dennykr

Stručná přehledovka ověřených duchařských tropů. James Wan (a kameraman John R. Leonetti) umí pracovat s pohybem, takže kamera se obratně proplétá stísněným prostorem strašidelného domu a nepříjemné napětí budují i spousty transfokací. Jenže co naplat, Conjuring je hlavně přístupnou encyklopedií všeho, co v duchařských hororech fungovalo v posledních čtyřiceti letech – bouchání dveří, tmavé sklepy, houpací křesla, panenky, mrtvá zvířata, exorcismus, bledé dívky s dlouhými vlasy, bledí chlapci ve tmavých uniformách, hrající skříňky, čarodějnice a paranormální vyšetřování. Wan sice zručně rekapituluje dějiny žánru (každá třetina filmu referuje k jiným duchařinám), ale nic moc nepřidává. Nejsmutnější je, že všechny ty nádherné kamerové hrátky mizí ve chvíli, kdy nastupují lekačky a Conjuring se stane tradiční přehlídkou jump scarů.

Timur Bekmambetov je vlivný producent a v současné chvíli i solitér "desktopových" filmů. Před čtyřmi lety pomohl na svět hororu Unfriended a letos produkuje další dva - Unfriended: Dark Web a drama Searching, v němž se objeví John Cho. Profil na tento trend navazuje, ale zároveň je prvním "desktopovým" filmem, který Bekmambetov sám režíruje. // Zajímavé je, že příběh novinářky, která se snaží odhalit internetové verbování bojovnic Islámského státu, nepřináší nic nad rámec zjednodušující rekonstrukce částečně pravdivých událostí. V tomto ohledu jde o zážitek značně neuspokojivý, ale u toho film naštěstí nekončí. Bekmambetov zvládá chytře rytmizovat plochu počítače a dostávat hrdinku do nečekaně napínavých situací. Zahltí diváka množstvím informací, které se skrývají v jednotlivých chatovacích oknech, záložkách prohlížeče, playlistech na Spotify nebo iTunes, ale i v souborech uložených na ploše. Pozornost mezi nimi přesouvá kurzorem nebo reakcemi hlavní hrdinky. Tempo se zrychluje především za pomoci postupného přesycení plochy (vyskakující okna, notifikace nebo překliky), rychlého psaní (slyšíme stisknutí každého tlačítka) a reakcí ve webkameře. Je zajímavé, že Profil zvládne budovat napětí i na takto omezeném prostoru. // Osvěžující a hravý je také způsob, jakým film přistupuje k sociálním sítím, které stojí na vytvoření veřejně prezentované, ale artificiální identity (s menšími či většími přesahy k realitě). Profil otevřeně tematizuje nestabilitu tohoto obrazu a strach, který pramení z jejího narušení. Představme si ty "nejhorší" věci, jaké se nám mohou na sociálních sítích stát - na Facebooku se objeví nelichotivá osobní fotka, pošleme zprávu špatnému člověku nebo si popleteme své dva (různé) profily. Desktopový thriller tyto banální omyly zasadí do odlišného kontextu, díky čemuž nevhodná zpráva nezpůsobí pouze krátký infarkt a trapnou omluvu, ale stane se životní hrozbou. Nahrání špatné fotky nezpůsobí ztrátu společenského kreditu, ale dovolí teroristům vypsat na naši hlavu odměnu. Bekmambetov dělá ze sociálních sítí minové pole a z každého překliku hrozbu. Unfriended tematizovalo youtubový fenomén "exposed" videí a Profil je vynikající v tom, jak artikuluje a zveličuje mileniální trable na sociálních sítích. Překliknutí = smrt.

★★★★

Stěhovaví ptáci nabízí vtahující a stylisticky fascinující příběh drogového kartelu, který se zrodil z netradičního prostředí. Nejprve načrtnou konzervativní a spirituálně založenou kulturu, do níž pomalu vnáší obchod s drogami. Tímto průnikem film vede dialog mezi tradičním a progresivním. Spirituálním a pragmatickým. Morálním a amorálním. O tom, zda může taková kultura přežít vpád (západního) profitově založeného systému a zároveň si zachovat svou identitu. Víc tady.

Scott Barley je burácivým hlasem současného experimentálního filmu a Spící lůno hlasitým výkřikem o krutosti noci. Pár řádků zde.

