argenson

Základním poznatkem z tohohle filmu je fakt, že Karel Gott není dobrý herec. Ale známe to i z jiných zemí - když je někdo ve své zemi dlouhodobě výborným zpěvákem, logicky následuje snaha využít ho i jinak. Jenže ne každému je dáno být dobrým zpěvákem i hercem (což je například případ Barbry Streisand). Gott sám sebekriticky uznal, že s výsledkem filmu nebyl spokojen. Navíc zjistil, že filmování (zvláště když je někdo špatný herec) trvá dost dlouho, což on si při své prioritní profesi napříště nemohl dovolit. Za což můžeme být jenom rádi. A hudební potenciál je velmi slabý. Ladislav Štaidl prokázal překvapivou neschopnost vybavit pořádnou hudbou celý film a ani nekonečné opakování ústřední melodie Kufr iluzí v různých aranžích nepomohlo tomuhle filmu k vyzdvižení z podprůměru.

I když se o tom tenkrát asi nemluvilo, je obecně známo, že Karel Gott byl prvním poválečným milionářem mezi českými umělci. Potom nechápu, jak někdo mohl zcela vážně natočit scénu, kdy se Mistr láduje buřtama u stánku na Václaváku. Pokud to měla být komedie, na to je tu málo vtipu a příběh motající se okolo stokoruny nijak nosný není. Pokud to měla být sonda do "reálného" života špičky české pop-music, pak je to úlet na maximum. A jestli to snad měl být muzikál... Karel Svoboda jako by se vyčerpal Nocí na Karlštejně, Ladislav Štaidl jako by zoufale sbíral to nejméně špatné, co pak použil ve Švandovi. Celá hudební složka nepříliš lichotivě naznačuje, že tehdejší popularitu našich zpěváků zajišťovaly především zahraniční písně, které se ovšem nedaly použít do českého filmu. Někdo tu napsal, že fanoušci Helenky a Karla budou nadšeni. Jsem fanoušek obou, ale z tohohle jsem zhnusen. A neobstojí ani argument, že v polovině 70. let se nic moc točit nedalo a toto je zástupce únikového žánru. Není. I unikat se dalo s grácií.

Roztomilá hříčka s příjemně krátkou stopáží. Protože kdyby to natočili Amíci jako tříhodinovej epos, jak mají ve zvyku, nebylo by to stravitelné. Takhle je to velmi příjemná podívaná, o které budete ještě dlouho přemýšlet. Happy End vyžaduje zvýšenou pozornost, protože v opačně pojatém ději se i dialogy odehrávají pozpátku a jestliže otázka následuje až za odpovědí, můžete se snadno ztratit v ději. Přesto i v tomto pořadí, kdy cítíte logickou návaznost, občas i v opačném sledu vykrystalizuje z dialogů kouzelná hříčka, nad kterou jen žasnete; scénář musel dát nepochybně dost práce. Scéna, kdy žárlivý manžel likviduje byt a milence své ženy, je odkazem k němé grotesce. V 60. letech by to byla otřepaná scénka, ale v tomto pojetí je neodolatelná. A nakonec, je příjemné podívat se na mladou Jaroslavu Obermaierovou v době, kdy ještě nehrála uštěkané domovnice.

Obecně nijak nemusím americkou kinematografii, nemusím ani Toma Hankse (snad ve Philadelphii, tam ano) a mě prostě Forrest Gump nebavil a nudil. Když mi někdo valí do hlavy dvě a půl hodiny všeobjímající patriotismus a patetická životní moudra, která by zvládnul i méně zdatný student scénáristiky, tak to není nic pro mě. Děkuji, dvakrát vidět stačilo (druhý pokus jsem učinil se sebezapřením ve snaze pochopit a asi jsem nepochopil).

Neprávem zapomenutá televizní hra, přitom hodna pozornosti. Excelující Dana Medřická předvádí zajímavý monolog s nenápadnými narážkami na tehdejší režim, dialogy jsou pak překvapivě moderní. Ve scénách z přípravy večeře lze registrovat úsměvné drobnosti socialistické reality.

"Já tu mám jenom vyfotit kozičky. Barevně. A na výšku." Smůlou tohohle filmu je doba vzniku. Na přelomu let 1989-1990 lidi zajímaly jiný věci než filmy, takže kinem tahle komedie prošla bez většího zájmu a v pozdějším televizním reprízování už neměla šanci získat si víc pozornosti. Pravda, příběh o opičáku Amosovi se trochu tříští a je to mírně zmatené, sourozenci Morávkovi mě víc bavili ve filmu Vracenky, přesto je to podívaná pro mě náramně zábavná. Mimo jiné i proto, že vidíme osvědčené herce v komediálních rolích, pro ně zcela nezvyklých (Macháček, Jirásková, Štěpánková), kteří navíc na útěku před zvířaty předvádějí na svůj věk úctyhodné tělocvičné výkony. Takže, chtěla-li Poledňáková tvořit vícegenerační rodinné filmy, mě osobně tohle baví víc než S tebou mě baví svět.

Tenhle film jsem viděl jenom jednou a už docela dávno, přesto z něj mám dodnes velmi intenzívní zážitek. Velmi nevšední retrospektivní film okořeněný vraždou, alkoholem a trávou. Každopádně nápad s vymalováním bytu tím stylem, že uděláte večírek, každej zhulenec přijde, dvakrát mázne štětkou různejma barvama a je vymalováno, to mě moc bavilo:-)

Jímavý, prostý příběh se stokrát ohranou tématikou, ale i tak mě to bavilo. Byť kvůli zesílení emocí musela v pozadí stát rodinná tragédie. Zdeněk Řehoř a Zora Rozsypalová výborní, jejich deklamace velmi vhodně zvoleného dialogu z Hamleta odkryla úplně vyčpělost jejich vlastního vztahu. Jiří Sedláček mě rušil příliš čistou a spisovnou mluvou. Na filmech tohohle typu mě baví, že si vystačí s jednoduchým nepatetickým závěrem.

Vyskytuje-li se ve filmu výkvět českých herců a zajímavý nápad, už ani není potřeba gejzíru třeskutého humoru, přesto jsem se bavil náramně. Už jenom proto, že sebevíce banální hláška z úst Jany Brejchové je kouzelná. Zobrazení budoucnosti a technické možnosti s tím související jsou tady ve srovnání třeba s pozdějšími Návštěvníky poměrně krotké, ale na škodu to nijak není. Cestování časem a absurdity z toho plynoucí jsou bez problémů k chápání a ústřední téma pádu lustru je nosné a únosné překvapivě až do konce. Kulisy staré Prahy jsou příjemné jako vždy a Janě Brejchové to slušelo jak v secesních kostýmech, tak i v těch futuristických. Závěr sice nutí k zamyšlení, ale protože ještě naplno nepropukla normalizace, není zde nutný morální apel jako v pozdějších podobných filmech. Už jenom proto není fér srovnávání s Kostkovým čajem.

Jako dítě jsem se pochopitelně smál nejvíc scénám, kdy Daniela Kolářová spadne do rybníka nebo Oldřich Vízner dostane dortem do ksichtu. Při pozdějších podíváních jsem si začal užívat jiné finesy a při posledním vidění mě na kolena dostal Jiří Pleskot, jehož vklad do zásadní rodinné debaty o výběru ženicha zněl: "Tak sakra rozsviť." :-) Léto s kovbojem prostě považuju za jednu z nejlepších komedií 70. let, příjemně naporcovaná letní romantika v kombinaci s dobově oblíbenou dvojicí Kolářová-Hanzlík a příjemnou písní Marie Rottrové potěší i dnes.