tomtomtoma

Gas-Oil - Nafta: je mnohem více noirem než kriminálním dramatem. Gilles Grangier využil románu "Hrozny v naftě" francouzského spisovatele George Bayleho z roku 1954, jenž pro film upravili Michel Audiard a Jacques Marcerou. Film, ani předloha, není ovlivněn fascinací světem zločinců, ale naopak ho vnímá jako překážku života obyčejného člověka. Kameraman Pierre Montazel v obrazech zachytil aspekty doby, životní podmínky, prostší, industriálně nerozvinutější charakter venkova, společnost s morálkou v jejím tradičnějším vnímání, ale již v započaté transformaci. Obyčejný člověk v jeho zdravém jádru je víceméně romantizován ve stavovské soudržnosti (profesní se z ní nevyjímá), jeho vrozená nedůvěra v policejní aparát a spoléhání se na komunitu je dlouhodobou nejosobnější zkušeností. Hrdinou noirově laděného příběhu je Jean Chape (velmi zajímavý Jean Gabin), řidič nově pořízeného kamionu se svou osobní představou o štěstí a spokojeném životě. Hlavní ženskou postavou příběhu je Alice (šarmantní Jeanne Moreau), emancipovanější venkovská učitelka a Jeanova milenka. Je Jeanovou civilizovanější tvárnou rukou osobnosti. Z dalších rolí: Jeanův soused, kamarád a řidič náklaďáku Lucien Ragondin (Camille Guérini), jeho synek a mladý řidič Pierrot (Marcel Bozzuffi), Lucienova ženuška a Pierrotova matka Maria (Germaine Michel), prohnaná vdova Scoppo (Ginette Leclerc), narcistní vůdce všehoschopných gangsterů René Schwob (Roger Hanin), násilného řešení dychtivý člen zločinců (Jean-Marie Rivière), zarytější řidič zločinců (Bob Ingarao), s nabytou kořistí prchající lehkovážný zločinec Antoine Scoppo (François Darbon), zadavatel zakázek řidičům Félix (Robert Dalban), provozovatel bistra pro řidiče nákladních aut Émile Serin (Albert Dinan), Émilova manželka Camille (Gaby Basset), Serinovic dcera i servírka bistra Mauricette (Lisette Lebon), či bodrý řidič kamionu Jojo (Guy Henry). Film Nafta je nevšednějším dílem v noirovém a kriminálním žánru, z nichž se vyjímá svou romantizací obyčejného člověka bez obvyklejší fascinace světem zločinu a bez nezapomenutelných hrdinských kousků. Zajímavý filmový zážitek, který se obrací k člověku s přívětivějším přesvědčením.

Upraveno v březnu 2022. Běsi v představě Andrzeje Wajdy jsou především reakcí na komunismus s lehčími karikaturními sklony ve výchozím prostředí a ideologii vítězné revoluce pracujícího lidu. Předloha Fjodora Michajloviče Dostojevského byla satirou ruského idealistického boje, revolucionářského ohně a stavu víry v psychedelickém rozpoložení široké náruče ruské duše. Wajda si sice nechal Běsi upravit pro svou filmovou potřebu, ale hlavní atributy nechal zachovány: ztrátu víry a z ní vyplývající nihilismus na jedné straně a na té druhé překračování morálních hranic dobra a zla, idealistický nacionalismus, radikálnější filosoficko-sociální tendence jako šigalevismus, ideovou impotenci a křesťanskou víru jako jedinou, byť nejistou naději lidské sounáležitosti. Hlavní postavou filmového představení svébytné ruské psychedelie je Šatov (zajímavý Jerzy Radziwiłowicz), mladík vzdorující své socialistické minulosti a nemorální nenávisti v radikalizaci revolučního zápalu. Vznešené hodnoty pravoslavné víry jsou jeho odpovědí k pozvednutí společnosti ze zla. Důležitými postavami jsou zdvořilý mladý aristokrat bez morálních zábran, fascinovaný temnotou duše a překračující hranice z potěšení i ze skryté touhy po trestu Nikolaj Stavrogin (zajímavý Lambert Wilson), a