tomtomtoma

Zajímavý film o třech příbězích, které jsou sice nějakým způsobem spojeny, ale jde především o ukázání odlišností v té nepřeberné mozaice, která se nazývá Země a života na ní. Silnou stránkou jsou obrazy, působivé ve svém ilustrování daného prostředí. Marocký příběh se rozehrává tragédií po dětinském klukovství soupeřících bratrů, které bobtná ve své tvrdosti po hysterické reakci světové velmoci, která za vším vztahovačně vidí terorismus odlišně cizího světa, který svou kulturou působí tak nebezpečně a necivilizovaně. Mexický příběh se tragicky rozjíždí po nedocenění všech možných důsledků nezodpovědného vzetí dětí svého amerického zaměstnavatele do Mexika a zpět. Navíc, když jsou Američané tak hákliví na cizí element, který se chce dostat do jejich země a arogantním způsobem všechny předem považují za hrozbu a za zločince. Japonský příběh je plný psychické nevyrovnanosti dívky po sebevraždě její matky, kterou se snaží řešit docílením prvního sexuálního styku. Přes její velkou snahu jsou její pokusy neúspěšné a naopak vyvolává jen pocity nedorozumění a ještě většího odcizení. Je zde opravdu velké množství postav. Maroko: americký turista Richard Jones (Brad Pitt), který se svojí ženou Susan (Cate Blanchett) snaží najít cestu zpět k sobě, ale zaskočí je tragická událost, která ale svou brutalitou zasáhne více její původce, malé pasáčky koz Yussefa (Boubker Ait El Caid) a Ahmeda (Said Tarchani), dále je tu průvodce a překladatel Anwar (Mohamed Akhzam), vždy tak ochotný, a nešťastný otec bratrů Hassan (Abdelkader Bara). Mexiko: chůva Amelia (Adriana Barraza), děti v její péči Mike (Nathan Gamble) a Debbie (Elle Fanning), Ameliin lehkovážný synovec Santiago (Gael García Bernal), a veselí svatby se mění v holý boj o přežití. Japonsko: nešťastná hluchoněmá dívka Chieko Wataya (Rinko Kikuchi), ztracená v moderním světě a v zajetí samoty generačního neporozumění a citové zmatenosti dospívání, a její starostlivý otec Yasujiro (Kôji Yakusho). Dětinskost, lehkovážnost, klukovina, nedocenění důsledků a z toho plynoucí následky a tragédie, americká hysterie povýšenosti, která se obrací proti lidem a životu, americké odsuzování cizího elementu jako zla předem a s předsudky, blahobyt, vysoká míra životní úrovně a přesto trápení duše, která je v odosobněném způsobu života ztracena. Pozoruhodné, velkolepé, zajímavé, strhující.

