tomtomtoma

Tenhle film od Wima Wenderse mě velmi zaujal, je více v pohybu, než jiné jeho filmy a je to jen ku prospěchu. Kam nás mohou dovést lidské intriky s vhodně nastrojenými detaily. Bruno Ganz v hlavní roli je přesvědčivý ve svém zoufalství, které ho dovede k tomu, co nechce. A do jaké míry je Bruno Ganz (rámař Jonathan Zimmermann) zoufalý ze svého osudu a z něj vyplívajících činů, je Dennis Hopper v roli Toma Ripleye vhodným doplňkem, jako úlisný člověk, který rád postrkuje a řídí lidi tam, kam je potřebuje dostat. A jejich sblížení, ke kterému je svedlo přiznání chyby Toma, že Jonathana zatáhl do vražd mezi členy podsvětí. Ponurý příběh o pochybnostech svého já. Pěknou roli padělatele zde měl režisér Nicholas Ray.

Upraveno v říjnu 2020. Annie Hall je nihilistické zaujetí tklivého klauna základními aspekty partnerského soužití. Klaun již ubral ze své předpojatosti v groteskové zuřivosti, ale hlasu nezdvořilosti se to nedotklo. Klaunovo satirické škádlení dechu ironické rozvernosti rozbaluje prázdnotu vztahů, kterou zaplňuje sexualita a sebestřednost, žongluje s kužely mondénností psychoanalýzy, dobírá si předsudky a stereotypy. Na pokoji nenechává ani židovství, pseudointelektuální žárlivost kritiků a přemoudřelých lektorů. Fellini, vzhledem k jeho způsobům tvorby, nebyl vybrán náhodně. Láska je žádanou hodnotou, ale tolik vzdálenou a pro společensky očekávanou cestu seberealizace povětšinou i nedosažitelnou. Éros je prvním impulsem pohybu vpřed, i když se chce věřit, že se tomu říká láska. Hlavní nihilistickou zbraní k nabourání zažitých filmových čar a schémat je Alvy Singer (pozoruhodný Woody Allen, jako malý chlapec Jonathan Munk), veřejností oblíbený komik a zvlášť škádlivé autorovo alter ego. Motivací výzkumu je otázka: kam se ztratila láska? Pátrání ho zavádí do dětství i do okamžiků štěstí, rozpolcenosti, či frustrace. Sebepoškození není překážkou. Objektem klaunova pátrání je Annie Hall (skvělá Diane Keaton), Alvyho životní láska a začínající zpěvačka. Vzájemné souznění je protějškem hněteno zvukem vlastní zkušenosti a vnímáním života, přesto jsou individuální potřeby nadřazeny společnému vztahu. Výraznější postavou je Rob (zajímavý Tony Roberts), bezstarostný Alvyho kamarád z branže šoubyznysu. K výraznějším postavám patří taktéž Allison Portchnik (příjemná Carol Kane), Alvyho bývalá žena, kde láska se vytratila stejně rychle, jako kdysi přišla. A dál je tady Tony Lacey (slavný zpěvák Paul Simon), významný muž hudební scény, silné pokušení pro Annie. Z dalších rolí: tělesně nesouznějící Alvyho bývalá manželka Robin (Janet Margolin), Alvyho neuspokojivé polaskání a naivně švitořící novinářka Pam (Shelley Duvall), zarytě protižidovská babička Annie (Helen Ludlam), melancholický bratr Annie, Duane Hall (Christopher Walken), odměřenější rodiče Annie (Colleen Dewhurst a Donald Symington), Alvyho živočišnější rodičové (Mordecai Lawner a Joan Neuman), sebestředný pseudointelektuální lektor (Russell Horton), či filozof v zaměření na masmédia Marshall McLuhan (sám sebe). Film Annie Hall je nihilistickou nezdvořilostí klauna, který se ponořil doprostřed partnerských vztahů, nadšeně ironickým nadhledem se ohlíží i za vlastními zkušenostmi, slabostmi a potřebami. Konzumní doba vyžaduje též konzumní vztahy. Rozkošné to hrátky s obsahem i formou!