manipulativní a vychytralý nihilistický revolucionář, řídící se podle katechismu revolucionáře, jenž vybízí ke zvyšování zla a neštěstí pro rozšíření revolučního prostředí, Petr Verchovenskij (dobrý Jean-Philippe Écoffey). První ženskou postavou je Líza (příjemná Philippine Leroy-Beaulieu), vzdělaná gubernátorova dcera, rozechvěle okouzlená charismatickým Stavroginem, přesto se dokáže duševně osvobodit. K výraznějším postavám patří inženýr a stoupenec filosofického nihilismu, toho typu, který zastával i Ladislav Klíma, Kirillov (Laurent Malet), a Petrův otec a neškodný idealista, stojící nevědomky za rozkvětem zla a nihilismu, Štěpán Verchovenskij (sympatický Omar Sharif). Z dalších rolí: vystrašený a zmanipulovaný gubernátor (Bernard Blier), chromá, nešťastná choť Stavrogina Marie Lebjadkina (Jutta Lampe), její spekulující bratr (Wladimir Yordanoff), Šatovova navrátivší se žena Marie (Isabelle Huppert), autor extrémního řešení všeobecné rovnosti lidí Šigalov (Philippe Chambon), výraznější člen Petrovy revolucionářské bandy Virginskij (Jean-Quentin Châtelain), pianista z Petrovy bandy Ljamšin (Zbigniew Zamachowski), hostinská a porodní bába Virginská (Bożena Dykiel), nebo ten zlodějíček a vrah Feďka (Serge Spira). Převést Dostojevského literární výtvor Běsi do filmové podoby není snadný úkol, Wajda si předlohu poupravil a rozehrál psychedelický marast ruské duše v obdivuhodném, a přesto lehkém, nasazení. Pozoruhodný filmový zážitek s politickým rámcem.

Nedivím se, že Irena Pavlásková sáhla po knižní předloze Barbary Nesvadbové. Je osvěžující v normalitě všedního dne. Označení filmu za romantické drama je mírně zavádějící, z tohoto žánru se vymyká svou nadsázkou a kontrastem bizarnosti s obvyklostí. Z pohledu ženy se vším, co k tomuto statutu patří. Občas se přirozená návaznost nepatrně zadrhne, ale nezastaví tu záplavu drobných absurdit a úchylek, které obzvláštňují život a jeho vnímání. Průměrnost, obyčejnost, všednost je zaměnitelná, nudná a poddajná. Naproti tomu extravagance, rozpolcenost, snaha unikat z běžnosti, touha po neobvyklostech a bezelstná otevřenost jsou prvky, které povznesou život a jeho přijímání do vyšších obrátek prožitků a hloubky smyslnosti i smysluplnosti. V nadsázce i v jízlivém odhalování nitra opravdovosti. Hlavní postavou decentně zvráceného příběhu absurdní romantiky je mladá psycholožka Karolína (šarmantní Danica Jurčová s hlasem Andrey Elsnerové, jako puberťačka Soňa Pfeiferová, jako mladší Andrea Nováková a jako nejmenší Hana Hendrychová) na své životní pouti za štěstím. Putování ji natrvalo poznamenává do té doby neznámými pocity, aby se jí následně rozpadl obvyklý partnerský model do přívalu jemné dekadence a vichru života v nejroztodivnějších polohách vášní, citů, rozkoše a uspokojení. V takové dávce a intenzitě, že odlišnost je nakonec vnímána za životní nutnost, která křičí společně se svým opojením: žiji, cítím, prožívám a co je víc! Zvláštní kategorií jsou muži. Nejméně uchopitelným je Alex (dobrý Karel Roden, jako mladší Lukáš Vacek a jako nejmenší Vladimír Veber), citlivý a inteligentní muž, poznamenaný přísnou katolickou výchovou strachem a odmítnutím běžných životních standardů. Nejvíce bezprostředním je český ministr Jarmil (velmi dobrý Marek Vašut) se srozumitelně pojmenovaným vlastním světem i touhou po úniku ze svazující tíže společensky angažované osoby. Největším suverénem je zemědělec Marek (příjemný Tomáš Matonoha), milovník zvířat, neznající