tomtomtoma

Křest mrazem je další filmovou pohlednicí Hanzelky se Zikmundem z mrazivého sovětského Jakutska. Hlavní pozornost je upřena na řeku Kolymu. Nekonečné zákruty řeky vynalézavě uhýbají před existencí gulagů, vždyť jediným spolehlivým dopravním prostředkem je letadlo. Zakázané je na Sibiři vždy zakázané i v myšlenkách. Před nikdy nekončícími mrazy se odívají domy i zvířata do kožešinového pohodlí. I uprostřed sněžných planin má monopol moci sovětský kolchoz. Chov sobů je jakutskou zvyklostí a v souvislosti s kolchozem je o tradici povoleno hovořit. První kroky novorozených kolouchů vedou sněhem. Tundra je zkrocena sovětskou vynalézavostí i při lovu osamělých rybářů.

Máj klepe na dveře je dalším filmovým zastavením v mrazivé sovětské součásti, v Jakutsku. Tiksi ukazuje trochu jinou podobu námořního přístavu. Pevné sevření krustou Severního ledového oceánu nabízí jinou provozuschopnost, než bývá obvyklé. I zdánlivé nevýhody ve využít v socialistický prospěch. Téměř nepřetržitá vláda zimy předhazuje lyžařům nekonečnou bělobu sportovního využití. Další oslava nedostupné a nedobytné přírodní scenérie je příjemná filmová pohlednice "Váhavý velikán". Rozeklané kamčatské hory, údolí gejzírů, sněhobílé stráně, vulkanická vřídla, bublající sopouchy a v očích člověka stále nespoutaně nevyčerpatelná energetická zásobárna čaruje děsuplnou krásu všude, kam oko dohlédne. Impresionistická poklona přírodnímu bohatství.

Není všechno zlato světa je filmovou poezií pracujícího lidu. Nekonečné sibiřské rozměry sevřené mrazem, sněhem a ledem odhalují sovětské možnosti budovatelského nadšení světlých zítřků. Zlatonosná obec Tokuro v Amurské oblasti v zimní romantice zvoní při plivání. Jakutský Mirnyj je představitelem nových sovětských možností budoucnosti. Modrá barva je dobrá, navíc pokud je modř jílu prosycena hvězdným třpytem diamantů. Neustálému mrazu navzdory. Kontrolovaná uvědomělost pracujícího lidu se nezalekne žádné překážky, ani žádné přírodní nehostinnosti!

Směr západ je oslavnou filmovou ódou budovatelského rozvoje v poetických obrazech. Na dálném východě se i při dolování uhlí upřednostňují jiné dimenze, bohatství země je opojnou vidinou zářné budoucnosti. Hlavní slovo mají obří chodící jeřáby. Zajímavou dělnickou filmovou pohlednicí ze sovětského dálného východu je také "Z Braslavi na Zbraslav". Plovoucí rybí továrny v kamčatských vodách ochutnávají masy mořských okounů z tří set metrových hloubek. Sovětské výdobytky do každé spřátelené země za odměnu! Pozoruhodné ódy socialistické práce.

Zlato dálného východu jsou pohledy na přednosti Přímořského a Chabarovského kraje sovětského dálného východu. Přes med ve variabilních včelnicích a zelené zlato pralesů pohoří Sichote-Aliň vedou diváky k největšímu sovětskému městu dálného východu. Chabarovsk šturmuje ve stejném pochodovém kroku budovatelské modernizace sovětské unikátnosti. Svědkem vývoje je náměstí, výdobytkem doby je provozuschopný venkovní bazén i za třeskuté sibiřské zimy. Další příjemná sovětská filmová pohlednice nese název "Kamčatská okénka". Hlavní město divokého poloostrova, Petropavlovsk-Kamčatskij, vzrůstá do důležitosti socialistického hospodářství. Srdce přístavu je připraveno mrazit čerstvé úlovky. Hlavním dopravním zdrojem je řeka a zasněžené Milkovo si do erbu vybralo bramboru. Divoká romantika zasněžených vulkánů uchvacuje svou proporcí obnažovaného těla.

