tomtomtoma

Amen. je úzkostí svědomí. Costa-Gavras nasměroval hlavní úder dalšího filmového partyzánského výpadu na ctihodnou auru papežské autority a katolickou církev, vedlejší úder míří i na rozporuplný postoj Spokojených států amerických. Téměř sedmdesátiletý Costa-Gavras neztratil nic ze svého partyzánského zápalu a vznešených ideálů, byť forma filmového útoku nedosahuje již tak vysokého stupně vnitřního zneklidnění a rozervanosti šedesátých a sedmdesátých let. Film si pozornost zaslouží za osobní postoj, dynamický pohyb obrazu, obřadní povýšenost barev a bičování lidského svědomí. Bohužel je tu niterná rozpolcenost nahrazena spíše patetickými gesty, mnohem lepší službu partyzánské dychtivosti vykonává cynismus ideologií a očišťování vlastního svědomí vytěsňováním faktických informací z pamětí lidstva. Hlavní zbraní partyzánského zpracování hry Rolfa Hochhutha je Kurt Gerstein (příjemný Ulrich Tukur), poručík SS a vedoucí technických dezinfekčních služeb Hygienického ústavu Waffen-SS. Nacistické vlastenectví a křesťanské ideály lidskosti se v syrové realitě dostávají do rozporu, ale apelace na obnovu ušlechtilých hodnot nikdo nechce slyšet, strach o vlastní bezpečnost dostává přednost. Hrdinným mučedníkem filmu je Riccardo Fontana (sympatický Mathieu Kassovitz), mladý jezuitský kněz v diplomatických službách Vatikánu pro Berlín. Křesťanské ideály nejsou zkaženy osobním pohodlím a politickou ustrašeností, vykoupením se stává role flagelanta. Výraznou partyzánskou zbraní je doktor (zajímavý Ulrich Mühe), speciální lékař ve službách SS. Jeho pružně přizpůsobivý cynismus si kráčí svou zvolenou cestou. K výraznějším postavám partyzánského filmu patří také vatikánský kardinál a na způsoby velmi důsledný papežův ministr (zajímavý Michel Duchaussoy), milující Riccardův otec, dědičný a spolehlivý papežův politický služebník ve vatikánském paláci, hrabě Fontana (sympatický Ion Caramitru) a Pius XII (důstojný Marcel Iureș), pragmaticky slabošský papež, pranýřující komunismus a přehlížející děsivé hrůzy destruktivní nacistické agrese, spoutanou germánskou disciplínou. Z dalších rolí: nacionalisticky uvědomělý Kurtův otec a zasloužilý bývalý soudce (Friedrich von Thun), starostlivá a milující Kurtova manželka (Antje Schmidt), dozorující lékař v programu Eutanazie Ernst-Robert Grawitz (Hanns Zischler), náročný a výkonný velitel osvětimského koncentračního tábora Rudolf Höss (Sebastian Koch), velmi zdrženlivý americký diplomat ve Vatikánu Tittman (Angus MacInnes), životy židů přehlížející a eutanazii nepotřebných odsuzující německý biskup von Galen (Bernd Fischerauer), řádně opatrný americký velvyslanec pro Vatikán Taylor (Richard Durden), spolehlivá židovská služka rodiny Gersteinů, paní Hinze (Monica Bleibtreu), Kurtův zpovědník, pastor Dibelius (Günther Maria Halmer), či Kurtova oblíbená neteř Berthe Gerstein (Dorina Chiriac). Film Amen. křičí do světa své partyzánské odhodlání a bez soucitu proniká svými útoky do paměti svědomí lidstva. Míra naléhavosti a niterné znepokojení nedosahují stejných kvalit dřívějších partyzánštin Costy-Gavrase, přesto mají kriticky morální ataky cit pro spravedlnost. Holokaust na vlastní oči může způsobit chronickou gastritidu. Zajímavě plamenné čtení obžaloby moci a politického pokrytectví stařičkého řeckého partyzánského bojovníka.