Babettina hostina, to je trochu nezdvořilosti protestanskému odříkání s životní smířlivostí a kopou lásky. Autorka předlohy Karen Blixen umístila svůj děj do Norska právem, v devatenáctém století byl snad jen Island ze severských zemí ve všem zaostalejší. Gabriel Axel ovšem našel již Norsko pastelové a ropou bohatnoucí, příběh přenesl do dánského a vesnického Jutska, nezdvořilost dostala druhý význam v jutském venkovanství. Dánsko devatenáctého století: většina sedláků se díky zemědělským reformám domohla svobodného postavení, venkov se potřeboval vymezit k absolutistickému vládnutí moci i proti osvícenskému racionalismu, vzpomněli si na pietismus a zvěstovali probuzení "pravé" víry křesťanství. Každý člověk se měl kát a přijmout pravou víru, zrodilo se tak mnoho náboženských buditelských hnutí luteránského puritánství, kde to všechno tělesné, ale i nové a neznámé má hned příchuť čertoviny a pekelné síry. Lidská ustrašenost je znevážena, ale je k tomu přimíchána smířlivost a byť se nejprve jako jednotící prvek jeví nenávist, stává se jím nakonec láska a porozumění. Titulární postavou je Babette Hersant (pozoruhodná Stéphane Audran), žena s úplnou ztrátou vlastní identity, šéfkuchařka luxusní pařížské restaurace, která v napoleonské divočině ztratila svůj dosavadní život a temperament prožívání vyměnila za bezpečí a pokoru luteránského odříkání. Nakonec se dostáváme i k tezi o umění. Poezie a ani život nesmrdí, pokud se k němu najde též kuráž. Pietismus pláče, ale na to je již dávno zvyklý. Hlavními objekty, kterým je nastaveno zrcadlo, jsou sestry Martine (zajímavá Birgitte Federspiel, jako půvabné mládí Vibeke Hastrup) a Filippa (velmi příjemná Bodil Kjer, jako mladá Hanne Stensgaard a zpívá Tina Kiberg), dcery zásadového luteránského puritána, pro nějž je "pravá" víra základní životní potřebou. Ženství a feminismus jsou jménem morálky utlačovány, intimní naplněnost se v takovém prostředí stává nemožnou. Hlavní mužskou postavou je Lorens Löwenhielm (velmi dobrý Jarl Kulle, též v roli svého nespokojeného otce, jako lehkomyslný mladík Gudmar Klöving), švédský generál. Ideál čisté lásky ukončil dobu jeho mladické nerozvážnosti a poslal ho k zářné životní kariéře, hlad lásky to sice nezmírnilo, přesto se stáří vyznává ze smíření. Důležitější postavou je také Achille Papin (zajímavý Jean-Philippe Lafont), pařížský operní zpěvák, který v únavě inspirace nachází nejhlubší cit a náhle světlou budoucnost. Puritánství pietismu je ze zásady proti. Z dalších rolí: morálně zásadový otec sester a vesnický pastor (Pouel Kern), velice stará ale stále živá Löwenhielmova teta (Ebba With), Babettin pomocník připravované hostiny Erik (Erik Petersén), místní farář Nielsen (Bendt Rothe), či puritánští farníci v nespokojenosti malicherných rozmíšek Poul (Cay Kristiansen), vdova (Lisbeth Movin), námořní kapitán (Preben Lerdorff Rye), Christopher (Ebbe Rode), Solveig (Else Petersen), Karlsen (Holger Perfort) a Anna (Asta Esper Hagen Andersen). Babettina hostina není žádnou ostřejší satirou, přesto je její zrcadlo puritánského odmítání těch hlubokých a tělesných životních prožitků obdarováno nadhledem, lehkým uličnictvím a smířlivým humorem. Cit pro detail a zvýraznění nálady okamžiku je tím, co dodává celku skvostnou příchuť. Rozkošně nezdvořilý a laskavě smířlivý film! Polévka Potage à la Tortue, palačinky s kaviárem Blinis Demidoff, křepelka s lanýžovou omáčkou Cailles en Sarcophage, rumový dortík Savarin au Rhum avec des Figues et Fruit Glacée, čekankový salát, sýry z Auvergne, ovoce, šampaňské Veuve Cliquot a také Clos de Vougeot Pinot Noir. A hostina může začít!

Tato filmová adaptace všeobecně váženého a uctívaného díla české obrozené vlastenkyně Boženy Němcové je výstižná ve svém přenosu poselství ducha. Skoro si lze sáhnout na vlastenecké uvědomění a národní hrdost, která v tradicích venkova obsahuje kořeny národa. Vzhledem k době vzniku literárního díla je vlastenecká nóta pochopitelnou a přirozenou součástí knihy a v souvislosti s dobou vzniku filmové adaptace je tento ráz ještě zvýrazněn. Spolu s národním uvědoměním je v díle patrná také stopa obdivu ke spravedlivé a laskavé moudrosti prostých a pevných základů české svébytnosti. Tento pozoruhodný faktor měl dodávat důvěru a hrdost českému národu v područí germánské rozpínavosti. Hlavní postavou je předobraz prostého, moudrého a láskyplného vlastenectví v podobě babičky (dobrá Terezie Brzková). Požívá vzácné společenské úcty a svým osobním příkladem i upřímnou a citlivou radou je vzorem lidského chování pro její blízké i širší veřejnost. Výraznou postavou je aristokratická představitelka kraje a přívětivá paní kněžna (zajímavá Marie Glázrová) ve velkorysé dobrosrdečnosti ke své schovance i prostému lidu. Další velmi pozoruhodnou ženskou postavou je životem na psychice ve věčnosti poznamenaná Viktorka (dobrá Jiřina Štěpničková) v baladě lásky a bolesti antických rozměrů. Z rodiny babičky se musí uvést babiččina starostlivá dcera Terezka Prošková (Světla Svozilová), Terezčina nejstarší a naslouchající dcera Barunka (zajímavá Nataša Tanská), Barunčin otec Jan Prošek (Karel Třešňák) a Barunčina mladší sestra Adélka (Jitka Dušková, jako starší Dagmar Appelová). Z dalších rolí: osudový muž s uhrančivým pohledem a černý myslivec rakouské armády (zajímavý Gustav Nezval), z odloučenosti lásky nešťastná kněžnina schovanka a komtesa Hortenzie (půvabná Nora Cifková), bodrý vypravěč a myslivec (příjemný Jaroslav Průcha), rázná i dobrotivá mlynářka (sympatická Marie Blažková), díky babičce lidskou důstojnost si zachovající nový pomocník na statku a kočkožrout Kudrna (Vladimír Řepa), či veselá kopa a přátelský mlynář (příjemný Theodor Pištěk). I přes své tragické okamžiky je Babička optimistickým dílem, které se s nadějí dívá na pokračování českého národního uvědomění se zdravou dávkou hrdosti a lidskosti.

