tomtomtoma

Upraveno v červnu 2020. Čapkovy povídky je vskutku zdařilým zhmotněním lehké a povznesené nálady Čapkovy hravosti humorně laděných kriminálních příběhů Povídek z jedné i z druhé kapsy. Martin Frič se přiblížil přímo k tomu euforickému opojení životem, propletl s citem pro souvislost pět barevných korálků s těmi absurdně cynickými, sociálními, filozofickými i čistě uměleckými podtóny. Krása vznešenosti i půvab bídnosti lidské existence, vášně a zločiny, spravedlnost a všechny nestabilní pocity cti, nadhled přebíjí i smutek tragického okamžiku a Jan Roth uspořádal poetické kompozice. Propuštěný, první dílek a nejchmurnější tíže lidského bytí, je lyrickým sólem, z doživotního vězení čerstvě propuštěný zedník Antonín Záruba (velmi dobrý Jaroslav Průcha) v choreografickém přebrání euforií ze svobodného života. Nedorozumění je fatální. Druhý střípek, Případ s dítětem, se raduje z nezvyklosti i vynalézavě zvoleného řešení věci. Hrdinou je policejní komisař Bartošek (velmi zajímavý Jaroslav Marvan), vášnivý zahrádkář neztrácí zbytečně pragmatickou hlavu, vždyť dovolená bez ruchu velkoměsta je lákavou vidinou již na dosah ruky. Balada o Juraji Čupovi, třetí povídka, je nezměrnou velikostí života. Četnický strážmistr Havelka (zajímavý Paľo Bielik), jehož temperament žalu života se nenechává rušit ze svého obřadu, je podroben bezelstnou přímostí a odolností zastřené mysli sestrovraha Juraje Čupa (pozoruhodný František Kovářík). To je ten svéráz slovenských hor. Čtvrtý korálek, Ukradený spis, je nejrozvernější a ironicky si dobírá morální míru nitra jedince. Nešťastnou náhodou okradený plukovník armády Karel Hampl (velmi příjemný Theodor Pištěk) běduje, láteří a pokorně tu prosí, a ostřílený policejní agent Pištora (skvělý František Filipovský) bezstarostně zvládá obyčejnou pracovní rutinu bez postranních úmyslů. Pátá povídka, Poslední soud, je filozoficky teologickou polemikou na téma lidského svědomí, viny a trestu a jeho posuzování. Ferdinand Kugler (příjemný Vladimír Šmeral) je vystaven konečnému rozhodnutí za své životní skutky, svědek Bůh Všemohoucí (velmi příjemný František Smolík) je prostředkem k pochopení, není ale tím nástrojem i k jeho dosažení. Z dalších rolí: nastydlý ředitel pankrácké věznice (Vladimír Řepa), Bartoškova pravá ruka policejní strážník Hochmann (Vladimír Hlavatý), ctihodný předseda soudního senátu pozemské a nebeské úrovně (Gustav Hilmar), zoufalá matka ukradeného dítěte Landová (Lída Chválová), vystrašená zlodějka nemluvněte Lencová (Jiřina Stránská), starosta té rázovité obce Volové Lehoty (Arnold Flögl), nešťastně Čupova sestra Maryna Matějová (Lola Skrbková), dlouhou túrou kolabující četník Kroupa (Vilém Pfeiffer), důsledně roztržitý cestující ve vlaku, Josef (Jára Kohout), starostlivá, věrná žena plukovníka Hampla (Světla Svozilová), dotěrně zvědavá Hamplova služebná Máry (Antonie Nedošinská), či podplukovník vojenské rozvědky Vrzal (Ladislav Sedláček). Čapkovy povídky jsou vydařenou filmovou adaptací libopisné literární tvorby Karla Čapka. Dle mého přesvědčení se povedla oživit nálada, nadhled i ten smysl humoristicky filozofických kriminálních textů. Čapkovský filmový prožitek!

