tomtomtoma

Venuše v kožichu je ironickou anekdotou. Venuše v kožichu je filmovou adaptací divadelní hry Davida Ivese, a ta je sama reakcí na slavnou knihu Leopolda von Sacher-Masocha na pozadí moderní doby. Roman Polanski se tu mohl ztotožnit se sadomasochistickou podstatou vztahů mezi mužem a ženou i s dráždivě provokujícím podtónem. Ani zde se sarkasmus nechce za žádnou cenu vyhnout politicky korektní zuřivosti, s ní podniká útoky na fyzickou podobu lásky. Romantismus se zbavil svých zábran, podlehl svému chtíči a dravě sbírá cenné životní zkušenosti, připraven ve jménu svého ideálu věrně sloužit své vyvolené, pro vlastní naplnění a uspokojení. Sadismus, masochismus a fetišismus jsou vykřičníky, vnějšími a nejvíce viditelnými znaky lásky, přičemž podstata je skryta v nitru. Jsou zde zjizvené vnitřní světy, nespokojenosti, touhy, a tvůrčí záměry, pokušení, stimulace, provokace, a zneužívání, i ta niterná rozervanost, která potřebuje vládnout, a přitom je ochotna přijmout také ponížení. Dominance a podřízení, věčný svár vztahů a politické korektnosti. Mužským elementem je Thomas Novacheck (velmi zajímavý Mathieu Amalric), autor nové divadelní hry. Hledání představitelky hlavní ženské role si zoufá v nepochopení. Pozdní zkouška se tvůrci vymyká zpod kontroly, představy ožívají a neomezeně vládnou. Aneb politická korektnost se sadistickým zalíbením krutě trestá utajený a nekorektní podtext autorových myšlenek, vyplouvající z díla na povrch. Ženským elementem je Vanda Jourdain (šarmantní Emmanuelle Seigner), zájemkyně o hlavní ženskou roli nově připravované divadelní hry. Má svůj jasný cíl a v jeho jméně využívá všechny své povolené ženské zbraně, jitřící pocitové vjemy. Smyslnosti se jde naproti s vášní a nekompromisní manipulací. Venuše v kožichu je rozkošně dychtivou hříčkou, která hýbe nevyváženou podstatou lidské touhy tělesnosti. Když bůh vydá muže do rukou ženy, vztekat se může jen politická korektnost. Nestydatá lechtivost je výrazem nadhledu. Nebojácně zábavné! Mimochodem, ve francouzštině je zážitek věrohodnější.

Scorsese stále umí dělat dobré a divácky atraktivní filmy, které svižně a zábavně utíkají. A stále ho přitahuje překračování zákonů. Hlavní postavou je Jordan Belfort (dobrý Leonardo DiCaprio), poživačný a pokrytecký makléř, který za každou cenu stoupá na vrchol. Už samotný finanční trh, založený na principu her, je již svým primárním významem a určením zvrhlý ve své nenažrané touze po každém zaváhání. Samotného Belforta považuji za rozporuplnou osobu, která se na jedné straně staví do role dobrodince, který pomáhá lidem, respektive svým zaměstnancům, k velkému finančnímu přijmu. Na straně druhé ovšem pohrdá jakoukoliv velkorysou možností k záchraně a sám bez uzardění potápí vše kolem sebe. A jak je vidět, i na pádu se dá velmi slušně vydělat. Je ovšem pochopitelné, že vysoké finanční příjmy bez předchozích zvyklostí, vedou k dekadentnímu způsobu života a poživačnosti, kdy se potřebuje cítit tepot života, rychlost a zběsilost. A zároveň je hodně možností, jak na chvilku uniknout svému morálnímu rozpolcení. A tak Belfort uhání vpřed, aby bral a řádil a užíval si ve velkolepém stylu. Z dalších rolí: Belfortova pravá ruka a kamarád Donnie Azoff (dobrý Jonah Hill), který ve výstřelcích dokáže s Belfortem držet krok i ho překonat, rozmazlená Naomi Lapaglia (mladá Margot Robbie), druhá Belfortova manželka, makléř Mark Hanna (skvělý Matthew McConaughey), který zasvěcuje Belforta do tajů obchodu, agent FBI Patrick Denham (Kyle Chandler), jdoucí tvrdě za svým cílem, křičící medvěd Max (Rob Reiner, také filmový režisér), Belfortův otec, svérázný Brad (Jon Bernthal), Belfortův kamarád, bankéř Jean Jacques Saurel (Jean Dujardin), pečující o švýcarské konto, elegantní vévodkyně Emma (Joanna Lumley), teta Naomi, Teresa (Cristin Milioti), první Belfortova manželka, a "Prcek" Nicky Koskoff (P.J. Byrne), další z Belfortových nejvěrnějších. Film je výborný, herecké výkony nadprůměrné, poselství zmatené. Ať žije život ve všech svých proměnlivých krásách!