Bajaja je půvabnou loutkovou poezií podle pohádky Boženky Němcové. Jiří Trnka, snad i pod vlivem politiky doby, učinil hrdinou chudého mládenečka, skromného, tichého a čestného, přesto díky vlastnímu výtvarně estetickému svérázu představil kouzelný pohádkový svět. Nepotřeboval mluvené slovo (až na těch několik málo vět Naskové), vsadil na poezii Vítězslava Nezvala, pocitové hudební rytmy Václava Trojana, jemný dětský zpěv pod velením Jana Kühna a vlastní jedinečnou výtvarnou stylizaci. Však také iniciály jednotlivých kapitol dovedl k dokonalosti k ozdobě stylu středověké iluminace. Rytířský romantismus (a to i ve zpěvu) je tím nejvhodnějším pohádkovým doprovodem, navíc odhalil skutečnosti schémat a stereotypů vztahů mezilidských a partnerských, neopomněl ani drobná odlehčení. Bajaja je krásnou, trnkovsky stylizovanou, pohádkou a poezií!

Tentokrát je film o pomstě z lásky. Angélique, nyni de Peyrac (půvabná Michéle Mercier) se už naučila dostatečně ovládat a využívat muže ve svůj prospěch. Nejdříve Nicolas (Guiliano Gemma), vůdce jedné pařížské zlodějské bandy, se za Angeliku mstí a plní její každé, byť i nesmyslné přání, které jeho bandu přivedlo do problémů. Až za to zaplatil vlastním životem. Pak přišel na řadu Bourjus (Noel Roquevert), hostinský, díky němuž začala Angelika legální dráhu hospodské. Pak Claude le Petit, básník Špína (Jena-Louis Trintignant), jehož básněmi se mstila na těch, kteří byli účastníky krvavého večírku v její hospodě, a které se mimo jiné účastnil věvoda Filip Orleánský (Robert Porte). Samozřejmě Desgrez (Jean Rochefort), nyní šéf královy osobní policie, který je vše ze staré známost promíjel a jehož prostřednictvím získala patent potřebný k provozování čokoládovych barů. Ten jediný po ní nepožadoval sdílení lože. A pak samozřejmě její bratranec Phillippe de Plessis-Belliéres (Claude Giraud), sice arogantní a zadlužené hovádko, když zatoužila se prostřednictvím sňatkem s ním dostat se zpět na královský dvůr. A i když Phillippe vztekle odolává, tak Angelika už má zaseklý drápek a docílila svého plánu. Takže z Angeliky se stala žena, která prostřednictvím svého půvabu a chlípnosti mužů dosahovala toho, co chtěla.

