Gilmour93

Trýzní, poněvadž je traumatizovaný. Trpím, protože jsem nepoučitelný.. Postavy? S ohledem na situaci meloucí debility, nezajímavé, s make-upem na tváři i po sérii mučení. Osvalenec v bílém nátělníku spíš patřil na stage k Backstreet Boys. Gore? Polykání broučků, červí kontaktní čočky a nějaké to bodání. Všechen obsah i formu jsem už Saw, nápad je pro Aldersona cizí slovo. Děj? Když se týranému kvartetu rozsvítilo, odkud se (ne)zná, můj rozum zastavil na značce STOP, prolínání časových rovin moc neklape a natahovaný závěr spolupracuje s klišé tak úzce, že splynou v jedno. Možná jsem čekal, že to zachrání Richard, u jehož zlověstné držky kdysi někdo nestoupl na Brzdu, ale to byl z mé strany jen pošetilý optimismus..

Na úděl nežehrající mateřská láska, paličatostí živená vůle, rodinná pospolitost utužovaná zlými časy a ty nejtěžší bitvy odehrávající se uvnitř. Oheň irské syrovosti, z kterého přes to všechno sála životní optimismus.. Opěvovat výkon Day-Lewise je jako nosit Iry do hospody na pintu, přesto musím poznamenat, že nebylo vteřiny, ve které by nebyl Christy Brownem. A s tím plnovousem už s předstihem 23 let vyhrál casting na roli Abrahama Lincolna..

No brain, more pain. Oživlé mrtvoly potvrzují svou závislost na analgetiku, pitoreskní léčivo na pultech márnice a přilehlého krchova se odmítá vydat. Alien Father O'Bannon chtěl zábavnou tvář, ale nedostatek nápaditosti ji zastřel průměrností. Při hodnocení je potřeba zohlednit ducha doby, ale stejně mi přijde divné, že na filmu tohoto ražení je jediná vtipná věc sprejem nastříkaný nápis „No Future“ na bráně hřbitova..

Obhajovaní svině u soudu. Neděje se to i teď..? Interesantní fraška z francouzského středověkého venkova, která s lehce detektivním nádechem přibližuje tehdejší nezvyklé justiční praktiky (něco jako Právo a pořádek ve chlívě). Vše klátící Firth se zmuchlanýma tesilkama na hlavě, kněží Holm se sympaticky pragmatickým přístupem, nahé vnadné ženy s depilačními anachronismy a spíše stylizovaný než nějak špinavě autentický pohled do doby, kdy bylo protiprávní lítat na koštěti a líbat ďáblovu řiť.. Je tu jeden zvláštní paradox. Říká se středověké tmářství, ale když nyní někoho svým útokem usmrtí zvíře, je většinou rychle zabito či utraceno. Tehdy alespoň dostalo právního zástupce a mohlo doufat v osvobození při soudním procesu. Třeba zrušit líčení, protože nebyl zajištěn překladatel, svalit to na nepříčetnost nebo podplatit soudce nabídkou sexu..

Ve světě, kde se řeší emisní limity sekačky na trávu, zatímco mořská monstra nerušeně dští tisícovky tun oxidu síry, je tak snadné být pokrytcem.. Můžete se rozčilovat, můžete lomit rukama, můžete vést řeči, jak je to hrozné, můžete protestovat, stěžovat si, vyzývat k bojkotu, ale tohle všechno je vždycky hravě přehlušeno něčím jiným. Slyšíte to..? Money Talks..

Scénáristicky nepříliš ošetřená variace na téma v nouzi poznáš přítele, ve které si rozklad vztahu komorního dua zasloužil o něco více péče, nicméně ve svém formátu a univerzálnosti námětu (krize obnažující charaktery) to docela funguje. Švehlík odvedl svůj standard, Málková jako rozmazlená hysterka házející vinou jak blátem byla ve své vzrůstající nesympatičnosti také přesvědčivá. Policie ČR, co tady pomáhá k rozchodu a chrání od klidného spaní, to rozsekla dle předpokladů..

Bytný tvůj tě uzdraví! Nezáživnou expozici zakončenou mňoukajícím krocanem a Ježíšovým oblíbeným typem kotvení, vystřídalo psychologicky mělké a napětí prosté pojednání o pocitech a potřebách členů jedné bytové sekty. Když jsem při něm po dvacáté šesté uslyšel slovo „komunita“, chtěl jsem hodit do obrazovky vázu. No a pak přijde pár minutové finále, při kterém se nacáká trocha krve a bez skrupulí ukradne závěr The Invitation od Karyn Kusama. Asi aby si člověk v rámci srovnání uvědomil, jaké neatmosférické a beztvaré dílo ze sebe pan Marmor vytesal..

Únik. Od neporozumění nebo nezájmu okolí, školní šikany, krutosti světa a dalších nyní už možná malicherných problémů dětství a dospívání. Kdo z nás jej nehledal.. Pro mnohé jistě osobní téma, ale forma a technické zpracování nedovolí čerpat všechen potenciál. Na vině jsou nepřesvědčivé výkony herců (s výjimkou pevné křehkosti slečny Robb a dreamteachera Deschanel), disneyovské songy zvyšující tvorbu ušního mazu a i když o ně tady až tak moc nejde, lacině působící triky. Lacinější už bylo jenom to, že T-1000 z tekutého kovu pracuje v železářství.. Nemohu si pomoct, ale tematicky podobné Dangerous Lives of Altar Boys se mě svou autentičností dotklo mnohem víc. Možná i proto, že jen ti, co nejsou k tobě hluší, ovládnou srdce tvé i duši..

James Stewart měl celou nohu v sádře, Shia na ní měl sledovací náramek. Z těchto důvodů je jasné, že nemohli opustit dům a mohli se naplno věnovat životu nebezpečnému šmírování. Tady mi však vrtalo hlavou, proč má sádru na ruce mladík Ben? Friedkinova Chůva potkávající Disturbii sice přináší stravitelnou porci teenage křepčení na téma witch-in-the-woods a pár slušných triků s mrazivým potenciálem, nicméně na poli zábavy se i vzhledem k cílovce mohli snažit mnohem víc a po podivném twistu, vnášejícím mimochodem světlo do přítomnosti gypsu, jsem už jen očekával konec, kdy se zablitý Ben probere na podlaze koupelny vedle prázdné lékovky od Vicodinu a my zříme, že to všechno byl jen sen..

Ollie? Yes son. I want to kill you.. Možná to bylo tím, že jsem první viděl famózní dokument Toma DiCilla, ale Stoneovy licencované dveře vnímání mi zůstaly zavřeny. V koncertních pasážích se povedlo přiblížit nepřenosného ducha meskalinové éry a Kilmerova transformace je bezesporu působivá, nicméně nastavená rytmika narace a postupné zabředávání do stereotypu pro mě byly čím dál tím víc nestravitelné. Stejně jako ta povrchní bulvarizace, která měla vyprávění oživit konflikty, ale ve svém důsledku jen odstavila na vedlejší kolej citlivost a inteligenci ústředního bohéma. Pokud nejste fanda The Doors, nutí vás to k soudům, nenávisti, či nezájmu. Nepředpokládám, že to Stone takhle chtěl..