Město šílenců je partyzánskou dychtivostí, zkrocenou hollywoodskými pravidly hry. Řecký partyzán Costa-Gavras v dalším svém spravedlivém rozohnění vzal útokem hyenismus televizního zpravodajství, prodírá se trnitou houštinou z motivací a nastavených podmínek fungování celého systému. Úspěch je přeci vždy veleben až na prvním místě, zákony trhu si žádají představení života a dramatizace zpráv je spolehlivou zárukou dokonané podbízivosti. Reality show je masovou zábavou spotřební doby, účast je povinná a neuznává odmítnutí. Scénář Toma Matthewse volně vychází z inspirace rokem 1993 a hysterického mediálního obléhání zabarikádované centrály fanatické náboženské sekty Davidiánů v texaském městě Elk, kde nakonec při policejním zásahu zemřelo 82 lidí. Costa-Gavras zůstal partyzánem pouze svým instinktem, forma je již ochočena hollywoodskou sterilizační známkou patetického hrdinství a úctyhodného společenského uvědomění, byť má své sklony ke zlehčování a jízlivosti. Hrdinou sterilní partyzánštiny je zde Max Brackett (sympatický Dustin Hoffman), televizní novinář nezajímavého wisconsinského hlavního města Madison. Cílem je výrazné zviditelnění vlastní osobnosti a návrat k vrcholné hře televizního zpravodajství, ale americký hrdina musí být jednoznačně nadán i pro lidumilství a pro napravování chyb systému. Smutným hrdinou je Sam Baily (zajímavý John Travolta), propuštěný hlídač skromného muzea dinosaurů. Slabomyslná povaha prostoduchého muže je vyvedena z běžné míry zjevnou nespravedlností, jen se jeho zoufalý pokus o získání pozornosti vymkne naprosto z jakékoli kontroly. Důležitou postavou je Kevin Hollander (velmi zajímavý Alan Alda), hvězdný moderátor celostátního televizního zpravodajství. A slavná chvilka spřízněné regionální televize se musí využít ve vlastní triumf za každou zaplacenou cenu. K výraznějším postavám zde patří také Laurie Callahan (příjemná Mia Kirshner), nová a mladá Maxova asistentka. Vývoj událostí slibuje zajímavější možnosti a osobnímu úspěchu se nelze postavit ani při morálním pohoršení. Z dalších rolí: smířlivě opatrný vedoucí místního televizního zpravodajství Lou Potts (Robert Prosky), stroze odměřená kurátorka muzea Banks (Blythe Danner), hlavní náčelník policejního obléhání Alvin Lemke (Ted Levine), místní televizní moderátor zpráv Malt Dohlen (William Atherton), klid zachovávající učitelka školního výletu Rose (Tammy Lauren), událostí zaskočená Samova manželka Jenny Baily (Lucinda Jenney), Samův postřelený kolega z ostrahy muzea Cliff Williams (Bill Nunn), jeho médii stíhaná a pohlcená žena Diane Williams (Akosua Busia), akci velící agent FBI Dobbins (Raymond J. Barry), nešťastná Samova stará maminka (Sylvia Short), z nespolupráce dvou moderátorů rozmrzelý televizní ředitel (Kevin Cooney), či hlavní celebrity amerických publicistických pořadů Jay Leno a Larry King. Film Město šílenců je dynamickým thrillerem se vzorným příkladem amerického hrdiny, až mě zaráží tak nízké hodnocení. Na můj vkus se řecký partyzán příliš sklonil před filmovými pravidly hollywoodské výroby. Svižné, odlehčené, patetické a unifikovaně uniformní, inu Amerika je Amerika.

