tomtomtoma

Nesesmilníš. Krzysztof Kieślowski se vypořádává s jednou z nejtěžších svévolí proti Hospodinu po svém. Nejzřetelnější tóny filmového příběhu jsou melancholie a cynismus. Zkoumá se pojem láska, klade se postupně do souvislostí i unikátností, srovnává se a měří s tělesným chtíčem a erotickou touhou. Poodhaluje stav společenské morálky, její zásady i skutky. Nezapomíná ani na aroganci byrokratického aparátu, sleduje barevné rozdělení jednotlivých druhů stavu lásky, vzájemný propletenec identifikace intimních pocitů i výbuch strachu a náhlé oněmění ze ztráty posledních zbytků pokroucených romantických ideálů. Lidské nitro touží po lásce i pozornosti a tone v osamělosti a hrátkách, které jsou zdrojem potřebného pocitu lidského štěstí. První podobou lásky je třicetiletá Magda (šarmantně sebevědomá Grażyna Szapołowska), žena v rozpuku krásy a zájmu mužského toužení. Temperament života se děsí samoty a skrývá svůj bol smutku v mužských náručích. Intimní svoboda je pobouřena odhaleným přiznáním a v sebeobranné reakci se cynicky vysmívá a znevažuje. Osamělost si užívá života, děsí se samoty, pod rukou se rozpadá poslední známka romantického okouzlení a naplnění. Láska uniká. Druhou verzí lásky je dvacetiletý Tomek (velmi zajímavý Olaf Lubaszenko), mladý poštovní úředník, nezkušený v milostných vztazích. Ostych se promítá ve voyerství, naivně žárlí a postupně se osměluje ke svému způsobu romantického vyznání. Čistá láska trpí poruchou sexuální preference. Právě v těchto chvílích nastává neodvratný konec romantického opojení mládí a srdce se zatvrzuje. Zkušenost k nezaplacení, nepříjemný úder se v ironickém závěru přetáčí na druhou stranu. Třetí formou lásky je osamělá Tomkova domácí (příjemná Stefania Iwinska), matka Tomkova nepřítomného kamaráda Martina. Laskavá starostlivost je pro ni nejvyšším životním smyslem. Srdce se děsí samoty a vlastní potomek o péči nestojí. Z dalších rolí: postava života a lidského svědomí (Artur Barciś), zuřivě nepřístupná a útočící vedoucí pošty (Małgorzata Rożniatowska), spolehlivý listonoš Wacek (Stanislaw Gawlik), či na Tomka rozhněvaný Magdin milenec (Rafal Imbro). Šestý díl Dekalogu prohrabává hladinu zatuchlého stavu morálního klimatu, nečílí se nad poruchou, raději volí cestu porozumění a kochá se životem Existenciální nejistota je zlehčena cynickou odezvou i rozpaky přijímání. Osamělost deformuje lidské city i intimní projevy náklonosti. Osvěžující a předsudky nezatížený pohled na život.

