kleopatra

Retro s olivovým nádechem a zvoňáky z polyesteru nastíní, jak se zakládalo v FBI nové oddělení, kdy naši hrdinové vybaveni moudry hlav pomazaných v oboru psychologie a sebedůvěrou hodlali rozebrat duté palice vraždících mašin na kousky s pomocí neochvějné víry ve své manipulativní schopnosti. Dokonalé především v tom, jak jsou nejednoznačné údery do diváka jemné a nenápadné, o to efektnější... konzerva rybiček z osamělé ruky vstříc mňoukání ve tmě, kterou místo koťátka sežerou červi ... nemůžu se dočkat pokračování.

Knihu jsem četla tak dávno, že mi z ní v hlavě utkvěl jen několikastránkový odchyt mečouna a moře, takže nesrovnávám. Film na mne velmi zapůsobil a na několika místech dojal k slzám, ačkoli není natočen tak, aby je z diváka doloval. Chápu touhu po svobodě a kvituju to prozření a otočku. Uchvátil mě George C. Scott a ti bezelstní kluci a Hammingsův kořala. "Tedˇuž vím, že neexistuje jen jedna opravdová věc. Všechno je opravdové".

Šedivá Jane si k nelibosti svého syna zobne místo prášku na spaní obarveného Roberta. Následuje pohodička kalená vyčítáním i sebemrskem, kdo byl mizerný otec, ničemná matka a kdo odstrkánek. Na Our Souls at Night je nejzajímavější Robert Redford a Jane Fonda, oba fantasticky vyhlížející osmdesátníci hrají dvě osamělé zřejmě mnohem mladší duše a přesto, že si jich obou k tomu opět na jednom podnose obrovsky cením, příběh vyšumí jaksi do mělka.

Jedou závěrečné titulky a já si fascinovaně řikám: ty vole, to byla nádhera, kdo tohle natočil? A koukám, že to má na svědomí stejná hlava jako I´ll see you in my dreams naladivší mě onehdy tak, že jsem ho doporučila na profilu, bohužel, moc efektu to tehdy nemělo, nicméně trvám na tom, že Sam Elliot v obou filmech potvrdil, že zraje jako víno, nejen po čertech uhrančivou vizáží, ale hlavně jako herec a konečně dostal obrovskou příležitost a tu neutopil. Jeho Hrdina zašlé herecké slávy, životní kovboj, je postavený před otázku, zda se s novinkou - nemocí poprat nebo to nějak doklepat s chechtacíma práškama a sklenkou whisky, odhodlání se mu střídá s rezignací a to, i když ho klofne krásná mladá baba, mimochodem Laura Prepon taky zraje. Ona se s ním totiž moc nemazlí, teda mazlí, ale nesere. Co se dojetí týče - jednu chvíli se Sam připravuje na roli a zkouší text, který zní sice dost stupidně, ale mluví se v něm o otci a dceři a on jakoby mluvil k té vlastní, s níž je vztah na bodu mrazu a tlačí nás čas. Když to pak jede přímo na konkurzu, už nemám slov, jen rozumím. Hero asi víc nadchne fosilie, ale kéž se pletu. I přes to téma jde o jemný pohodový filmík, z kterého je tak nějak nadějně na duchu. "Existuje jeden zákrok ... ale možná mi to vynese jen pár chvil navíc" ... "A o to přesně jde. O tu chvíli navíc".

Před lety byla tahle kniha má první od spisovatele, z kterého byli všichni na větvi. Dala jsem ji jedním dechem a logicky se na filmové zpracování velmi těšila. Člověk si z poznaného bere především to, s čím rezonuje, přesto mě při čtení víc bavily pasáže, kde hrdinka řeší technicky pokusy o své vysvobození než nimrání se ve starých ranách. Ve filmu naopak vata na vyplnění postelového ježka v kleci převládala a z želízek zůstala jen rekvizita. Škoda. Skvělá Carla Gugino mi to zachránila na bídné 3*.

Medem je magnet a Ma Ma je v mnoha místech velmi vratká, kousek a spadne do kýče, ale nedokážu tentokrát mít odstup, téma se mě dotýká, jen mi přišlo, že léčba byla velmi rychlá nebo mají ve Španělsku hodně dlouhé letní prázdniny a taky neuvěřitelně empatické gynekology se spoustou volného času, to je ale ve stínu nádherné a dobré Penélope Cruz fuk.

Zfilmovat tak tlustýho Kinga s milionem odnoží a vedlejších příběhů s hustými myšlenkovými a pocitovými zastávkami je odvaha největší a už za to si tvůrců cením. Dopadlo to líp, než jsem čekala, jen bych příběh neporcovala na děti a dospělé, protože sílu IT vidím právě v prolínání strachu dítěte a dospělého s dítětem uvnitř.

Připojuji se k superlativům zdejších pětihvězdičkujících pánů kolegů a přiznávám, že už někde v půlce jsem byla beznadějně na kolenou. Okouzlení ze střihu scén obíhajících po svých vlastních spirálách, aby jejich bod protnutí uváděl v další úžas, přebila ještě víc hudba, co hudba, zvuky přimrazující k sedadlu, které pod vámi přestává existovat. Všechno přesné, i s bolestí krásné. Děkuji.

Pokud se o tohle téma zajímáte, doporučuji se raději podívat na Ararat Atoma Egoyana. Už je to sice pár let, co jsem jeho film o likvidaci Arménců viděla, ale nepamatuji se, že by v něm bylo tolik limonády, co v Promise. Dala jsem na doporučení Chrise Cornella, který složil závěrečnou píseň a v rozhovoru zmínil osud předků své manželky, ale tím jsem se při vší úctě k tématu nemohla nechat ovlivnit. Film o tragédii, nespravedlnosti, brutalitě a hrůze je natočen vyloženě bojácně a ještě s ústřední romantickou linií, s kterou jde celé poselství jaksi do kopru.

O tom jak značku Sound City rozparádili Fleetwood Mac, resuscitovala Nirvana a jak si odtud nakonec srdcař Dave Grohl odtáhl slavný mixážní pult Neve, aby tu uhrančivou magii zachránil pro ostatní hudební zenové mistry, co hrají pro pocit z hraní nikoli pro placku na zdi.  Zítra mi bude potěšením, Dave a spol.