kompromis. Nejutrápenější je Honzík (sympatický Kryštof Hádek) se stydlivou nevyzrálostí, která mu nedává prostor pro vyjádření. Za pozornost stojí i truchlící pianista (velmi zajímavý Miroslav Etzler) a roztěkaný bazénový zachránce Petr (sympatický Lukáš Jůza). Z dalších rolí: nejlepší Karolínina kamarádka Sabina (dobrá Jitka Čvančarová), uhlazený homosexuál Tomáš (sympatický Petr Vondráček), dobrosrdečný Karolínin otec (příjemný Michal Dočolomanský s hlasem Ladislava Županiče), Karolínina radící maminka (zajímavá Eva Sitteová s hlasem Dagmar Čárové) a babička (Kamila Moučková), Alexova nevídaně obětavá ošetřovatelka Patricie (velmi zajímavá Dana Homolová, jako mladá půvabná Jana Bernášková), či jedinou jistotu zuřivě bránící ministrova sekretářka Alena (Petra Lustigová). Není to dílo dokonalé, ani přehnaně dramatické. Je o životě a absurditách, které život zpříjemňují. Má svůj styl, se kterým si hraje a dobírá a odhaluje jednu z mnoha tváří skutečnosti a přímého prožívání.

Bestie musí zemřít patří k nejslabším z Chabrolových niterných kriminálních thrillerů. Autorem románové předlohy je Cecil Day-Lewis pod pseudonymem Nicholas Blake. Estetika poezie Nové vlny již ustoupila do pozadí, přesto je upřednostněno nitro v bolesti a úzkostech nesnesitelné tíže bytí. Černý humor a útok na střední vyšší společenskou třídu je zde nahrazen jízlivou věcností a víceznačností spáchaného zločinu. Nakonec není podstatné, zda bohatýr skutek spáchal, či pouze vzal zodpovědnost za čin na sebe, neboť pomsta byla jeho jediným pohonem životního pohybu vpřed a po dosažení soukromé satisfakce ho již na pozemském světě nic neudrží. Ani to, čemu se povětšinou říká láska. Bohatýrským hrdinou niterného dramatu je Charles Thénier (velmi zajímavý Michel Duchaussoy), úspěšný spisovatel s kompletně rozbouraným osobním životem. Poslední ztráta se stává hnací životní silou, kde i intimita se stává zbraní a prostředkem k dosažení jediného cíle. Spisovatelova logika přitahuje faktor náhody a přináší nepatrný náskok před zbytkem. Hlavní ženskou postavou je Hélène Lanson (zajímavá Caroline Cellier), filmová herečka s neurovnaným vnitřním světem. Hříchy minulosti jsou více zneužitím nezkušeného mládí a současnost, jak se zdá, nabízí vykoupení a naději, většinou se říká láska. Důležitou postavou filmu je Paul Decourt (pozoruhodný Jean Yanne), majitel autoservisu a Hélènin švagr v neurvale zlostné pozici vůči společnosti i vlastní rodině. Karikatura zla, před kterou se všichni třesou strachem, si užívá svou silovou pozici. Výraznější postavou je také Philippe Decourt (příjemný Marc Di Napoli), Paulův synek v nenávisti ke svému tyranskému otci. Samotný akt pomsty je zároveň i milosrdenstvím pro to celé tyranovo okolí. Z dalších rolí: Paulova ustrašená manželka a Hélènina starší sestra Jeanne Decourt (Anouk Ferjac), Paulova obdobně zapšklá matka (Raymone), Charlesova stará hospodyně, paní Levenes (Louise Chevalier), tragickou automobilovou nehodu řešící policejní inspektor (Dominique Zardi), Paulův nejbližší, pokorný zaměstnanec Jacques Ferrand (Guy Marly), jeho manželka Anna (Lorraine Rainer), to nenadálé úmrtí vyšetřující policejní komisař (Maurice Pialat), či Charlesův malý synáček Michel (Stéphane Di Napoli). Film Bestie musí zemřít ztratil mnoho z Chabrolovy estetiky poezie Nové vlny, černý humor se mu smrskl na prapodivnou hříčku závěrečné pointy, a tak dýchá jen díky jménu svého stvořitele. V porovnání s jinými dramaty ale spíše obstojí.