Filmografie Johna Woo je sice plná jasně rozpoznatelných heroic bloodshed filmů, ale nesmíme zapomínat, že každý z nich bývá protkán množstvím inspiračních zdrojů, z nichž Woo explicitně těží. Může to být Cheh Chang a jeho hrdinské příběhy (nejvýrazněji v Last Hurrah for Chivalry), ale i Jean-Pierre Melville, Alain Delon, François Truffaut nebo Sam Peckinpah. Tentokrát si vybírá zdroje tři: thriller Kimi yo Fundo no Kawa o Watare, herectví Kena Takakury a vlastní autorskou poetiku. Japonský film, který se stal v Číně obrovským hitem a šlo o první zahraniční snímek uvedený po kulturní revoluci, poskytl narativní rámec. Takakura, jako nejoblíbenější herec Johna Woo, inspiroval stylizaci hrdinů (podobně jako v Lepším zítřku). A autorská poetika? S tou si hyperaktivní Woo vesele hraje. // Kultovní autor totiž vede s divákem uvědomělý, ironický a revidující dialog o své předchozí tvorbě. Vrací se snad všechny myslitelné stylistické, motivické i příběhové prvky. Oprašuje estetiku, která se zdála přežitá už v roce 2000, čímž pravděpodobně ztrácí méně tolerantní diváky. Akční sekvence jsou samozřejmě fenomenální, starší Woo neztratil absolutně nic ze své hravosti. Ke slovu se dostane i katana! Hudba přechází od klidných motivů k burácivé opeře (Turandot od Giacoma Pucciniho!). Hrdinové utíkají před vlaky, uhýbají kulkám a uskakují výbuchům. Vrací se zmražená okénka s voice-overy a zatmívačky s prolínačkami jsou všude! Citují se filmy o jakuze, Ken Takakura, ale i Lepší zítřek. Homoerotické napětí ustupuje od “zamilovaných” pohledů mezi parťáky k symbolickému spojení policejními pouty. A z holubic se stává uvědomělá hra s divákem - Woo je totiž zapojuje přímo (!) do akce. Manhunt je také neuvěřitelně rychlý - David Bordwell napočítal přes tři tisíce záběrů v necelých dvou hodinách - a neustále se něco hýbe. Ať už jde o nájezdy kamery nebo pohyb postav v prostoru. Divák je prakticky bombardován stimuly! A (koreedovský) Masaharu Fukujama je vynikající akční hrdina. Ze sledování pak trošku vytrhávají neustálé přechody do angličtiny, ale to je cena za spojení japonských a čínských herců. // Přes výše vypsané si dovedu představit, že Manhunt může být pro mnoho diváků nevstřebatelný, protože jeho přepjatost bez větších problémů poráží i Mission Impossible 2. Zvláštní je také odměřená domácí odezva, která stojí v kontrastu s reakcemi z loňských Benátek a Toronta, kdy o Manhuntu pozitivně referovali kritici z Variety, Screenu, Film Stage nebo (veliký fanoušek Johna Woo) David Bordwell. // Ještě jedna věc se s Manhuntem táhne už od oznámení. Sedí do oblíbeného (a v mnoha ohledech nepochybně pravdivého) narativu o mrtvém hongkongském filmu a autorech, kteří se upisují Číně. Nesmíme však film redukovat do té míry, aby tvrzení bez výjimky odpovídal. Hongkongská kinematografie je v troskách, diváci naprosto bez výjimky preferují zahraniční filmy a lukrativní nabídky přichází prakticky jen z pevninské Číny, ale taková situace neznamená, že tam nejsou dobré filmy. Tvůrci si umí poradit - za čínské peníze točí vynikající filmy (Tsui Hark, Stephen Chow, Johnnie To, Derek Yee), nenápadně kritizují (Wukong, Mad World), nápadně kritizují (Ten Years, Trivisa), nenápadně inovují (krátké filmy ze soutěže Fresh Wave) nebo inovují nápadně (Robbery a Office). V případě Johna Woo jde, po historických epikách Crossing a Red Cliff, o snahu revidovat pravidla žánru, který stvořil. Byla by škoda Manhunt zjednodušit na zoufalý pokus oživit zašlou slávu. Není to nový Hard Boiled nebo Killer. To Manhunt nechce (ani nemůže) být. Woo se nesnaží přiblížit svým předchozím hitům, ty totiž vycházely z filmů Peckinpaha, Delona a Melvilla. Manhunt zůstává primárně na hřišti režijní poetiky Johna Woo. Vzpomíná, aktualizuje, hraje si. // Několikrát jsem dokonce slyšel, že takhle se už akční filmy netočí. Jenže ony se nikdy netočily tak, jak je točil John Woo. Takže spíše než časovou schránku film připomíná otevřený dialog se žánrem, který je dávno pryč. Woo je hravější než býval, je ironický a daleko více přepjatý. Jako kdyby se znovu setkal s přítelem, kterého dvacet let neviděl a rychle si vybavoval všechny ty krásné vzpomínky. Zkoušel, zda dávné historky a zážitky fungují i po dvaceti letech. A ano, zestárl John Woo, zestárl hongkongský i hollywoodský film, zestárl jsem já a žánr heroic bloodshed prakticky zemřel, ale o to víc se chci do takového vzpomínání pustit.

