Marthos

Anděl číslo dvě je o poznání volnější a komornější, v mnohém dokonce vtipnější a zábavnější. Změna počasí a lokace není vůbec na škodu a díky prostředí slovenských velehor se do prostoru dostávají i takové kouzelné figurky, jakou je lyžařský brouk Pytlík v podání Rudolfa Deyla mladšího. Marvanovi se nejlépe daří v souhře s Kemrem, ale klukovskou rozpustilost dokáže navodit až jejich euforické sáňkování. Stella Zázvorková si zahrála stíhající metresu možná poprvé, nikoli ovšem naposledy a Milena Dvorská zatím pozvolna odhazuje plášť werichovské schovanky. A koneckonců, kdo by v tomto filmu očekával jednu z nejdojemnějších scén české kinematografie, že? Kterou? No přece když Gustav Anděl zjihle pozoruje lesknoucí se sníh na větvích stromů.

Vídeňský filmový cukrkandl, plný lásky, šťastných náhod a ještě šťastnějších shledání, v hlavní roli se sedmnáctiletou Romy Schneider... Koho by to nedojímalo?

Já mám rád tydlety komiky! Vy nemáte rád komiky?, ptá se ve filmu Jan Werich mladého Vladimíra Dvořáka, kdy se oba, takříkajíc náhodou, sešli v hledišti kulturního domu v Mariánských Lázních, aby bavili diváky svou vlastní komikou. Hlavním hrdinou této "umírněné satirické komedie" scénáristy Vratislava Blažka a režisérů Kadára a Klose je amatérský hudební orchestr Maršovských sdružených nábytkáren (MARS). Hudební těleso, které vzniklo na záchranu prestiže podniku, ohrožené neprozřetelným slibem iniciativního předsedy závodní rady, se přes všechny problémy propracovává až k vítěznému výkonu na významné soutěži. Snímek s hvězdným komediálním obsazením, v čele s Josefem Bekem, Jaroslavem Marvanem, Oldřichem Novým a dalšími, se dočkal vesměs příznivého přijetí. Svižná hudební komedie, na níž se podílelo několik skladatelů, byla ceněná nejen za "organické a naprosto funkční začlenění hudební složky" do děje, ale i za vtipné dialogy a situační komiku, po předešlé produkci padesátých let zvláště vítané. Vedle nadšených ohlasů se však vyskytly i námitky proti příliš "zkreslenému satirickému ostří" filmu. Snímek tak byl na nějakou dobu stažen z distribuce a do kin se údajně dostal až na osobní zásah prezidenta Antonína Zápotockého.

Tonoucí se stébla chytá. Komunistickým žalářem zdeformovaný Burian tehdy přijímal sebemenší příležitost získat zpět ztracený potlesk a diváky, nicméně v tomto filmu nebylo čemu tleskat a nad čím se smát. Jen litovat. Koho a co? Zlomeného Buriana, zestárlou Šlemrovou, zatracovanou Vítovou a především scénář bez nápadu. Giganti prvorepublikového filmu odcházejí. Cokoli dalšího výstižně shrnuje původní název snímku. Ticho po pěšině.

Soudruh Jan Patočka je obětavý workoholik. Když mu náhoda přihraje do cesty starost o skupinu rekreantů, netuší jaký kolotoč se tím rozehrává. Krátce nato je jmenován sociálním referentem, neodmítá ani funkci domovního důvěrníka, předsedy spolku zahrádkářů, kulturního referenta a sportovního hospodáře. Chce vyhovět všemu a všem. A tak se množí jedna starost vedle druhé. Poukazy na rekreaci, nejezdící výtah, rezavějící roura a okapy, plánovaná rekonstrukce víkendového srubu, práce v tiskárně, referáty a doma nádobí a starost o zahrádku. Patočka se pomalu utápí ve stohu žádostí, pro jedno nestíhá druhé a nakonec pod tíhou všech funkcí zkolabuje. Fakt, že Oldřich Nový, zbavený svých klasických milovnických propriet, jen stěží mohl dosáhnout v této poněkud mdlé roli na své předchozí úspěchy je neoddiskutovatelný, přesto si komedie jako celek udržuje jistou úroveň. Je jasné, že bez Friče a Nového by ten film byl pouhou spotřební záležitostí oněch let, díky nim lze narazit alespoň na poměrně svižné dialogy a určitý crazy humor. Soubor hereckých partnerů (Pištěk, Baldová, Trégl, Kreuzmann a spol.), uvyklých v protektorátních Fričových veselohrách lehounké situační strategii, je náhle postaven do nových pozic bez šance vytvořit výraznou drobnokresbu na základě kvalitního scénáře, jako tomu bylo kdysi. Význam Miloše Formana, tehdy teprve posluchače dramaturgie a scenáristiky na pražské DAMU, je spíše zanedbatelnou a dnes zbytečně nadnesenou legendou. Přestože i Fričova komedie zůstává dobově poplatným dílem, je přeci jen zdařilejším angažmá Oldřicha Nového v nových socialistických časech, např. v konfrontaci s předchozím snímkem Slovo dělá ženu.

