salalala

Svým způsobem hodně zajímavý film, který spíš než k hororu, jak ho známe dnes, má blíž k temnému mysterióznímu thrilleru. Iain Softley upoutá hutnou a v dobrém slova smyslu nepříjemnou atmosférou, z níž je jasné, že v následujících minutách se nebudou dít úplně hezké věci. Pomáhá mu i lokace odlehlého místa a takřka dokonale vytvořená iluze naprosté samoty v kombinaci s postavami, které jsou od prvních chvil více, či méně divné. Až unikátní je, že nejde cestou lekaček, které tu nejsou vůbec, ale určité nejistoty a velkého očekávání, kdy se něco závažného stane. V poslední třetině ale z této koncepce trochu uhne a najednou servíruje klasickou naháněnou, v níž jde logika trochu stranou, naštěstí ale nikdy nesklouzne k laciné krvavé lázni a vyražďovačce. Samotná pointa je vesměs nečekaná, otázka ale je, zda je tak šokující, jak měla být a nepůsobí spíš překombinovaně, než cokoli jiného, nicméně ale dává smysl a přece jen příběh staví do jiného světla. Ze solidního obsazení stojí za zmínku velmi dobrá Kate Hudson, démonická Gena Rowlands i fenomenální John Hurt, který neřekne jedinou větu, ale pohledem prozradí všechno. The Skeleton Key je poměrně originální žánrovka, která je ale možná trochu překombinovaná a v určitých chvílích by pro ni méně bylo více. 60 %

V úvodní zhruba hodině je vidět, jaká je škoda, že Zemeckis ztratil mnoho let s natáčením docela dobrých, ale nijak výjimečných CGI animovaných filmů, protože letecká nehoda je naprosto strhující, má potřebné napětí, adrenalin, tempo, působí dost autenticky a je na ní vidět, jak fantastickým filmařem autor je. O to větší je škoda, že jde zároveň o vrchol snímku, který se postupem času mění ve velmi dobré, avšak předvídatelné a trochu klišovité drama o boji se závislostí. V druhé polovině tempo značně upadne a příběh se začne obalovat několika zbytečnými vycpávkami, které nikam nevedou. Zmizí také poměrně černý humor, který odlehčuje úvodní část a funguje velmi dobře. Nad vodou snímek jednoznačně drží vynikající Denzel Washington, který zapojuje své charisma a i ty nejkýčovitější momenty zvládne s absolutní bravurou, vedle něj nejvíc zaujme asi John Goodman ve své malé, ale zábavné roli, slušný je také Don Cheadle. Neomluvitelná je ovšem přetažená stopáž, která měla být kratší, protože pozornost dost tříští a i kvůli pomalému tempu se hodně táhne a sem tam se vkrádá nepříjemná nuda. Samotný závěr jde cestou nejmenšího odporu a malinko přehnaného moralizování, což je v pořádku, nelze se ale ubránit dojmu, že zcela výjimečně mohl zvolit cestu méně kompromisní a ne úplně diváckou. Flight je velmi dobrý film, který ale trochu klame tělem a letecká havárie v něm slouží jako záminka k vesměs tradičnímu psychologickému portrétu jedné promarněné kariéry. 70 %

Pomineme-li trochu nesmyslnou zápletku, která by v reálu neměla moc dlouhou životnost, jde o příjemnou komedii, která si na nic moc nehraje. Richard Linklater dokáže celou zápletku podat tak svižně a nenuceně, že vlastně nevadí, že postrádá logiku, protože se soustředí především na výbornou atmosféru, docela chytrý humor, spousty vtipů, které vzbuzují pousmání a vynikající soundtrack, který musí potěšit všechny, kterým je rock minimálně sympatický. Terno se mu povedlo i s obsazením Jacka Blacka, který je sice trochu excentrický, naplňuje tím ale charakteristiku rockerů a je to evidentní záměr, roli si vskutku užívá a je naprosto dokonalý a svým nenápadným charismatem strhne, vynikající je i Joan Cusack jako upjatá učitelka, v níž se skrývá malý ďáblík, nejvíc ale v tomhle směru potěší dětští herci, kteří jsou zcela přesní, sympatičtí a nikterak otravní, což je to vůbec nejdůležitější. Kvitovat s povděkem se dá i to, že linie se spolubydlícím a jeho protivnou přítelkyní je omezena na úplné minimum, tudíž nezačne nudit a nezabředne do tradičních klišé. I když The School of Rock úplně nevytěžila svůj potenciál a rockových hitů v ní klidně mohlo být mnohem víc, jde o hodně solidní záležitost, která pobaví, není trapná a ve druhém plánu divákovi něco prozradí o teorii rockové hudby, což není k zahození. 70 %