Z české filmové produkce devadesátých let, která reflektovala slovanský komunistický experiment, patří Báječná léta pod psa k lepšímu nadprůměru. Hořkosladké vzpomínky v satirickém nadhledu oplývají poetickým duchem. Výrazně k tomu přispěla ústřední herecká dvojice, jejich přirozenost je opakovaně uchvacující. Jde patrně o nejlepší literární dílo Michala Viewegha, byť nechává ochucovat svoji nabubřelost naprosto otevřeně. Odlehčený tón filmu sluší, i trudná minulost ve vzpomínkách dokáže přinést uvolňující úsměv a uspokojení. Hlavní postavou příběhu je Aleš Vítek (skvělý Ondřej Vetchý), schopný inženýr s úpěnlivou snahou o zachování osobní cti mravní. Nastavení politického režimu trestá každou pochybnost víry a přešlapy nepsaného kodexu poslušnosti umí zpřevrátit i spokojené soužití. Hlavní ženskou postavou je Alešova manželka Helena Vítková (vynikající Libuše Šafránková), podniková právnička a pevná ochranná síla rodinného štěstí. Jen díky její zarputilosti je život vždy snesitelný. Autobiografickou postavou je syn Kvido Vítek (zajímavý Jakub Wehrenberg, jako školák Jan Zahálka), ctižádostivý ve svém odlišování se i ve lpění na uměleckém směřování. Hlavním protivníkem je ředitel podniku Viktor Šperk (velmi dobrý Vladimír Javorský), puntičkářsky hlídající režimní uvědomělost a angažovanost. Dostat se do jeho zorného úhlu, nepřináší štěstí. Výraznější postavou je Jaruška (půvabná Jitka Ježková, jako školačka Klára Botková), osudová Kvidova žena se zdravým rozumem. Z dalších rolí: Šperkova nekompromisní velitelka a manželka Nina (zajímavá Vilma Cibulková), přizpůsobivější Alešův kamarád a kolega inženýr Jiří Zvára (dobrý Vladimír Dlouhý), skromnější prarodiče a Alešovi rodiče Věra (příjemná Miriam Kantorková) a Josef (dobrý Stanislav Zindulka), elitářštější prarodiče a Heleniny rodiče Líba (sympatická Květa Fialová) a Jiří (příjemný Otakar Brousek st.), zapovězený disident a dramatik Milan Holub (dobrý Viktor Preiss), či Kvidova zodpovědná učitelka (zajímavá Lenka Vychodilová). Máme zábavnější i dramatičtější rozjímání nad zatracovanou minulostí. Přesto i film Báječná léta pod psa má své filmové poetické kouzlo a zábavu ve strhujícím hereckém představení.

Příjemný a romantický příběh z počátku kinematografie v Čechách. Dalo by se říci až dobrodružný ve svém novátorském chtěním v době ne tolik globalizované, s volnější atmosférou, lidštější a přesto v lecčem stejné. Energický kouzelník a potulný promítač prvních filmů Vilém Pasparte (dobrý Rudolf Hrušínský) má velký sen o otevření prvního stálého biografu v Praze. Neváhá se ve jménu tohoto snu dokonce oženit s s bohatou vdovou Evženií Slavíkovou (dobrá Blažena Holišová), občasnou nesnesitelnou semetrikou a generálem v sukni. Neváhá dávat energii do spojení s nadějným filmařem Jakubem Kolenatým (sám pan režisér Jiří Menzel), nadšeného prvního dokumentaristy a mistra zábavy, kabaretiéra Járy Šlapety (Vladimír Menšík), který jako velká voda občas zkazí dobrý úmysl. Jako při prvním natáčení s velkou herečkou divadelní Emilií Kolářovou-Mladou (dobrá Vlasta Fabiánová), která se nakonec stane z odpůrkyně nečekaným spojencem při utváření velkého snu. Z dalčích postav stojí za zmínku Paspartova dcera Pepička (Jaromíra Mílová), Paspartova půvabná schovanka Aloisie (Hana Burečová), která slintavce hromadně odhání, obchodník s filmy Berousek (Oldřich Vlček), oddaný sluha Kolářové Hynek (Vladimír Huber), a úředník pro vydávání živnostenských koncesí (Josef Somr). Nevšední působivá kamera, příjemný příběh.