Lumière & spol. jsou vzletnou poctou ke stoletému výročí vynálezu kamery a prvního veřejného promítání. Bratři Auguste a Louis Lumièrovi zaujímají výchozí a konečnou pozici, jejich kinematograf zase úplný střed soustředěného zájmu. Oslava jubilea často svádí k budování pomníků, naštěstí většina přispěvatelů odpověděla poezií, či bezstarostnou radostí života a nezatíženi vesele švitoří. Poezie filmu sluší, Dán Gabriel Axel nabídl lehké múzické osvěžení kodaňského parku, Raymond Depardon jemnou estetiku kontrastů, Wim Wenders chrámové oratorium sluneční písně Berlína a Nadine Trintignant přišla s hymnem letní Tuilerijské zahrady. Régis Wargnier v rozjaření vzdává hold filmu, romantický básník Claude Lelouch vzývá lásku v opojně nekonečném odrazu kamer, Peršan Abbas Kiarostami si pohrál s pomíjivostí doby konzumu a Švéd Lasse Hallström něžní. Řecký partyzán Costa-Gavras si pohrává s prostorem, Helma Sanders-Brahms složila orchestrální báseň pro vrchního osvětlovače, Francis Girod stylově vzpomíná na šedesátá léta a Cédric Klapisch zachytává vznešené otisky lásky. Alain Corneau tančí v barevném indickém reji, James Ivory spolu s Ismailem Merchantem jsou v opojení provozním koloběhem Paříže a skutečné noty lyriky dodává Andrej Končalovskij v estetickém objevování života. Peter Greenaway si kouzlí s formou, pozicí i tvarem, Španěl Bigas Luna skládá přirozeně poetickou poklonu přírodě života a Řek Theodoros Angelopoulos přivedl velkým řeckým duchem povzbuzeného Odyssea k objevnému setkání. Radost ze života je nakažlivá, Claude Miller nevinně škádlí letní den a malé děvčátko, Jacques Rivette je plný groteskového veselí, Zhang Yimou skotačí s rozdíly doby na čínském symbolu a Vicente Aranda uvízl uprostřed živelného temperamentu a jásotu Barcelony. Rumun Lucian Pintilie složil k poctě filmu rozruch, Idrissa Ouedraogo bezelstně juchá kanadským žertíkem, Egypťan Júsuf Šahín se s ironickou rozverností prodírá zákazem faraona a Jerry Schatzberg rozjímá nad odpadky věčností newyorských. Spike Lee ponouká nevinnost, Arthur Penn v Johannesburgu se sarkasmem uvádí novou dobu a Michael Haneke přispěl koláží jednoho vídeňského dne. Patrice Leconte přináší srovnání příjezdu vlaku na nádraží v La Ciotat, Alžířan Merzak Allouache přispěchal k rozvernému objevování kamery, John Boorman objevení situuje již do procesu výroby a Gaston Kaboré složil svou poklonu filmu na africké zvyklosti. David Lynch maniakálně popírá realitu, Fernando Trueba zvolil politické prohlášení a Liv Ullmann se bezradně klaní bohu kamery, jménem Sven Nykvist, Jaco van Dormael se vyznal z nakažení politickou korektností, Hugh Hudson z patetického budování míru a Jošišige Jošida skládá tryznu národního traumatu celosvětového rozměru. Film Lumière & spol. jsou lehkým letním osvěžením, převažuje poezie a raduje se nad krásou života i samotným filmovým tvořením. Příjemně bezstarostné zpestření.

Hrací skříňka se zaťatou pěstí obrací pozornost k válečným hrůzám druhé světové války. Řecký partyzán Costa-Gavras se již přizpůsobil podmínkám amerického filmového trhu a svůj výstražný útok tentokrát vedl na globálního nepřítele, inspirací byl John Demjanjuk, jeho případ se táhl již od sedmdesátých let, v době uvedení filmu zrovna čekal na rozsudek smrti, aby se celá záležitost nakonec uzavřela až za dalších dvacet let v novém procesu a přirozenou cestou smrti. Osobní zkušenost scénáristy Joea Eszterhase přišla až po filmu. Samozřejmě, odsouzení sadistických krutostí a absolutní neúcty k lidskému životu je společensky záslužný čin a sklidí pokaždé hlasitý aplaus. Spořádaně uhlazený partyzánský šturm se rozhodl pro využití ctihodného prostředí soudního dvora, plamenně káže a spoléhá na osobní spoluúčast a přímé zasažení vnitřního světa. Hlavním prostředkem k niterné rozervanosti je Ann Talbot (zajímavá Jessica Lange), úspěšná americká právnička. Pandořina skříňka se samovolně