salalala

Geekovská záležitost, která může bavit i ty, kteří popkulturní odkazy moc nepochopí, nicméně jejich prožitek bude o několik stupňů menší. Ready Player One nejvíc baví, když se pohybujeme v OASIS a necháváme se unášet tunou odkazů na popkulturu osmdesátých let, které sice někdy působí samoúčelně, ale jsou moc fajn. V tom spočívá výhoda toho, že režisérem je taková persona jako Steven Spielberg, protože ten díky svému postavení a kontaktům asi neměl moc problémy sehnat licence na různé postavy, propriety z jiných filmů atd. K absolutním vrcholům patří scéna odehrávající se uvnitř filmu Osvícení, která lze ale plně docenit jen s jeho znalostí. Vizuální propracovanost oné hry je fascinující a Spielberg pořád umí velmi lehkou rukou zrealizovat oddechový blockbuster plný efektů. Pracuje tu i se zajímavou myšlenkou virutálních identit, které jsou diametrálně odlišné od těch reálných a tentokrát nijak nenuceně a nekýčovitě apeluje i na to, abychom žili co nejvíc v reálném světě. Vydařilo se mu i obsazení, a ačkoli skoro všechny postavy nejsou moc zajímavé, zahrané jsou velmi obstojně a Tye Sheridan je i přes svou občasnou unylost velmi dobrý. Jedinou výjimkou je Mark Rylance, jenž je opět vynikající a dostal k dispozici jedinou zajímavější postavu z celého filmu. Škoda, že dění v reálném světě už tak nefunguje a působí malinko odbytě a filmu celkově chybí více napětí, protože je od počátku jasné, jak to vše dopadne. Ve výsledku je Ready Player One svým způsobem unikátní film, který sice pobaví celou rodinu, nejvíc si ho ale užijí znalci popkultury osmdesátých let, kteří se budou vysloveně "rochnit" v hledání různých odkazů, proto je paradoxně opakované zhlédnutí lepší někde, kde je možné film zastavit a vše si pořádně prohlédnout. Spielberg pořád podobné blockbustery zvládá s přehledem a asi jen díky němu se z filmu nevyklubal průšvih, ale hodně příjemná záležitost, kterou ale bude každý hodnotit dost jinak. 70 %

Už z dosavadních komentářů je jasně patrné, že Dabing Street je typický počin Petra Zelenky - hodně často se pohybuje mezi genialitou a trapností a v podstatě nic mezi neexistuje. Zelenka tu znovu vše staví na svém oblíbeném absurdním humoru a vskutku předvádí humor až geniální (Bartoškův monolog na pohřbu, postava Krobota, Kapitán Filcka nebo třeba vynikající monolog zhrzeného Neužila k Melíškové, který si myslím touží každý podváděný muž pronést alespoň jednou za život), na druhé straně ale také ten na hranici trapnosti (předposlední díl s postavou Martina Myšičky nebo duch Filipovského). S přibývajícími díly humor ustupuje a seriál se mění v melancholickou až nostalgickou podívanou s postavami, které se stávají čím dál většími losery, zároveň jim ale probleskuje naděje, že to může mít jen krátkého trvání. Závěrečný díl pak je takový smířlivý a nostalgický, navíc je v něm 11. září použito jako symbol konce starých časů, které se už nevrátí a je třeba se poprat s novou realitou. Famózní je obsazení, v němž vynikají určitě geniální Krobot, výborní Melíšková, Čermák a Neužil a samozřejmě i neuvěřitelně sexy Voříšková alias Pichna. I všechny menší role byly obsazeny výborně, takže herecky je seriál extratřída. Zmínit se musí i výborná hudba Jana Ponocného. Celkově vzato tak Dabing Street je v současné tuzemské seriálové produkci malým zjevením, i když vulgarit je tu někdy přespříliš, ono datování do devadesátých let je ne vždy dokonalé a některé vtipy jsou skoro trapné. 80 %

