tomtomtoma

Klapky jsou zajímavou hravostí Krzysztofa Kieślowskiho. Využívá k tomu odpadový materiál z filmu Jizva. Nic více za tím hledat nelze. Hraje si s rytmem a náladou střihajících filmových klapek. Zdejší popis je umanutým hledáním vyššího smyslu, nadšení je zbytečné.

Jizva je sympatický celovečerní filmový debut Krzysztofa Kieślowskiho. Idealistický zápal se vděčně chytá impulsivní ponuky ke kritice společensko-politických poměrů doby, byť je patrná zdrženlivost ve způsobu upozornění a účinku vyvozených závěrů. Nejsmělejší, a obrazově nejpůsobivější, výčitkou jsou rozsáhlé negativní ekologické dopady produkce nešetrného chemického průmyslu. Jsou zvýrazněna pochybná místa zkostnatělých, absurdních a bezohledných principů společenského a hospodářského řízení. Nastoluje se otázka morální zodpovědnosti, přímá odpověď je nežádoucí. Jedinec je podřízen systému, veřejnost má pouze omezené právo na vyjádření názorového odloučení se od platně plánovaného. Svědomí se ustrašeně ohlíží přes rameno, obraz výpovědi stojí co možná nejblíže k centru hlavního víru dění, intimní bezprostřednost se vyjímá pocitem niterné rozpolcenosti. Zajímá se o drobnosti rozhodujících okamžiků, pravda nemá rozlišující váhu, neodbytná přítomnost vyčkává na svou příležitost k úskoku, morální dilema se konejší obrácením a hlasitým důrazem na vyšší společenský zájem. Hlavní postavou zkoumání stavu společenské i osobní morálky je Stefan Bednarz (pozoruhodný Franciszek Pieczka), ředitel nově budované komunistické chemické továrny. Konfliktům se mistrně vyhýbá, řešení se nehledá, ale přichází časem samo. Touha po záslužném uznání se občas zmítá v pochybnostech vlastního svědomí, přesto se neuznává žádná osobní míra zodpovědnosti ani v soukromé rovině. Osvětlené vrcholy moci neslibují doživotní trvanlivost. Rozkošnou postavou je Bednarzův asistent (velmi dobrý Jerzy Stuhr), obratný vedoucí pracovník továrny se všemi potřebnými znalostmi k prověřeným zákulisním i přímým hrám moci, řešení a vedení. Výraznou postavou je Bolesław (velmi zajímavý Mariusz Dmochowski), stranický předseda mazurského okresu. Je nejmocnějším hráčem oblasti, jeho přání je zvolenou cestou, veřejné zpochybnění je potřeba potrestat. Důležitou postavou je Stanisław Lech (sympatický Jan Skotnicki), další z vedoucích představitelů chemické továrny. Je příčinou zneklidnění svědomí v ozvěně staré křivdy. Intimní morálka schovává svůj strach. Výraznější postavou je také Michał Gałecki (Michał Tarkowski), televizní reportér a nesmělý hlas kritiky absurdních poměrů doby. Nejvýraznější ženskou postavou je Eva (příjemná Joanna Orzeszkowska), Bednarzova dcera. Odcizení a otázka morální zodpovědnosti ve věcech soukromých nenechává ani chvilku odpočinku ve výčtu výčitek a témat k morálnímu zhodnocení. Z dalších rolí: Bednarzův vedoucí pracovník z ministerstva (Stanisław Michalski), Bednarzova odcizená manželka (Halina Winiarska), Bednarzův kamarád a nadřízený ministr (Stanisław Igar), Bednarzova sekretářka (Agnieszka Holland), či překvapený mladý sociolog (Zbigniew Lesień). Jizva se vyznává ze svého ideálu morálních hodnot a schopnosti zdravé sebereflexe. Kritika společnosti se odehrává na rovině politické, ekonomické, ekologické i privátní. Sympatická morální snaha tehdy mladého polského filmaře.

Zedník je decentní kritikou ve formě běžného filmového medailonku, vzdávajícího hold pracujícímu lidu. Oficiální procedura komunistické oslavy dne práce je pouze rámem obrazu. V centru zájmu pozornosti vytyčené autorovy cesty je zedník Józef Malesa a jeho bilanční ohlédnutí za životem, vlastním příspěvkem budovatelskému nadšení vlasti i za zlomovým polským rokem 1956. Lidskou důstojnost udržuje při životě nutná berle jménem hrdost na hmatatelné výsledky svého poctivého manuálního živobytí obyčejného života. Krzysztof Kieślowski mapuje terén k budoucímu filmovému využití.