Walesa: člověk naděje, toť efektní filmový památník pro Wajdova (respektive všech bratrsky spřízněných komunistických nevolníků doby minulé) hrdinu. A Lech Wałęsa hrdinou byl, ač snad vyvolával a vyvolává rozpory. Památníku jistě nelze upřít ironizující nadhled, vitalitu, soulad dob a vášnivější choreografii gest a pohybů. Avšak polovinu z filmového památníku tvoří pouze modifikace Člověka ze železa, a to ostatní je víceméně jen pokračováním. A Člověk ze železa je přímým svědkem událostí a neopakovatelného kouzla místa doby, je dlouho očekávanou euforickou nadějí, je poetickou bezprostředností okamžiku, v němž po určitý čas neuvěřitelné se mohlo stávat skutkem. Nic z toho pečlivě vybudovaný památník nedokáže, jen upravuje a přizpůsobuje novým podmínkám již dříve vyřčené a vymodelované. Sluší se přidat pochvalnou zmínku o vhodně vybraném hudebním doprovodu. A taktéž poznámku, že Poláci, ať už si o nich myslíme cokoliv, měli v mnohém o dost větší koule než Češi, respektive Čechoslováci. Jasnou hvězdou filmového památníku je samozřejmě Lech Wałęsa (pozoruhodný Robert Więckiewicz), poměrně dobře mířená rána komunistickému režimu s tím nebývale rostoucím sebevědomím ega. Z určitého pohledu je však hlavním hrdinou památníku Danuta Wałęsa (zajímavá Agnieszka Grochowska), Lechova navždy věrná manželka s nevyčerpatelným zdrojem tolerance. Z dalších rolí: proslavená italská novinářka a spisovatelka, jež podnikla rozhovor s Lechem v březnu 1981, Oriana Fallaci (Maria Rosaria Omaggio), její klidný překladatel (Giovanni Pampiglione), zaskočený ředitel gdaňské loděnice Klemens Gniech (Mirosław Baka), sebevědomý tajemník ředitele loděnice (Michał Czernecki), prostoduchý dělník z loděnice Czesław Mijak (Piotr Probosz), výrazní zástupci komunistické tajné policie Nawiślak (Zbigniew Zamachowski) a Majchrzak (Cezary Kosiński), nebo zástupce Výboru ochrany dělníků, neboli KORu Rysiek (Marcin Hycnar). U Wajdy se na samém sklonku jeho režisérského života roztrhl pytel s pomníky a památníky, snad cítil jistý dluh, snad chtěl připomenout velké okamžiky vlastního vnímání života, snad jen chtěl rehabilitovat své pocity a připomenout moderní době již neznámé hrdinství minulosti. Nedivím se mu, nezazlívám mu to, ani se nehněvám, avšak přednost dávám poezii.