Opět ideální film pro děti, který nám ukazuje jakési ideální průběh dětství, které jediné je schopno přijmout tajemno a záhady normálním způsobem. Jde o to, že se skupina dětí vedených Jankem Dlouhým (Jiří Procházka, z dalších dětí zde jsou Tomáš Holý, Petr Vacek, či Tereza Brodská) a podporovaných ředitelem školy Vávrou (Vlastimil Brodský) chtějí získat pro svoji zábavu místní zříceninu hradu Brtník. Spojení dětské romantiky a fantazie jim přináší do cesty ochránce hradu v podobě ducha rytíře Brtníka (skvělý Jiří Sovák) s dcerkou Leontýnkou (Dana Vávrová). Ale protože jde o děti, snadno se dohodnou, když mu začnou přinášet lahodný nápoj Alpu. A tak se už jen trochu škorpí s Jouzou (překvapivý Lubomír Lipský), který nikomu jinému nic nepřeje a chce vše sám pro sebe. Zkrátka velmi příjemný, pohodový filmek pro děti, kde je zřejmé, že dětství je nejkrásnější částí života. A dětská láska a spousta trpaslíků.

Bolwieser je zlomyslností sarkastické hříčky. Rainer Werner Fassbinder natočil snímek podle románu Oskara Marie Grafa z roku 1931. Zajímavostí je, že Graf před nacistickým rozmachem emigroval nejdříve do Československa a teprve později do Spokojených států amerických. Fassbinder dokázal zachytit a předat podpovrchové dojmy stavu v rozpoložení jedince, estetickému řádu výtvoru podléhá obrazová kompozice i frázování pohybu a řeči. Éros ovládá lidské pudy, vyvolává chtíč a majetnické choutky. Provokativní útok míří na pokrytectví maloměšťácké morálky, buržoazii bych do toho nepletl. Bolwieser je příběhem zničení muže prostřednictvím vlastní nudící se manželky, není zaměřen pouze na intimitu, kritika míří na celou společnost. Hlavním nástrojem esteticky a dráždivě expresivní poezie je Xaver Ferdinand Maria Bolwieser (velmi zajímavý Kurt Raab), přednosta železniční stanice malého hornobavorského města. Profesní čest a společenská váženost uvozují ty nejdůležitější životní povinností, soukromým cílem je drobný kousek rodinného štěstí. Ale přílišná mužská důvěřivost a též lehké sadistické sklony sexuálního vzrušení jsou proti. Hlavní ženskou postavou je tu Hanni Bolwieser (zajímavá Elisabeth Trissenaar), Xaverova manželka buržoazního původu. Dlouhá chvíle v nadstandardu finančního zabezpečení a poddajně neaktivní podstata muže volají po jiném hledání závratného prožitku životního vzrušení. Důležitou postavou je Franz Merkl (pozoruhodný Bernhard Helfrich), dávný Hannin spolužák. Štědrá finanční pobídka k zahájení vlastní živnosti sebou přináší i sladký dárek navíc. Žárlivost, uražená ješitnost a niterný pocit podvedení zatouží po odvetě. Útok na pokrytectví si užívá záři absurdního vývoje událostí. Výraznou postavou je také Schaffer (příjemný Udo Kier), pružně světácký kadeřník. Využít klevetivé informace ve svůj prospěch je možné, pokud máme již stanovený cíl s vítanou vidinou spravedlnosti a budoucího financování. Z dalších rolí: nervózním Xaverem prohánění zaměstnanci jeho vlakového nádraží Mangst (Volker Spengler) a Scherber (Armin Meier), politicky aktivní lesní adjunkt Windegger (Karl-Heinz von Hassel), či rozvodový právník manželů Finkelberger (Gottfried John), Film Bolwieser je založen na knize a ta vychází ze skutečné události. Kniha kritizuje morálku doby, film útočí na stav morálky společnosti. Absurdní rozměr života je zobrazen pomocí sáhu filmové básně a sarkastické rozšafnosti. Pozoruhodná jízlivost!

