Botič

Ti nadržení teenageři a jejich frustrovaní rodiče. Atmosferický mix, který dokáže vzbudit lítost nad osudy všech zúčastněných, připomínající Lovely bones okořeněné o Pushing Daises. Eva Green letos počrvrté ve stejné herecké poloze, ale tentokrát dotažené k naprosté dokonalosti.

Žádné drama, žádná komedie, ale jedna z nejlepších hororových sci-fi za hodně dlouhou dobu. Přesně tohle by napsal Ira Levin, kdyby byl dnes naživu.

Ze začátku takové skutečně krásně natočené plácání se na místě, z kterého mohla být kultovka, kdyby se tvůrci vydali trochu jiným směrem, jenže namísto objevování sexuality, pak do děje vstoupí ty "temné spodní proudy" (haha) a druhou polovinou se člověk prakticky pronudí.

Zajímavý vizuál a...a tím to prostě končí. The Quite Ones hraje podle šablonek, po hodinu dlouhé expozici přijde půlhodinová rádoby děsivá erupce plná rádoby šokujících zjištění ohánějících se formulí "Natočeno podle skutečné události." Naprostá ztráta času.

Chytrá sci-fi? Ale kdeže! Tu byste v téhle černé díře hledali těžko i s baterkou. Pokud chcete vidět skutečně kvalitní a promyšlenou sci-fi, věnujte raději svůj čas a pozornost I Origins nebo Another Earth.

Subtilní drama o dospívání – konkrétně o té době, kdy má každý pocit, že čas plyne pomaleji, než tomu tak skutečně je a člověku se může zdát, že v téhle chvíli zůstane uvězněný napořád. Pro někoho peklo, pro jiného ráj. Gia Coppola se svým debutem zařadila po bok Sofie a Spike Jonzeho a už teď se těším na její další počin.

Přesně takové, jak tvrdí všechny ty marketingové vějičky na přebalu knihy - stejným dílem vtipné, jako srdcervoucí v závislosti na tom, jak moc blízko si Hazel a Guse pustíte k srdci. Místy Hvězdám dochází dech a stěží se drápají vzhůru, jindy zas stoupají na oblohu s nebývalou lehkostí a to jsou právě ty momenty, nad kterými se člověk zastaví a přemýšlí o nich ještě dlouho po skončení filmu.

Rosemary's Baby Agnieszky Holland postrádá onu tíživou atmosféru a nepříjemnou vlezlost Polanskiho originálu, ale na druhou stranu přichází s několika poměrně zdařilými hororovými momenty (probuzení se uprostřed chirurgického zákroku). Nemluvě o tom, že Paříž Rosemary sluší mnohem víc, než New York.

Takové to, když si člověk na konci uvědomí, že se takhle u americké komedie nebavil už hodně dlouho.

Del Toro a jeho pijavičky s kloakou si docela slušně podávají všechny ty nadržené metrosexuální upíry, vlkodlaky, čarodějnice, víly atd. z True Blood. Update: Z The Strain se nakonec vyklubalo solidní béčko s kolísavou tendencí recyklující tu více, tu méně úspěšně del Torovi filmové atributy. Od poloviny série se nemohu zbavit dojmu, že z toho šlo vytřískat mnohem, mnohem víc.