Betlém je šestým a tudíž tím posledním dílkem z Trnkova prvního dlouhometrážního loutkového filmu. Rok na českém venkově přelomu 19. a 20. století se končí vánočním časem, obyčejně přináší vlnění sentimentu a takový je i tento krátký animovaný film. A to i díky výrazné Trojanově lidové hudbě s dětským sborovým zpěvem Jana Kühna. Trnkova výtvarná osobitost loutek v jejich tanečním reji působí radost, což byl vlastně režisérův hlavní záměr. Příjemná to poetická loutkohra Jiřího Trnky a početné armády jeho spolupracovníků!

Přepsáno v únoru 2019. Bez konce je pochmurnou ztrátou vznešených ideálů života. Uvědomování si rozpadu hodnot začíná nenápadně, niterná nejistota marně pátrá po ochranném pevném bodu a vyčerpáním kolena klesají a boří se do pochybností a stavu trudnomyslnosti. Počátkem katarze je ztráta milovaného partnera, transcendentální rovina je snahou o vyrovnání se s novou skutečností i obrodou vlastních hodnot a morální zodpovědnosti. Vnitřní svět je zde obrazem společenského uspořádání, systémové principy dosahují nejvyšší intenzity neúcty k obyčejnému člověku, šance na obrat k lepšímu se utápí ve strachu beznaděje a život nabývá své tíživě nesnesitelné proporce existenciálního roztrpčení. Bez konce nenabízí možnost útěchy, vzájemná neporozumění se prohlubují, odcizení je masivní a demoralizující. Strach je určující pro zachování tělesné podoby života, duševní stránka se bez oživení stále dokola pohřbívá, morální rozervanost dostává svou nejúzkostlivější podobu. Hlavní postavou morálního znepokojení stavu společnosti je Urszula Zyro (velmi pozoruhodná Grażyna Szapołowska), čerstvá vdova a schopná překladatelka. Nejbolestivější osobní ztráta je příčinou nového pohledu na život. Morální čistota je opovrhovanou a nežádoucí vlastností společnosti doby a místa, prozření je rozčarováním a nedává příjemné vyhlídky do budoucna. Hledá se znamení, věří se ve spravedlnost, přesto metafyzika nedokáže prorazit všeobecné společenské zábrany a jediným osvobozujícím stavem je transcendentální rozhraní života. Smrt je svobodou. Hlavní mužskou postavou je Mieczysław Labrador (velmi dobrý Aleksander Bardini), starý a zkušený právník a bývalý mentor Urszulina manžela. Je si vědom všech nespravedlivých aspektů společnosti a v zájmu úspěchu obhajoby vyznává kompromisy. Zříká se ideálů, přesto je jeho obhajoba nejpragmatičtějším možným krokem. Výraznou postavou je Joanna Stach (zajímavá Maria Pakulnis), manželka politického vězně v rozervanosti všech tendencí, které z jejího života činí jednu velkou nestabilní nejistotu. Život hledá kousek svého soukromého klidu. Důležitou postavou je Dariusz Stach (tichý Artur Barciś), Joannin manžel a politický vězeň, zaskočený novým obhájcem a jeho preferovaným způsobem obrany. Pravda není podstatná a cesta mučednictví vyžaduje příliš velkou dávku vlastního sebeobětování a sebedestrukce, zasahující i všechny blízké. Výraznější postavou je také Mietek (snaživý Michał Bajor), mladý Labradorův koncipient, roztrpčený z aplikovaných kompromisů práva a svědomí. Z dalších rolí: duch idealistického právníka