Pár postřehů po první projekci. // Solo do velké míry stojí na rozšiřování a variování známých motivů či promluv. Některé jsou nápadné (I love you / I know -> I hate you / I know) a jiné trochu obratnější - v klíčový okamžik je třeba potvrzeno, že Han opravdu střílí první, čímž vzniká dojemná parafráze přestřelky s Greedem v Mos Eisley. Film zpětně dodává význam zlatým kostkám, které se v Nové naději objevily pouze letmo a výraznější roli hrály v Posledním z Jediů. A velkou radost mi dělají praktické efekty v úvodu s Lady Proximou připomínající souboj s Diagonou v Nové naději. // Han Solo je také známý pro svou rošťáckou aroganci a tendenci přibarvovat si skutečnost. Na těchto povahových rysech spin-off stojí a výborně je shrnuje mýtus pašerácké cesty zvané Kessel Run. V Nové naději Han tvrdí, že ji zvládl za dvanáct parseků, ale skeptického Obi-wana nepřesvědčí. Rey zase slyšela, že Millennium Falcon stihl stezku za parseků čtrnáct. "Dvanáct!" opraví ji okamžitě Han. Spin-off nabízí fantastickou vesmírnou sekvenci, která za onou historkou stojí. Nikdy se ale nedozvíme, zda šlo o dvanáct, čtrnáct nebo více parseků. Přesné číslo sice řekne Chewie, ale pouze ve svém jazyce Shyriiwook, načež Han reaguje, že dvanáct, pokud zaokrouhlujeme dolů. Jakkoli banální se taková drobnost zdá, potvrzuje Hanův klíčový povahový rys – je to nafoukaný "scoundrel", který trochu lže, ale někde hluboko existují pro jeho nekonečnou aroganci důvody. // Dokonce se mi líbilo strukturování vyprávění do krátkých (cca patnáctiminutových) segmentů, které pravidelně mění prostředí, postavy, motivace a často i různá žánrová pravidla. Film také nemá tradičního záporáka. Mohlo by se zdát, že jím bude mafián Dryden Vos, ale ten se objeví zhruba ve třetině a pak až na konci. Solo totiž nabízí fikční svět, který je definovaný motivy zrady a hierarchie. Na jedné straně tak máme Beckettovu radu “Nikomu nevěř” a na druhé pevně hierarchizovaný svět, v němž “Všichni někomu slouží”. Solo neustále zdůrazňuje, že každá postava je součástí nějaké vertikální řady a tato pozice uvnitř systému ji nutí konat. Dílčí konflikty tak nevychází z působení jediného záporáka, ale objevují se operativní komplikace způsobené zradou nebo nečekaně příchozí postavou. Tyto postavy pak chtějí zaujmout nové (nebo udržet své) místo v hierarchii fikčního světa. A jedinou postavou, která ostatním otevřeně důvěřuje a odmítá stoupat v tomto uspořádání, je Han.

Loli zvířátka ničí energetický koule za zvuků hodně mastnýho dubstepu. Ukázka toho, jak anime vypadala v roce 2005 a zněla v roce 2012. Oceňuju vzdělávací rovinu, ale ukoukat se to nedá.

Infinity War je o neschopnosti obětovat pro kolektivní dobro to, co milujeme. A o trestu, který následuje. V širším kontextu film reflektuje neochotu MCU zabít oblíbené postavy, taktiku, která nyní dává perfektní smysl. Po prvním shlédnutí mi v paměti zůstává obraz hrdinství jako série relativních selhání při konfrontaci s někým opravdu mocným. A soucitu jako naší největší slabosti. Ústřední figurou celého filmu je Thanos, kterého Marvel představil jako nekompromisně racionální a uvědomělé zlo. Zlatou rukavicí pragmatismu drtí přepjaté emoce. // Často zmiňovaná neschopnost filmu "stát na vlastních nohách" se projevuje pouze, když čteme nové Avengers jako film o Avengers. Ale je to film o restrukturalizaci makrosvěta, nové rovnováze, zradě očekávání a beznaději. Děsíte se chvíle, kdy zemře vaše oblíbená postava? Bude hůř. Je to film o Thanosovi, který nechá fanoušky Marvelu poprvé pocítit absolutní bezmoc. // Důkladněji, kriticky a více analyticky až po dalších projekcích.

Několik postřehů k Wu xia na blogu.