Marthos

Mo je lékař. A také muslim a gay. Víra pro něj představuje důležitou a neopominutelnou součást života. Film Mikea Mosallama se pokouší o konfrontaci dvou odlišných světů – arabského a amerického – a na pozadí probíhajících událostí, které svedou dohromady hlavního hrdinu s přímočarým a usměvavým Kalem, zkoumá identitu a autenticitu jedince v současné vyspělé společnosti. Nejde přitom o žádnou prvoplánovou moralitu, spíš o nezávaznou privátní sondu, jejímž úkolem je představit muslimskou menšinu v jiném, reálném světle, bez emocí a přehnaných fám, s nimiž se lze setkat dnes a denně na nejrůznějších mediálních platformách.

Turgeněvova původní divadelní hra Venkovanka připomíná leccos ze života svého tvůrce – i on byl totiž kdysi donucen strávit na venkově nějaký čas a zdejší prostředí jej, podobně jako hrdinku jeho hry, příliš neuspokojovalo. Na televizním provedení z druhé poloviny šedesátých let se, bohužel, zřetelně podepsal zub času: tempo je zdlouhavé a bez jiskry, režie nevýrazná a herci, až na Peška a Záhorského, nezajímaví. Naštěstí existuje ještě rozhlasová inscenace (1996) s Hanou Maciuchovou v titulní roli, která je v každém ohledu zdařilejší.

Televizní medailon Jaroslava Vojty, pořízený v předvečer jeho osmdesátin, zastihuje tohoto nestora českých herců nejen v soukromí, mezi přáteli, ale především v plné tvůrčí činnosti – na jevišti, za rozhlasovým mikrofonem a při přípravě třetího vydání jeho vzpomínkové knihy Má cesta k Národnímu divadlu.

Případ sebevraždy čtyřiadvacetiletého učitele, kterého k zoufalému činu dohnal maloměstský hyenismus, není žádným nezajímavým příspěvkem z dobových společenských rubrik, ale otřesnou událostí, která nepřestává šokovat ještě dnes. Nejčilejším zlem na světě je pomluva.

Dáma dává mat. Kdo hazarduje s lidskými city, musí počítat s vlastní prohrou. Jako cynik Gorskij, člověk, který miluje, ale bojí se to přiznat především sám sobě. Turgeněvův rukopis je nezaměnitelný, plný filigránských kompozicí, úvah a barvitých metafor, s nimiž si věděli rady i všichni přítomní herci v čele s charismatickým Eduardem Cupákem a půvabnou Janou Drbohlavovou.

Brilantní Čechov, jako vždy. Groteskní ladění plně vychází vstříc i hereckým kreacím, především Vlastimil Hašek a Čestmír Řanda rozehrávají dialog plný jiskřivého humoru.

Bezzubá dobová moralita, která se tváří, že pranýřuje jeden z odvěkých lidských syndromů, tzv. tulení nemoc (nechuť pracovat), ale ve skutečnosti je leda směšná jako ten nemožnej vohoz Zlaty Adamovský.

Všecko nadarmo. Všecko. Vosum let. Mrazivá reportáž z komunistického kriminálu, z něhož není úniku. Černobílá kamera, zachycující stísněný prostor vězeňské cely v její syrovosti a nehostinosti, ještě zesiluje naléhavost trpného údělu odsouzeného sedláka, člověka s pevným charakterem a buldočí vytrvalostí, kterého s překvapující bravurou sehrál Jaroslav Moučka. Ani se nechce věřit, že za deset let tentýž herec propůjčí svou tvář docela jiné televizní postavě, ostře kontrastující s tímto mimořádným (a zakázaným) dílem – komunistickému tajemníkovi Pláteníkovi v seriálu Okres na severu. Osud míní, doba mění.

Stejnojmenný román Evy Kantůrkové je jedním z nejostřejších výpadů proti totalitní zvůli, políčkem, který tvrdě dopadl na tváře těch, jimž bylo ublíženo lidskou krutostí a bezohledností. Filmová podoba pod režijním vedením Zdeňka Sirového dává vyřčeným slovům zcela konkrétní významy, kterých si samozřejmě tehdejší mocní nemohli nevšimnout (už to, že film mohl vůbec vzniknout je tak trochu zázrak). Zásluhu na tom, že se z nezvratného literárního ortelu nad nedávnou minulostí stává působivá obrazová balada plná uhrančivých záběrů má nepochybně kameraman světové úrovně Jiří Macháně i vynikající herci v čele s neprávem opomíjenou Jaroslavou Tichou, Josefem Somrem a dalšími. Škoda, že diváci tehdy v kinech film vyhlíželi marně – premiéru měl až ve svobodných časech, ve chvíli, kdy jen stěží mohl rezonovat s právě probíhajícími událostmi ve společnosti s takovou intenzitou, jako na sklonku šedesátých let.

Vhled do života dospívajícího teenagera, outsidera, který se pro svou nadměrnou výšku a tělesnou ochablost stává vděčným terčem nevybíravých posměšků, postihuje nejen všechna dobová stigmata, ale především niterný boj člověka, hledajícího své místo v životě. Je to film o dospívání, prvních láskách, velkých zklamáních a malých vítězstvích, o překonávání sebe sama, o tom, že sport není jen o rekordech, ale také o fair play. Představitelé dětských rolí, včetně Touškova Radka, jsou zcela autentičtí, takoví, že jim divák věří každé slovo, každý pohyb před kamerou... Film by si býval zasloužil poněkud dynamičtější tempo, zejména v exteriérech, které si o to přímo říkají. A ano, na povrchu ulpívají i mnohé neduhy té doby, především spartakiáda a její propagandistický význam či závěrečný song v podání chraplavého "hurikána". Navzdory tomu si Radkův příběh o vytrvalosti a touze ukázat sobě i světu, že i se strachem se lze vítězně vypořádat uchoval určitý nadčasový impuls. Těch, kteří nepatří k favoritům ve sportu i v kolektivu je totiž pořád dost.