboj. Číst si spoiler reportáž muže, který zachránil děvčátko ze sarajevského sirotčince tím, že se ji rozhodl adaptovat, číst si o průběhu této záchranné operace spoiler, tak automaticky volám: dejte mu Pulitzera! Když ale totéž vidím zpracováno filmově, tak Oscara nežádám. Proč? Má hypotéza zní, že za to zřejmě můžu to zprostředkování. 2) Používat autentické válečné záběry (kór když nejste jejich autory; nechce křivdit, třeba u toho Winterbottom byl) mně vždy přišlo dost laciné, že si tvůrce tímto dost zjednodušuje práci - kdo by se nerozhořčil (či nedojal) nad záběry rozstřílených civilistů? Opět nikomu nechci křivdit, ale i při nejlepších možných úmyslech (ukázat světu tu hrůzu) se vždy horko těžko zbavuju podezření, že se někdo snaží manipulovat mými emocemi. Nadto poslední dobou přemýšlím, jestli tyhle záběry, když jsou prostě vsázeny do jiného kontextu a jsou něčemu prostředkem (třeba tomu natočit co nejautentičtější film o válce v Bosně), paradoxně neotupují diváckou citlivost, jestli nepřenášejí jen obraz zbavený děsu a bolesti, pouhý němý výkřik? 65 %

C. Zidi má rozhodně lepší filmy (kupř. filmy s Les Charlots, trilogii Prohnilých - I., II., III., funesovky Křidýlko nebo stehýnko a Jeden hot a druhý čehý, komiksovku Asterix a Obelix), Nenapravitelní za mě dojíždí na svou fragmentárnost, na to, že sází pouze na situační humor (ad hoc), všimněte si, že ten film vlastně nic nevypraví (blížící se maturita není primárně dějovým úběžníkem, ale úběžníkem časovým, není cílem o sobě, nýbrž časovým rámcem, které postavy filmu ukotvuje; na druhé straně tahle rozvolněná struktura koresponduje s bezstarostností studentů, prostě se to někdy v budoucnu stane), to, co ten film dělá, je to, že s každým dalším obrazem započíná, graduje a uzavírá nové a nové gagy (což není tak úplně přesné, některé gagy se totiž opakovaně vracejí, spoiler za všechny vzpomeňme ten, kdy jeden ze studentů znovu a znovu okrádá svého spolužáka o motocykl, který mu pak prodává spoiler) - osobně mě nejvíc pobavil "učební stroj", který každou chybnou odpověď sankcionoval udělením pohlavku; tomu, panečku, říkám vynález. :-)) Tenhle přístup má pak ten zvláštní důsledek v tom, že spoiler se zhruba polovině filmu, resp. jeho poslední třetina proměňuje antagonista, na místo ředitelky školy (Maria Pacôme), která je schopná udělat doslova cokoliv, aby její studenti u maturity uspěli (čemuž se studenti brání, protože si chtějí prodloužit "dětství"), čímž by pozvedla prestiž své školy, nastupuje komisař (Michel Galabru), který se chce studentům pomstít tím, že naopak zabrání jejímu úspěšnému odmaturování (po výbuchu bomby ve škole, ve kterém nebyli studenti tak úplně bez viny, nad nimi visí hrozba vězení, podmínkou jejich osvobození je úspěch u maturity) spoiler. Abych tento komentář nějak uzavřel, největší radost mně film nakonec udělal hereckou účastí Daniela Auteuila, bylo zajímavého ho sledovat v začátcích jeho kariéry; co se týče mého hodnocení, rozhodoval jsem se mezi 3 a 4*, nakonec jsem si to vyhodnotil tak, že humor adaptací Žákových knih ze školních lavic (Škola základ života, Cesta do hlubin študákovy duše) mně je o něco bližší a že by nebylo fér, aby u všech tři filmů svítil tentýž počet hvězdiček. 65 %

Co se týče filmografie Johna Waterse, jednoho z enfants terribles americké kultury, tak doposavad jsem měl to štěstí toliko s Pink Flamingos, což je tedy - bez ohledu na to, jaké stanovisku k němu ten který divák zaujme - naprosto unikátní film, možná ho znáte (u těch, kteří neví, o čem je řeč, neumím posoudit, jestli to je dobře, nebo špatně :D). Kdo ho zná a kdo by se bál, že Hairspray nabízí podobný zážitek, tak se nemusí děsit, Hairspray je relativně umírněný film (= bezmála konvenční), i když minimálně díky herecké účastí Divine (i zde se "zhostila" maminkovské figury) lze vystopovat, že mé své kořeny v undergroundu. Krom toho snímek nabízí vpravdě "sluníčkový příběh", v němž může být otázka zrušení segregace černošského obyvatelstva a jeho plného včlenění do většinové společnosti zdárně vyřešena vítězstvím v bizarní televizní taneční soutěži. Měl bych-li filmu najít místo někde v univerzu amerického filmu, tak bych ho umístil mezi Pomádu, z které si dle mého tak trochu střílí (minimálně přestylizováním dobové módy) a Protivný sprostý holky, to tím, jak výraznou roli ve filmu hraje nevraživost (resp. rivalita) mezi Tracy (Ricki Lake) a Amber (Vitamin C). Soundtrack byl samozřejmě výborný, (znovu)objevil mně některé starší hity (kupř. Foot Stompin’). 75 %