salalala

Velmi příjemná záležitost, která ale asi očekávání úplně nenaplní. Olmo Omerzu je šikovný filmař, o čemž přesvědčil už dříve, a i proto Všechno bude vypadá hodně lehce a zajímavě. Od úvodních minut funguje melancholická, ale ne depresivní atmosféra nejisté budoucnosti a nejasné minulosti obou hlavních postav, kterou Omerzu doplňuje výbornou kamerou, citlivým hudebním doprovodem a nezvykle pomalým tempem, které je ale někdy pomalé až moc. Příběhová linie s putováním dvou kluků funguje vesměs velmi dobře, a i když nedrží u sebe, ale je spíše sledem víceméně zajímavých epizod, moc se toho vytknout nedá. To je dáno i decentně naznačeným homoerotickým napětím mezi oběma chlapci, do něhož se vkrádá postava stopařky, která pro ně znamená první větší oblouznění ženským pohlavím. Výteční jsou oba hlavní představitelé, z nichž zejména po právu Českým lvem oceněný Jan František Uher je naprosto famózní, též Tomáš Mrvík je ale fantastický a kooperace a chemie mezi oběma funguje fantasticky. Eliška Křenková je velmi dobrá, ale nemá tolik prostoru, aby upoutala větší pozornost, v jejím případě Lva moc nechápu. Co ale drhne, je orámování příběhu policejním výslechem, které působí nadbytečně a hodně toporně, postava policisty je navíc úplně zbytečná a samotný závěr pak připomíná laciný vtip o hloupých policistech. Možná je trochu škoda i to, že Omerzuovi se nepodařilo úplně jasně odlišit snovou realitu od té skutečné a snímek pak někdy působí zmatečně a jako by pohádkově. Přes všechny výtky patří všechno bude k těm lepším českým filmům loňského roku a dokazuje, že Omerzu by v budoucnu mohl natočit počin evropských parametrů. 60 %

Scenáristická ruka Phila Lorda je na filmu znát v každé vteřině, protože Spider-Man: Into the Spider-Verse je originální animák, který nezasvěcenému divákovi během dvou hodin představí historii Spider-Mana a důvody toho, proč v komiksových příbězích několikrát změnil identitu. Trojice režisérů nastolila velmi svižné tempo, v němž je prostor na inteligentní a chytrý humor, především ale na lahůdkovou vizuální stránku, která evokuje komiks a možnosti komiksového média využívá na absolutní maximum. Z výsledku je vidět, že tvůrci nemuseli dělat žádné kompromisy a nepotřebují se nikomu zavděčit, protože snímek je spíš pro dospělejšího diváka, který ocení tuny odkazů a režijních nápadů. Výtečný je též originální dabing, který přichází se zajímavými a relativně hvězdnými hlasy, které se naprosto vyřádily a dodaly už tak zajímavým postavám další rozměr. Podobně jako u dalších "lordovek" je tu ale těch vjemů, vizuálních kouzel a scenáristických vychytávek tolik, že je na první zhlédnutí nelze všechny zpracovat, což maličko mrzí, tolik to ale nevadí. Spider-Man: Into the Spider-Verse je nejlepší komiksový film vůbec za poslední roky, k čemuž mu pomáhá i to, že je animovaný a může si dovolit věci, které by v hraném filmu neprošly a nefungovaly. 90 %