Vcelku vtipná a místy velmi bláznivá komedie, která si utahuje z nešvaru komunistické doby: krádeží. A jak mohou skončit nenapravitelní zloději František Liška (výborný Jiří Sovák, v malém vydání Ondřej Hach) a Jaroslav Zemánek (skvělý Vladimír Menšík, v malém podání Michal Kocourek), než tak, že jsou nakonec ukradeni a sežráni psem zlodějem? Další dva velmi kvalitní herecké výkony předvedli v rolích paní Liškové a přerostlé Marcelky Iva Janžurová a v roli všeho schopného Jihoameričana Carlose, který lační po majetku, vynikající Petr Kostka. Další zajímavé role: velkostatkářka Lopezová (Stella Zázvorková), její snoubenec a správce Pereira (Josef Somr), její služka Mária (Eva Trejtnarová), Zemánkova slečna Vilma (Jaroslava Obermajerová), prohnaný vědec Mlejnek (Čestmír Řanda) a ještě prohnanější majitel salonu krásy Netušil (Juraj Herz). Zkrátka v socialistickém Československu se krást nevyplácí, zvláště, když významnou úlohu hraje špenát, který způsobuje nejednu komplikaci.

Karla Zemana mám mnohem raději jako filmového tvůrce, který dokázal svým jedinečným způsobem propojit animovanou tvorbu s klasickým hraným filmem. Jeho čistě animovaná tvorba je rozhodně kvalitní, ale už mi nedokáže dát tak hluboké uspokojení z té hravé a vizuálně dokonalé podívané. Každopádně každá pohádka má ve svém základě temný, svíravý, či až hororový prvek, který vychází ze starobylých bájí, legend a pověstí. Čarodějův učeň je toho více než příkladnou ukázkou. Krušné životní podmínky mohou i nechtěně pomáhat vzestupu zla v životě lidských společností. Ale pokud jsou v jednotlivci stále zachovány základy lidskosti, je vždy šance na vítězství dobra nad zlem. Nadpřirozené schopnosti mohou sloužit i pro dobré věci, ale pokud je lidská duše zatížená závistí a touhou po bohatství, slouží tyto schopnosti k páchání křivd a nezákonného vlastního obohacování. Naštěstí v lidech zůstává víra ve spravedlnost a čistou lásku, která dokáže přemoci veškeré zlo. Animační stránka filmu je na vysoké úrovni, příjemný je i hlas vypravěče ústřední postavy mládence Krabata v podání Luďka Munzara a hlas temné stránky zla v podání Jaroslava Moučky. Je to příjemně převyprávěný příběh o temných i dobrých stránkách lidské duše.

Tento seriál stále působí svěže, má elegantní křivky, vtipně hravý nadhled a půvabnou tvář hlavní postavy. Navíc tolik darebáků je vytrestáno ve svých slabostech vlastního neohroženého postavení. Hodně lidí by chtělo mít takovou sebedůvěru a odvahu k velkému počtu dobrodružství, která je Berit (Anna Godenius) schopna a ochotna podstoupit ve jménu bezstarostné budoucnosti. Ráda si hraje s muži, libuje si v situacích, kdy má nad nimi převahu. Manipuluje s nimi s lehkostí a přirozeným šarmem. Se samozřejmou jistotou přebíhá z jedné role do druhé, aby mohla dojít ke svým postupným cílům. Ano, jak je jednoduché ovládat muže, když vidí lákavou a sladkou možnost odměny. Jen jediného muže (druhý námořní důstojník v podání Tomase Ponténa) nedokázala dostat zcela pod svůj vliv, i když se o to snaží s každou svou intimní zbraní. Zástupci policie (Stig Ossian Ericson a Willie Andréason) jdou neúnavně po každé stopě, která by je mohla dovést k nejtajemnější záhadě jejich profesní kariéry. Na druhou stranu jsou fascinováni tou neuvěřitelnou sebevědomou drzostí, se kterou si Berit bere vše, co chce. Když si jedinec vybere cestu, která není legální se vším všudy, tak se nemůže spolehnout na žádného přítele. To dokázala i K (Jannik Bonnevie). Je zde neodbytná paní domácí vysokoškolských studentů (Isa Quensel), naivně zamilovaný student (Jan Jönsson) a k zuřivé nepříčetnosti dohnaný překupník pašovaných kamenů (Lars Hansson). Berit má talent, vědomosti, půvab a schopnost neuvěřitelně rychlé přizpůsobivosti měnící se okolnosti. Má touhu, cíl, odhodlání, štěstí, smůlu a otevřenou mysl. Tento seriál je příjemné pohlazení a jemné zapletení do nevšedních dobrodružstvích, po kterých všichni toužíme, ale nemáme odvahu k jejich provedení. Nakonec zůstává alespoň radost ze života.