Čarodějky jsou odlehčenou filmovou skladbičkou karikatur a nezbedností pro celé tři akty a dvě mezihry Silvany Mangany, atraktivní herečky a manželky producenta filmu. Je to lehké, škádlivé a vášnivé, aneb trampoty půvabné, snad i osudové, ženy uprostřed italských specifik života. První dějství Čarodějnice upálená zaživa přinesl Luchino Visconti, s lehkým flirtem provází po odvrácené stránce slávy a popularity. Vedle obdivované filmové divy Glorie (elegantní Silvana) zaujme snaživá hostitelka prominentní sešlosti Valerie (příjemná Annie Girardot), Valeriin manželstvím dosti znuděný choť Paolo (Francisco Rabal s hlasem Pina Locchiho), mužským chtíčem noci vybuzený účastník večírku (Massimo Girotti s hlasem Cesare Barbettiho), či ta spolehlivá Gloriina sekretářka Julie (Nora Ricci). První mezihru Občanské cítění , jen malou nezdvořilou anekdotu, složil Mauro Bolognini a je groteskním duetem pro nestydatě sebevědomou krásku (Silvana) a zraněného, zmateného řidiče náklaďáku Elia Ferocciho (příjemný Alberto Sordi). Druhé dějství Země viděná z Měsíce, srdce filmových hrátek, vložil Pier Paolo Pasolini. V klaunské hříčce o osobním štěstí a naplnění zaujímá vedle hluchoněmé krásky Assurdiny Caì (elegantní Silvana) hlavní místo klaunský párek otce se synem Ciancicato Miao (příjemný Totò) a Baciu Miao (Ninetto Davoli). Zaujme disharmonicky sladěný párek turisty (Laura Betti) a jeho manželky (Luigi Leoni). Druhou, nezdvořile anekdotickou, mezihru Dívku ze Sicílie udělal Franco Rossi, a vedle potrestání urážky mravopočestnosti vyžadující tradičně cudné sicilské dívky Nunzie (Silvana) zaujme ty její sicilské tradice rodinné cti hájící otec (Pietro Tordi). aneb krvavá lázeň je četníkem panenství. Třetí dějství, uličnické zakončení filmu, Večer jako každý jiny přihodil Vittorio De Sica. Jeho drzé satirické škádlení si dobírá z příliš poklidné středostavovské spokojenosti manželství klidem znuděné ženy v domácnosti Giovanny (pozoruhodná Silvana) a jejího výdělečně činného, a již unaveného muže Carla (zajímavý Clint Eastwood s hlasem Giuseppe Rinaldiho). Aneb sny a představy jsou jedinou náhražkou za romantickou vášeň a poezii v opojení života, jsou první oporou spokojeného manželství. Čarodějky jsou filmovou rošťárnou povídkového povyražení. Jsou odlehčené nadnesené, karikují a opěvují půvab žen. Příjemně nadnesené pobavení.

Čarodějná láska Carlose Saury je návratem k prapůvodní podstatě flamenca - k lásce, tanci, zpěvu a smrti v cikánském temperamentu vášně života. Saura vychází ze stejnojmenného baletu, zřejmě nejslavnějšího díla hudebního skladatele Manuela de Fally z roku 1915 (do roku 1925 vzniklo devět rozdílných verzí) na libreto spisovatelky Maríe de la O Lejárragy Garcíy (byla to manželka zde zmiňovaného Gregoria Martíneze Sierry), čerpající z cikánské hudby a literatury. Saura si skutečnosti upravil, a nezatajuje prostředí filmového studia, v němž nechal vytvořit stylové kulisy pro svou třetí spolupráci se slavným tanečníkem flamenca Antoniem Gadesem (ten si stejnou roli zkusil již ve filmu z roku 1967). Čarodějná láska, to jsou starobylé, vlastně až archaické náboženské struktury. Španělsko (nejen cikánské etnikum) si uchovalo velkou část z římského (ve skutečnosti jsou to prapůvodní indoevropské kořeny) dědictví: při pobožnosti Parentalia se mrtví vracívali na zemi a sytili se potravou na hrobech, při obřadech Lemuria se mrtví zas vraceli, navštěvovali domy i své potomky, jež se zaříkávali proti odvlečení, a mundus neboli jáma do podzemního světa se otevírala ještě v dalších třech dnech do roka. A dochází zde rovněž k použití rituální výměny v jisté obdobě obřadu devotia. Flamenco je zejména prostředkem iniciačních zkoušek, znovuposvěcuje život, očišťuje, připravuje a provádí universální obnovení. Flamenco je pulsem života, je tou nejdůstojnější esencí lidského pudu, je nejhlubším životním prožitkem. Láska má mít romantického hrdinu, tím je Carmelo (dobrý Antonio Gades), cikán, jenž svou vyvolenou miluje snad již od narození. V čarodějné lásce zajatá je zde Candela (pozoruhodná Cristina Hoyos), život se smrtí nemají pevné rozhraní. Mezi výrazné postavy patří nevěrný muž Candely José (Juan Antonio Jiménez), jenž pro jinou láskou hoří i čest její brání, a dále Lucía (Laura del Sol), jež ve své podstatě je prapříčinou veškerého běsu lásky. Čarodějná láska, to je flamenco ve své nejpůvodnější podobě a ve své nejvelkolepější kráse, neboť znovuposvěcuje a obnovuje důstojnost lidského života, vyjevuje nejhlubší city, je komunikačním prostředkem. Navíc odhaluje staré zvyky a životní potřeby. Vášeň, toť největší cikánský dar životu! Velmi stylový taneční požitek!