Výtečné drama, které trochu upadlo v zapomnění, což je škoda. Vláčilovi se v něm podařilo výborně zachytit atmosféru naprosté osamělosti v poválečné době a opuštěné krajiny, kde bylo možné cokoli a člověk nikdy nevěděl, koho potká a s kým přijde do kontaktu. Ve velmi pomalém tempu vypráví silný příběh dvou lidí, kteří "na sebe zbyli" a byli de facto nuceni spolu vycházet. Snímek je unikátní i v tom, že najednou tu Němci nebyli za ty úplně špatné, ale Adelheid je zobrazena jako dívka, která byla vláčena dobou, nic závažného zřejmě neudělala, přesto bude potrestána. Výsledek by byl jen poloviční bez nádherné kamery Františka Uldricha, která krásné lokace zabírá vskuku parádně. Funguje i komornost, kterou Vláčil záměrně zvolil a vyjadřuje se velmi minimalisticky. V kontrastu s tím je pak opulentní hudba Johanna Strausse, která jen dotváří onu odcizenou atmosféru. Naprosto famózní jsou pak výkony Petra Čepka a Emmy Černé, kterým stačí spolu jen kooperovat a vůbec nemluvit a stejně řeknou vše, výborně jim přihrává především Jan Vostrčil, i když je samozřejmě až na druhé koleji. K dokonalosti pak chybí snad jen trochu větší spád a o trochu víc emocí, protože film je celou dobu zbytečně odtažitý. Jinak ale zasloužený a bohužel opomíjený klenot československé kinematografie. 85 %

Velmi zkráceně by se dalo napsat, že Creed II je Rocky IV ve verzi 2018. Příběh je vskutku pouze aktualizací starého souboje Rocky (Creed) vs. Drago, což není úplně špatně, ale nic moc to nepřinese a vše jede v zaběhnutých kolejích. Steven Caple Jr. se ani nesnaží cokoli inovovat, ale pouze odškrtává nutné žánrové položky, naštěstí ale umí natočit výborné boxerské zápasy, které mají spád a diváka vtáhnou, i když trochu postrádají syrovost. Nechybí ani hodně slušná atmosféra a docela solidní hudba, která v závěru pochopitelně variuje legendární téma. Postava Rockyho už definitivně vyklidila pole, což se dalo čekat, přesto to mrzí, protože je pořád sympatická. Stallone ji ztvárňuje vesměs stejně, oproti předchozímu filmu ale logicky už není tak výrazný, Michael B. Jordan je velmi dobrý, jen jeho postava není úplně sympatická a místy se chová až moc jako rozmazlený fracek. Ocenit si zaslouží i Florian Munteanu, který není prkenný, ale v rámci možností slušně hraje a není to ten typický "bijec". Je škoda, že se tvůrci víc nevěnovali oběma Dragům, protože právě ve chvílích, kdy jsou oni ve středu pozornosti, je film nejsilnější a mění se v sociální drama, které se ale bohužel nerozvine a jen letmo naznačí, jaké by mohlo být. Dojmy kazí i přehnaná stopáž, v níž je hodně sentimentu a vaty a být film o takových dvacet minut kratší, bylo by to lepší. Ve výsledku tak je Creed II "jen" lehce nadprůměrný film, jemuž alespoň z mého pohledu čtvrtou hvězdičku přidává závěrečný boxerský souboj. 70 %

Bizarní počin, který není jednoduché intepretovat a vskutku záleží na vkusu jednotlivého diváka. Sympatické je, že Lanthimos evidentně nemusí dělat kompromisy a točí přesně to, co chce a jak chce. Publiku absolutně nejde naproti, protože expozice trvá skoro polovinu stopáže a je tak extrémně pomalá, že mnohé možná odradí. Schůzky hlavního hrdiny s mladíkem naznačují leccos a lze si jen domýšlet, co za nimi je. Když to Lanthimos odhalí, atmosféra razantně zhoustne a rozjíždí se hororově laděné drama s morálním přesahem, které ale nefunguje úplně tak, jak by bylo potřeba. Hudba tvořená z několika zvuků dohromady, je asi tím nejlepším, protože je opravdu zneklidňující a dává tušit, že se děje něco moc zlého. Vše umocňují perfektní herecké výkony zejména mladého a v závěru vskutku odpudivého Barryho Keoghana a civilního Colina Farrella, s nimiž zdatně drží krok Nicole Kidman. Co ale hodnocení sráží, je až příliš mnoho nejasností, prapodivný konec, který absolutně nic nevysvětlí a možná i přehnaná artovost, která je z filmu někdy hodně znát. Je ale dobře, že podobné počiny se do tuzemské distribuce dostávají, protože The Killing of a Sacred Deer je vskutku totálně odlišný od toho, na co je tuzemský divák v kinech zvyklý. 60 %