Dodnes asi nejstylovější film Quentina Tarantina, který má tu výhodu, že ho pochopí úplně všichni diváci, každá skupina ale úplně jinak. Vzhledem k množství odkazů na různé samurajské filmy, filmy Bruce Leeho a vůbec japonskou kulturu si ho maximálně užijí ti, kteří mají nakoukáno podobně jako autor a budou si přímo libovat v jednotlivých odkazech a nejspíš i citacích. Ti, kteří se v tomto neorientují, by neměli úplně zaplakat, protože i bez toho snímek funguje parádně, ačkoli je pochopitelně nutné přistoupit na Tarantinovu hru extrémní nadsázky, v níž se nesmí řešit logické aspekty příběhu, které pochopitelně moc neobstojí. Akce je naprosto fenomenální a neskutečně brutální a upoutá u ní to, že je pokaždé jiná - první velká bitka je naprosto syrová, drsná a nekompromisní, naopak závěrečná je až poetická, vůbec to ale nevadí, protože Tarantino má všechno pod kontrolou. Jeho střídání stylů a záběrů je taky zcela fenomenální, protože tu kombinuje fantastickou anime sekvenci, nádhernou černobílou bitku i výtečnou závěrečnou scénu na sněhu. Nechybí tu ani jeho svérázný humor, kterého tu sice není tolik, ale několik hlášek a humorných situací pobaví. O geniálním soundtracku nemá smysl se zmiňovat, protože to k autorovi tak nějak patří, tady to ale dovedl do naprosté dokonalosti. Uma Thurman je vynikající a snímek v pohodě utáhne sama, jen je škoda, že kvůli rozdělení na jednotlivé kapitoly nemá podobně výrazné protihráče, protože Lucy Liu i Vivica A. Fox jsou skvělé, jen nemají tolik prostoru. Možná je škoda, že snímek je přece jen trochu zahleděný sám do sebe a divákovi nejde moc naproti, protože mu nedává prostor k jakémukoli přemýšlení a musí přijmout vizi autora. Lehkým problémem pak může být i to, že kvůli rozdělení na dva díly působí film neuzavřeně a chybí mu nějaký emocionální vrchol. Kill Bill vol. 1 je výborný počin, který nemá moc obdoby, přibližuje západnímu publiku poetiku samurajských a starších asijských filmů a ukazuje, že Quentin Tarantino je opravdu svéráz, který za každých okolností ví, co dělá. 80 %

Pokud se divák k filmu dostane až po přečtení knihy, chybí mu možné překvapení v podobě pointy, na druhou stranu může srovnávat. Sean Penn se bohužel drží nelineárního vyprávění, které v knize obstojí, protože do něj vstupuje autor se svými poznatky, ve filmu pak působí zbytečně zmateně a z hlavní postavy možná dělá ještě trochu víc nesympatickou. Roli vypravěčky tady přebírá hrdinova sestra. I díky ní se divák víc dozvídá o motivaci hlavní postavy, která je ale odhalována postupně a hledat si k ní cestu je trochu složité. Penn má oproti předloze výhodu v tom, že má možnost nádherně nasnímat nekonečnou americkou krajinu, což se mu povedlo, protože kamera je fascinující a skoro každý obraz by mohl jít jako obraz na stěnu nebo jako wallpaper na počítač. Druhou výhodou je obohacení o hudbu Eddieho Veddera, jejíž podání a texty snímek posouvají na zcela jinou úroveň. Obou těchto výhod využívá na maximum a z filmu dělá až meditativní záležitost. V hlavní roli exceluje Emile Hirsch, který je hodně civilní, nicméně výrazný a zastíní úplně všechny snad s výjimkou Hala Holbrooka, který si prostor vedle něj dokáže pohlídat a vytvořit zajímavou postavu. Jen škoda, že Penn neprokázal soudnost u stopáže a notně ji přepálil, protože sto padesát minut je opravdu hodně a zpomalených záběrů v kombinaci s pomalým tempem je v ní přespříliš. Čtenáře pak může mrzet i to, že emocionální vrchol knihy (SPOILER), v němž se rodiče dostanou k autobusu, kde se se synovou smrtí vyrovnají (KONEC SPOILERU), tu není zachycen. Into the Wild je hodně zajímavý film o lidských hodnotách, kterému chybí jen větší sevřenost a vypravěčská celistvost. 70 %

