Marthos

Daniel Landa a jeho svět, včetně muzikálů a dalších podobných aktivit, má nepochybně nemalý divácký potenciál, ovšem bez kvalitního scénáře i schopného tvůrčího zázemí se zázraky opravdu dělat nedají. Angažování herců i neherců ledabylého zjevu i projevu rozhodně nemělo čím prospět, naopak. Celek je děs běs.

Nejen panic, ale především tento film je nanic. Zatraceně nanic. A mě po jeho skončení rovněž.

Vieweghovská šmíra, vystihující naprostý úpadek současné literární i filmové tvorby. Piroteskní groteska, pokoušejíc se marně o formanovský nadhled, je daleko víc, než cokoli jiného smířlivou měšťáckou zábavou bez ladu a skladu. Jedna karikatura vedle druhé, včleňujíc mezi sebe i seniory, homosexuály a outsidery. Nemnohá sekvence, mísící v sobě humor amerických sitcomů. Cílový divák bude jistě nadšen.

V této souvislosti mě napadá jediné. Zkrocení zlé ženy.

"Je kouzlem opředena nedostižná Sláva, jak žena překrásná, jež chvíli svou si hraje s vášní umělců a prchá zas. A její oběti jí shání Ctižádost." Jeden z nejúspěšnějších a současně i nejzdařilejších filmů z produkce Wetebfilmu je zřejmou inspirací německým filmovým expresionismem, zcela konkrétně pak slavným Wieneho Kabinetem doktora Caligariho. Hrdina příběhu na motivy známé faustovské legendy, mladý ztroskotaný herec, nabývá po setkání s mystickou postavou tajemného doktora Ambicia (který je Caligarimu nápadně podobný vzhledem i výrazem), opět ztracené sebevědomí, podněcované milostným vztahem k zámožné mecenášce umělců. Originální dekorace architekta Františka Josefa Leopolda (na nichž je patrný vliv německých malířů Warma, Reimanna a Röhriga) dokreslují všudypřítomnou tajemnou symboliku a hororovou tragičnost celého filmu. V hlavních rolích se setkali hvězda Wetebfilmu Suzanne Marwille, která vytvořila rozkošnickou roli osudové femme fatale a V. Ch. Vladimírov, ztělesňující žárlivostí zešíleného herce. Mistrovský herecký výkon zde podal člen činohry Národního divadla Václav Merhaut, jehož mefistofelský doktor Ambicius je zároveň zhmotněním jedné z lidských vlastností jménem ctižádost. PLAMENY zůstávají fascinujícím obrazem faktu, že český film v mnohém dokázal držet krok se světovou kinematografií a současně být ryze svébytným artiklem nadprůměrné úrovně. Vždyť život sám o sobě je spalujícím plamenem touhy a úspěchu, žhnoucí silou lásky i krutým požárem bídy a zapomění. "A ve všem tom, co u vás kdy se zvalo hříchem či zkázou, zkrátka zlem, tam já v svém pravém živlu jsem."

Slovenský lidový hrdina z přelomu 17. a 18. století - zbojník Jánošík - se s odstupem let stal ve vyprávění slovenského lidu legendou, ochráncem utlačovaných, který bohatým bral a chudým dával. Jeho životní osudy přešly v letech před první světovou válkou i do české literatury, především Mahenova divadelní hra stávala řadu let mezi kmenovým repertoárem profesionálních i ochotnických scén. Jánošíkovská legenda se pak přímo nabízela k filmovému zpracování, které mělo velkou výhodu v jedinečném zachycení krásy slovenské přírody. Z podnětu amerických Slováků, kteří zajistili potřebné finanční prostředky, natočila nově ustanovená společnost Tatra-Film-Company Jánošíkovy osudy v roce 1921. Na tvorbě a vzniku celého projektu mají zásadní podíl čtyři slovenští tvůrci, žijící trvale v americké emigraci. Vedle autora původního scénáře Jána Žáka-Marušiaka to byli zejména režisér Jaroslav Siakel' (který završil svůj předlouhý život v úctyhodných sto jedna letech), jeho bratr Daniel a producent John (Ján) Závodný. Do hlavní role byl obsazen nestor českého filmu, tehdy šestadvacetiletý Theodor Pištěk, který získal výjimečnou příležitost ztvárnit herecky náročnou postavu. Film byl natáčen současně dvěma kamerami podle dvou odlišných scénářů, z nichž jeden byl určený pro americké krajany a druhý pro domácí publikum. Neobvyklá a originální je pak samotná struktura vyprávění skrze retrospektivní vzpomínky starého bačy. Zfilmovaný Jánošík přirozeně slavil velký ohlas jak v Československu, tak v zámoří, kde nakonec skončila i jediná kopie. Ta byla náhodně objevena na počátku sedmdesátých let Johnem Závodným, který ji okamžitě daroval slovenskému filmovému archivu. Zrestaurovaná verze se nakonec dočkala obnovené kinopremiéry a vrátila slovenskému národu jejich legendu. Špičkové převedení filmu na DVD nosiče je doplněno vyčerpávajícím bonusovým materiálem, v němž je zachycen zrod, vývoj a následný osud němého Jánošíka tak, jak by si přál každý filmový fanoušek.

