kleopatra

Pokud máte rádi Segela jako komika, budete si na jeho zdejší komplikovanou postavu a podobu chvíli zvykat. Na Eisenberga si musím zvykat vždycky. Z ranku filmů "Dva ukecaní muži" bych doporučila spíše Jak ukrást Bizona s Hoffmanem nebo Chinese Coffee s Pacinem. Mělké i hluboké myšlenky v obou jsou kultivovaněji napsané, herecké persony a jejich výkony nevyvratitelně úctyhodnější.

Hm, tak to byl teda superhnůj, natočen ovšem parádně a bez polehčujících okolností, které by žumpu kolem podobných reality šou alespoň trochu omilostnily. Přesně naopak, tušení se ještě připotvrdilo. Špičkový scénář, člověk žasne nad dovedností rozpracovat psychologii celého toho obludária a roztřídit monstra od škodících jen sobě po ubližující dalším z přísavků a manipulantů. Průšvih ale je, že se na to, jako na všechno odporný, nehorázně dobře kouká.

Už teď mi chybíš je film, který by se mě měl osobně dotýkat a nejen proto, že mám kamarádku od mateřské školky, která by mi možná dala i ledvinu. Catherine Hardwicke mě kdysi na sebe upozornila Legendami z Dogtownu o báječných mužích na létajících prknech a to dá rozum, že jsem tak nějak automaticky očekávala něco podobně očistného. Filmy s takhle náročným tématem natočit odlehčeně přitom vkusně každý neumí, byť by sebevíc chtěl. A tak jsem protrpěla slepenec dramatu ("průběh" nemoci a nepřirozeně rychlá adaptace s potřebou toho ještě co nejvíc stihnout i přes spáleniště) a komedie nacpané otravnými klišé nesčíslněkrát viděnými někde jinde. Dlouho jsem taky neviděla tak dokonale nefungující chemii mezi všemi čtyřmi hlavními aktéry. Chcete-li jít mermomocí do tématu rakovina, tak doporučím spíše (a opět) Cenu za něžnost, klukovské 50/50 nebo rovnou geniální seriál Big C.

Typ seriálu, z jakého bychom byli za totky vyplesklí, ale to už dnes nestačí. Ačkoli, ruku na srdce: raději se po sté podívám na jakoukoli epizodu ze starých dobrých Profesionálů, než na další díly Prey, kde z vraždy obviněný detektiv na útěku nechává stopy a otisky na všem, co před ním neuteče na strom.

62%? Těší mě, že jsem se nenechala odradit a znovu důvěřovala Lise Cholodenko. Ta ženská dokáže perfektně udržet rovnováhu mezi osobitým civilním výrazem s jemnou psychologií postav a produktem pro diváky, v tomto případě hlavně pro ty, co mají něco odžito a občas se ponoří do labyrintu svědomí, aby si v sobě a ve svých vztazích udělali pořádek. Facka je výloha, v níž se můžem vidět jak v zrcadle, je tu všechno máslo na hlavě. Je tu ale i pozvolná očista a uvolnění. Jedna facka, osm pohledů, bezpočet pohnutek, 5*.

Sympathy for Delicious (hlavní postava má přezdívku Delicious D) stojí za pozornost bez ohledu na to, jaký kdo máme k církvi a zázračným léčitelům vztah. Tohle téma bývá tenký led, ale Mark Ruffalo citlivě rozložil míru pokušení a viny v různých nuancích a naladil k přemýšlení. Učinil tak spolu s charismatickým Christopherem Thorntonem, v němž vidím největší plus. Nevyžádaným darem stiženého vozíčkáře, který může léčit všechny jen sebe ne, hraje úchvatně, možná i proto, že sám je po úrazu na vozíku a hlavně hraje svůj scénář. Obsazení mých dvou oblíbenkyň Lewis a Linney mě k filmu přivedlo a jsem ráda, že nezůstalo jen u toho. Bez zajímavosti není ani přítomná hudba a věnování Ruffalovu bratru Scottovi, který zemřel střelnou zbraní za dosud nevyjasněných okolností.

Po úvodních dílech, kde jsem marně hledala Scorseseho i Jaggerovo renomé, teď začíná přiostřovat. Mizí dojem snahy zalíbit se všem a začíná vrt pod povrch. Pod vinyl a za vinyl. To se mi líbí, kéž to vydrží.

Dech vyrážející zvěrstvo, na které, prosím vás, nenechte koukat děti, i když je mi jasné, že dnes jsou otrlé a lecčemus zvyklé, ale stejně ne. Holčička a pejsek, kterého její otec nechce přes práh, tak jednoduše sociálně to začíná ... a jako Noc oživlých mrtvol, totiž psů, to končí. Nesmyslné jednání všech postav i zvířat doprovázené samoúčelným sadismem a brutalitou. Metafora? Na to prdim. Psy miluju a právě proto tenhle paskvil odsuzuju k odpadu!

Sázka na nejistotu měla švih, dynamiku a velkou snahu objasnit finančnické kejkle i největšímu tupounovi, nejspíš nás je víc, kdo to ne do detailu pobral, nicméně že se neřítíme do průseru, ale už se v něm pěkně dlouho brodíme, jsem pochopila, kéž by mě tak čapl každý film, kde rozumím naprosto všemu.

Netuše, do čeho jsem to šlápla, si řikám: Trier? Haneke? A ono ne. Někdo úplně jinej, ale stejně postiženej. V jedný totce nesmíš být singl, jinak z tebe bude zvíře, v druhý se nesmíš párovat, leda by sis chtěl vykopat předem hrob. Pecka nápad, bizarní podmínky a pravidla, ALE! strojově a bezemočně jak panenky na klíček hrají všichni, takže jistě vklad režiséra, ale nechápu proč. Vadilo mi to. Jinak je humr něco, co se každý den vskutku nevidí. Jdu na Špičák :).