Dokud se William Peter Blatty pohybuje v rovině temné detektivky, je vše v naprostém pořádku. Atmosféra je hutná a v dobrém slova smyslu nepříjemná od první vteřiny, zločiny jsou dost brutální a vytváří se kolem nich zvláštní aura tajemna, která funguje dokonale. I hudba je potřebně znepokojivá až démonická, tempo je pomalejší a je v něm čas rozvíjet ústřední charaktery, na jejichž vzájemných dialozích je nejvíc znát spisovatelský původ režiséra, protože jim věnuje až nepřirozeně dlouhý prostor, určitě to ale není na škodu. Hlavní roli si spolehlivě odehrál George C. Scott, který má skvělého protihráče ve vynikajícím Bradu Dourifovi, z něhož jde opravdu strach. O to větší je škoda, že v závěru autor uhne k ryzímu hororu a potřebuje celý děj naroubovat na původního Vymítače, protože náhle příběh přestane dávat smysl a ona snaha propojit vše s původním filmem zoufale nefunguje. Vymítací scény nejsou potřebně mrazivé, efekty jsou laciné a celé to dost drhne a ani pointa není zcela uspokojivá. The Exorcist III má v prvních dvou třetinách slušně našlápnuto, pak ale doplatí na potřebu navázat na slavnou značku a předlohu a spadne do průměru, čímž škodí jen sám sobě. 60 %

Po dvaceti letech se dá s naprostou jistotou říct, že druhý díl je nejslabší v celé sérii a tak trochu její slepá kolej. Je až s podivem, jak produkující Cruise dokázal režírujícího Johna Woo převálcovat, což je na výsledku extrémně znát. První hodinu se překvapivě žádná akce nekoná a rozehrává se příběh, který sice vypadá zajímavě, natočen je ale dost nezajímavě a místy hodně nudně, je v něm plno dialogů, které ale mnohdy nikam nevedou. Až druhá polovina nabídne to, co divák od režiséra čeká, totiž naprosto zběsilou akci, která je výtečně natočená a nechybí v ní všechny jeho trademarky (letící holubice, zpomalovačky) a vůbec nevadí, že je opravdu extrémně přepálená a popírá snad všechny zákony. Velmi dobře se sleduje, má spád a potřebný náboj a závěrečný souboj je obstojný, ačkoli různé kopy s otočkou a přemety se k Ethanu Huntovi až tolik nehodí. Body přidává i nejříznější soundtrack v celé sáze. Pravda je, že nebýt závěrečné akce, asi by moje hodnocení zůstávalo na dvou hvězdách, protože příběh nedává moc smysl, různá záměna identit je tu až moc náhodná a nepravděpodobná a záporák je vskutku necharismatický. Tom Cruise odehrál svůj standard, i když poloha nesmrtelného hrdiny mu moc nesedí, Dougray Scott postrádá jakékoli charisma a mnohem výraznější je spíš Rochard Roxburgh, Thandiwe Newton je solidní, i když taky nepředvádí nic zásadního, minirole Anthonyho Hopkinse ani nemá smysl komentovat, protože ten je tu tak málo, že nemá šanci cokoli předvést. Mission: Impossible II zavedlo Ethana Hunta do slepé uličky, což tvůrci dobře věděli a v dalších dílech vše pojali jinak, Výsledku pak možná škodí i to, že za jeho realizací stála jména, od kterých znalejší divák očekává víc. 60 %

I pro nefanoušky fantasy a pohádek jde o parádní kousek. Matthew Vaughn se tu totiž nebere vážně, a i když nabízí všechna myslitelná žánrová klišé, pracuje s nimi naprosto parádně a divák má jen málokdy pocit, že by byla samoúčelná. Od počátku zaujme báječnou atmosférou, v níž je možné úplně vše, což mu pochopitelně umožňuje popustit uzdu fantazii, což se ve světě za Zdí děje. Mnohdy je vidět, jak strašně rád by přitvrdil a byl brutální, vzhledem k věkové přístupnosti se musí držet, na rozdíl od většiny dalších to ale tady nepůsobí hloupě a jako úlitba producentům. Akce tu sice tolik není, vždy je ale nápaditá, má spád a je na ní vidět, že Vaughn ji má rád a dal si záležet i na jednotlivých choreografiích. Po celou dobu udržuje svižné tempo, v němž se pořád něco děje, a když už se náhodou poleví, může se divák bavit vizuálními nápady a humorem, který je tu naprosto přirozený a někdy poměrně sofistikovaný. Celé to korunuje fenomenální obsazení, v němž září krásná Claire Danes, Michelle Pfeiffer, Mark Strong a Robert de Niro v asi nejpodivnější roli své kariéry, kterou si ale viditelně vychutnal, bonusem budiž i malá účast Petera O’Toolea, z dnešního pohledu pak potěší začínající Henry Cavill. Jen ten titulní Charlie Cox není tak charismatický a výrazný, jak by asi zasloužilo. Triky tedy někdy úplně nefungují a s postupem času jsou viditelnější a taky samotný závěr už trochu připomíná telenovelu a vyvrcholení už je možná přehnané, to ale tolik z celého zážitku neubírá. Stardust je i po čtrnácti letech poctivá zábava a jedna z nejlepších pohádek, co vznikla. 80 %