Refrén je dokladem filmařské hravosti Krzysztofa Kieślowskiho. Obraz je sestaven do úhledných čtverců básnických slok a rozverného šumění. Pohřební záležitosti dostávají svůj byrokratický rozměr v poetickém zkoušení možností filmových forem a vyjádření. Střídá se rytmus, kontrast je nezbytným doplňkem tvůrčího nadšení. Příjemná a osvěžující zajímavost.

Byl jsem vojákem je estetickým pamfletem válečného hrdinství a vlastenecké zodpovědnosti. Obraz se soustředí na místa bezprostřednosti a pohybuje se pomocí určených geometrických vzorců. Hrdost se v prázdnotě slepoty nechává přemoci nostalgickou vzpomínkou po světle, barvách, tvarech a prostoru. Válečná zkušenost je trvalou připomínkou života. Byl jsem vojákem je působivou pacifistickou poetikou, zaslepenost člověka dostala stylové filmové varování. Krzysztof Kieślowski prokázal filmařskou zručnost.

Továrna ukazuje pochybující tvář Krzysztofa Kieślowskiho. Jeho kritika nastavených principů a obyčejů v tradičním prostředí politicko-společenské těžkopádnosti a neúčinnosti pro dosažení lepších hospodářských výsledků, a s tím je spojené také zvednutí životní úrovně, je teprve na počátku. Jeho prostředkem je pevně obsazené místo uprostřed obézních chapadel děje absurdního monstra byrokratické nezbytnosti i nepružné přizpůsobivosti běžného provozu. Kieślowski se s Továrnou vydává za novou výzvou a inspirací k jeho další filmové tvorbě.

Z města Lodži upoutá pozornost nadáním pro poetické řazení obrazů. Pečlivě se pracuje s rytmem času, pravidelně střídá stupně intenzity, číhá na bezprostřednost, vyznává svou lásku a úctu, trpělivě naslouchá potřebám stáří a sebevědomě s lehkou elegancí skládá poklonu městu svého filmařského učení ve všech směrech pestrého celku rozmanitých vůní života. Estetika dodává hravosti stylový výraz, nezapomíná na nadhled a oslavné kouzlení s formou, podporuje tehdejší směr nového nadšení ve světě evropského filmu. Z města Lodži je velmi zajímavou diplomovou prací zakončení filmových studií Krzysztofa Kieślowskiho.

Fotografie s nadšením objevuje možnosti filmové výpovědi. Zarputile se žene vpřed za objevením všech závěrů dobrovolně zvolené hádanky. Otisk euforie osvobození ze spárů nejstrašlivější neúcty k lidskému životu dvacátého století vyvolal pud nutkání k nalezení dědictví genia loci daného okamžiku a k odhalení tělesné podoby po běhu toku času. Přináší niterný závan sentimentální dojmutí, zdárné splnění úkolu a vítězoslavný úsměv naplněné ctižádosti mladého filmaře Krzysztofa Kieślowskiho.

Koncert na přání je letní radostí ze života v lehce svěžím popěvkem na rtu. Zajímá se o konfrontaci, pobaveně zkoumá mezihry a hranice mladého partnerského vztahu, intenzivně dráždí mužskou žádostivost, nenuceně se rozvaluje v jásavé záři slunečních paprsků. Z postav letního škádlení stojí za pozornost pár Andrzej (Jerzy Fedorowicz) a Ewa (Ewa Konarska), nejneurvalejší hlas samčího ega v podobě řidiče autobusu (zajímavý Ryszard Dembinski), z osádky autobusu odtržený mladík (Andrzej Titkow), či cyklista s krávou (sám začínající režisér Krzysztof Kieślowski). Koncert na přání nabízí vtip a nadsázku i lehkou poetiku běhu života a lásky. Příjemná věc z počátku tvorby uznávaného Poláka.

Úřad je zábavným poetickým sarkasmem, velebí v rozverně uštěpačném rytmu nekonečnou moc byrokratického aparátu. Zkouší časování, pohrává si s prostředím, vyzná se v estetice. Vrcholem opusu je vyniknutí neodvratitelné absurdity všeho snažení a nevyčerpatelné možnosti překážek a důvodů. Zdravě drzé ve své formě dávkování. Úřad je další zajímavostí z počátku režisérské profese Krzysztofa Kieślowskiho.