kleopatra

Počátek jsem plně docenila ve chvíli, kdy jsem se ho pokoušela odvyprávět. Vždycky jsem tvrdila, že všechno vyprávět lze: to usneš, něco se ti zdá, v příběhu toho snu znovu usneš, v tom usnutí a v jinym zdání se ti zase něco sní a ... Už jsem slyšela, že moje podání bývá poutavější než film, ale tady skládám bez boje a dmu se pýchou, že jsem tu precizní skládačku se všemi detaily stíhala a pobrala. Ano, né, nejsem Nolan, to nelze vyprávět, to se musí vidět!

Ženská na dně tak absolutním, že si vybere osud raněných Koní, co se taky střílejí. Zdá se býti plezírem, tohle sebepoškozování, ale Maria Bello předestře svou Nancy tak, že její chování, reakce na případnou náklonnost a nakonec i fatální volbu lze po všem, co jí mrzačilo, pochopit. Story i herecký výkon, že z toho běhá mráz po duši.

Blbost! A že je tak krutá, ještě jednou: Blbost!

Edwarde, kdes nechal muskulaturu z Kultu, co ten tvaroh? Brady, tu parochňu ti pořídili v garážovym výprodeji Kavčích hor? Bille, odpusť už konečně matce, co by za ni blondýnky ze Smrti panen daly?! Time, ještěže nejsem dramaturg přes Americký nezávislý léto, ten mix sympatický filosofie napresovanej do Tarantina by mě stál těžký dilema. 3.5*.

Souhlasím s názorem, že Shelter nám nabízí opět mockrát vyvařený pytlík čaje zalitý vodou z vodovodu a kdo má zapotřebí si tohle znovu vpravovat do organismu?! Když mě film strhne jako Shelter, můžu výše uvedené podepsat třeba desetkrát, ale stejně se stavím čelem k faktu, že tohle si dám raději dvakrát po sobě než precizní pětihvězdičkové drama, u kterého tlačím hodiny očima. Prošvihla jsem plánovaný odchod na kutě, a že vstávám brzo! 3,5*.

Budu muset přehodnotit svou topku režisérů, protože Akin už začíná být sázka na srdeční jistotu. Nezklame a i když jsem na Soul Kitchen dneska trochu přísnější, tak jen proto, že jsem zmlsaná - Proti zdi a Solino jsou filmy z Ráje.

Všechno je to už napsané, od prázdna po plno. Jsem za to druhé. Mě ta strašlivá bolest a osamělost nikoli jen v Georgeově domě, ale úplně všude, tak citlivě a vkusně ztvárněná, smetla. Zatleskám, až dobrečím. 4,5*.

Dva kámoši ... do deště? Vítr v kapse rozhodně mají, pramen inspirace k práci i k životu vyschl, stáří za krkem a oni jednou v noci v ošuntělý cimérce uspořádají ošuntělou inveturu, na kterou měli celý přátelství, teď instantně kvůli nám, divákům, abychom věděli, kdo komu ukradl život. Al narozdíl od spousty jeho kolegů, co neumí hrát, neumí nehrát, je fascinující ho sledovat, stačí pohled, kterým by i ten text na lístku na tramvaj přehrál na Oskara, ale tyhle dialogy i rytmus scén na mě působily nějak divně. 3* a pulčana za překvapení v podobě skvělýho Jerryho Orbacha.

Mně se chce něco říct a já něco řeknu: Chloe nápadně přípomíná francouzskou Ženu mého muže, ovšem s tim rozdílem, že ta měla šarm a rajc, jak stála i ležela - mluvím o filmu, ale platí to i pro srovnání hlavních představitelek. A Atom by se měl držet svýho kopyta, "tyhle" filmy, ať přenechá komukoli.

Joan Jett bude provždy spojena se skladbou, kterou vnímám jako hymnu všech bláznů oddaných rockové muzice - I love rock´n´roll. Film o začátcích muzikantky tělem i duší je plný much. Když jsem ho sledovala, šlo mi hlavou, jak je všechny vyjmenuju, ale zakazuju si to. Chci mít zas z filmu jen pocity, ne písmenka, co na mě při sledování útočí. Joan to tak měla, nechala se vést pocitem - láskou k muzice - "To je můj život", všechno okolo je jen balast. Tohle jsem ve filmu viděla a za TO dávám 4*.