Upraveno v prosinci 2020. Do Říma s láskou je rutinní taškařicí newyorského klauna. Turistická reklama občas proloží film pohlednicí z Věčného města a ty klaun dokáže výhodně použít ke svému čtveráckému čtyřverší o lásce a touze, o italské opeře, o paparazzi, o Fellinim. Klaun působí na svůj věk čile a zaníceně, skládá své osvědčená a vyzkoušená schémata, uličnicky ve starobylých uličkách juchá, vyhledává skrovné bizarnosti a koketně špásuje. Klaun škádlí a do běhu zapojuje i nezbednost. Haylinin (příjemná Alison Pill) příběh je místem pro klaunovo osobní skotačení, objeví se tu jako Haylinin otec Jerry (příjemný Woody Allen), operní režisér, kterýž předběhl svou dobu. Výrazněji upoutá Giancarlo Santoli (sympatický Fabio Armiliato), v koupelně zpívající římský hrobník. Klaun pobíhá mezi překážkami: idealisticky zapálený, ale též upjatě zásadový Giancarlův syn a Haylinin snoubenec Michelangelo Santoli (Flavio Parenti), na Jerryho tklivost dobře připravená jeho vlastní žena Phyllis (Judy Davis), či Giancarlova starostlivá ženuška Mariangela (Rosa Di Brigida). Antoniův příběh je klaunovou variací na Felliniho Bílého šejka a v mnohém se mu podobá. Hlavní slovo zde mají mladí vesničtí novomanželé na zásadní návštěvě Říma Antonio (příjemný Alessandro Tiberi) a Milly (zajímavá Alessandra Mastronardi), a ošemetnější situaci přizpůsobivá a bezprostředně vášnivá animírka Anna (vynikající Penélope Cruz). Klaun je opojen v široký úsměv, a nezbedně škádlí: slavný a mlsný filmový herec Luca "Luchino" Salta (Antonio Albanese), obdivovaná filmová herečka Pia Fusari (Ornella Muti), ožehavou situaci zachraňující hotelový zloděj (Riccardo Scamarcio), či Antoniovo náročně škrobené příbuzenstvo, ctihodní strýčkové Paolo (Roberto Della Casa), Sal (Gustavo Frigerio), ctnostné tetičky Rita (Ariella Reggio) a Giovanna (Simona Caparrini). Leopoldův (pozoruhodný Roberto Benigni jako Leopoldo Pisanello) příběh je zlomyslnější anekdotou v italském filmovém slohu o popularitě a její podmanivé chuti. Klaun ztřeštěně dovádí: Leopoldova věrná žena Sofia (Monica Nappo), závratněji atraktivní sekretářka Serafina (Cecilia Capriotti), či vyzývavěji vroucná modelka (Claudia Smith). Johnův příběh je klaunovou sarkasticky romantickou hříčkou, užívá vzpomínek úspěšného architekta Johna Foye (sympatický Alec Baldwin) na svou římskou avantýru vášně a touhy mládí, jako Jack (příjemný Jesse Eisenberg) i prvotně základní instinkt mužského chtíče Monica (zajímavá Elliot Page). Zaujme Jackova milenka a partnerka i Moničina nejlepší kamarádka Sally (Greta Gerwig). Do Říma s láskou není výstavním klaunovým kouskem. Jeho zkušenost ale nenechává padnout film do beznaděje, pobaví svou nadneseně groteskní náladou a zavedenou strukturou. Vkusné římské pozdvižení stárnoucího klauna.

Flamenco Hoy de Carlos Saura je kulturním přizpůsobením pro jásot turistů (nezáleží mnoho, že valencijské publikum bylo zřejmě tvořeno převážně Španěly). Saura zrežíroval flamencové představení, Pierre a François Lamoureuxovi jej zaznamenali na kamery. Saura si z vlastních "flamencových" filmů vybral prvky, skupinky a částice a sestavil z nich pódiové představení, líbivé, barevné, pop-artové (všechny nadstandardy jsou celku popu přizpůsobeny). Přestože v představení neschází silné, pozoruhodné momenty, nedokáže strhnout ani niterně oslovit podobně jako Saurovy "flamencové" filmy. Flamenco Hoy de Carlos Saura je turistickou atrakcí a pop-artovou formou osobité španělské kultury.