Nezabiješ. Krzysztof Kieślowski vedle morálního filozofování o lidském životě vydává také své jasné stanovisko humanisty. Samozřejmě jde o pevný názor i jeho spoluscenáristy Krzysztofa Piesiewicze. Respekt k lidskému životu horlivě horuje proti trestu smrti, odmítá ho a v bezradnosti nad zatvrzelostí hořce pláče a křičí světu svou zlobu nenávisti. Po vizuální stránce se jedná o nejvýraznější a nejpoetičtější díl celé série Dekalogu. Kameraman Sławomir Idziak přidal do rozvířeného toku myšlenek barevnou pochmurnost, strohost a matnost bytí, neúcta k lidskému životu je pocitovým výrazem niterné frustrace a strachu jedinců. Hlavním předmětem morálního zájmu je Jacek Łazar (pozoruhodný Mirosław Baka) se svým nešťastným údělem vraždy a trestu. Rozervanost vnitřního světa je přiživována pocitem nespravedlnosti i vlastní viny. Okolí nemá pochopení pro zášť, zášť nemá slitování s okolím a nepatrné pocity nadvlády moci mají sladce opojnou příchuť osvobození, vlastní důležitosti i symbolického aktu trestu na sobě samém i světě jako celku. Strach ze smrti se nemění a hyzdí lidskou důstojnost. Hlavním zdrojem humanistického názoru autorů je Piotr Balicki (sympatický Krzysztof Globisz), ctižádostivý začínající právní obhájce. Přesvědčení o brutálním významu trestu smrti v podmínkách moderní společnosti se asertivně dovolává rozumu a lidskosti. Bije na poplach, ale nikdo ho neslyší a slyšet ani nechce. Hlavním cílem rituálu nemilosrdně kruté pomsty strašlivého starozákonního Boha je Marian (zajímavý Jan Tesarz), zatrpkle neurvalý taxikář. Úcta k ostatním lidským bytostem ve všeobecné přetvářce není zapotřebí, hlavním předmětem zájmu života je pouze vlastní ego a pocit velikosti a převahy. Z fanatického úhlu pohledu není Jacek zločincem, ale jen nesvéprávným vykonavatelem boží vůle a jeho nekonečného hněvu spravedlnosti. Z dalších rolí: Piotrův uvaděč do stavu právnického a předseda přijímací advokátní komise (Zbigniew Zapasiewicz), důkladně připravený a dochvilný vězeňský kat (Aleksander Bednarz), k Piotrovu výlevu shovívavý soudce procesu (Zdzislaw Tobiasz), mladá zaměstnankyně kiosku s ovocem a zeleninou Beatka (Elzbieta Helman), vstřícný ředitel věznice (Jerzy Zass), slušný a věcný prokurátor (Maciej Maciejewski), či postava lidského svědomí (Artur Barcis). Pátý díl Dekalogu se zajímá o svobodu jednotlivce a související morální aspekty. Zastává se práva na život, brání se smrti, zajídá se trestem. Psychoanalytické body, poetický obraz a vznešený ideál se mísí s existenciální rozervaností a touhou po pomstě za život, zkušenosti i vlastní strach. Násilí je projevem vnitřního strachu. Toužíme po velikosti, ale přízemnost nás strhává na kolena. Toužíme po blahobytu, ale v nemohoucnosti se užíráme závistí. Nespravedlnost musí být napravena! Pozoruhodné víceúrovňové zpracování!

Cti otce svého i matku svou, abys dlouho živ byl a dobře ti bylo na zemi. Krzysztof Kieślowski na znění čtvrtého přikázání reaguje kontroverzní úlitbou morálnímu uvědomění. Zájmem jeho filmového zkoumání morálky a psychologie je rodinný vztah mezi otcem a dcerou, pokouší se křehká hranice rodičovské lásky a nenaplněné touhy vzájemné přitažlivosti, dosud nevyřčené. Dezorientovaný vnitřní svět je intenzivně podněcován, vzpírá se a podléhá vlastní představě i intimní slabosti. Hlavní postavou společensky provokativního znejistění rodičovského statusu je Anka (pozoruhodná Adrianna Biedrzyńska), ambiciózní vysokoškolská studentka herectví. Odvěká tajuplnost matčiny podstaty ponouká zvědavost k jasné odezvě. Akt střetu je extrémním způsobem herecké školní průpravy, zaujetí pro roli si vychutnává kladený důraz na podtext. Vyzývavost touží dosáhnout svého cíle i za cenu celkové destrukce. Hlavní mužskou postavou je Michał (dobrý Janusz Gajos), Ančin otec. Tělesné probuzení dospívající dcery ho vyhání na časté služební cesty. Nejistota minulosti se ve vlastním strachu odkládá na neurčito a bez svého přispění, nevybíravá naléhavost zvoleného řešení nechává jeho nitro napospas vlastní rozpolcenosti a smutku představ. Z dalších rolí: lidské svědomí v podobě kajakáře (Artur Barciś), náročný učitel divadelní akademie (Adam Hanuszkiewicz), Michałův rodinný kamarád Adam (Andrzej Blumenfeld), Ančin dychtivý přítel Jarek (Tomasz Kozlowicz), či Jarekova překvapená matka (Elżbieta Kilarska). Čtvrtý díl Dekalogu se ve svém morálním zaujetí pokouší vykreslit psychologickou rozpolcenost v prostředí existencionální nejistoty. Etika morálky se bezradně rozhlíží po pomoci, pochopení je cílem, usmíření vnitřních světů je výsledkem. Čtvrté přikázání dostalo svoji víceznačnou podobu.

