danliofer

Zápletka filmu mi až tak zajímavá nepřišla, ale co mne opravdu okouzlilo, byla hra se zvukem - sekvence, kdy hrdina projíždí různými zeměmi, o čemž se dozvídáme z frekvencí rádií, mi na dlouho utkvěla v paměti. Navíc jsem díky Wimu Wendersovi objevila nádherný hlas a projev Teresy Salgueiro - http://www.myspace.com/terezasalgueiro - A s ní i novou kapelu Madredeus. Hned jsem si tehdy běžela pro jejich CD Ainda... To je mi na filmech Wima Wenderse sympatické - vždycky pro mě objeví nějaké zajímavé místo a s ním i novou zajímavou kapelu:-)

... to abychom neměli o Japoncích zkreslené představy:-) Silný film, založený na skutečné události. Co s jedním udělá chtíč ad absurdum...

Zde jsem poprvé Johnu Malkovichovi nevěřila... Celý film je příliš kašírovaný a jen těžko se lze s kýmkoliv ve filmu ztotožnit...

Netvor kráčející krajinou v kápi... to jednoho nenechá klidným stejně jako celá tehdejší zfanatizovaná mašinérie moci...

John Malkovich jako citlivý hromotluk je zde opravdu úchvatný nemluvě o kvalitách filmu jako celku. Gary Sinise odvedl v dvojroli herce a režiséra opravdu kus práce. Mimochodem stejnojmennou knihu O myších a lidech Johna Steinbecka též velmi působivě načetl pro poslech. Vyšlo v nakladatelství Pinguin Modern Classics: http://www.amazon.co.uk/Mice-Men-Unabridged-Penguin-Classics/dp/0141802278 Jak vidno tento příběh je Sinisova srdcová záležitost, a proto je to znát jak na náhrávce, tak i na výsledné podobě filmového ztvárnění.

Film, který donutí člověka se zamyslet, jak se mohou postoje a city lidí proměňovat v průběhu času v konfrontaci s vlastním pocitem viny. Tak trochu mi film připomněl podstatu Dostojevského Zločinu a trestu. Jeden může utéct před zákonem, leč neuteče před sebou samým...

Když se řekne vietnamský film, vždy se mi jako první vybaví tento absolutně minimalistický snímek. Jako by s vůní zelené papaje ožily vzpomínky na Vietnam, ve kterém člověk nikdy nebyl... na Vietnam, jak ho neznáme... ještě teď po letech se mi vybavuje minimalisticky zachycený chlapecký palec u nohy na okraji vědra s vodou... Jako když se člověku s určitou vůní parfému přehraje před očima život vzdálených vzpomínek... Taková je i Vůně zelené papaje. Proto pět hvězdiček.

Tento film jsem viděla už před drahnou dobou, leč hudba z něj mi často zní v uších... Ještě teď vidím smějícího se Foresta Whitekra v bílém véčkovém svetříku pohazujícího si s baseballovým míčem, jak se v reminiscenci zjevuje hlavnímu hrdinovi v podání Stephena Rey... Proč se mu směje není radno prozrazovat předem, aby jeden nepřipravil jiné o nečekanou pointu... Jo a jak je to s tím štírem na zádech želvy, který si prostě nemůže pomoct... Tak to je to, proč vidět tento film - a to nejen jednou.

Film, který mě oslovil jako žádný jiný. Slovy nevyjádřitelný, jelikož se v něm na mnoha úrovních v průběhu proměn ročních období jeden dobírá základních pravd o sobě... A kolikrát se nechtěně pousmějete nad krutostmi malého kluka... Paradox...

Povahám se slabším žaludkem nedoporučuji. Zažila jsem při vysílání tohoto filmu v kině Aero, jak ze sálu vynesli několik lidí, kteří u filmu omdleli - snad tím letním horkem, snad tou podívanou, která i skrz prsty byla fakt silná. Potoky krve v jiných filmech jednoho nerozhází, a tady si režisér vystačil s pár rybářskými háčky, aby se jednomu udělalo pořádně nevolno a přitom to nebylo prvoplánové. Můj první střet s opravdovou asijskou minimalistickou "tvrďárnou":-)