Pokračování Halloweenu po čtyřiceti letech je celkem fajn, čímž by komentář mohl skončit, protože vystihuje úplně všechno. David Gordon Green nepřichází s žádnou inovací, ale jen a pouze vytěžuje postupy nastolené legendárním předchůdcem. Logika se pochopitelně řešit nesmí, k čemuž naštěstí není moc prostoru, protože atmosféra je potřebně hutná a ke všemu navíc hraje nepřekonatelná mnimalistická hudba mistra Carpentera, pravda lehce zmodernizovaná, naštěstí ale velmi decentně. Vysloveně potěší účast zestárlé Jamie Lee Curtis, která je stále výborná, jen je tu dost málo a ostatní nijak nezaujmou. Oceňuji i nápadité způsoby úmrtí a svižné tempo. Jen si autoři mohli odpustit velké množství krve, protože o tom Halloween nikdy nebyl, ale dá se chápat to, že je to úlitba mladším divákům zvyklým na aktuální trend. Hallowen ve verzi 2018 je dobrý film a svému vzoru nedělá ostudu, na rozdíl od něj ale nemusí být viděn vícekrát, protože už později nemá co nabídnout. 70 %

Velmi dobrá variace na jedničku, která selhává snad jen v tom, že nepřináší nic navíc a veze se na stejné vlně. Stefano Sollima je pro tohle téma jako dělaný, protože nemá problém vytvořit hutnou a nepříjemnou atmosféru mexického pohraničí a vysloveně si užívá i akci, která je syrová, krvavá a poctivě natočená. Právě tyto dva aspekty jsou tím nejzásadnějším, protože Sheridanův příběh tentokrát není tak naléhavý a "jen" upozorňuje na každodenní realitu a v podstatě marný boj s drogovými kartely, který nelze vyhrát. Divákovi asi chybí nosnější postava, protože všechny už jsou prostředím ošlehané a postrádají naivitu a "neposkvrněnost", kterou měla hlavní ženská hrdinka v jedničce. Del Toro i Brolin jsou výteční a jen škoda, že mají málo společných scén, protože jejich charaktery jsou zdaleka nejzajímavější, velmi dobře ale byli vybráni i představitelé jednotlivých gangsterů, obzvláště těch dětských. Dojem pak lehce kazí úplný závěr, který je velmi zvláštní, nepřichází s žádnou pointou a diváka nechá trochu na pochybách, co se vlastně za ten rok událo. Sicario: Day of the Soldado je sám o sobě výtečný film, ale v porovnání se svým předchůdcem ve všem zaostává a do tématu nepřináší nic zásadně nového, ostudu mu však rozhodně nedělá. 70 %

Velká pohodovka a důkaz toho, že Eastwood to má i v osmaosmdesáti v hlavě srovnané a dokáže natočit konzistentní, zábavný a podařený film. Jistě, Pašerák není nic originálního, ale o to se Eastwood ani nesnažil. Rezignuje i na jakékoli podbízení divákovi a točí film sám pro sebe a pro své fanoušky. Vypráví ve velmi pomalém tempu, takže potěší spíš staromilce, nikam nespěchá a po celou dobu udržuje odlehčenou atmosféru a potřebný nadhled. Sází jednu hlášku za druhou, kašle na jakoukoli korektnost a sám sebe nebere vůbec vážně. V hlavní roli je pochopitelně skvělý a charismatický a jedině on táhne celý film vpřed. I když je zbytek obsazení poměrně hvězdný, nikdo nemá takový prostor a tolik neuchvátí, všichni ale hrají výborně. S emocemi pracuje autor famózně a nikdy nesklouzne k prvoplánovému kýči a jakkoli dojemnou scénu dokáže odlehčit nějakým vtipem, přesto jsou působivé a mají obrovskou sílu. Asi se dá Eastwoodovi vytknout, že snímek je moc dlouhý, uprostřed se trochu vleče a upadá do stereotypu, v tomto případě by to asi nebylo fér, protože si toho je určitě dobře vědom a je mu to úplně jedno. Velmi dobrá záležitost, a pokud Clint ukončí hereckou kariéru tímto filmem, je to loučení víc než důstojné. 70 %.