Pomni, abys den sváteční světil. Krzysztof Kieślowski využívá třetí Boží přikázání k existenciálnímu výkřiku osamělosti lidské duše. Zažité hodnoty společenské morálky jsou opět zkoušeny a provokovány v souvislostech reality a výchozím bodem je nevěra v ozvěně minulosti. Beznaděj vnitřního světa dosahuje svého vrcholu v rodinné spořádanosti vánočních svátků v obvyklých rysech společenské vážnosti. Hlavní postavou existenciální nejistoty cynického osudu je Janusz (dobrý Daniel Olbrychski), taxikář ve spokojeném čase rodinné soudržnosti. Minulost přichází bez vyzvání a pohrává si s vnitřním světem směsicí protichůdných pocitů. Soucit a touha se vzájemně vzhlíží ve fascinaci důvěrného pokušení, na ničem dalším v tu chvíli nezáleží. Posvátnost vánočního období hledí přímo do očí destrukci prázdnoty a samovolně spouští vlastní katarzi i nové odhodlání. Hlavním prostředkem k očištění je Ewa (pozoruhodná Maria Pakulnis), bývalá Januszova milenka. Samota dostává nejtrudnější vysílení právě během vánoc, prázdnota duše je trestem i dobrovolně zvoleným vyhnanstvím. Štěstí už je vyprodáno a v zoufalství se udržuje oficiální dekorum hry života a vášně. Výraznější postavou je také Januszova manželka (sympatická Joanna Szczepkowska), starostlivá žena s podezřením i pochybností, přesto nevyhrožuje, ani nevydírá a vystrašeně čeká. Z dalších rolí: vyděšený řidič tramvaje (Artur Barciś), probuzený lékař zdravotní pohotovosti (Krzysztof Kumor), zaměstnankyně nočního nádražního monitoringu na skateboardu (Dorota Stalińska), zapšklý pracovník záchytky (Włodzimierz Musiał), či Ewina příliš stará teta (Krystyna Drochocka). Třetí díl Dekalogu dráždí zakonzervovanou morálku předsevzetím i snahou o usmíření. Lidská osamělost zde přijala destruktivní podobu i pochopení na linii zločin - trest.

Nevezmeš jména Božího nadarmo. Krzysztof Kieślowski se ve druhém díle Dekalogu v existenciálně sestavených obrazech filmové filozofie zaměřuje na váhu slova respektované osoby i jeho určující vliv pro existenci bytí. Kreslí ve smutku zásadního rozhodnutí dilema morální etiky. Smrt za život, život za smrt, z religiózního vyznání lze uvažovat o trestu za cizoložství, etická polemika dává přednost existenciální rozpolcenosti a jednoznačně hlasuje za život. Život je přeci jen stále nadějí. Hlavní postavou morálního dilematu je Dorota Geller (velmi zajímavá Krystyna Janda), těhotná houslistka. Dostáváme se k úvaze o povaze a podobě lásky a touhy. Žena je postavena před nesnadnou volbu mezi matku a manželku, je zatížena očekáváním i pocitem viny a přijetím podoby předpokládaného a zaslouženého trestu. Hlavní mužskou postavou je starý a uznávaný lékař onkologie (dobrý Aleksander Bardini), Dorotin soused a lékař jejího vážně nemocného manžela. Osobní zkušenost mu určila povolání jediným smyslem bytí. Ozvěna minulosti v celém svém rozsahu vždy volí život a přesvědčivě za něj brojí bez předsudků. Důležitou postavou je Andrzej Geller (Olgierd Łukaszewicz), Dorotin manžel. Nemoc nedává žádnou záruku, ale humanismus vítězí. Pointa má díky němu své nejpodstatnější vyznění. Z dalších rolí: svědomí a naděje života v podobě pracovníka nemocnice (Artur Barciś), nemocný Andrzejův spolubydlící z nemocničního pokoje (Karol Dillenius), Andrzejův kamarád a horolezec Janek Wierzbicki (Jerzy Fedorowicz), či doktorova známá a profesorka etiky (Maria Koscialkowska). Druhý díl Dekalogu žene svým úsilím do střetu morální společenský problém, nestálost partnerského soužití, etické zvažování a humanistické přesvědčení. Existenciální rozměr je přínosem pro morální filozofii.