a mrtvý Urszulin manžel Antoni Zyro (sympatický Jerzy Radziwiłowicz), Antekův a Urszulin dávný přítel Tomek (Marek Kondrat), zaražený Antekův a Urszulin synek Jacek (zajímavý Krzysztof Krzeminski), Joannina kamarádka Marta Duraj (Marzena Trybała), Joannin kamarád a opoziční aktivista Rumcajs (Adam Ferency), starý soudce případu Biedroń (Jerzy Kamas), k nalezení vyrovnané duše pomáhající hypnotizér (Tadeusz Bradecki), Joannin otec a zasloužilý straník (Jan Tesarz), či americký turista (Danny Webb). Bez konce je symbolickým názvem hledání cesty ze zakletí společenského uspořádání. Bez konce nemá vítěze, ale jen poražené. Morální rozpad hodnot dostal jednu ze svých nejtísnivějších podob s děsivým dopadem na existenci bytí. Lidské svědomí je podrobováno zatěžkávací zkoušce. Pozoruhodný filmový prožitek.

Pan Prokouk v doprovodu Karla Zemana a Olgy Schoberové na výletě za Velkou louží. I na tomto dokumentárním díle je možné pocítit Zemanovu hravost a představivost.

Bez umrtvení je velkolepým pádem úspěšného muže. Intimní rovina je podmanivá a niterní, politická rovina kriticky uštěpačná a zneklidňující. Andrzej Wajda dotěrně krouží nad polskou společností v jejím konvenčně politickém zajetí doby, Agnieszka Holland se s mladickou zuřivostí zavrtává pod kůži do lidského svědomí a obrazy kameramana Edwarda Kłosińskiho nevynechávají požitek bezprostředních detailů. Postupná a úplná ztráta všech zdánlivých životních jistot je strhující, neuctivá k dosažené společenské pozici, politický kontext neodpouští nezávislost ducha. Film Bez umrtvení je dramatem, politickou kritikou, černou komedií a jízlivou nezdvořilostí, je nekompromisní, snad až úchvatný, ale také do jisté míry strojený a zazní i několik falešných tónů, byť si vystačí bez hudebního podkreslení. Smutným hrdinou ztrát všeho dosud dosaženého jest Jerzy Michałowski (velmi dobrý Zbigniew Zapasiewicz), velmi úspěšný muž, reportér světových levicových zvratů, jenž si byl vším dosaženým příliš jistý. Noční můra nemá jenom jednu stranu, postupně prostupuje každým novinářovým triumfem. Hlavní ženskou postavou je Ewa Michałowska (zajímavá Ewa Dałkowska), manželka novináře s nečekaným životním rozhodnutím. Je snad až lehce ovlivnitelná a také zásadová ve svém skutku. K výraznějším postavám patří také závistivý a politicky uvědomělý novinář, básník a Jerzyho konkurent Jacek Rościszewski (dobrý Andrzej Seweryn), a Ewina nejlepší kamarádka a zubařka Wanda Jakowicz (zajímavější Emilia Krakowska). Z dalších rolí: svérázná mladá diva Agata (Krystyna Janda), Ewin jedinečně velmi výkonný právník Jerzy Porębowicz (Jerzy Stuhr), Jerzyho kariérně stržený kamarád Bronski (Roman Wilhelm), Jerzyho náhle opatrný šefredaktor (Kazimierz Kaczor), Jerzyho a Ewiny dcery, starší Olenka (Aleksandra Jasieńska) a malá Gabcia (Marta Salinger), bodrá hospodyně rodiny Józefa (Stefania Iwińska), či Ewina zlomyslná matka Anna Łukasik (Iga Mayrú. Film Bez umrtvení je působivým filmem nejosobnější i nejpolitičtější roviny, přesto se nedokážu zbavit určité umělosti. Krutá hříčka osudu s výkřiky nejčernějšího humoru.