Další tvůrčí film Švába-Malostranského, který si ve vlastním zrežírovaném námětu zahrál klasickou roli starého záletníka, kterému se stane osudným setkání se slečnou Anastázií na podolské plovárně. Snímek je cenný především záběry ze staré Prahy s dominantou vyšehradského tunelu a podolské plovárny. A ten decentní erotický nádech!

Historická tématika, která se v nejrozmanitějších podobách objevuje v počátcích všech národních kinematografií, nezůstala ani u nás bez odezvy. V prvním roce samostatné československé republiky byly natočeny i první historické filmy (Noc na Karlštejně, Rabi Löw, Utrpením ke slávě), mezi nimiž se nejvyšší pozornosti těší Stavitel chrámu. Film se nezabývá přísnými historickými fakty a v podstatě vychází ze známé pověsti o staviteli Petrovi, který se údajně spojil se samotným ďáblem, aby mohl dokončit impozantní stavbu svatovítské katedrály. Tuto legendu pak o několik staletí později literárně zpracoval spisovatel Alois Jirásek ve svých Starých pověstech českých, z nichž ostatně tvůrci scénáristické podoby dr. Šrámek a ing. arch. Koula vycházeli. Režiséři Karel Degl a Antonín Novotný se však zároveň snažili vytvořit dílo, které by se svým zpracováním mohlo přiblížit zahraniční produkci s mnohem vyšším materiálním zázemím. Nakonec se jim toto přání splnilo. Zejména ve Francii slavil film pod názvem La Cathédrale značné úspěchy. V hlavní roli vizionářského Parléře se objevil přední člen činohry Národního divadla Rudolf Deyl (tehdy třiačtyřicetiletý herec), který se na filmovém plátně znovu prosadil až za dalších čtrnáct let. Pro vývoj domácí kinematografie znamená STAVITEL zásadní mezník a zvláště uvědomíme-li si, že tvůrci byli nuceni pracovat v technicky nedokonalých ateliérech, získává dílo až nevídané rozměry. Vnitřní monumentalita je pak završena novodobým konzistentním hudebním podkresem Karla Louly.

Prvotřídní hororové zpracování Erbenovy balady s vynikající Suzanne Marwille a sugestivním Karlem Lamačem. Škoda, že zůstala pouze scéna z márnice. I ta ovšem stačí na trvalý zážitek, zvláště na pozadí Beethovenovy Moonlight sonáty. Uchvacující.

"Moje královská choti, to je čupr holčička, to mrkáš, co?" Výroba filmů pro nejmenší diváky byla dlouho - a to nejenom u nás - filmovými výrobci přehlížena, protože při tak omezeném okruhu návštěvníků neposkytovala velkou naději k zpětnému vrácení potřebného finančního kapitálu. Pokud byly filmy pro děti a mládež v té době vůbec natáčeny, jednalo se většinou o velmi laciné a chvatně inscenované snímky, které vycházeli z hesla "pro děti je všechno dobré". Řada dětských filmů měla pak čistě propagační smysl jako reklama na mléko či zubní pastu. Ohlas u dětských diváků byl mizivý a možná proto se pohádkovému žánru tvůrci v dalších letech nevěnovali s takovou intenzitou jako ve vlně padesátých a šedesátých let. Průkopníkem v této oblasti byl zejména režisér Josef Kokeisl, který v druhé polovině dvacátých let natočil sérii pohádkových filmů, mezi nimiž nechyběla ani legendární Popelka. Značně svérázná adaptace této klasiky však slouží jako cenný materiál pro konfrontaci s pozdějšími verzemi. Vedle půvabné Zdeny Listové na sebe veškerou pozornost strhává famózní Milka Balek-Brodská v roli poživačné macechy. Němá POPELKA si i přes osmdesátiletou časovou propast zachovává kouzlo nechtěného a rozhodně by neměla být přehlížena jen z toho důvodu, že existuje celonárodně zprofanovaná legenda jménem Tři oříšky pro Popelku.