Standardní a ničím výjimečná adaptace Kingovy povídky, která asi o moc lépe dopadnout nemohla. Ono totiž zfilmovat typicky kingovské vnitřní monology a popis psychologie postav je vesměs nemožné a nutno říct, že Hilditch se s tím popral se ctí. Minimálně v první polovině nemá problém s pořádně hutnou atmosférou, z níž je cítit, že se něco hrozného stane, v čemž si ještě pomáhá pouze náznaky, moc hezkým vizuálem a úchvatným prostředím amerického maloměsta. Vrcholem pak je hodně brutální sekvence vraždy manželky, která má (pravděpodobně) blízko k realismu a je hodně přesvědčivá. Poté ale snímek trošku upadne, i když by právě v tomto momentu měl být hutnější a děsivější. Hilditch se pak uchyluje k laciným béčkovým berličkám typu lezoucích krys, halucinací, děsivých přizraků a podobně, což chvílemi funguje, většinou ale působí nenápaditě a očekávaně. Příliš neprospívá ani pomalé tempo, které už je ke konci nesnesitelné a výsledek tak působí subjektivně delší, než ve skutečnosti je, navíc už se mu nedaří využít potenciál, který nabízí oddělená linie zmizelého syna. Právě s rostoucí stopáží totálně vyniká fantastický výkon Thomase Janea s jeho jižanským přízvukem, který drží film nad vodou a jeho utrpení je takřka hmatatelné, za zmínku stojí ještě Dylan Schmid jakožto jeho syn, který je velmi dobrý, ve své samostatné příběhové linii ale nevýrazný. 1922 je tak hodně slušná adaptace kingovy povídky, kterou sráží pomalé tempo a laciné béčkové propriety, předloze ale ostudu nedělá. 60 %

Překvapivě zdařilý a upřímný portrét legendy pornoprůmyslu, který ale vyžaduje tolerantního diváka, protože je tu hodně záběrů "behind the scenes", takže tu jsou prsa, prsa, zase prsa, někdy i vagíny, celá ruka se strká do krku, souloží se až do krve atd. Každopádně oba režiséři podmalovali dokument hodně minimalistickou a trošku temnější hudbou, která mu dodává ponurejší atmosféru a rozhodně tím pádem není film nějakým odlehčeným protrétem, ba naopak. Ať je to, jak chce, Siffredi je zajímavý člověk, který neměl lehké dětství, nicméně dokázal de facto to, co chtěl - stát se slavným. Jeho zpověď je hodně intimní a ocenit se musí i to, že se tu párkrát objeví ve své civilní podobě, na níž už je věk dost poznat. Fascinující je také jeho až otcovský vztah k ženám, na něž je milý a laskavý, aby jim pak při natáčení prováděl drsné věci. Ve druhém plánu je jakousi úvahou o pornoprůmyslu vůbec a krátká zpověď vracející se Kelly Stafford je asi tím nejlepším na celém filmu a úplně převrací pohled na porno jakožto ponižování žen. Nejkomičtější postavou pak je bratranec Gabi, který by tak rád dodal pornu trochu umění, ale nemá na to ani schopnosti, ani autoritu. Výsledku tak zoufale chybí opozice, která by nabídla jiný pohled na Rocca a přinesla rovnováhu a trochu ho zlidštila, protože takhle film působí jako naprostá adorace. Musím souhlasit s tím, že někdy působí snímek inscenovaně (zpovědi synů a manželky) a zmínka o manželství, v němž manželce nevadí, co dělá, působí lehce směšně a pateticky. Jakožto portrét jedné legendy filmů pro dospělé ale vychází víc než dobře, což je hlavně zárukou obou režisérů, kteří evidentně měli zájem na tom, aby nebyl jen povrchní. 70 %

Lehké zklamání. Od progresivního tvůrce typu Edgara Wrighta bych přece jen čekal něco víc. Akce je hodně fajn a honičky jsou strhující, mají tempo a náboj a po celou dobu baví. Kooperace s hudbou je na hodně vysoké úrovni a sestříhané je vše takřka dokonale. Taktéž celkové tempo je hodně svižné, vše rychle odsýpá, hodně vydařená je i celková atmosféra, která k podobným heist filmům patří. Obsazení je solidní, nejvýraznější tu jsou Kevin Spacey (který, aniž by to tehdy tušil, zde zřejmě ztvárnil poslední roli své kariéry), tradičně skvělý Jamie Foxx a Jon Hamm, titulní Ansel Elgort trošku postrádá charisma a není úplně výrazný, to ale částečně kompenzuje tím, že je velmi sympatický a svým způsobem "roztomilý", Lily James je podobně unylá, takže jejich romantická linie je svým způsobem zvláštní. Největší problém nastává u samotného příběhu, který je do poloviny uspokojivý, ke konci se ale mění v tuctovou a klišovitou romantiku, v níž je jen minimum akce a bohužel i invence, navíc se začínají kupit neologičnosti a tradiční žánrové nesmysly, které dojem opravdu kazí. Samotný závěr je pak hodně nastavovaný a působí zdlouhavě, i když není na druhou stranu tak očekávaný. Možná tu chybí i větší hudební hity, které by trochu utkvěly v hlavě a udělaly z některých scén nezapomenutelné momenty. Baby Driver určitě není špatný film, jen trošku promarnil potenciál, který se skrývá v jeho tvůrci i poměrně originálním námětu. 60 %