Akční komedie Bezva finta nabízí trumfové eso v uhrančivé klaunské podobě. Jeho samozřejmé zaujetí pro věc je vzorem pro všechny případné následovatele. Užívá si s rozkoší pozornost a pomíjivou slávu. Hraje si a neztrácí chladnou hlavu před žádnou překážkou. Především díky sázce na jedinou kartu jde o svižně rozvernou zábavu. Hlavním hrdinou příběhu je Grimm (vynikající Jean-Paul Belmondo), neohroženě vynalézavý zločinec. Svou kriminální akci pojal ve stylu hry a svou roli nehodlá opustit za žádnou cenu. Jen proto si může sarkasticky vychutnat vlastní dominantní převahu. Kraluje a rozdává radost a pozitivní energii se šibalským úsměvem. Nejzuřivějším protivníkem je Simon Labrosse (dobrý Jean-Pierre Marielle), montrealský policejní šéf. K divokému vzteku ho dohání klaunova sebevědomá drzost a jízlivé hrátky. Hlavní ženskou postavou je Lise Lefèvre (zajímavá Kim Cattrall), atraktivní i destruktivní členka troufalé skupinky. Ženská věrnost v nestálosti sympatií dokáže přinést mnohem větší oříšek, než zločin samotný. Hrdinovým nerozlučným kumpánem je Georges (příjemný Guy Marchand), bezelstný ve svých životních projevech a bezmezně oddaný svému jedinému příteli. Komika a nadhled, to je kromě hrdiny také Jeremie (dobrý Jacques Villeret), dobrosrdečný taxikář s odzbrojující přizpůsobivostí měnícím se podmínkám. Z dalších rolí: vykutálené kvítko a děsivé monstrum Lasky (Tex Konig), Labrossův klidnější zástupce a policejní inspektor Fox (Jean-Claude de Goros), přívětivý a zaskočený strážce banky Frankie (Raymond Aquilon), či převezený ředitel banky (Georges Carrère). Jean-Paul Belmondo je zde ve velmi dobré formě, je přesvědčivý a opakovaně svou rozverností baví a unáší na vlně svého osobitého hereckého projevu.

Bídníci 20. století jsou obratnou filmovou hříčkou romantického pěvce. Victor Hugo patří k nejhrdějšímu kulturnímu dědictví francouzského životního elementu a k nejslavnějším představitelům romantismu. Claude Lelouch posunul čas dění do nechvalně známého úseku nejděsivějšího období moderních dějin a nezapomněl zdůraznit i rozvrstvit paralely a souvislosti s Hugovou předlohou. Buduje melancholické výjevy, dráždí temnou stranu lidské duše, blahořečí odvahu lidské důstojnosti, provokuje morálním dilematem, opěvuje lidskost a hoří pro osudovou lásku. Zpěv idealistického barda se lehce vznáší nad krajinou, úzkost lidské duše se chvěje strachem při střetech s úskočnou hamižností, přesto naděje neumdlévá, ani neumírá. Láska, opětovaná a věrná a nesobecká, se stává světlem na konci tunelu, přetrvává věky a vykupuje útrapy. Neschází odlehčení, tragédie, ani hřejivá náruč lidské dobroty. Ústředním bodem bídnosti lidského počínání je Henri Fortin, dříve Leopold Fortin (velmi příjemný Jean-Paul Belmondo, též v roli Jeana Valjeana i svého otce, jako boxující mladík Paul Belmondo, jako malý chlapec Guillaume Souchet). Skromný chlapec, sirotek, boxerský přeborník, provozovatel stěhovací služby, zloděj ve službách nacistů, odvážný bojovník za svobodu, zachránce a starosta. Nespravedlnost života nemá postižené