Půjdu trochu proti proudu, když napíšu, že Hastrman má jako jeden z mála českých filmů jasnou vizi a koncepci, jíž se drží, a kterou rozvíjí. Ondřej Havelka se od začátku spoléhá na mystickou atmosféru české vesnice 19. století a dává si záležet na zachycení všemožných zvyků a rituálů. Postupem času do všeho začne přidávat trochu temnější tóny a hororový nádech, což mu docela funguje (s nadsázkou se dá o filmu mluvit jako o prvním českém satanském hororu). Všechno dotváří nádherná kamera, výborně zvolené lokace a hudba, která kombinuje lidové motivy s orchestrálními. Jednoznačnou trefou do černého pak je obsazení Karla Dobrého do hlavní role, Lva získal naprosto zaslouženě, protože snímek utáhne úplně sám a vnitřní boj své postavy zvládl s naprostou bravurou. Zjevením pak budiž charismatická a opravdu moc krásná Simona Zmrzlá, která charakter kokety a jakési ženy vamp uhrála s přehledem. Debutující Havelka tedy nemá film pevně v rukou celou dobu, protože některé motivace postav jsou nejasné, některé momenty naopak zbytečně naznačené a odehrají se až moc rychle, rozdělení filmu na kapitoly a berlička v podobě vnitřního hlasu vypravěče celek rozmělňují, což v kombinaci s pomalým tempem není úplně šťastné. Samostatnou zmínku pak zaslouží závěr, který je trochu WTF a troufnu si tvrdit, že bez znalosti předlohy, kterou jsem dosud nečetl, se asi nedá pochopit. Celkově vzato je ale Hastrman velmi dobrý počin, který má na rozdíl od ostatních českých filmů jasný smysl, autorské uchopení a je na něm vidět poměrně fungující dramaturgie, což je skoro zázrak. 70 %

Strašlivě promarněná příležitost, což je obrovská škoda. Troufám si tvrdit, že ani ten největší sportovní fanoušek o basketbalových událostech zobrazovaných ve filmu moc neví, proto měli tvůrci v rukou vskutku atraktivní materiál, který měl dopadnout mnohem lépe. Kámen úrazu je ve scénáři, který funguje pouze v momentech, kdy se hraje basketbal - zápasy jsou dynamické, výborně sestříhané, mají tempo a jsou svým způsobem i napínavé. Jakmile se ale příběh přesune mimo koše, moc nefunguje. Romantická linie je mdlá a nezajímavá (i kvůli špatné chemii mezi oběma herci), politická nevysvětlená a jen naznačená, film se v těchto momentech dost táhne a nemá prakticky co nabídnout. Špaček dělá, co může, aby film zachránil, což se mu relativně daří, neboť dobová atmosféra je velmi dobrá a obsazení sestávající většinou z neznámých tváří taktéž, i když nejvíc vynikají úžasní Jan Hartl, Alena Mihulová, Filip Březina a v závěru též Ondřej Malý. Nejlepší je ovšem na český film odvážná a dost netradiční hudba, která filmu dodává zvláštní kouzlo, a jejímž vrcholem pak je hodně svérázný, ale povedený remix české hymny, který navíc představuje i její opomíjenou druhou sloku. Je škoda, že výsledek je tak "rozplizlý", protože o silné momenty tu není nouze (projíždění vlakem skrz rozbombardované město nebo pochod komunistů v ulicích) a tato historická kapitola není tak známá. 60 % PS: Onen zlatý podraz až zas takovým podrazem není, takže nelze čekat nějaké vyložené "zaříznutí".