Marthos

Modravých dálek volání, bláhovou hlavu sladce omámí, když v podvečer se šeří, každý věří, že někde na rozcestí čeká štěstí... Melancholická píseň Jiřího Srnky, jedna z nejklasičtějších skladeb a zároveň jakýsi podvědomý symbol protektorátní rezistence, otevírá nepříliš dlouhou filmovou kariéru režiséra, rozhlasového konferenciéra, sportovce a dokumentaristy Jana Alfreda Holmana, pozoruhodného muže s pozoruhodným osudem. Holman měl šťastnou ruku ve výběru filmových scénářů – v tomto případě sáhl po jedné z povídek Vladimíra Neffa, která ostatně vzbudila nemalý zájem také mezi producenty. Dramaticky působivý konflikt, odehrávající se v atraktivním divadelním prostředí, přivedl do světel reflektorů také Vlastu Matulovou, dvaadvacetiletou brněnskou herečku, která krátce předtím posílila prořídlé dámské řady pražského Národního divadla. I dnes, po více než sedmdesáti letech, zůstává fascinujícím okamžikem tohoto filmu právě její herecký výkon, vskutku mistrovská studie ženy s tajemstvím, která podniká hazardní vabank se svou minulostí i budoucností. Otevřený a svým způsobem neradostný závěr filmového dobrodružství titulních protagonistů nezastírá určitý předěl v ustálených scénáristických pravidlech šněrovaných obvykle žádanou diváckou konvencí. Méně jásavou kapitolou ovšem zůstává poválečný životní osud režiséra Holmana, prchajícího, stejně jako Jana Kosinová, před svou minulostí do modravých dálek svobodného volání.

Portugalský prozaik José Maria Ferreira de Castro (1898 – 1974), jeden z nejvýraznějších představitelů soudobého neorealismu, nabízí ve své povídce A Missão (Misie) zajímavý konflikt strachu, odpovědnosti a lidského svědomí. Tím, že nositeli těchto kontroverzí jsou příslušníci francouzského církevního řádu se zároveň obnažují i základní principy víry a nedotknutelnost vlastního přesvědčení. Výběr hereckých představitelů, z nichž lze připomenout alespoň vynikajícího Borise Rösnera, Petra Kostku nebo Jaroslava Satoranského, nenápadně souzní s celkovým pojetím této skromné televizní inscenace.

Absolutní propadák, kde se nepodařilo vůbec nic. Stupidní scénář, prapodivné dialogy a policejní tým, který nemá čím zaujmout. A Plzeň se ztratila kdesi na rozcestí. Asi byla příliš daleko.

Kdo oloupen, se tomu směje, okrádá zloděje; kdo se zbytečně trápí, okrádá sebe, řečeno se Shakespearem. Balzacův Kornelius, pitoreskní figurka nikoli nepodobná slavnějšímu Gobseckovi, dává tušit, že v jeho případě půjde o víc, než o pouhou karikaturu a díky precizní režii (Dudek) i výtečným hereckým výkonům (Kemr, Kopecký, Bohdalová, Maciuchová) jsme svědky nejen jednoho podivuhodného lidského osudu, ale i tragédie lidství.

Koncem protektorátního období se režisér František Čáp opět vrátil k tematice českého venkova. Pro svůj další film si zvolil román Karla Klostermanna, zasvěceného znalce jihočeského kraje a místních obyvatel. Rozsah a zejména šíře selské epopeje z počátku dvacátého století vedly režiséra ke kompromisu. Do středu filmového příběhu se místo tajuplného prostředí jihočeských Blat dostali čeledín Vojta a jeho věkoví vrstevníci Václav a Apolenka, kteří jsou k Vojtovi silně citově vázáni. Apolenka neuvědomělou láskou, pro bázlivého Václava je nedostižným vzorem a autoritou. Závěrečná proměna hlavního hrdiny odpovídá klasickému syžetu obdobných filmů té doby, v nichž je vyzdvihována čest a upřímnost. Na filmu se spolupodílel i významný český fotograf, dokumentarista a přírodovědec dr. Jan Václav Staněk, jehož záběry zvěře jsou dodnes fascinující. Díky působivým exteriérovým pasážím (kameraman Ferdinand Pečenka byl skutečným mistrem obrazu) a vzácně vyrovnaným hereckým výkonům (jasně dominující je třiadvacetiletý Rudolf Hrušínský) patří MLHY k uměleckým vrcholům a zároveň dokumentují snahu filmařů o posílení národního uvědomění v dobách nacistické okupace. A to jistě není málo. Naopak.