Legendární Pešek, vykutálený Beyvl, vlídný Smolík a jitrnice, jakou svět neviděl. Pohádkový příběh s nesmrtelným poselstvím a nemalou dávkou uměleckého naivismu. Jiným pohledem ale také skrytá alegorie na mocenské mechanismy padesátých let.

Čítankový přepis zlatého fondu proletářské literatury z pera tehdejšího hradního pána Antonína Zápotockého ve všem podléhá času a době, ve kterém byl natočen. Historie upravená a upravující, postavy černobílé, děj žádný. Je to celé natočeno mnohem hůř, než statický přenos fotbalového utkání. Stávky, projevy, stávky, projevy a zase stávky. Beka, Průchu, Bessera a další herecké kádry by tu jeden i čekal, ale jaké překvapení divákům přichystá mladá Vlasta Chramostová, když v závěru coby Zápotockého manželka křičí do světa: "Nám patří budoucnost! Náš bude svět!" Škoda, že si na to nevzpoměla, když si podávala ruku s Václavem Havlem.

Nemá příliš velký smysl polemizovat nad historickou realitou mladé císařovny a jejího nástupu na trůn, neboť Ernstu Marischkovi se především jednalo o vytvoření velkolepého kostýmního velkofilmu. A tím Sissi opravdu je. Vynikající kamerové záběry na rakouská pohoří a vídeňské reálie společně s bohatou výpravou vytvářejí nezapomenutelný zážitek. Mladinká Romy Schneider byla v té době skutečnou hvězdou nejen rakouského filmu a na plátně se stejným úspěchem dokázala ztvárnit venkovské děvče i šlechtičnu. Dnes je více než zřejmé, že díky Marischkovým barevným velkofilmům se z ní později stala ikona evropské kinematografie. Titulní hrdince pak skvěle sekundují i matka Magda Schneider a Karlheinz Böhm. I kýč může být velkolepý a mnohdy je sladká lež příjemnější než krutá pravda.

Tylova alegorická hra plná odvahy, lásky, žárlivosti a pohádkových kouzel byla v tomto poněkud barvotiskovém filmovém ztvárnění scénáristou a režisérem Steklým zmrzačena do podoby jakéhosi socialistického kýče, v němž je Švandova lehkověrnost vyměněna za primitivní tupost a malebná česká krajina povýšena, dle očekávání, nad chaos a kluzkost cizí (orientální) říše. Mixa byl herec veskrze průměrný, naštěstí se vedle něj objevili Pešek, Hrušínský a Fabianová... Ve zpětném pohledu se ale jedná o silně antikvární záležitost, k níž současný divák bude přistupovat nejspíše s opatrností a mírným pobavením, jako k historickému artefaktu.

Secesní plesová romance ze slovenského prostředí má sice něco do sebe, ale schází mi v ní výraznější zaujetí pro zvolené období. Zápletka, vystavěná na kontrastu maloměstských seladonů versus vojenských uniforem je svým způsobem nepříliš zábavná a celkový dojem kazí i strohé ateliérové kulisy. Určitým pozitivem je naopak obsazení již postaršího Františka Krištofa-Veselého do vedlejší role obersta von Rumplaye, který se na plátně objevil po patnácti letech.