Pro mě je to o něco příjemnější kousek z toho nekonečného cyklu o účetních, i když s výhradou. Parodické události od pradávna až do budoucna. Ugo Fantozzi (Paolo Villaggio), omyl boží, se svou věrnou ženou Pinou (Liu Bosisio) a krásnou dcerkou Mariangelou (Plinio Fernando). A ti všichni proti už povedeným božím výtvorům (Luc Merenda a Eva Lena). Ugo i často vybočuje ze svého hlupáctví, což je jen k dobru. Bohužel ne vždy. Za zmínku stojí období stvoření světa, těžký život v pravěku, maratónský běh, potíže s Ježíšem, středověký turnaj a americká anabáze. Nechybí samozřejmě postava Filiniho (Gigi Reder). Příjemné zpestření. Hlavně to není jenom merda, nové italské slovíčko, které mi uvízlo v paměti.

Film Hlava klanu hazardních hráčů je chválen dovětkem mistrovského díla z Jakuza filmů, tedy mafiánského, gangsterského žánru po japonsku. Jde o čtvrtý film série  "Bakuči uči" (Hazard), a je více dramatem, než akčním thrillerem. 30. léta 20. století znamenala zásadní transformaci ve světě organizovaného zločinu, všude po Zemi, jeho prorůstání s politickou mocí je vždy umocněno i politickými změnami, a právě ve třicátých letech dvacátého století došlo též k rozhodující militarizaci politického jádra japonské společnosti. Režisér Kósaku Jamašita vsadil na drama v estetickém přesahu antické tragédie, konfliktem je interní svár vedoucích složek, zákulisní tahy a to vše v rozhodujícím boji o moc nad organizací. Díky náhledu v uspořádání jsou zobrazeny samotné principy hierarchického systému celé japonské společnosti, i s věrností a přijetím role. Dotýká se postavení jedince v hierarchickém řádu také jeho stupňů poslušnosti, není rozmařile rozmáchlý, ale blíží se přímo k intimitě pocitů a konfliktů, předurčenost jest vykřičníkem za emocí a rozepří vnitřního světa. Hlavní postavou příběhu je Šindžiro Nakai (zajímavý Kódži Curuta), ten nejrespektovanější muž klanu rodiny Tenrju. Zdráhá se přijmout nejvyšší postavení, aby se musel ironií osudu stát rozhodující silou, řešící bolestně tragický svár. Hlavní ženskou postavou je Cujako (křehká Hiroko Sakuramači), Šindžirova choť s pochopením pro život, city i osobní zodpovědnost v takové intenzitě, jež přísluší postavení a vlivu jejího muže. Důležitou postavou je zde Tecuo Macuda (zajímavý Tomisaburó Wakajama), přední člen klanu, příliš osobně dotčený nerespektováním hierarchického řádu při zvolení nástupníka vůdce. Stává se nechtěným nástrojem rozkolu. Výraznou postavou je tu Tasaburo Senba (příjemný Nobuo Kaneko), tvrdý zákulisní hráč, sílící ve svůj vlastní podíl na moci i v celkovém směrování činnosti. Z dalších rolí:  zvolený vůdce rodiny Tenrju Kohei Išido (Hiroši Nawa), Macudův nejvěrnější stoupence Otokiči Kobajaši (Šin'ičirô Mikami), Macudova stále osamělejší žena Hiroe (Džunko Fudži), či Senbův všehoschopný grobián Susumu Noguči (Jôiči Numabe). Hlava klanu hazardních hráčů je mafiánským filmem na japonský způsob, zohledňující ty japonské národní aspekty, reálie a potřeby. Příjemné dílko zábavního určení.

Balablok, další Pojarova animovaná práce pro Kanadský státní filmový úřad, je autorovou typickou satirickou anekdotou. Třebaže se Balablok popisuje jako podobenství o věčné lidské nesnášenlivosti, přesto nedokáži u Pojara nevnímat především politickou souvislost, i když vlastně Pojarovo rozverné podání, jak sám uznávám, nabízí nespočetně mnoho interpretačních možností, které jsou založeny právě na podstatě nesnášenlivosti, již však nedokáže vymýtit ani politická korektnost, neboť ta sama prosazuje svá stanoviska víceméně pouze a jen prostřednictvím nesnášenlivosti. Uličnické je to tak, jak je u Pojara zvykem.