Po dlouhé době máme co dělat s filmem, jehož scénář splňuje elementární základy kvalitního příběhu, a to, že postavy jsou na konci jiné, než byly na začátku. Ono se to nezdá, ale opravdu si nevzpomínám, kdy jsem naposledy viděl film, který by tohle dodržel. A právě scénář je to nejsilnější, co na filmu je. McDonagh umí upoutat atraktivním příběhem, nekompromisními dialogy, famózními postavami, z nichž každá by zasloužila vlastní seriálovou epizodu, černým humorem, velkým množstvím hlášek, především ale nečekaným vývojem, v němž je mnoho zajímavých a nepředvídatelných zvratů, které ale zároveň nejsou samoúčelné a působí naprosto přirozeně. Navíc ony proměny a motivace postav jsou důvěryhodné a ve filmu není snad jediný nelogický moment. Jako režisér McDonagh upoutá výbornou atmosférou amerického maloměsta, které jako by vypadlo z počinů bratří Coenů, hodně solidním tempem a množstvím násilných scén. Zjednodušené to měl tím, že si obstaral naprosto famózní obsazení, jemuž dominují skvělá McDormand, konečně oscarový Sam Rockwel, jenž si svého buranského policistu viditelně užil a dobrácký Woody Harrelson, moc ale nezaostávají ani Peter Dinklage nebo John Hawkes. Jediné, co bych vytkl, je asi takový nijaký konec, jemuž chybí gradace, lepší pointa a v kontextu předešlého děje i větší údernost a možná ještě trochu zbytečnou postavu nové přítelkyně bývalého Mildredina manžela, která je jako jediná naprosto očekávaná a stereotypní. To ale nic nemění na tom, že Three Billboards Outside Ebbing, Missouri patří k nejlepším filmům dosavadního roku, a i přes svůj tuctový a vlastně nezajímavý název po celou dobu překvapují a baví a ukazují, že když se chce, tak v Hollywoodu může vzniknout naprosto fantastický film, který nemusí dělat moc kompromisů a jeho výsledná podoba je viditelně víceméně taková, jakou autor zamýšlel. 85 %

Bezkrevný remake (nebo nová adaptace knihy, jak uvedla sama režisérka), v němž se toho moc neděje a de facto nemá po celou dobu diváka čím zaujmout. Coppola se nikterak nesnaží o erotické napětí mezi postavami a místo toho se soustředí na výbornou vizuální stránku a dobovou atmosféru, to je ale trochu málo. Zamrzí i to, že v rámci jakési korektnosti (nejspíš) se ty nejzásadnější věci (SPOILERY: amputace nohy, poměr mezi nezletilou a vojákem, KONEC SPOILERU) dějí mimo obraz, nebo jen v náznacích, čímž film přichází o jakékoli napětí. Výsledku moc nepomáhá ani hodně pomalé tempo, které pak subjektivně poměrně snesitelnou stopáž zbytečně prodlužuje. Jestli něco drží film nad vodou, jsou to herecké výkony, o něž se starají především výborná Nicole Kidman, velmi dobrá Kirsten Dunst, která se teď moc nikde neobjevuje a v rámci možností dobrá Elle Fanning. Co se Colina Farrella týče, oproti Eastwodovu podání chybí jeho důstojníkovi ono drsňácké charisma a jakési rošťáctví, na druhou stranu je o něco lepší herec, takže emotivnější scény zvládá lépe, trochu ho ale zabíjí jednorozměrnost jeho postavy, v níž toho nemá šanci moc předvést. The Beguiled verze 2017 není úplně zbytečný remake, ale selhává v tom, že se asi na předlohu chtěl dívat jinak, jenže nejde moc do hloubky, chybí v něm lepší psychologie postav a Coppola jako by nevěděla, jestli se postavit na stranu žen, nebo "oklamaného" muže. 60 %