Ani pětašedesát let od konce jedné z nejhrůznějších kapitol v dějinách lidstva by nemělo znamenat postupné zapomínání na malé a velké tragédie této doby. Stejnojmenná Lustigova povídka je jednou z děsivé mozaiky nacistických zvěrstev, která jsou v tomto případě reflektována na základě postupné konfrontace iluze a reality. Klam a iluze se tu stává jedním z prostředků ďábelské hry, jakou kat hraje se svými oběťmi. Předem vyřčený ortel nad šestičlennou skupinou zámožných židovských multimilionářů je umně skrýván za fasádou líbezné servility, která je ovšem výrazem absolutního pohrdání, výsměchu a zákeřné podlosti. Mimořádný zážitek zaručují samozřejmě herecké výkony všech zúčastněných, zejména Adamírova tvář korektního důstojníka nabízí věcný a mnohem reálnější pohled na principy nacistické demagogie, která mimo jiné spočívala v obratném slovíčkaření. Židovské sexteto, jemuž vévodí velkorysý Cohen v podání Martina Růžka, a doplněné o nevinnost mladičké dívky, vytváří jakýsi archetyp biblické apokalypsy, kde neexistuje možnost spasení. Alarmujícím signálem Lustigových próz je myšlenka, že člověk by se neměl spokojit s povrchním přijímáním toho, co je mu vydáváno za skutečnost, ale že musí být stále ve střehu proti silám zla, které se skrývají pod lákavým zevnějškem a podbízivými hesly.

A ty myslíš, že to ty mladé bude zajímat? Roztomilé zaváhání Zity Kabátové o nutnosti tohoto pořadu je přímo nedočkavým vybídnutím k jeho shlédnutí. Příjemné celuloidové vzpomínání slavných protagonistů z filmů pro pamětníky zároveň funguje jako rekapitulace společných setkání před kamerou obou herců. V rámci televizní produkce osmdesátých let se nepochybně jedná o kvalitní retrospektivní pořad, v němž se mimo jiné objevilo několik ukázek z tehdy nevysílaných filmů. Nezbývá než litovat, že Česká televize odvysílala pouze tři epizody.

Povídka Modrý den se zásadním způsobem vymyká nejen tématem, které v Lustigově literární tvorbě tvoří cosi jako zajímavý kontrapunkt, tak i svým televizním zpracováním. Režisérka Eva Sadková dokázala vybudovat působivý příběh o lidském svědomí a odpovědnosti za životy druhých v nebývale silném hereckém obsazení – Jana Paulová i Václav Vydra tady doslova překonávají sami sebe a rozehrávají fascinující koncert obav, strachu, nervozity, úzkosti a otázek, na které se těžko hledají ty správné odpovědi.

Jen noc a my, jen my a hvězdy nad námi... Jsme tu tak sami jako Sirius a Aldebaran, dvě nejkrásnější hvězdy na nebi... Vzpomínáte? Ty oči prosí, aby dnešní noci zářily na obloze místo ní... V případě tohoto neobyčejně kultivovaného filmu doznívá jakýsi pozdní romantismus, který, jsa inscenován záměrně v jemných, komorních tónech, vytváří atmosféru vzrušivě nedostupného neznáma. Příběh plný citů, vášní a osudových míjení se stal velkou výzvou především pro herce. Vlasta Matulová přijala závažnou nabídku ztvárnit postavy dvou umělecky založených sester se značným rozechvěním. Vždyť přece jedna byla slepá a ta druhá, sochařka, naopak vnímala svět kolem sebe se zvýšenou intenzitou. Karel Höger zase získal výjimečnou příležitost uplatnit své mimořádné hlasové schopnosti, a to jak před filmovou kamerou, tak u mikrofonu v rozhlasovém studiu. Spojení těchto rozdílných prostředí, definující možnosti herecké interpretace, působilo vzrušujícím způsobem i pro diváky, kteří doslova ulpívali na každičkém záchvěvu Högerova fenomenálního hlasu šeptajícího v mlžném oparu nejkrásnější pasáže Shakespearova Romea. Celkovou atmosféru završují vynikající interiérové dekorace sedmadvacetiletého Jana Zázvorky, začínajícího filmového architekta, nabývajícího zaslouženého uměleckého renomé právě prostřednictvím působivých staveb z Modrého závoje.

Devadesátiletý Vávra se společně s kameramanem majestátně prochází Prahou a trousí jednu indiskrétní historku za druhou. A dál? Nic.