Marthos

(Téměř) všechny bakalářské příběhy mají cosi společného – jsou o ničem. Stejně jako tahle nervydrásající venkovská story o tom, kdo a proč vyhodil starej vobnošenej hacafrak. Tady je i Hrušínský zbytečnej.

Tvorba Haliny Pawlowské má bezesporu nezaměnitelný půvab, ovšem jen pro ty, kteří holdují podobným naivním a bezduchým kýčům. Bohdalka je v roli "splašené" průvodkyně vysloveně trapná.

Leevi, Tareq a chata na prodej. Láska, vášeň a žal. Jeden z nejzajímavějších queer filmů posledních let, výborně nasnímaný a s uchvacujícími hereckými výkony Jannea Puustinena a Boodi Kabbaniho.

Úplně beznadějný Schulhoff. Je to všechno příliš bezvýznamné a banální, než aby z toho mohl vzniknout nějaký smysluplný příběh. Bohdalová a Kopecký hrají zavedený standard, mnohem zábavnější jsou epizodní figurky Josefa Hlinomaze a Jaroslava Heyduka.

Kdepak ženich, to spíš scénář uvízl. Celá ta uječená paneláková story, vytažená bůhvíproč z hlubin televizního archivu, je jeden nepovedenej apríl.

Škvár. Plytký scénář a pátá herecká garnitura, která se předhání v trapnosti a zoufalosti. Bohužel mezi ně byla vklíněna i Karolina Slunéčková, jinak herečka s nebývalým smyslem pro komediální projev.

Další bullshit z bezedného bakalářského archivu.

Na vzedmuté vlně zájmu o psychicky či tělesně postižené spoluobčany, odsunuté do ústraní, vznikl film, který i navzdory slabší režii (Kachyňa) a stereotypnímu scénáři (Hubač) nelze nezahrnout samými superlativy. Ty náleží dvěma vynikajícím herečkám, Jiřině Bohdalové a Jiřině Jiráskové, jejichž postavy jsou tím, čemu se říká síla lidskosti.

Když vám na něčem hrozně záleží, skoro nikdy se to nepovede... Pavlíčkův takřka filozofický traktát o setkání, které mělo zůstat míjením náleží do té nepříliš početné skupiny filmových a televizních děl, jež nemohou nikdy zestárnout, ztratit svůj smysl, stát se nesrozumitelnou a zbytečnou veteší. Vedle toho je to ovšem dílo, které klade na diváka vysoké nároky, a to jak po stránce narativní, tak zejména vizuální, protože příběh dvou "zakázaných" milenců je vyprávěn prostřednictvím neotřelých, polysémantických obrazů. Volba Radovana Lukavského a Jany Hlaváčové do hlavních rolí bezezbytku naplňuje představu o tom, jak by asi měli vypadat ti, jimž osud daroval jen několik letmých okamžiků, v nichž se odehrává celý jejich druhý život, jejich pocit štěstí. Stranou by neměla zůstávat ani Peškem výborně zahraná figurka odepsaného provinciálního herce, člověka obtěžovaného a obtěžujícího, hledajícího útočiště a porozumění u těch, kterým život tak docela ještě neproklouzl mezi prsty. Film, který rozhodně nabízí víc než jedno náhodné shlédnutí.

(13/13) Evžen Sokolovský, svého času jeden z nejprogresivnějších divadelních režisérů, je v širším diváckém povědomí zapsán především jako spolupachatel těch nejohavnějších televizních škvárů. Muž na radnici, Okres na severu, Gottwald, Chlapci a chlapi... a Zákony pohybu. Tato takřka románová odysea, jejímž autorem není, zcela neočekávaně, dvorní scénárista Dietl, nýbrž mistrův osobní žák Miloš Smetana, jsa zasazena, jak jinak, do dalšího z mnoha průmyslových koncernů, přináší mimoděčné svědectví o tom, jak se v praxi (z)hroutila vize plánovaného socialistického hospodářství. Míra kritického pohledu na události v Radianě by ovšem neměla jakkoliv překvapovat: tento poněkud zúžený obzor se záměrně vyhýbá kontroverznímu hodnocení stávajícího systému (politického i výrobního) a na pranýř s okázalou přímočarostí uvazuje selhavší odpadlíky, degradované morálně i společensky. Zkostnatělý ředitel (Růžek), který je po zásluze odvolán a poslán do penze, lajdáci (rozkošná dvojka Faltýnek & Somr), intrikující kariéristé (Munzar), zbrklí a ješitní vizionáři (socialistický playboy s velkým egem Štěpnička), zásadoví byznysmeni ze Západu (Ševčík, jak jinak)... V kontextu téhož je, jak už to v seriálech podobného ražení bývá takřka železným zvykem, žádoucí, ba přímo nevyhnutelné, aby se nad tím lidským šlendriánem rozlézajícím se jako rakovina nekontrolovatelným růstem zjevil anděl dokonalé čistoty a nedotknutelnosti, jakýsi prototyp ideálního muže nové doby, který jako mávnutím kouzelného proutku nastolí pořádek. V příkladně prkenné herecké interpretaci Viktora Vrabce se ovšem tento neochvějný apoštol socialistického průmyslu jeví jako veskrze nedůvěryhodná a směšná marioneta z pimprlového divadýlka pronášející jen uhlazená prázdná slova. Sokolovského seriál je ale svým způsobem jedinečným, neopakovatelným a nenahraditelným zdrojem kulturního i občanského povědomí o dodnes ne zcela zmapovaném období tzv. normalizace (1970 – 1989). Pomineme-li obsah, jakkoli schematický, je vlastně docela zábavné sledovat, jak Sokolovský pracoval. Všechna ta jeho klišé, neinvenční režijní postupy, stejné prostřihy i zlověstné hudební předěly, opakující se herci, kteří jdou ze seriálu do seriálu... Zákony pohybu, které se teprve nyní, po čtyřiceti letech od svého vzniku, znovu objevily na televizní obrazovce, patří s přimhouřením očí ještě k těm "měkčím" seriálům. A diváci mají na vybranou: buď nadávat, nebo se smát.