kleopatra

Alice nejiskří Woodyho typicky sebemrskačským humorem a ironií, přesto se mi svou úsměvnou křehkostí - možná ten pocit vzbuzuje i éterická Mia - zalechtal pod kůži. I když je o ženě, která má všechno jen ne zájem muže, neotravuje (ještě to tak) hloubkovou psychosondáží do jejího "rozervaného" nitra, naopak Mia- Alice je roztomile naivní a rovněž tak její reakce na "šikovné" bylinky od Dr.Yanga ("ono to vážně uvolňuje").

Je zvláštní, že film o ženě hledající místo k šťastnému žití se mi líbil už v době, kdy jsem ještě netušila, o čem to vlastně je. Hltala jsem Ellen Burstyn - Alici tak sympatickou a uvěřitelnou. Přestože se zdá, že její příběh plyne docela klidně a obyčejně, o prekérní situace není nouze - z utlačované manželky se stane truchlící vdovou, matkou tygřicí, řidičkou, barovou zpěvačkou, servírkou ..... sebe i syna chce ukotvit a mít "už trochu klidu", ale na otázku, co přesně to znamená, odpoví "nevím", protože definovat štěstí není snadné. Velkou pochvalu zaslouží scénář, který nabízí mnoho moudrých myšlenek v úsměvném a hřejivě lidském balení.

Politika, armáda, rakety a láska na Hawai podané jako takové odlehčené drama, či co. Mám tyhle mezitvary docela ráda, ale po shlédnutí Aloha jsem si řekla jen: proč? Vlastně to bylo už během sledování. Nic mi to nevzalo, ale taky mi to nic nedalo. Jsem mrzutá tim víc, že jde o režii Camerona Crowea. Kam se poděli okouzlující Singles? Kam se poděla podmanivost Almost Famous? Každý jeho další film je mi vzdálenější.

Síla od prvních minut, kdy se Salierim v nosítkách běží sluhové do špitálu, sněží a do toho řve hudba. Formanovi se podařilo natočit životopisný film o hudebním skladateli tak, že se lidi, kterým vážná hudba nic neříká, sebrali a šli si koupit aspoň Malou noční hudbu a vůbec se najednou byli schopni podívat na kult kolem historické postavy nikoliv jako na sochu, která stojí někde v hale LŠU, ale jako na skutečný život skutečného člověka z masa a kostí i s odvrácenou stranou slávy. Kostýmy, které vytvořil Theodor Pištěk, jsou úchvatné a propracované do posledního detailu. Hudební kousky jsou skvěle vybrané a perfektně načasované, zvlášť povedená je scéna, kdy Mozartův diktát Requiem Salierimu je podmalován hotovou hudbou a prostříhán ujíždějícím kočárem.

Jak prozíravá volba dát si po The Short Films of David Lynch tento krásný poetický a vlídný skvost. Jako by mě pevná italská ruka vytáhla s razancí i něžnou laskavostí - ze septiku.

Amatér napřed točí v mateřské továrně pohlaváry a jejich odchody ze schůze na WC prokládá holuby na parapetu a dalšími známkami "života". Filmuje tak, jak mu káže srdce a aniž o to usiluje, jde nahoru a získává si jméno. Ironií je, že kamera do jeho domácnosti přibyla, aby dokumentovala život jeho malinké dcery a že to je právě rodina, která jeho zápalem vyjadřovat se k životu prostřednictvím 8 milimetrového pásu trpí. Viděno později než Tři (nádherné) barvy, ale nenalezen důvod, proč této "šedivé" dát méně než 5*.

Tak extrémně tupej film se jen tak nevidí.

Ten právnický tenký led mě neskutečně bavil a čím byl absurdnější, tím víc. Je to až směšné, jak skutek sám přestává být podstatný, když nastoupí bitka, kde jde především o zdiskreditování klíčových svědků a hra na rasismus, s nímž je to na hraně i ve vlastních řadách. Co se obsazení týče, Cuba a Travolta mě vyloženě iritovali, jak se na to nehodí, zato Sarah Paulson a jejího partáka jsem si vychutnávala, jejich prezentace u soudu a především atmosféra v soukromí jim u mne vynesla 5.

Příběh o vrahovi Versaceho je vynikající psychologickou výpravou do duše nejen Andrewa Cunanana. Couvání v čase tu nemáme poprvé, ale v tomhle případě se ukázalo jako neskutečnou trefou do černého. Z brutálního vraha se tak od poloviny stávalo nevinné, krásné, nadané dítě a zprvu jasné věci se dostávaly do překvapivých kontextů. Zpočátku mi chybělo více hadříků a Heleny, Christy a Yasmeen, ale místo toho jsem dostala něco lepšího: atmosféru doby a jemně a pomalu odlupovaný vztah sourozenců Gianniho a Donatelly, často prostřednictvím zdánlivě bezvýznamných epizodek, čehož se ostatně dostalo i dalším postavám, velmi dobře přiblíženým. Ve vzduchu se vznášela tehdejší nálada kolem gayů obecně a averze, jak řekl jeden z nich na policejní stanici: "Dokud zabil pár bezvýznamných teploušů, bylo vám to jedno, začali jste se snažit až teď, když zabil celebritu". Za zmínku stojí perfektní herecké výkony i v těch nejmenších rolích, za všechny jmenuji Judith Light v roli Marylin Miglinové, vdově po jedné z obětí. A nakonec se mě dotkl pohřeb, kde bylo na vteřinu možno zahlédnout Dianu s Eltonem, který se za pár týdnů loučil i s ní, a kde kněz nepodal ruku Gianniho druhovi. V posledním díle se v jednu chvíli Donatella podívá do krásného zrcadla se symbolem Medůzy a její obraz je ošklivý, pokřivený. Krása sama o sobě povznášející může být v určitém úhlu, světle, okolnosti …odporná.

Je jedno, jestli je spouštěcím motorem k tomu, aby si člověk řekl "dost", Mena Suvari nebo jiný stimulant. Jde spíš o to, aby to stihl ještě v tomhle životě a pochopil, že slova jako "musím" a "má se" jsou jenom berličky, o které se opíráme, abychom se z pocitu, že si o všem můžeme rozhodnout sami a nemusíme vůbec nic, co nechceme, nezbláznili a že cesta nemusí být prostředkem, jak dojít k cíli, ale cílem samým, i kdyby to mělo trvat jen jeden rok.