Kapitál je stylovým útokem starého a zkušeného řeckého partyzána. Costa-Gavras natočil film podle stejnojmenné knihy, napsal ji Stéphane Osmont roku 2004, býval vedoucím pracovníkem ministerstev hospodářství a financí, samozřejmě sám pracoval po státním sektoru také ve finančnictví. Někdo může mít špatné zkušenosti s československým komunismem, byť se sám na jeho budování podílel, další zase mohli být šikanováni tou druhou stranou, ač o to nestáli. Costa-Gavras byl ve svém dětství vychován neohroženým partyzánským duchem, v době jeho dospívání bylo partyzánské odhodlání jedinou možností vzdoru, stalo se jeho celoživotní hnací silou a s přesvědčením ho používal k vyvolávání vnitřního znepokojení i k rozdmýchávání hystericky podrážděných zpětných reakcí. Partyzánský výpad směřuje k samotné podstatě kapitalistického náboženství a k nejvíce vzývané hodnotě moderní prosperity tržně hospodářské demokracie. Obraz má dynamický pohyb, bojové údery peněžního kvasu a sarkasticky výsměšné noty. Jedinečnou zbraní partyzánské dychtivosti je Marc Tourneuil (velmi zajímavý Gad Elmaleh), nově zvolený ředitel významné banky Phenix. Ctižádost ho žene vpřed, dosažený status společenského úspěchu se sice dostavil trochu omylem, o to více se o něj musí pečovat. Dochází k sebereflexi, ale opojná chuť dosažené pozice moci a rozhodné finanční síly jsou nakažlivou chorobou. Kapitalistické náboženství nabízí pohodlí a luxus, lidskost omezuje. Hlavní ženskou postavou je Diane Tourneuil (příjemná Natacha Régnier), Marcova milující žena. Finanční zajištění je v současné realitě rozhodujícím faktorem, ale nenasytnost staví nepřekonatelné překážky do cesty vzájemného porozumění, štěstí si nelze koupit. Důležitou postavou je Dittmar Rigule (zajímavý Gabriel Byrne), hlavní tvář miamské investiční skupiny, vlastnící nezanedbatelné procento akcií banky Phenix. Boj o moc se vede tvrdě a za každou cenu je nutné zvyšovat hodnotu vlastního majetku, hájit své zájmy lze i za pomoci vydírání. Významnou postavou filmu je Nassim (topmodelka Liya Kebede), Marcova Achillova pata. Vše má své opodstatnění, neboť svět financí je těsně spjat se světem šoubyznysu, navzájem si poskytují útěchy a dělí se o své výsady. Nakonec i ona je překážkou v cestě na absolutní vrchol úspěchu a slabost se musí překonat. Výraznou postavou je Raphaël Sieg (zajímavý Hippolyte Girardot), bankéř na vedoucí pozici a blízký Marcův spolupracovník. Nelze se vyhnout drobným nedorozuměním, ale dosažený soulad nakonec obě strany posouvá výše a vpřed. K výraznějším postavám filmu patří také Maud Baron (příjemná Céline Sallette), mladá londýnská finančnice s nedůvěřivým odstupem k vrcholným bankovním představitelům. Akademická úroveň má své zajeté ideály, ale skutečnost vždy podlehne bohatství okamžiku. Z dalších rolí: předseda představenstva banky a její akcionář s vlastním okruhem zájmů moci Antoine de Suze (Bernard Le Coq), vývojem událostí a ztrátou své moci roztrpčený původní ředitel banky Jack Marmande (Daniel Mesguich), jeho dcera a vedoucí bankéřka Claude Marmande (Olga Grumberg), de Suzeův loajální tajemník Théo Craillon (Eric Naggar), milující rodiče Marca (Daniel Martin a Claire Nadeau), po jmenování lichotící Dianiny rodiče (Jean-François Elberg a Marie-Christine Adam), Marcův cynický strýček Bruno (Jean-Marie Frin), či Nassimin atypický přítel a vyvolávač deště Tino Notti (Bruno Ricci). Kapitál je sarkastickou kritikou spravedlivého rozohnění věčného řeckého partyzána. Náboženství současnosti není ohroženo filmem, ani opozičním názorem, a vzájemná odcizení trpí úzkostí. Nechť žijí peníze! Finanční byznys je plný soutěživé agrese a ministerstvo zdravotnictví by mělo mít povinnost vydávat k hrátkám finančních trhů varování: ÚČAST NA HAZARDNÍCH HRÁCH MŮŽE BÝT ŠKODLIVÁ A ZPŮSOBOVAT ZÁVISLOST! Příkladný to partyzánský útok na celé zdání společenské ctihodnosti elit!

Rozumím tomu, že už jen jméno Quentin Tarantino je zárukou úspěchu, ocenění a oslavných chorálů. Ale proč by mě to mělo stačit? Musím uznat, že se povedl cynický sarkasmus a výkony pánů Waltze a DiCapria. Ale dál? Podbízivé téma otrokářství a rasismu, rozmáchlá gesta, podivný konflikt a velkolepý patos na závěr. Tarantino má štěstí, že se dokázal, a to zaslouženě, dostat do pozice, kdy může vytvářet filmová díla podle svého výběru. Bohužel ne vždy to musí znamenat také opravdovou kvalitu. Často je to jen zdání mámení a jeho jméno. Django Freeman (Jamie Foxx) si zaslouží své jméno Django. Jako všichni Djangové je ochráncem žen a nebezpečným mstitelem křivd a bezpráví. Otrok, který si může vybíjet svoji zakořeněnou nenávist k bílé rase ve své nové profesi. A to zcela legálně a za velmi slušnou finanční odměnu. Zubař King Schultz (dobrý Christoph Waltz), německý spravedlivý muž a méně povedený bratr Old Shatterhanda. Ve své pracovní náplni lovce lidí dokáže spojit dvě své touhy: touhu po spravedlnosti a touhu po zabíjení. Velkoplantážník Calvin Candie (skvělý Leonardo DiCaprio) splňuje všechny představy o brutálně sadistických boháčích, majitelích plantáží a otroků. Z dalších rolí: neposlušná a hrdá otrokyně a femme fatale Broomhilda von Shaft (Kerry Washington) a Candieho úslužný otrok a patolízal Stephen (Samuel L. Jackson). Tento druh zábavy nepatří mezi mé oblíbené druhy zábavy.

