Marthos

Netradiční reklamní kuriozita s tradičně skvělým Ferencem Futuristou. Podstatná část běžela v jednom z dílů cyklu Komik a jeho svět. Jenom jsem nepochopil větu Milana Neděly "z Futuristova umění mohl němý film využít jen velmi málo". A těch dvacet filmů, které natočil je tedy vzduch?

"Ale šla, ona jest žertovná. Já mám sladkosti zakázány." Dochovaná část této nadmíru roztomilé veselohry potvrzuje pravidlo, že i sebevětší kýč se po letech stává nedoceněným drahokamem. Navíc pro diváka není nutné znát hlavní dějovou osu, stačí se nechat bavit rozkošnou lázeňskou epizodou, která báječně funguje jako celovečerní reklama poděbradské minerálky. Herecké obsazení je jedno z nejlepších v němém filmu a pár Fifi Kobližkové (Balek-Brodská) a továrníka Bumbrlíčka (Šváb-Malostranský) nádherně vystihuje pointu toho, že láska kvete v každém věku. Nezbývá než litovat, o kolik pěkného jsme zůstali ochuzeni.

Kabaretní komik, nakladatel, písničkář a herec Josef Šváb-Malostranský odstartoval na samém sklonku devatenáctého století svou bezmála pětatřicetiletou filmovou dráhu. Po prvních Kříženeckého humoreskách nastala patnáctiletá pauza, kterou zlomil až v roce 1913 vlastním autorským snímkem Pět smyslů člověka. O další tři roky později se režisér Antonín Fencl rozhodl zfilmovat Švábovu divadelní frašku Zlaté srdéčko, která mezitím slavila značné úspěchy na prknech pražského Švandova divadla. Oba tvůrci si nakonec ve filmu zahráli dvě hlavní postavy: Fencl pana radu a Šváb komickou roli nedbalého sluhy. Vedle hvězd Švandova divadla se tu poprvé objevila Antonie Nedošinská, která v jedenatřiceti letech zahájila svou oslnivou filmovou kariéru dobrosrdečných matinek. V rámci produkce Lucernafilmu se SRDÉČKO zařadilo mezi nejúspěšnější veselohry a svým způsobem spoluvytváří dějiny českého divadla, které v té době formovali autoři jako Šamberk, Štolba, Štech nebo Bozděch.

První česká filmová společnost Kinofa vyprodukovala po dobu své existence na dvě stě filmů a krátkých snímků od několika málo metrů po třídílný dokument. Její zakladatel, ředitel, režisér a kameraman Antonín Pech pak natočil v roce 1913 zdařilou grotesku o vychytralém manželském páru. Tato veselohra se zařadila v historii Kinofy k nejúspěšnějším a i dnes představuje nefalšovaný klenot prvních let domácí kinematografie. Katy Kaclová-Vališová pak ve stejném roce stihla zazářit ve vyrovnaném poměru ve dvou filmech z produkce Kinofy a ve dvou filmech z produkce společnosti Illusion. A ve všech představovala svébytný typ šarmantní svůdnice.

V roce 1912 získala k narozeninám Andula Sedláčková, tehdy výrazná členka činohry pražského Národního divadla, od svého manžela, architekta Maxe Urbana poněkud neobvyklý dar - filmovou společnost ASUM (název je složen z iniciál jejich jmen). Dnes nám z celé slávy zbylo jen několik málo snímků, což je při pohledu na výrobní bilanci této společnosti (v letech 1912-14 vzniklo dvanáct snímků) zdrcující. Nicméně ROČNÍ DOBY zůstávají půvabným záchvěvem křehké duše manželské dvojice, která znamenala pro domácí kinematografii pionýrských let jeden ze zásadních pilířů. A nadto tento film obsahuje originální pojetí ročních období v odlišných barevných virážích, čímž se prokazuje dnes přehlížené prvenství této techniky.

Jedna z čtveřice krátkých grotesek společnosti Kinofa, ve kterých zazářil kabaretiér a živelný bouřlivák Emil Artur Longen. Ten v českém filmu ztvárnil vůbec první komický typ nemotorného poplety. Scéna s jízdním kolem je srovnatelná s úrovní amerických grotesek Charlie Chaplina a zároveň nepopírá přiznaný vliv francouzského komika Maxe Lindera. Dnes už se lze jen stěží domnívat, proč série Longenových skečů byla jednou z osudových příčin pádu společnosti Kinofa v roce 1913.

