Marthos

Vzácná kongenialita mezi Šrámkovým lyrickým textem a Krškovým smyslem pro obrazovou báseň prostupuje i druhým společným setkáním obou géniů. Tak jako kdysi, na počátku století podněcoval mladý Šrámek k revoltě proti zkostnatělému společenskému řádu, vzbouřil se v polovině padesátých let se stejnou intenzitou Krška vůči tezovitým a prolhaným schématům gottwaldovské republiky. Výběr tohoto vzdoru nebyl vůbec náhodný, protože Krška byl od mládí bytostně spjat se Šrámkem, jeho milovaným Pískem a inspirující sílou mládí a svobody. Jestliže o rok dříve zfilmovaný Měsíc nad řekou komunistické politruky doslova omráčil, Stříbrný vítr byl promyšleně sabotován a jeho premiéra násilně oddalována. I když Krška nedokázal a možná ani nemohl přesně zachytit vzpouru proti omezovanému a omezujícímu, zůstala ve filmové adaptaci silná touha vypořádat se se životem a dospíváním. Velmi pečlivý je výběr hereckých představitelů. Tápajícího Ratkina mohl ztvárnit s takovou intenzitou a ztotožněním pouze Eduard Cupák, který vlastně vytváří spojují článek mezi spisovatelem a režisérem. Dnes již navždy zvěčnělé legendy divadla a filmu (Rybářová, Lackovič, Šejbalová, Baldová, Šlemrová, Vinklář) skládají vynikající mozaiku maloměstské konvence a přetvářky, s níž ostře kontrastuje postava chápajícího profesora Ramlera (Ráž) a světáckého strýce Jiřího (Lukavský), kteří hlavnímu hrdinovi odkrývají hodnoty života. VÍTR je výjimečný průzračný film neslavné temné dekády stalinské drezúry a svým burcujícím apelem na tradiční pojmy lidského existencialismu jako je svoboda, mládí, láska, radost i smutek podněcuje další generace k novým revoltám a zároveň vyzývá, abychom si více všímali krásy kolem sebe. Každý z nás přece jednou uslyší svůj stříbrný vítr.

Pavlačové anekdoty aneb Bakaláři v béčkové (ne-li céčkové) úpravě.

"Já vám řeknu fór, jo?" Bohužel se Jiří Krampol takhle ptá už víc jak deset let. A to omrzí i velblouda.

Soudruh Jan Patočka je obětavý workoholik. Když mu náhoda přihraje do cesty starost o skupinu rekreantů, netuší jaký kolotoč se tím rozehrává. Krátce nato je jmenován sociálním referentem, neodmítá ani funkci domovního důvěrníka, předsedy spolku zahrádkářů, kulturního referenta a sportovního hospodáře. Chce vyhovět všemu a všem. A tak se množí jedna starost vedle druhé. Poukazy na rekreaci, nejezdící výtah, rezavějící roura a okapy, plánovaná rekonstrukce víkendového srubu, práce v tiskárně, referáty a doma nádobí a starost o zahrádku. Patočka se pomalu utápí ve stohu žádostí, pro jedno nestíhá druhé a nakonec pod tíhou všech funkcí zkolabuje. Fakt, že Oldřich Nový, zbavený svých klasických milovnických propriet, jen stěží mohl dosáhnout v této poněkud mdlé roli na své předchozí úspěchy je neoddiskutovatelný, přesto si komedie jako celek udržuje jistou úroveň. Je jasné, že bez Friče a Nového by ten film byl pouhou spotřební záležitostí oněch let, díky nim lze narazit alespoň na poměrně svižné dialogy a určitý crazy humor. Soubor hereckých partnerů (Pištěk, Baldová, Trégl, Kreuzmann a spol.), uvyklých v protektorátních Fričových veselohrách lehounké situační strategii, je náhle postaven do nových pozic bez šance vytvořit výraznou drobnokresbu na základě kvalitního scénáře, jako tomu bylo kdysi. Význam Miloše Formana, tehdy teprve posluchače dramaturgie a scenáristiky na pražské DAMU, je spíše zanedbatelnou a dnes zbytečně nadnesenou legendou. Přestože i Fričova komedie zůstává dobově poplatným dílem, je přeci jen zdařilejším angažmá Oldřicha Nového v nových socialistických časech, např. v konfrontaci s předchozím snímkem Slovo dělá ženu.

Oldřich Kmínek nebyl žádný hrdina, ale tušil, že v období rozjitřených emocí, vyvolaných nekompromisní okupací českých zemí nacistickou armádou je důležité vyjádřit alespoň symbolický nesouhlas. Věděl, že Praha a její nesmírná architektonická rozmanitost a krása jsou zbraně, před kterými musejí kapitulovat i nenávidění Němci. Vzrušivý komentář básníka Josefa Hory potom vyjadřoval jakousi zvláštní naléhavost sdělovaného a obratně lidem připomněl jejich minulost a tradice. Nacisté ale nebyli slepí ani hluší a po několika dnech promítání byl z příkazu říšského protektora snímek okamžitě stažen z kinodistribuce a Oldřichu Kmínkovi znemožněna další umělecká činnost.