Upraveno v únoru 2022. Člověk z mramoru představuje odpoutání se od závazného a spoutávajícího diktátu politické ideologie polského socialistického prostoru. Andrzej Wajda, sám do jisté míry v padesátých letech zatížen režimním směrem, naplno využil svého určitého "privilegovaného" postavení v polském filmu, taktéž známosti s polským ministrem kultury (po uvedení filmu musel odstoupit) a v neposlední řadě té příznivější společenské nálady k odvážnějšímu vyjádření protestu "morálního zneklidnění". Padesátá léta za hradbou socialistickém bloku probíhala v jednotlivých zemích v podobném duchu. Hrdinou byl úderník překonávající pracovní normy o stovky procent, vizí byla šťastná a prosperující budoucnost pracujícího lidu. Propaganda zdatně vytvářela atmosféru i veřejné mínění a nekompromisně potrestala jakékoli zpochybňování své vlastní autority a pravdu moci, ohyzdnou a brutální za svou maskou. Předobrazem byl Piotr Ożański, zedník, slavný a oslavovaný úderník budující krakovskou Novou Huť. Scénář Aleksandera Ścibora-Rylskiho si počkal na své zpracování přes deset let, aby strhl masku totalitním praktikám i souvislostem s tehdejší dobou (závěr zůstal nevyřčený, neboť neprošel přes cenzuru, avšak o několik málo let později byl dovysloven v Muži ze železa). A tak se víra v lidově demokratickou spravedlnost dostala do střetu s realitou a praktikami moci, aby potom pod dojmem vlastní zkušenosti započala donquijotsky bojovat s větrnými mlýny za pravdu, čest a morálku. Andrzej Wajda nezobrazuje brutalitu fyzickou, ale spíše ideologickou, načrtává světce z prostého lidu v jeho přívětivosti a odhodlání, disharmonii skutečnosti, symboly protestu a zatvrzelé hledání odpovědí. Hrdinou morálního zneklidnění je tu Mateusz Birkut (velmi dobrý Jerzy Radziwiłowicz, též v roli svého synka Macieka Tomczyka), umně vytvořený hrdina stalinistické éry. Právě tehdy uvěří ve světlou budoucnost, a byť jej střety s realitou připraví o iluze, neuhne ze své cesty. (Autorem Birkutovy mramorové sochy byl polský akademický sochař Adam Roman.) Hrdinkou morálního zneklidnění je Agnieszka (dalo by se říci snad strojená Krystyna Janda, ale je otázkou do jaké míry za to může vzorec její postavy - novinářka a básnířka Agnieszka Osiecka), mladá žena toužící po nevšední diplomové práci filmové školy. Postupné odhalování minulosti a zákeřných politických pletich je nejvíce fascinující i šokující pro ni samotnou. K výraznějším postavám patří Mateuszův kamarád a rehabilitovaná oběť zlovůle moci Wincenty Witek (zajímavy Michał Tarkowski), špiclík a ochránce socialistické pravdy Michalak (příjemný Piotr Cieślak), a zasloužilejší filmový režisér a stvořitel úderníka Jerzy Burski (jako mladý Jacek Łomnicki, a jako oslavovaný Tadeusz Łomnicki). Z dalších rolí: již starý kameraman Agnieszky (Leonard Zajączkowski), mladý zvukař Agnieszky (Jacek Domański), novohuťský tajemník strany, spoluvytvářející hrdinu, Jodło (Wiesław Wójcik), Mateuszova životní partnerka s vlastním osobním morálním pochybením Hanka Tomczyk (Krystyna Zachwatowicz), překážky třaskavé diplomové práci kladoucí televizní producent (Bogusław Sobczuk), vstřícná televizní střihačka (Magda Teresa Wójcik), laskavější otec Agnieszky (Zdzisław Kozień), nebo prosperující Hančin manžel (Wiesław Drzewicz). Film Člověk z mramoru je zejména politickým protestem, není ublížený, neztrácí sarkastický nadhled a barevné tónování nálad a postojů. Ještě po letech jde o působivé představení a elegantní filmový akt morálního zneklidnění.

