dennykr

S radostí jsem se po spoustě let vrátil k testování prvních tří Marků. A pořád to funguje! Obzvlášť cením nádhernou práci s montážemi, trochu brakovým stylem a promyšleně vystavěný úvod! Pár řádků jsem napsal tady.

Zkratkovitě o tom, jak nový Ultraman funguje, pod vlivem horečky a dost nepohodlné pozice na gauči.

Pár poznámek, které jsem si po projekci načmáral do sešitu.

Marshalla mám upřímně rád už od brilantního béčka Psí vojáci. Za ty roky si vybudoval značku autora, který dovedně pracuje s libovolně nízkým rozpočtem. Přeci jen upířina Pád do tmy a vlkodlačí Psí vojáci stály pod tři miliony liber, stylové post-apo Soudný den zase pod sedmnáct. Finanční limity využil jako možnost vrátit se k praktickým efektům, hektolitrům falešné krve a poměrně sofistikované práci s očekáváním a kamerou. To samozřejmě vrcholí v seriálech, kam si ho zvou významné značky, aby natočil ne-zas-tak-velkolepé epizody velkolepým způsobem: fenomenální bitva v pilotu Black Sails, tragédie na začátku Lost in Space nebo nejlepší epizoda (jinak nekoukatelné) čtvrté série Hry o trůny, The Watchers on the Wall. V poslední jmenované Marshall například dlouze vystaví scénu směrem k bitvě s obrem a těsně před jejím začátkem ostřihne pryč, aby se vrátil až k drtivým následkům. // Proč ztrácím tolik času s tím, jak pracuje? Protože Hellboy je vlastně esence všeho, co natočil předtím. Neil Marshall vždycky režíroval upřímné "sračky" v tom nejlepším smyslu: zranění se v Psích vojácích léčila vteřinovým lepidlem, zatímco vlkodlaci vydávali zvuky ukradené ze soundbanky Warcraftu III; Pád do tmy je zase krvavá lázeň, kde se upíři zabíjí cepínem; Soudný den uvědomělá hra s pravidly braků a post-apo filmů a Centurion otevřeně parafrázuje Gladiátora i Běžícího muže. Hellboy je potom ničím neředěné béčko, které rekapituluje snad všechny prvky brakové fantasy, folklóru a populární mytologie – artušovské legendy, čarodějky, Ježibabu, prasodlaky i kočkodlaky, draky, mexické wrestlery, víly, obry a spoustu další verbeže. // A do toho se přidává Marshallova snaha zakrýt nízký rozpočet, která je obzvlášť výrazná ve dvou momentech. Zaprvé je to fenomenální souboj se třemi obry, který sestává z několika delších záběrů. Jejich ohyzdná CGI těla vytěsňuje z rámu a zůstává zaměřený pouze na protagonistu, díky tomu vzniká poměrně netradičně snímaná akční scéna plná dravých pohybů kamery a nečekaných přerámování. Zadruhé pak úplný konec natočený v jednom dlouhém záběru, v němž jsou hrdinové poprvé prezentováni jako funkční tým. Vůbec to okázalé vytlačování akce mimo rám je fascinující. // Marshall kondenzuje tři nebo čtyři různé komiksové svazky, aniž by bral ohled na jejich tematické a významové roviny – nejvýraznějším poučením zde je, že není dobré jíst děti. Hellboy je dokonale čistý a upřímný brak, který jakž takž drží pohromadě a vedle současných komiksových filmů působí jako přízrak z doby direct-to-video béček, jemuž někdo dal omylem o několik milionů víc. V ideálním světě by nikdy neměl vzniknout, ale je tady a sledovat jeho estetické kulhání je stejně bizarní jako fascinující.

O tom, že Stephen Chow je pořád fascinující filmař v tomto za odpoledne sepsaném souhrnu poznámek.

Chytrá hra (nejen) s pravidly šónenů. One-Punch Man vytváří dvě hrdinské pozice, v té první je unavený protagonista Saitama, který marně hledá vhodného soupeře, protože každého porazí jednou ranou. Není tak tím, kdo by žánrová pravidla následoval, ale naopak z nich vystupuje a ironicky je glosuje. A kyborg Genos zase poskytuje prostor k tomu pravému šónenovskému vývoji, takže tradiční divák rozhodně neostrouhá. Ale kromě toho, že jde o poměrně vtipnou parodii (zesměšní se Rocky 4, Dragon Ball, ale i Kamen Rider) s takřka geniálním pointováním gagů, vede OPM dialog i s obecnějšími schématy japonské populární kultury. V průběhu se tak objeví maniakální vědci a jejich výtvory, genetičtí mutanti, národy podzemních monster, cukamotovsky deformovaná těla, války gangů nebo nindžové. A každý z těchto rámců je na jedné straně naplněn – diváci dostanou plnohodnotné souboje a dozví se víc o původu nepřátel –, ale také zesměšněn z pozice znuděného a nezničitelného hrdiny. K téhle obecnosti nás vede i samotný seriál tím, jak pojmenovává součásti fikčního světa. Města se prostě jmenují Město-A či Město-Z, útoky třeba "obyčejná pěst" a nepřátelé podle toho, jaké zvíře připomínají. Saitamu atakuje Komáří žena, Žabí muž nebo Král džungle. // Spíš než k banální šónen parodii má One-Punch Man blíž k tomu, jak nakládá Hitoši Macumoto s kaiju eiga v Big Man Japan.