Čarodějové na Dalu, filmová reportáž o stavu kašmírského lidového umění, nabízí stylové obrazové kompozice. Dřevořezbářství hýčká jemnost detailů, kresby na papírovinu udržují tahy štětců v tradičním malířském provedení. Pohlednice je poklonou místní zručnosti a tradicím. Oslavou dovednosti, zpracovanou s Liškovým hudebním doprovodem do formátu podmanivé kantáty, je také reportáž U lesáků pod Himálajem.

Karla Zemana mám mnohem raději jako filmového tvůrce, který dokázal svým jedinečným způsobem propojit animovanou tvorbu s klasickým hraným filmem. Jeho čistě animovaná tvorba je rozhodně kvalitní, ale už mi nedokáže dát tak hluboké uspokojení z té hravé a vizuálně dokonalé podívané. Každopádně každá pohádka má ve svém základě temný, svíravý, či až hororový prvek, který vychází ze starobylých bájí, legend a pověstí. Čarodějův učeň je toho více než příkladnou ukázkou. Krušné životní podmínky mohou i nechtěně pomáhat vzestupu zla v životě lidských společností. Ale pokud jsou v jednotlivci stále zachovány základy lidskosti, je vždy šance na vítězství dobra nad zlem. Nadpřirozené schopnosti mohou sloužit i pro dobré věci, ale pokud je lidská duše zatížená závistí a touhou po bohatství, slouží tyto schopnosti k páchání křivd a nezákonného vlastního obohacování. Naštěstí v lidech zůstává víra ve spravedlnost a čistou lásku, která dokáže přemoci veškeré zlo. Animační stránka filmu je na vysoké úrovni, příjemný je i hlas vypravěče ústřední postavy mládence Krabata v podání Luďka Munzara a hlas temné stránky zla v podání Jaroslava Moučky. Je to příjemně převyprávěný příběh o temných i dobrých stránkách lidské duše.