V jednoho boha věřiti budeš. Krzysztof Kieślowski začal svou filmovou představu křesťanského desatera k etickým úvahám o životě zostra. Hluboké polské katolické kořeny a morální deprese politického určení společnosti tehdejší doby jsou velmi bohaté základy pro vynalézavé uchopení a předložení paralel, souvislostí, kontroverzí i provokací. Vznešené ideály se přímo i nepřímo střetávají se svědomím morálky. Na první díl televizního seriálu Dekalogu lze pohlížet z různých rovin úhlů filozofického přesvědčení. Jde o existenciální žalozpěv, politickou alegorii, reakci na moderní dobu, expresní symbolismus i důkaz sadistické krutosti Boha. Smrt a vláda Thanata jsou zásadním okamžikem k hlubokému zamyšlení o smysluplnosti života a jeho hodnotách. Se zvědavostí se zajímá o víru, sílu rozumu, hloubku citu a důkaz jasného exaktního potvrzení. Racionalita naráží na nevysvětlitelné a vnitřní svět ztrácí pozici bezpečí a bezradně se rozhlíží v nejistotě a nenadále poznané prázdnotě. Jistoty ztratily svůj význam, technologie naráží na své limity, rozumová stránka není schopna pronikat přes hranice dimenze bytí, víra je oporou lidského strachu ze smrti a samoty. Hlavní postavou rozpadu životních hodnot a přesvědčení je Krzysztof (zajímavý Henryk Baranowski), univerzitní profesor a zastánce moderního pokroku a ideolog vědy a technologie. Z náboženského pohledu je jeho odvrácení se od křesťanského boha nemilosrdně potrestáno dle známých starozákonních pravidel. Z existenciálního hlediska nastává úplný rozpad hodnot, osamění v nicotě a úzkostné ticho bez odpovědí. Důležitou postavou je Paweł (pozoruhodný Wojciech Klata), malý Krzysztofův synek, okouzlený přesností vědy a techniky. Bystrost pokládá otázky o charakteru života a snaží se pochopit jednotlivé pojmy. Hlavní ženskou postavou je Irena (sympatická Maja Komorowska), Krzysztofova sestra a Pawlova laskavá teta. Zastupuje křesťanské přesvědčení víry. Život je zkoušen filozofickým zaujetím. Z dalších rolí: mystický odraz lidské pochybnosti i víry, sedící u ohně na kraji jezírka (Artur Barciś), nemocná učitelka angličtiny Ania (Maria Gładkowska), či velmi výkonná šachová hráčka (Agnieszka Brustman). První díl Dekalogu je existenciální rozervaností života a zatracení. Vědecké přesvědčení odmítá iracionalitu víry, nepředvídatelnost a pomíjivost života ničí jistoty a lidská duše se v osamění děsí strachu. Hodnoty ztrácí tvar, vnitřní svět zasáhla marnost. Velmi přesvědčivé vykročení parafráze Desatera.

Krátký pracovní den je originální filmovou provokací Krzysztofa Kieślowskiho a po zásluze s ním bylo oficiální strukturou také naloženo. Krátký pracovní den se škodolibým zadostiučiněním předkládá svůj úhel pohledu na ojedinělý radomský protikomunistický protest roku 1976. Události jsou nahlíženy optikou nejvyššího politického představitele města a na obraze jsou nejsilnějšími momenty bezradnost a strach. Ideologická víra se střetává s realitou, karty jsou jednoznačně rozdány díky životnímu údělu a vzájemné porozumění pro odlišné potřeby není v ohnisku vášní myslitelné. Socialistický ráj řeší své problémy razantně, přechodné vzduchoprázdno a pocit selhání je předzvěstí brutality moci. Hlavní postavou dopadu všeobecného morálního rozhořčení je tajemník komunistické strany v Radomi (velmi zajímavý Waclaw Ulewicz). Je plný odhodlání k plnění svého pracovního poslání, do poslední chvíle věří v rozetnutí nedorozumění. Je ponechán napospas své bezradnosti a ostražitě se vyhýbá živoucí záplavě znepokojených lidských těl. Bezradnost a strach jitří jeho definitivní rozervanost, víra je poškozena, ale pragmatismus vítězí. Výraznější postavou je také velitel místních milicí (sebevědomý Lech Grzmocinski), účinná pomocná ruka z tajemníkova marastu beznaděje. Z dalších rolí: napadený tajemníkův podřízený a první vyjednavač s rozhořčeným davem (Tadeusz Bartosik), mladý dělnický aktivista, pomáhající později rodinám obětí moci (Miroslaw Siedler), jeden z nejzběsilejších a později trestaný mladý útočník (Stefan Paska), tajemníkově marnosti vysmívající se mladý člen Solidarity (Zbigniew Bielski), či vyděšený tajemníkův osobní řidič (Paweł Nowisz). Krátký pracovní den je filmařovou reakcí na závažné neduhy socialistického ráje. Pocit bezmoci oficiální moci je skromným cílem morálního uvědomování.