O tom, proč považuji Zelenou knihu za film přinejlepším problematický, píšu v recenzi pro Film a dobu.

Film, který má k Rowlingové blíž než všechny Potterovské adaptace dohromady. Spisovatelka (a nyní scénáristka) měla konečně možnost vyprávět tak, jak je zvyklá – do pozadí ustupuje dramatická zápletka o záchraně světa a dvě hodiny sledujeme prozkoumávání všemožných zákoutí fikčního světa. A to mi vlastně vyhovuje. Vždycky jsem měl radši její exkurze ke studentské detektivce a středoškolskému dramatu v důkladně zmapované kouzelnické společnosti, než celý ten (trochu otravný) příběh „chlapce, který přežil“. V každé knize si Rowlingová dávala záležet na tom, aby do posledního detailu popsala fungování různých systémů (kouzelnický a mudlovský svět), institucí (Ministerstvo kouzel, Bradavice, koleje), zájmových skupin (Smrtijedi, Fénixův řád, Brumbálova armáda), specifických lokací (Prasinky, Zapovězený les) a především velkého množství vztahů mezi hrdiny. Druhá Fantastická zvířata pracují podobně. Ano, dají se shrnout jako film, v němž „má Grindewald sraz“ a „Mlok sto třicet minut pátrá a nic nenajde“, ale byla by to škoda! Naopak navrhuji obrátit pozornost k objevování nových součástí fikčního světa (kouzelnická Francie, Cirkus Arcanus, Francouzské Ministerstvo kouzel), prozkoumávání nových vztahů (Mlok – Theseus – Leta, Grindewald – Brumbál, Credence – Nagini – Grindewald), ale i prohlubování vztahů dříve ustavených (Jacob – Queenie, Mlok – Tina). Nehledě na to, že všechny postavy jsou vystaveny působení dvou odlišných systémů, které zastupují Grindewald s Brumbálem a postupně se drolí do osobních podzápletek. Důležitou roli pak hrají samotná fantastická zvířata – Niffler, Kelpie, Matagot a Zouwu přináší vždy fascinující a odlišné typy atrakcí. // Grindelwaldovy zločiny jsou spíše o testování alternativních způsobů vyprávění v hollywoodském filmu, které sice můžeme chápat jako selhání, ale mnohem větší odměna přichází ve chvíli, kdy přistoupíme na jejich pravidla. Svět se nepřizpůsobuje vyprávění, ale vyprávění světu. // Nehledě na nádherně nedoslovné a nestigmatizující vyobrazení Aspergerova syndromu u hlavní postavy.

Povzdech nad neustálým přirovnáváním: Já bych ten film neredukoval na “čínskou tarantinovku”, jak se v některých recenzích tvrdí. Sice vypráví o gangsterech a všechny dohromady svede jeden mcguffin, ale viděl bych tam spíš tři odlišné lokální (!!) tradice. (a) Filmy o triádě, které sahají až někam za sedmdesáté roky a od renesance v deváté dekádě jsou v čínské popkultuře konstantně přítomné. Je totiž důležité držet na paměti, jak velké lokální stereotypy gangsteři a loseři v Have a Nice Day představují. (b) Tradice čínské animace, která pravidelně exploatuje populární žánry a témata - Monkey King: Hero Is Back, předloňský hit Big Fish & Begonia nebo kontroverzní Dahufa. (c) Tendenci k vyprávění (až coenovsky) absurdních příběhů, které zdůrazňují iracionalitu některých aspektů čínské společnosti. V posledních letech může jít například o fenomenální Godspeed, Free and Easy nebo Absurd Accident.

Tomorrow is Another Day je absolutně čistý hongkongský film. Nejen v rovině produkčního zázemí, ale i v návaznosti na lokální poetiku. Jenže také ukazuje, že ne každá kontinuita může být zajímavá. Finanční podporu získal ze strany Film Development Fund of Hong Kong, který přispívá na dva debuty ročně a otevírá tak dveře do filmového průmyslu stále novým autorům. První režijní počin zkušeného scénáristy Chana Tai-lee sice osciluje mezi společenským dramatem a nadsazenou exploatací, ale ani jeden rámec neumí vytěžit. Zatímco rodinné drama stojí na absurdní karikatuře autismu, z níž vyvěrají epizodické konflikty, nabourává ho bizarní revenge příběh, který nemá daleko k parodii na CATIII snímky z devadesátých let. Výrazné barevné filtry, vychýlené rámování, dramatická hudba a litry krve! Jenže takových momentů je poskrovnu a zůstávají především v hlavě matky. Nekompatibilitu obou rovin potvrzuje i samotný tvůrce, který tvrdí, že exploatační rovinu do filmu přidal pro nalákání investorů. Je paradoxní, že toto uměle vytvořené lákadlo na peníze je esteticky daleko podnětnější a bližší lokálním filmovým tradicím. Citlivá dramata týkající se společenských nedostatků jsou v Hongkongu doménou především Ann Hui, ale pomalu se objevují i mladí tvůrci, kteří s lokálními problémy vedou chytrý dialog (Chun Wong, Sunny Chan nebo Jevons Au Man-Kit), ale Chan Tai-lee rozhodně není jedním z nich.