Tim Burton v naprosto vrcholné formě. Jeho verze legendy o Bezhlavém jezdci je výbornou poctou gotickým hororům, jakousi temnou pohádkou i historickou detektivkou v jednom. Od počátku uchvátí potemnělá atmosféra, která nepoleví a z městečka Sleepy Hollow dělá hodně nehostinné místo, což ještě umocňují výborná hudba Dannyho Elfmana, celková stylizace tmavých barev a filtrů, ponurého počasí a dost krvavých scén. V těch se navíc Burton vyžívá, zároveň jsou ale leckdy nadsazené, takže záměrně přepálené a přestylizované. Samotný příběh pak šikovně kombinuje legendy a pověsti s detektivní zápletkou, která je vystavěna dobře, v závěru je ale přece jen hodně překombinovaná a doslovná a nechá zvítězit racionální stránku, což je trochu škoda. Na druhou stranu ho ale oživují humorné momenty a několik decentních hlášek, které sem dokonale zapadnou. Johnny Depp v hlavní roli je velmi dobrý, leč někdy trochu otravný, film ale bez problémů utáhne, nejvíc prostoru krom něj dostala Christina Ricci, která je lolitkovsky sexy a naivní, dost výrazný je pak Christopher Walken, který nepromluví ani slovo, je tu všeho všudy pět minut, ale jeho děsivost je ukázková, za zmínku pak stojí i obstojný Casper Van Dien. Občas je tedy film trochu roztahaný, samotná pointa je malinko zbrklá a asi i hlavní pachatel by si zasloužil být výraznější a mít víc prostoru. Sleepy Hollow ukazuje, jak geniální kdysi Tim Burton byl a jak moc mu svědčilo nemít nad sebou tak svazující studiový dohled. 80 %

Je znát, že tvůrci vychází z knižní předlohy, protože děj byl evidentně dost košatý a musel být viditelně krácen, protože pár věcí se stane hodně rychle a bez bližšího vysvětlení. Přesto ale Phil Alden Robinson volí extrémně pomalé tempo, které je v první polovině skoro nesnesitelné, protože se v ní jen mluví, neustále něco vysvětluje a představuje hodně důležitých postav a celé to zkrátka vyžaduje divákovu plnou spolupráci a pozornost, přesto se docela dost věcí zachytit úplně nedá. Ve druhé polovině pak najednou snímek nečekaně zrychlí, je dost napínavý a akce skoro střídá akci. Pořád si ale udržuje určitou hranici realističnosti a nikdy není vysloveně nerealistický a směšný, i když závěr k tomu má trochu blízko, protože těžko věřit tomu, že člověk bez speciálního povolení a prověrky by dostal možnost celou kauzu vyřešit. Celkově ovšem potěší nadčasovost celé zápletky, která by se snadno mohla odehrát i dnes. Ben Affleck jako Jack Ryan není vysloveně špatný, jen mu chybí větší charisma a jeho topornost je někdy do očí bijící, i když je tu dost umírněný a snesitelný, Morgan Freeman je sázkou na jistotu, Ciarán Hinds je jako nový ruský prezident výborný a ocenit se musí, že je vykreslen jako člověk, nikoli jako fanatik a taktéž zbytek obsazení je naprosto spolehlivý, i když nikdo úplně nevyniká. The Sum of All Fears je závanem starých časů a poctivým politickým thrillerem, který vyžaduje plnou diváckou pozornost, nikam nespěchá a spíše než na zběsilou akci spoléhá na zápletku a dialogy. Jeho finanční neúspěch tak není spojen s nízkou kvalitou, ale spíše s dobou vzniku, protože v době premiéry bylo pořád ještě brzy po 11. září a Američané asi úplně nechtěli vidět svoji vlast po útoku atomové bomby. 60 %