Město voják je již typicky poetickou filmovou pohlednicí dua Zikmund, Hanzelka. Vladivostok, konečná stanice Transsibiřské magistrály, se vzhlíží přes nekonečnou hladinu Pacifiku v San Franciscu. Moderní tvář velkoměsta je budovatelsky monumentální. Stejně jako nekonečné vzdálenosti asijské části sovětského rozkvětu. Město voják bylo vždy zdejší podstatou, ale z toho důvodu i zakázanou. Nezapomíná se na předehru vítězného října a pohled je zaměřen na člověka a město dělník. Budovatelské fráze rozkvétají v architektonických pomnících rudé velikosti. Celosvětový mír je ve vojenské bdělosti sovětské moudrosti takřka na dosah. Zajímavá syntéza poetiky a budovatelství.

Cesta po Sovětských zemích byla pro čtyřlístek Hanzelka, Zikmund, Dryák a Korynta v mnohem odlišná. Pojem svoboda je v bratrském slovanském sevření nejstřeženějším stavem událostí. Rozměr zde opouští svou obyčejnou pozemskou tíži a stává se mezistupněm k vesmírnému chápání velikosti. Fejeton "Do země dálné a nejbližší" využívá sovětský pohled na socialistickou soudržnost tónem i časováním. První filmová pohlednice ze země zítřka má formát filmového týdeníku a s bezelstným jásotem vítá dva československé hrdiny v pevné víře utvrzení oprávněnosti socialistického vývoje světa. Zikmund s Hanzelkou jsou oslavováni ve státním i stranickém zájmu. Proletářská propaganda dokázala velebit svoji pozornost zájmu při současném potvrzení vlastního výsostného postavení. Přístav Nachodka jásá, hrdina socialistické práce Majakov je vzorným příkladem v popředí k požehnání expedice míru a přátelství.

Máda da jo, poslední film slavného japonského režiséra, je rozpohybovanou životní moudrostí s lehce rozpustilým nadhledem. Za dokonalou tečku Kurosawova snažení bych raději viděl jeho Sny, ale stále měl potřebu k vyjádření. Opět se napovídá mnoho ušlechtilých frází obdivu, ale akademické výkřiky a jejich nekritické přebírání nepředstavují automaticky i opravdovou kvalitu humanistického filmu. Útěk kočky není znamením citlivosti, ale neexistencí hlubokého mezilidského vztahu (úcta skutečný cit nenahradí) a je také výsledkem počínající senility. Autobiografické tóny vedení příběhu jsou zbožným přáním uctívaného stáří a vědomostí. Je to vysněné gesto, v něm lze využít všechny přednosti národního charakteru. Předmětem obdivu, a o ten zde jde především, je Hjakken Učida (sympatický Tacuo Macumura), oblíbený univerzitní profesor. Život na penzi proměňuje svou životní úroveň v globálním přeskupování sil moci. Ale jsou zde ochotné ruce věrných stoupenců. Občas se divák dojímá obrazovou poetikou, občas vyprávěnými příběhy, ale vždy jde především o obdiv zasloužilé moudrosti a touhu žít vlastní život. Z dalších rolí: profesorova věrná a starostlivá manželka (křehká Kjóko Kagawa), profesorův lékař Dr. Kobajaši (Takeši Kusaka), poživačný buddhistický duchovní Kamejama (Asei Kobajaši), či čtyři nejvěrnější obdivovatelé Takajama (Hisaši Igawa), Amaki (George Tokoro), Kirijama (Masajuki Jui) a Sawamura (Akira Terao). Máda da jo je humanistický hymnus na životní moudrost a touhu žít. Akiru mám raději jako moralistu, jeho humanista je mi pro své bezbřehé nadšení a všeobecnou úctu protivný, přestože jeho ušlechtilým snahám velmi dobře rozumím a má své opodstatnění.