Jak lákavé je pro osobnosti z uměleckého světa přímo navazovat na svůj obdivovaný úspěch! Jak zrádná je tato cesta, která zákonitě klady vyšší nároky a nevděčná očekávání! Čas dluhů není vyloženým průserem, ale celková soudržnost filmového pokračování je rozdrolena do odlišných úseků a úchvatná místa jsou střídána rozpačitými pocity. Snaha o rozšíření záběru je kontraproduktivní, satirický tón jen naznačuje a drolí vybudované schéma. Duch sdělení si i přes absurdní neposednost naštěstí až do svého vyvrcholení udrží svou naléhavost. A téma morálky je bombardováno ze všech stran s rozdílnou intenzitou, hloubkou a pochopením. Hlavní postavou příběhu je úspěšný Milan (velmi dobrý Karel Roden), vržený jízlivým osudem do očistce svědomí, morálky a lidskosti. Podřízenost získává s iluzí svobody zapomenuté sebevědomí. Tento neznámý pocit omamuje svého nositele, odhalí nepřeberné možnosti a s výsměchem ho nechává napospas zvrácenosti osudu a trestu marnosti a beznaděje. Hlavní ženskou postavou je psycholožka Táňa (snaživá Lucie Bílá). Věří v zázrak, doufá v harmonii, nechává se vést a útrpně přihlíží nevyhnutelnému. Nejméně morální postavou je Milanova manželka Dana (dobrá Ivana Chýlková). Za žádných okolností se nemíní vzdát svého pracně vybudovaného životního stylu s manipulacemi a potěšením sadistického tyrana. Hranice nejsou na žádné straně omezením. Výraznou postavou je lehkomyslná Vendulka (vynikající Tatiana Vilhelmová), dcera svérázného boháče s přelétavými osobními zájmy. Důležitou postavou je zdravotní sestra Bohunka (dobrá Eva Holubová), obětavá a ochotná Danina blízká kamarádka. Z dalších rolí: starostlivý otec Vendulky a osobitý bohatý obchodník Hlavička (velmi zajímavý Jiří Lábus), ochranitelský Tánin bývalý manžel Pavel (dobrý Vladimír Dlouhý), nápomocná dávná Milanova kamarádka Lenka (příjemná Jitka Asterová), zneužívaný hlavní psychiatr Mráček (zajímavý Jaromír Dulava), zachráněný Milanův nadřízený a šéfredaktor (Jiří Knot), Milanova soucitná a chápavá dcera Markéta (zajímavá Sabina Feldmanová), či atraktivní ženy a dívky okolo nové aury Milana Evička (Renata Beccerová) a Karolína (Zuzana Lhotská). Drama v občasné formě grotesky ztrácí na působnosti. Hlavní ženská postava se sice snaží, ale není schopna udržet tempo svých kolegů. Naštěstí zůstalo dost podmanivých úseků, které nechávají možnost poutavé a netradiční podívané o morálce a lidských vztazích.

Čas je neúprosný je dokumentem o stáří s filmařskými prvky abstrakce a symbolismu. Čas nezadržitelně plyne vpřed a čím dál tím rychleji mění způsoby a podoby života. Od dob rakouských (paměť sahá až do 19. století) přes dvě ničivé války, první republiku a komunistické budovatelství až k normalizaci přinesl život člověku větší pohodlí, které však není žádnou zárukou kvalitnějšího a šťastnějšího života. Tehdejší zkušenosti stáří se neliší od dnešních "znovuobjevených" receptů. Čas kvapí vpřed, ve snaze po jeho zachycení v hrsti se mu snažíme vyrovnat a spěcháme s ním, abychom nezůstali mimo dění. Kvantita však není to samé co kvalita, mnohost není to samé co hloubka. Mění se sice způsoby a podoby života, nemění se však lidská moudrost. Máme na vybranou: žít autentickým, nebo neautentickým způsobem života.

Ne zrovna nejsilnější psychologicky dramatický příběh o blížící se smrti. Mladý homosexuální fotograf Romain (Melvil Poupaud, jako malý Ugo Soussan Trabelsi), ponořený do víru velkého života, se musí vypořádat s velmi blízkou smrtí. Zlost a zahořklost se mění v postupné smiřování se svým nejbližším okolím. A navíc vykoná dobrý skutek a jeden manželský pár, kde manžel je neplodný, obdaruje svým potomkem. Ano, takové žádosti jsou naprosto běžné, navíc u lidí, které vůbec neznáme, nebo tím jen maskovali svoji touhu po švédské trojce, neboť manžel nebyl čistokrevný homosexuál, nýbrž nevybouřený a tím pádem frustrovaný bisexuál. No, snad jim to pomohlo v jejich soudržnějším partnerském životě. Z dalších rolí: Romainova babička Laura (bohužel již hodně zestárlá Jeanne Moreau), kterou snad vždy obdivoval, žadatelka oplodnění Jany (Valeria Bruni-Tedeschi), Romainovi starostliví rodiče (Daniel Duval a Marie Rivière), Romainův přítel Sasha (Christian Sengewald), který je v zájmu budoucnosti vyhnán, a nespokojená Romainova sestra Sophie (Louise-Anne Hippeau). Příchod smrti, bolest, zloba a smíření. Trochu více povrchní a nevěrohodné, než bych si přál. Samozřejmě to má své silnější stránky, ale to v tomto případě nestačí, když se jedná jen o líbivé záblesky načančaného pozlátka.