Jednoduché, ale o to více zábavné a zase vítězí dobro nad zlem, i když se ti dva nejdříve potácejí na hraně dobra a zla. Matt Kirby (stále usměvavý Terence Hill) a Wilbur Walsh (povětšinou bručící Bud Spencer) se nepříznivým sledem životní cesty pokoušejí dát na cestu zločinu. Místo toho se ale stávají příslušníky americké policie v Miami na Floridě (přepadení policejní stanice je vynikající). A samozřejmě spousta pěstních rvaček, honění zločinců, balení půvabné Sussy Lee (Laura Gemser) a pomáhání bezbraným proti gangsterům. Další zábavné postavy: policejní kapitán McBride (David Huddleston), který je nadšen ze svých nováčků, mafián Fred Cline (Luciano Catenacci) se svojí pravou rukou (Riccardo Pizzuti), kteří od Kirbyho s Walshem dostanou hodněkrát pořádnou nakládačku a přesto si nedají říci, a skoroindián Geronimo (Luciano Rossi). A živelné dobro vítězí.

Upraveno v říjnu 2022. Eliso, můj živote je alegorií par excellence. Carlos Saura vytvořil alegorickou koláž, jeden ze svých nejpozoruhodnějších filmů, hlubokomyslné a mnohovrstevné dílo. Pokud chceme mluviti ve spojení se Saurou o surrealismu, tak rozhodně zde. Skutečnosti (je jich vícero, mají odlišné výchozí body v zorných úhlech pohledu) jsou promíchány samy se sebou, zároveň se mísí se vzpomínkami (jsou zkosené časem a lidskou pamětí), představami (do čehož lze počítat i vzpomínky skrze někoho jiného) a touhami (i potlačenými). Největší zájem se upírá k umění, k literatuře, k divadlu, k filmu, k různým prvkům (jako obraz - zde estetické výtvory kameramana Tea Escamilly -, nebo hudba) a ke vztahům (k těm vzájemným, ale také k těm skrytým), k textům a k jejich rozdílným interpretacím. A ještě je do toho všeho vmáčknuto filosofické vyprávění, úvahy o základních strukturách civilizovaného světa, tužba po dosažení původní jednoty (tedy té lidské, nezkažené civilizací, již žádá Rousseau, když volá po návratu k přírodě, což však vlastně znamená tu "božskou", neboť ještě nebyla poskvrněna ani hříchem, ani pochybností nebo pochybením), fraška a fikce. Je zde Pedro Calderón de la Barca, barokní básník, voják, dramatik a kněz, se svou hrou Velké divadlo světa, neboť "náš život je komedie a celý svět je divadlo frašky, všichni v něm jsou podvodníci a autorem je Bůh". A také spisovatel, jezuita a filosof Baltasar Gracián se svou satirou, protiklady, změnami pohledu. hříčkami, vrstvami, pudy, zklamáním, nevinností a existencialismem Kritikonu. A ještě Pygmalion, zkoumání svobody (osobní, umělecké, společenské, vztahové, bytostné), hudba (novátor Erik Satie), kastilský venkov, Segovia a poezie. Hlavním objektem zájmu je Luis (vynikající Fernando Rey), muž, jenž před lety opustil rodinu. Aby přesto nikdy nepřestal být činorodým v duševní oblasti. Skromně, svérázně, nejbytostněji. Dalším objektem zájmu je Elisa Santamaria (dobrá Geraldine Chaplin, rovněž v roli své matky, a jako malá pak Ana Torrent), Luisova dcera se svou vlastní vztahovou nevzhledností. Je prostředkem Luisova vykoupení i osvobození, je jeho účinem i následkem. Z dalších rolí: Luisova dcera a Elisina sestra Isabel (Isabel Mestres, jako malá pak Arantxa Escamilla), Isabelin manžel a idealističtější právník Julián (Joaquín Hinojosa), nebo Elisin manžílek Antonio (Norman Briski). Eliso, můj živote: vskutku pozoruhodný Saurův film: alegorická filosofická báseň o umění, o životě, o svobodě, o základních strukturách i vzájemných vztazích. Ponechme stranou otázku, zda je transcendentní Bůh, absolutní substance, totožný s Bohem-Stvořitelem, avšak právě Stvořitel je tím, kdo lidem určuje role, a je pouze na nás, nakolik dokonale postavu vytvoříme. Ojedinělý filmový prožitek!