Otakar Vávra dokázal, že literární odkaz Karla Matěje Čapka-Choda má stále čím oslovit nejen čtenáře, ale také filmové diváky. Volba Martina Friče byla sice již značně okleštěna, přesto se dokázal s poněkud strohým, nevýrazným stylem vyprávění načas sžít a s pomocí Karla Steklého vytvořit působivý, lehce halucinogenní příběh, jehož těžiště nespočívá ve velké dramatické akci, ale je spíše intermezzovým vyprávěním, rekapitulací. Rozhovor dvou mužů, prominentního lékaře a úspěšného malíře, postupně rozkrývá nejasnou minulost i pozadí nezdařeného pygmalionovského experimentu s mladou půvabnou dívkou. Komorní film se stal velkou výzvou pro tři vynikající herce a jak Vlasta Matulová, tak Zdeněk Štěpánek s Otomarem Korbelářem sehráli strhující portréty lidské ctižádostivosti a neovladatelného chtíče s profesionální odpovědností. Určité vytržení z dusivé atmosféry filmu představuje osobnost Vítězslava Nezvala, který se stal autorem působivé melancholické písně Bílý jasmín, náležející k nejúspěšnějším songům čtyřicátých let.

Pavel Kohout není Jan Otčenášek. Je mi líto, ale Občan Brych, jakkoli schematický, má alespoň kvalitní scénář a skvělé herce. Smyčka nemá ani jedno (s výjimkou Preisse a Hanzlíka).

Zásluhou génia českého loutkového filmu Jiřího Trnky vznikla v polovině padesátých let adaptace legendárního Haškova románu, která je v hierarchii švejkovských filmů ceněna nejvýše. A nic na tom nemění skutečnost, že Trnka pracoval s loutkami a že z obsáhlého Haškova díla vlastně vybral pouze tři epizody. Opodstatňujícím kritériem úspěchu je zejména výtvarná podoba, záměrně podřízená klasickým ladovským ilustracím i fakt, že Trnka téměř nezasahoval do původního textu a tak vlastně obrazová část ilustruje spisovatelovo vyprávění, které pak znamenitě tlumočil Jan Werich. Tato verze osudů dobrého vojáka Švejka zároveň naznačuje, že nejschůdnějším a nejvěrnějším zachycením klasických děl evropského písemnictví je právě loutkové provedení, jak to široce dokládají i další Trnkovy filmy Staré pověsti české a Sen noci svatojánské.

Legenda o legendě aneb kterak svatý Václav skoncoval s nacismem. Bezesporu jedno z nejslavnějších děl Jiřího Trnky.

Přesný popis motocyklových závodů ve francouzském Dourdanu v letech 1904 a 1905 a automobilových závodů v Gaillonu o něco později neposkytuje zdánlivě příliš mnoho příležitostí k rozehrání veseloherního a romantického snímku. A přece se to režiséru Alfredu Radokovi podařilo. Jakoby všichni ti nadšenci, kteří se tehdy motali kolem podivuhodných strojů, dali jim život nejen tím, že je uváděli do tehdy závratných rychlostí, ale i tím, že existenci ovladatelů spojili s existencí jejich, jakoby tu stroje a lidé a nadšení tvořilo dynamickou symbiózu, jež sama o sobě musí diváka zaujmout. Radok propojil svědectví o počátcích automobilismu i jemnou epickou nití, na kterou zdařile navlékl romantický příběh českého mechanika a půvabné francouzské dívky. Připojil k nim i významnou postavu závodníka hraběte Alexandra Kolowrata, který patřil k prvním průkopníkům automobilismu v Čechách. Velmi přesný je pak výběr hlavních hereckých interpretů. Zejména tehdy téměř neznámý třiadvacetiletý Luděk Munzar zde získal výjimečnou příležitost ztvárnit jednu ze svých nejvýraznějších a rozhodujících rolí. Na lyrické milovníky pak navazoval v několika dalších filmech, zejména ve Vávrově adaptaci Hrubínovy Srpnové neděle. Vedle plejády domácích legend divadla a filmu Lukavského, Hlinomaze, Kopeckého a Beneše zaujme ve větší míře francouzský komik Raymond Bussières, známý kromě jiného i ze dvou filmů René Claira a z populární funèsovské veselohry Křidýlko nebo stehýnko. DĚDEČEK je film o strojích a lidech, o počátcích našeho automobilismu, jak je ve své stejnojmenné knižní předloze zachytil Adolf Branald. Je to dokumentární svědectví o úspěších i prohrách několika českých nadšenců, z jejichž píle a vytrvalosti se později zrodily světově proslulé automobilové a motocyklové značky. Je to film, který nás podvědomě vrací do rozpustilých klukovských let. Ani se nechce věřit, že již více jak půl století.