Excelentní kousek, v němž se kuriózním způsobem propojují prvky frašky, hororu a situační grotesky. Zajímavostí zůstává fakt, že námět vznikl na základě skutečné události, která se přihodila spisovateli a bohémovi Jaroslavu Haškovi. Režisér Palouš pak sváděl vyčerpávají duel s vedoucím činohry vinohradského divadla K. H. Hilarem, který odmítal propouštět členy činohry na natáčení. Některé scény pak údajně vznikly přímo v zázemí vinohradského divadla. Ve filmu debutovala Růžena Machová-Šlemrová, která se o několik let později stala jednou ze zářivých ikon zvukového filmu. Některé sekvence (střídání domnělých podezřelých ve věznici, eskapáda s "mrtvolou") náležejí k tomu nejlepšímu, co u nás do počátku dvacátých let vzniklo.

Groteskní žert, který s nevtíravou originalitou propojuje pět základních smyslů člověka během svátečního oběda. Komik, kabaretiér a kumštýř tělem i duší Josef Šváb-Malostranský se vedle účinkování před kamerou ujal i režie. V partnerské roli se objevila první česká kinohvězda Katy Kaclová-Vališová, která v roce 1913 zazářila ve čtyřech filmech. A to je v rámci prvních let naší kinematografie závratný úspěch.

Vedle řady filmových společností, které v těch letech hojně vznikaly, zaujímá mimořádné postavení především Lucernafilm. Jedno z nejmocnějších impérií domácí kinematografie bylo vybudováno na troskách společnosti Kinofa, která nedokázala obstát ve vzrůstající konkurenci po katastrofálním fiasku neúspěšných grotesek s kabaretiérem Emilem Arturem Longenem. Lucernafilm pak zažíval strmou sinusoidu hvězdných výšin, ke kterým vystoupal zejména na přelomu třicátých a čtyřicátých let s podnikatelským duchem Miloše Havla. V letních měsících třetího roku první světové války natočil režisér Antonín Fencl grotesku o milostných dobrodružstvích na podolské plovárně. Film byl uveden jako reprezentační dílo a v kině Lucerna se hrál společně s dvěma dokumentárními snímky kameramana Karla Degla (Chrám sv. Víta na Hradčanech a Nové Město nad Metují). ADAMITÉ v sobě nesou i několik čestných prvenství. Byl to vůbec první film, který se proslavil v zahraničí a poprvé byla ve filmu také použita technika tzv. dvojexpozice. Ve scénách z vltavských lázní se pak pohybují desítky dobrovolných statistů, které lze s trochou nadsázky označit za první filmový kompars. V hlavních rolích se objevili kmenoví členové pražského Švandova divadla (Ema Švandová, Rudolf Kadlec, Jiří Nedošinský), kterým vévodí Josef Vošalík v ústřední dvojroli. Svou kariéru tu naopak vcelku nenápadně uzavírá první česká kinohvězda Katy Kaclová-Vališová. Vnější i vnitřní komika je vystavěna na klasických zákonech jako jsou pády, nedorozumění, záměny a vtipná jména postav (Šťovíček, Véna Vodopich, Drbaný, Ruda Pilník, Čiperná). I kdyby nic jiného, jsou ADAMITÉ nevyčíslitelnou dokumentární hodnotou, zachycující dnes již zaniklé panorama pražského Zlíchova a Podolí. A ty apartní modely dámských plaveckých úborů? Rozkošné!

Jako reportér se Géza Včelička v roce 1932 zúčastnil Mostecké stávky a zároveň napsal román Kavárna na hlavní třídě, v němž vylíčil svá číšnická učňovská léta. Není to nic jiného, než prachsprostá levicová obžaloba prvorepublikového kapitalistického systému, s níž si co do kvality zadá snad už jen Svatoplukův Botostroj. Před úplným zatracením film zachraňují herecké výkony, především Saša Rašilov je v roli bezskrupulózního kavárníka Stýbla výborný.