Klid se zabývá morálkou společnosti a na svůj čas uvedení si několik málo let musel počkat. Klid nemá ambice k vyvození závěrů morálního poselství, soustředí se na vnitřní svět prosté touhy po obyčejně spokojeném životě a jeho rozpolcenost. Klid touží po klidu, okolí chce znát zásadní stanovisko a neochota rozhodnutí nikoho neuspokojí. Vyprávění obrazu opět stojí přímo uprostřed proudu vášní a strachu, rozervanost je nejhlasitějším a nejznepokojivějším pocitem, morální zodpovědnost ke společnosti je zapomenutým ideálem. intimita v daných podmínkách soužití trpí křečovitou neosobností a vnitřní obavou. Krzysztof Kieślowski nemoralizuje, ale hledá cestu ven z nevybíravě rozsáhlého stavu úzkosti. Hlavní postavou hledání osobního štěstí je Antek Gralak (pozoruhodný Jerzy Stuhr), z vězení čerstvě propuštěný a napravený delikvent. Druhá šance se musí přizpůsobit odcizení a nedůvěře minulosti a vydává se najít svou představu životního štěstí a hmatatelného smyslu v nových kulisách života. Netouží po velikosti, ani po slávě, či pozornosti, ale osud se hlasitě směje a vyžaduje svou nutnou daň pospolitého soužití a výhružně se sklání nad svou vlastní morální potřebou. Strkání hlavy do písku není dovoleno. Důležitou postavou je Zenek (zajímavý Jerzy Trela), stavbyvedoucí a Antekův nadřízený. Jistý otcovský přístup je pouze osobní prospěchářskou snahou, vlastní pochybení se výstražně trestá na ostatních. Hlavní ženskou postavou je Jedynakowa (sympatická Izabella Olszewska), vdova a Antekova bytná jeho druhé šance. Mateřské pudy se mísí s intimní nenaplněností. Smutek hledá svou chvilku bezbranného konejšení a tiše čeká. Výraznou postavou je Mietek (Michal Sulkiewicz), Antekův nejbližší spolupracovník a Zenekův oponent. Obyčejní pracující drží při sobě i v těžkých chvílích demonstrativního nesouhlasu. Výraznější ženskou postavou je Bożena (Danuta Ruksza), zakřiknutá Antekova novomanželka. I ona je znervózněna rozechvělým stahem všeobecné potřeby k vyjasnění Antekova postoje. Z dalších rolí: bývalá Antekova snoubenka Kryśka Stańczak (Elżbieta Karkoszka), společně s Antekem propuštěný mladý spoluvězeň (Jerzy Fedorowicz), či vedoucí dělnické ubytovny (Marian Cebulski). Klid zaujme svým příběhem v zoufalství nemožnosti směřovat veškeré své úsilí ke svému vlastnímu vnitřnímu cíli. Stav společenské morálky je závažně nabourán, hrdina nemá právo volby soukromí. Příkladná a nezvratná rozpolcenost života!

Mluvící hlavy jsou přáním humanismu, zvířený prach politické korektnosti tyto příkladné akty zveličuje a nadhodnocuje. Inu, struktura výpovědi je vynalézavá a upoutá pozornost, chronologie chytře pokládá ty samé otázky v okouzlení pravidel věků. Poselství není výsledkem bezprostřednosti, ani upřímnosti, Krzysztof Kieślowski jen umně využívá zdání a klam, přání vítězí lidství navzdory. A humanismus předkládá své teze o životě.

Nádraží je dalším filmařským hraním Krzysztofa Kieślowskiho v rozverné náladě. Místem jeho zájmu je bod vření i nehybný poklid varšavského hlavního vlakového nádraží. Kieślowski opět nechává vyniknout svůj cit pro stavbu filmové estetiky, zkouší různé obrazové šiky, mění tok času i formy střetů, je poznat bezelstná radost, vtipný nadhled a pobavený úsměv. Hrdinou místa je zpoždění, obstrukce, klid a chvilkový spěch úlevy. Malé, rozkošné, upřímné.