tomtomtoma

Archanděl Gabriel a paní Husa je loutkovým anekdotickým uličnictvím dle jedné ze sta peprně satirických povídek Dekameronu Giovanni Boccaccia. Jiří Trnka naložil energii do mumraje loutek, jež místy proložil kresbou, do svého osobitého výtvarného výrazu postav i prostředí, do sarkastické poťouchlosti, do kradmé sexuality lidské podstaty a do prostopášnosti a vytrestání. Naivní pýcha je zneužita základním lidským pudem a autorita moci podléhá svodům vlastních slabostí. Trnka je v anekdotě rozverně hravý a nápaditě kousavý do nejmenších podrobností. Toť zářivě zábavný sarkasmus!

Kybernetická babička je loutkovou zlomyslností Jiřího Trnky, s níž reaguje na možnou budoucnost a upřednostňování přetechnizovaného životního stylu na úkor klidného životního rázu, lidských citů a tělesnosti. Autorem námětu byl spisovatel a vynálezcův synek Ivan Klíma, Trnka vtiskl chmurným představám stylový výtvarný ráz, hororovou atmosféru zvýraznil hudební skladatel Jan Novák společně s hlasem Otýlie Beníškové (hřejivý a zároveň neúprosně cynicky škodolibý). Však předimenzovaná technologická vyspělost bez citů a emocí má v sobě totalitní pachuť. Trnka je s loutkovým filmečkem nesmlouvavě sarkastický.

Vášeň je docela drsnou loutkovou satirou. Vášeň, byť výstižnějším slovním termínem by byla posedlost, je zdrojem lidské energie, vytrvalosti a vůle. Jiří Trnka je autorem scénáře, výtvarné podoby snímku a byl režisérem, za kamerou stál Jiří Šafář, zvuk měl na starosti Emanuel Formánek a jako hudební podkreslení je použita varhanní skladba Toccata a fuga d moll (tu měl s největší pravděpodobností spáchat Johann Sebastian Bach). Člověk, respektive neomalené mužské plémě, v zajetí řvoucích motorů a zběsilé rychlosti od dětství (kde nejde vyloženě pouze o motorismus) až do stáří. Je to ostré, nápadité, nadnesené a výstižné. Břitká satira jak má být!

Půlnoční příhoda je krátkým animovaným příběhem Břetislava Pojara (byl scénáristou a režisérem), Jiří Trnka připravil výtvarné návrhy loutek (a možná přispěl i radou). Jen podotknu, že starý vláček se nepokouší vystrnadit vláček nový, pouze smutně usiluje o pozornost, a ten nový nemyslí jen na sebe, nemá to v popisu práce. Je to příjemný animovaný filmeček pro děti, je o vyrůstání a nových potřebách s tím spojených a je o přátelství, neboť to skutečné se rozezná právě v nouzi. Je to milé a nápadité, poučné a nevtíravě výchovné.

Sen noci svatojánské dle té slavné komedie Williama Shakespeara, básníka a herce, je Trnkovým opusem grande. Dokonce se zdá, a všechno tomu nasvědčuje, že Jiří Trnka stvořil svůj opus magnum. Trnka (a nejen svým osobitým výtvarným výrazem osob a prostředí) vykouzlil nadzemsky snové loutkové galapředstavení, baletní rej s poezií v jednom. Se scénářem mu pomohl jeho častý druh Jiří Brdečka, básník Josef Kainar přispěl lehčeji škádlivým komentováním děje, Rudolf Pellar hebkým slovním doprovázením, sochař Jaroslav Kulhánek zas plastickou výzdobou prostředí a místa a Václav Trojan éterickou hudební symfonií. Těch dělníků u mistrova kusu bylo více. Ach, ty vidiny nás všechny svádějí a klamou, ale což, hlavně, že jsou krásné. Trnkův opus magnum Sen noci svatojánské je okouzlujícím filmovým dílem. Nezbývá než zvolat: Ať žije plzeňský rodák Trnka, jeho výtvarné umění, loutky, rozpustilá hravost a smysl pro čarokrásnou poezii!

Cirkus Hurvínek je Trnkovou připomínkou jeho plzeňských kořenů. Loutkový film je prodchnut kresbou a přestože má výchovný charakter, jde především o svědomí nitra. Děti a cirkus, toť věčné spojení, a pokud by to mělo být dnes jinak, byla by to chyba. Josef Skupa má zde jednu z mála filmových příležitostí k představení originálního hlasového doprovodu svého daru dětskému nadšení. Jiří Trnka je opět bravurní svou výtvarnou stránkou i spojením imaginace s realitou. Cirkus Hurvínek jest půvabným loutkovým defilé dětskému publiku.

Osudy dobrého vojáka Švejka jsou rozkošným satirickým uličnictvím. Nejslavnější knižní titul spisovatele Jaroslava Haška bývává v českých zemích vítán s nadšením v těch početných filmových adaptacích. Jiří Trnka zkombinoval svou největší filmovou přednost - loutky (jsou Trnkou vyvedeny i s prostředím do úžasných podrobností) s kreslenou částí (zde mohl Trnka ve Švejkově vyprávění rozpohybovat známé knižní ilustrace Josefa Lady - tak charakteristické pro Haškova Švejka). Ovšem pro diváky se soubor tři krátkometrážních filmů stává okouzlujícím a nezapomenutelným pro ten mluvený komentář sarkastického klauna Jana Wericha (však se Werich dostaví k soudu hned potom). Osudy dobrého vojáka Švejka z Trnkovy dílny jsou rozkošně zábavnou podívanou.

Dva mrazíci je zábavnou satirickou hříčkou podle východoslovanské lidové pohádky (stále si vybavuji jednu z knižních podob). Splnilo to politické potřeby doby, byť jde svým způsobem o spravedlnost v širším měřítku toho slova. Jiří Trnka zkombinoval loutky s ploškovou animací a dodal dílku svůj osobitý výtvarný rukopis. A svou stálou slávu si krátký film udržuje díky mluvenému slovu Jana Wericha s Vlastou Burianem. Je to rozverně humorné, což vždy vybudí úsměv ve tváři

Kuťásek a Kutilka. Není potřeba a ani zdraví prospěšné, když se v každém lejnu pátrá po hlubokomyslnější myšlence, jak se o to pokouší Flakotaso, pro ostatní to může být s jeho horlivosti nebezpečné. Je to pouze maňáskový filmeček z výtvarné dílny Jiřího Trnky, je určen těm nejmenším dětem a má jen osvětově výchovný charakter. Ostatně Josef Pehr byl tehdy v kurzu a po delší dobu spolupracoval s Milošem Nesvadbou, s nímž založil loutkařskou skupinu, zaměřenou právě na dětské publikum.

Jak stařeček měnil, až vyměnil je malým kresleným dílkem z filmové dílny Jiřího Trnky podle pohádky moravského pedagoga a vlasteneckého etnografa Františka Bartoše. Výtvarný rukopis Trnkův je stylový, ale Růžena Nasková není Werichem a ani se mu v ničem nepřiblíží. Ostatně, když je hloupost vydávána za skromnost, tak to nakonec bude o charakteru národa vypovídat více, než by národu potom mohlo býti milé.