Sny Akiry Kurosawy jsou počátkem loučení obdivovaného Japonce s milovaným světem filmu. Důstojně stojí rozkročen nad obzorem a zkušeně formuluje své představy a myšlenky. Nelze vytýkat přímočarost a zjednodušování proudu myšlení, neboť jde o charakteristické znaky Kurosawovy filmové tvorby. Poetický styl vyprávění si pohrává se stavbou obrazu, nechává dostatek prostoru pro vlastní okouzlení gestem a pohybem, pestrobarevný vějíř kantát využívá tajuplný zpěv, zachycený v jedinečnosti okamžiku. Kurosawa se obrací k tradicím ve slavnostním duchu choreografie rituálu s pokornou úctou. V přepisu představ vzdává hold osobní statečnosti. Zkoumá se způsob překonání národních traumat minulosti i panického strachu v realitě přítomnosti. Expresionistický rozlet září barvou a hlavní slovo přenechává pocitům. Neodpustí si naléhavý výkřik společenského varování a konejšivou smířlivost životní moudrosti, radosti a pokory k životu v jeho celku i jednotlivostech. Dává varovná znamení, bojí se zmaru, hledí k naději a spokojeně pokyvuje hlavou v nabyté víry. Mění se věk nositele snění. Tošihiko Nakano doplácí na svou zvědavost o zakázanou liščí svatbu, Micunori Isaki pláče nad ztracenou krásou rozkvetlého sadu, Akira Terao je průvodcem zbývajících zásadních pocitů. Z dalších rolí: tlumočnice liščího poselství (Micuko Baišó), levitující sněhová víla (Mieko Harada), bolestivý hlas strachu a svědomí vojín Noguči (Jošitaka Zuši), malířský svéráz Vincent Van Gogh (Martin Scorsese), popel na hlavu si sypající jaderný inženýr (Hisaši Igawa), krutou neúprosností lidských chyb vystrašená matka malých dětí (Tošie Negiši), zoufalý démon prokletého mamonu (Čósuke Ikarija), či moudrý stařec přírodní vesnice vodních mlýnů (Čišú Rjú). Sny Akiry Kurosawy jsou oslavnou filmovou poezií, uklání se kráse života a v záchvěvu humanistického pohnutí představuje blahodárné účinky ušlechtilosti lidské duše na kvalitě prožitků. Příjemně osvěžující záležitost, lehce se vznáší v éterickém okouzlení. Filmová estetika v obrazech.

Kagemuša je monumentálním filmovým počinem slavného Japonce v jeho pokročilejším věku. Síla efektu obrazového opojení výrazně převažuje nad prožitkem. Intimnost obrazových kompozic se předkládá s obřadní vznešeností a girlandou fanfár, masívnost je přesycena sebestřednou žranicí, tvůrce je uchvácen odhalením okamžiku zásadního pohybu naplnění velkolepého osudu vyvolených. Choreografie je formována disciplínou, hemžení a strnulost přesvědčení vlastního vědomí o důležitosti vytváření dějinných milníků se nadřazuje nad ducha zemřelého. Nehmotný stín se odváží dotknout se hmotnosti, přesvědčení není rozhodující. Očištění je rozprášeno v mukách marnivosti. Hlavním symbolem opulentní podívané je Šingen Takeda, jeden z nejmocnějších pánů středního Japonska 16. století, a jeho zprvu nesmělý stín a loutka osudu Kagemuša (zajímavý Tacuja Nakadai). Stín se učí životu vyvoleného, jednota klanu je nestabilní ve ctižádostivosti jednotlivců s pocitem ublíženosti. K výrazným postavám patří Šingenův bratr Nobukado Takeda (sympatický Cutomu Jamazaki), pravá ruka důvěryhodnosti mystifikující lahůdky. Zájem rodu je nade vším. Nejzahořklejší postavou je Kacujori Takeda (snaživý Keniči Hagiwara), Šingenův nejstarší syn, přehlédnutý v dědickém nástupnictví. Uraženost se nevzdává vlastních cílů. K výraznějším patří také hlavní generál rodu Takeda Masakage Jamagata (Hidedži Ótaki), hlavní autorita politických a vojenských kroků mocného rodu. Z dalších rolí: hlavní ochránce Kagemuši na cestě za světlem Sohačiro Cučija (Džinpači Nezu), mladý, schopný a ctižádostivý Šingenův mocenský rival Nobunaga Oda (Daisuke Rjú), Nobunagův věrný spojenec Iejasu Tokugawa (Masajuki Jui), přední generálové rodu Takeda Nobufusa Baba (Hideo Murota) a Masatojo Naito (Takajuki Šiho), další Šingenův zatvrzelý mocenský soupeř Kenšin Uesugi (Eiiči Kanakubo), či Šingenův rozmazlovaný vnouček a preferovaný dědic trůnu Takemaru (Kota Jui). Kagemuša je efektní vizuální podívaná samurajské odvahy a rituální obřadnosti. Efekt je upřednostněn i umocněn patetickým výrazem. Fanoušci jsou nadšeni, ostatní se přizpůsobí.