svědomí, ani kumulace nehod nemusí být škodlivá, pokud si nešťastník udrží zdravý náhled na život. Bolest není nekonečná, když nezanechá trvalý otisk zášti v srdci. Mužským vrcholem osudové lásky je André Ziman (velmi zajímavý Michel Boujenah), divadelní kritik za studentských let a úspěšný právník židovského původu. Temná doba zatahuje oblohu ocelově chladným mračnem bez kousku prosvětlených okamžiků. Záchrana se stává zajetím a vykoupení se zdá být nemožné. Ženským vrcholem osudové lásky je Elise Ziman (šarmantní Alessandra Martines), velmi úspěšná primabalerína a věrná Andrého manželka. Život je znásilněn psychopatickou nenávistí a sadistické uspokojení si pohrává s lidským masem. Láska je hodnotnou pomůcku k fyzickému přežití lidské zlovůle. Plodem osudové lásky je Salomé Ziman (příjemná Salomé Lelouch, v dospívajícím věku Margot Abascal), vyplašené dítko Andrého a Elisy. Okupace je časem odloučení, návrat svobody postupnými kroky vrací do života všechny ztracené hodnoty a jistoty. Významnou postavou je farmářka Thenardier (pozoruhodná Annie Girardot), žena v tělesně neuspokojivém manželském svazku. Neukojenost se dožaduje svých potřeb, trestá pocit uraženosti, přesto si zachovává základy morální odpovědnosti. Neméně významnou postavou je její manžel Thenardier (velmi zajímavý Philippe Léotard), prostý venkovský statkář. Dobročinnost se v nátlaku doby a postupujícího času zcela proměňuje. Sobectví, žárlivost a uvyknutí se na pravidelný příjem bohatství chce zamést každou stopu vlastního hříchu a nenávisti. K výraznějším postavám patří Catherine (příjemná Clémentine Célarié, též v roli Fantine), Leopoldova matka. Nespravedlivé uvěznění manžela ji přivádí do Normandie, věří, čeká, trpí a doufá. Výraznou postavou je Javert (zajímavý Philippe Khorsand), policista, loajální každému režimu. Právo je vymáháno každým možným prostředkem, surovost je profesní rutinou i uspokojením. Z dalších rolí: Henriho zlodějský patron za časů okupace (Ticky Holgado), Leopoldův prospěchářský pěstoun a zaměstnavatel Guillaume (Rufus, též v rolích svého syna a Thénardiera), jeho manželka v různých časech (Nicole Croisille), starého Henriho spoluvězeň na útěku Eiffelovka (William Leymergie), velmi dobrotivý biskup Myriel (Jean Marais), laskavá a zachraňující matka představená (Micheline Presle), počátek nesnází a falešný hrabě de Villeneuve (Daniel Toscan du Plantier), nová nadějná krev na Normanském pobřeží Marius (Michaël Cohen), další Henriho zlodějští spolupracovníci (Antoine Duléry a Jacques Bonnot) a mnoho dalších a dalších. Bídníci 20. století jsou povedenou adaptací francouzské literární klasiky. Přizpůsobivě a způsobně nastiňuje traumatické situace mezilidských vztahů a vazeb. Hrozba kruté moci a probuzená neukojitelná žízeň po bohatství smýkají lidským tělem marností světa. Lelouch si pohrává s paralelou, temnota není neprostupná, ale má i povzbuzující účinek. Dobrota je láskou, láska je ušlechtilostí. Bídníci 20. století jsou monumentální filmovou freskou a láska stále věří v osud, předurčení i naplnění.