Viděno na festivalu Finále 2014 jako pocta ke kulatinám Miroslava Ondříčka. Je to trochu melancholický film. O naději. O beznaději. O touze po životě. O překonávání nepřekonatelných překážkách. O chvilkách štěstí. O znovuzrození. O opětovném upadání do strnulosti. Leonard Lowe (skvělý Robert De Niro) dostává novu šanci na život. Snaží se dohnat všechno, o co přišel. Snaží se prožívat to, o co byl obrán. Chce žít a bojuje za svůj život. Doufá a věří do posledního okamžiku. Lékař Malcolm Sayer (dobrý Robin Williams) je laskavý člověk, snažící se pomáhat všem potřebným. Nespokojen se stavem věcí vrhá veškerou svou energii do nových prostředků a postupů. Výsledek je poloviční, ale i ten dává pocit štěstí všem zúčastněným. Z dalších rolí je potřeba zmínit Eleanor Costello (Julie Kavner), přinášející romantickou zápletku, a Leonardovu starostlivou matku (Ruth Nelson). Naučme se žít, jde nám to víceméně nedobře.

Časem sluhů vzbudila Irena Pavlásková slibné naděje. Její psychologické drama je působivé v obrazech, tématu, ději i hereckých výkonech. Neklidná kamera F. A. Brabce rozprostírá náladu nejistoty do vnitřních orgánů postav, aby je vytrhávala z navyklého poklidu a rozvracela bezpečnost a důvěru. V nastalém chaosu vládne pomstychtivá vztahovačnost. Téma o morálce je stále strhující svým důrazem, atraktivní a bezprostřední formou zpracování i rozdanými kartami. Hlavní postavou příběhu je Dana (vynikající Ivana Chýlková), chladnokrevná hysterka. Vynucování pozornosti je začátkem cesty za osobní představou štěstí. Počáteční nesmělé oťukávání možností se po prvních úspěšných krůčcích ctižádostivých tahů proměňuje v nebezpečnou suverenitu, která vládne a trestá. Z pouhého rozmaru a prohlubujícího se pocitu neohroženosti. Komfort, vysoký životní standard a nicnedělání je cílem, manipulativní hrátky jsou zpestřením a potěšením, tresty rozkoší a subjektivním pocitem spravedlnosti. Hlavní mužskou postavou je Milan (velmi dobrý Karel Roden), slušný a nadějný mladý muž. Laskavost se vymaká kontrole, je rafinovaně znásilněna a zotročena až na samé dno lidské důstojnosti a mravnosti. Stává se prostředkem a hračkou bez osobní vůle. Výraznou postavou je šlechetná Lenka (zajímavá Jitka Asterová), využitá Milanova přítelkyně a první oběť nekompromisní hry o trůny. Nejzneužitější postavou je historik Luboš (velmi zajímavý Libor Žídek), důvěřivý Danin milenec. Ovládaný všehoschopnou intrikánkou v destrukci celého svého dosavadního života. Z dalších rolí: zákeřně trestaný přelétavý Danin přítel Marek (příjemný Miroslav Etzler), naslouchající a obětavá Danina kamarádka Bohunka (dobrá Eva Holubová), upovídaná a věrná Danina kamarádka Hanka (zajímavá Vilma Cibulková), žoviální Milanův nadřízený a zástupce ředitele Stach (dobrý Petr Haničinec), jeho povýšená manželka (velmi zajímavá Helga Čočková), zásadový a neústupný Milanův kolega Pražák (pozoruhodný Jiří Brožek), Danina malá dcerka Markéta (Daniela Reischlová s hlasem Adély Draxlerové), starostlivá Lubošova domácí (příjemná Jiřina Steimarová), či svérázný muž v restauraci (velmi zajímavý Bolek Polívka). Naléhavost v obrazech a zvuku prohlubuje dramatické divadlo o zhoubné možnosti nebezpečného rizika vynalézavé pomstychtivosti zhrzené ženy a chladné manipulátorky s její osobní představou o životním štěstí a spravedlivé rovnováze světa.