Viděno na festivalu Finále 2013. Dokument je veden snahou upozornit na životní nespravedlnosti. Je o nelehké poválečné době, o době příkoří, osobní nenávisti, pomstychtivosti a národnostní zášti a pokrytectví. Divoký odsud zdánlivého nepřítele se stal traumatickou životní zkušeností pro mnoho osob. Příkoří, smrt, beznaděj. Historie, válečná hrůza, ale i osobní hysterická krutost jednotlivců, jako nelichotivý obrázek české historie. Snímek je mementem i zdviženým prstem, který varuje a apeluje na zachování lidskosti. No, zřejmě marně.

Viděno na festivalu Finále 2013. Musím říci, že nesleduji novinky a nezajímám se předem o tvůrcích filmů. Většinou jen tak nějak vlezu do sálu a pozoruji. Nutno podotknout, že mě přepadla mírná nervozita a panika, když jsem v předfilmové delegaci viděl Hřebejka. Zůstal jsem, nechtěl jsem se v danou chvíli a čas připojit k popíjejícím filozofům a jejich výkladům o axiomech. A dostal jsem to, co od filmových děl očekávám. Zážitek a prožitek. V míře vrchovaté a formě velmi blízké mému srdci. Samozřejmě se může spekulovat o tom, kdo tomuto sympatickému projektu pomohl ve svém vynikajícím provedení. Jestli dílu vtiskl výraznější tvář scénář mého oblíbeného německého režiséra Rainera Wernera Fassbindera, či divadelní adaptace Dušana Davida Pařízka, nebo herci divadla Komedie, kteří tyto role měli prožité už tolikrát. Ale nic z toho nemění na faktu, že jde o velmi výrazný umělecký počin. Kulisa paláce Lucerna byla zvolena velmi vhodně a dokonale zapadá do atmosféry filmu. Monology a dialogy vynikají svou inteligentní přesností. Slova létají, nebo jen tak proplouvají. Trefují se, i míjejí svůj cíl. Buší, zurčí, navazují na sebe se samozřejmou lehkostí, bzučí, štěkají, bodají, stékají, jsou ozvěnou nevyřčených vět i skutečností lidského společenství. Jejich síla odhaluje lidská nitra, psychiku jednotlivců, zakořeněný strach, tápání, bezvýchodnost, prodejnost, úplatnost, životní i společenskou vykořeněnost. Marná je snaha o hledání štěstí, vlastní identity, normálnosti. Při neznalosti cesty, či směru se do bahna marnosti, zkaženosti a dekadence zapadá hlouběji a hlouběji. Herci excelují: nešťastná prostitutka Romi (Gabriela Míčová), bohatý Žid (Martin Finger), pasák Franz (Stanislav Majer), transvestita Müler (Martin Pechát), paní Mülerová upoutaná na invalidní vozík (Dana Poláková). A Židův poskok Oskar (Jiří Černý), pro mě nejlepší herecký výkon ve filmu. Slova, marné hledání, dekadence, strach. Strach z okolí, ze skutečností, z představ, ze sebe samotného. A můj osobní chtíč po prožitku byl ukojen. Alespoň na malou chvilku. Alespoň na okamžik.

Viděno na festivalu Finále 2013. Je to zcela něco jiného, než na co jsou diváci zvyklí. Díky své formě a svému obsahu ho jedni opěvují, druzí ho zatracují a nechápavě kroutí hlavou. Já jsem s otevřenou pusou koukal a přemýšlel, na co se to vlastně dívám. Musím vzdát hold tvůrcům, kteří jsou sami sebou a zároveň někým jiným. Kteří ukazují pravdu a zároveň fabulují všechno a všechny. Oceňuji tu snahu o zpřeházení zaběhnutého formátu, o obracení všeho vzhůru nohama, o zapojování všeho a všech. Je to film, který přináší novou naději. Rozvrací a bourá. Zároveň baví. Je vynikající, že se nebojí střílet ani do vlastních řad. Osobně jsem nadmíru rád, že se občas najde někdo, kdo nemá strach.