Poměrně příjemná komorní válečná jednohubka, o níž je nejlepší nevědět vůbec nic. Liman tentokráte nijak neexhibuje, ale všechno nechává na atmosféře rozpálené pouště, dvou vojácích a jednoduchém příběhu, který se zaměřuje na psychologickou rovinu a minimum akce. Jelikož stopáž je přiměřeně krátká, není vlastně čas na nějaké sáhodlouhé vysvětlování, ale divák je rovnou vržen do centra dění, v němž se ocitá jeden jediný voják a nepřátelský odstřelovač ve sluchátku, nic víc tu nenajdete. Pozitivní je, že i když se vlastně ve filmu nic moc neděje, po celou dobu má spád a velmi dobře pracuje s motivem tajemné motivace hlavní postavy, kterou postupně odhaluje. Aaron Taylor-Johnson tu předvádí asi nejlepší výkon své prozatímní kariéry, nepřehrává, má potřebné charisma a celý film utáhne sám, neboť John Cena mu vlastně jen stínuje, protože nemá moc prostoru a šancí cokoliv předvést. Osobně se mi líbil i trochu nečekaný závěr, který je ale trochu devalvován určitou logickou nesmyslností, která už tu byla zmíněna, ale na první dobrou funguje dobře. Náročnější divák by možná chtěl nějaké protiválečné poselství, o to se ale asi tvůrce ani nesnažil, takže mu to můžeme vytýkat jen velmi těžko. The Wall tak je ničím převratná žánrovka, která splní svůj účel, je velmi jistě natočená a na nic víc si nehraje. 70 %

Natočit v roce 2017, kdy už v podstatě každý za vším hledá něco víc a umění se snaží být filozofické, film, kde je zcela jasně a explicitně jasná biblická metafora a tvůrce ji zcela otevřeně vyhlašuje do médií, je opravdu husarský kousek, za nějž Aronofskymu patří obdiv. V matce! si na nic nehraje a od začátku diváka svírá svou typicky schizoidní a depresivní atmosférou a rozehrává zajímavý příběh o spisovateli a jeho submisivní manželce, jimž do domu začnou přicházet neznámí hosté, jichž je čím dál víc. Matka! je film, který se těžko popisuje a musí se vidět, protože Aronofsky se v něm neohlíží na nic a na nikoho a servíruje hodně brutální scény, jednoduché dialogy a zcela otevřenou symboliku, kterou se IMHO vysmívá všem rádobyintelektuálům a náboženským fanatikům. Herecké obsazení je poměrně hvězdné, celý film ale táhne výtečná Jennifer Lawrence, která má nejvíc prostoru, ale taktéž Ed Harris, Michelle Pfeiffer a Javier Bardem jsou na menším prostoru výborní. K tomu tu neváhá použít i hodně násilné a znepokojivé scény, na které se nekouká úplně dobře. Největší problém ale mimo toho, že poslední třetina je totální bizár a úlet, jaký nemá obdoby a může se v něm stát úplně cokoliv a Aronofsky v něm ztratil veškerou soudnost, vidím v tom, že film je zacyklen sám do sebe a do svého tvůrce a absolutně si neumím představit, jak ho bude hodnotit ten, kdo od Aronofskyho neviděl vůbec nic. I přes rozdílná hodnocení ale mother! určitě za vidění stojí, i když někoho totálně znechutí a bude mu připadat jako trapné pozérství. 70 %

Filmové zpracování Gerald’s Game má úplně stejný problém jako Kingova knižní předloha - námět zkrátka není úplně nosný pro celovečerní film / román a vydal by spíš na povídku / novelu. I proto je nutno ocenit, že Flanagan se s tím popral se ctí a v poutech trpící hlavní hrdinku nechává mluvit s duchem a zhmotnělým vlastním svědomím. Příběh se i díky tomu vine v trochu nečekaných, i když lehce klišovitých cestách a do poslední chvíle není úplně jasné, co jsou představy a co realita. Flanagan si pomáhá i docela slušnou vizuální stránkou a pár silnými momenty, jimž jednoznačně vládne dostávání se z pout, které je syrové a opravdu dost "nepříjemné". Dobrou volbou se ukázala být Carla Gugino v titulní roli, která je vynikající a i v těch slabších chvílích drží film nad vodou a hlavně díky ní stojí film za pozornost. Je trochu škoda, že příběh je těch flashbacků plný až moc a někdy se v nich divák ztratí, navíc se nestane vlastně nic, co by ho vysloveně překvapilo. Samotný epilog je pak trošku bizarní a až moc neuvěřitelný, což trochu sráží celkové hodnocení. Gerald’s Game není nic, co by zkušenějšího diváka nějak odrovnalo, jakožto příjemná žánrová jednohubka ale obstojí a zařazuje se k těm lepším kingovským adaptacím, kterých je pořád málo. 60 %