otevře v náhlém poryvu přicházející bouře, pochybnost zaplaví duši, srdce se odhodlaně vzpírá a věří, pravda nemá slitování. Hlavní mužskou postavou je Mike Laszlo (velmi zajímavý Armin Mueller-Stahl), Annin otec a poválečný imigrant a maďarský antikomunista Temná vzpomínka vyvolává zapomenuté démony dávných válečných hrůz a sebereflexe nepřipouští vlastní pochybení. Významnou postavou je Jack Burke (sympatický Frederic Forrest), státní žalobce, neúnavný ve spravedlivém boji proti závažným hříchům zla. Apokalyptická odezva fašistického násilí je účinnou zbraní k získání potřebné náklonnosti. K výrazným postavám patří také Irwin Silver (příjemný James Block Zagel, v reálu skutečný soudce), poctivý a zákona dbalý soudce kontroverze vyvolávajícího případu. A k výraznějším zde patří též Mikey Talbot (Lukas Haas), malý Annin synek, milující nade vše svého maďarského dědečka. Z dalších rolí: bývalý Annin tchán, druhý Mikeyho dědeček a protřelý právník s pomocí Harry Talbot (Donald Moffat), Annina spolehlivě výkonná asistentka k případu Georgine Wheeler (Cheryl Lynn Bruce), Annin prostomyslně bodrý bratr Karchy Laszlo (Michael Rooker), naivně nevědoucí sestra dávného Mikeova kamaráda Magda Zoldan (Mari Törőcsik), maďarský svědek židovského původu Istvan Boday (Sol Frieder), v hysterii z připomínky minulosti znechuceně plivající svědkyně obžaloby Melinda Kalman (Elżbieta Czyżewska), první maďarská svědkyně obžaloby Judit Hollo (Magda Szekely Marburg), zpochybněním své důvěryhodnosti rozčilený maďarský svědek Geza Vamos (Michael Shillo), přeběhlý ruský špion Vladimir Kostav (George Pusep), či bývalý Annin manžel Dean Talbot (Ned Schmidtke). Hrací skříňka zvolila chvályhodné poslání míru a připomíná nejhlubší bolest lidskosti, film se bohužel nevymyká z běžné americké filmové produkce a silné téma dostalo pouze unifikované zpracování bez skutečného prožitku. Působivé, nablýskané a sterilní.

Film Hořící kříže aneb Zrazený vychází z událostí roku 1984, kdy texaský rodák Robert Jay Mathews a jeho bojechtivá a vlastenecky rasistická skupina Řád páchala své násilné činy ve jménu pravé představy o spravedlivém řádu života. Řecký partyzán Costa-Gavras ustoupil komerčním potřebám amerického trhu a svůj filmový útok nasměroval proti nadřazenosti bílých Američanů s antisemitskou paranoií. Osobní frustrace z vlastních neúspěchů se hromadí ve skrytý hněv a upuštění nepotřebné páry potřebuje znát cíl svého směru a tradiční vlastenectví amerického jihu zůstává věrno svému dlouholetému závazku a předsevzetí. Téma je silné, obraz má dynamickou dychtivost a děsí se krutých výbuchů nenávisti, ohniskem má být rozpolcenost vnitřního světa mezi láskou k muži a služební zodpovědnosti ke své zemi, ale postrádá skutečný prožitek i dopad. Hlavní postavou spravedlivého rozhořčení nad sadistickou nenávistí života je Catherine Weaver alias Katie Philips (sympatická Debra Winger), tajná agentka FBI a řidička kombajnu. Vražda rozhlasového moderátora stojí na počátku, na konci je terorismus s hořkou pachutí hrdého amerického vlastenectví. Služba vlasti a odpor ke svévolnému násilí vítězí nad nenávistí. Výstražná postava partyzánského odboje má jméno Gary Simmons (zajímavý Tom Berenger), rasista, homofob a antisemita s nahromaděnou žlučí všeobecné zloby a vlastního selhání. Přirozeně spravedlivému řádu života se musí jít naproti v tradicionalistickém odhodlání při bránění svých základních práv bělošské nadřazenosti. A odvaha je ctností muže. Významnou postavou je Michael Carnes (příjemný John Heard), agent FBI, velicí celé akci proti nebezpečí extrémistické pravicové skupiny pravých amerických vlastenců. Intimní rovina je plytká. Důležitou postavou je Wes (Ted Levine), Garyho kamarád, spolehlivý stoupenec vlasteneckého zapálení s aktivní spoluúčastí a obezřetnou nedůvěřivostí k nově příchozí ženě. K výraznějším postavám patří také Rachel Simmons (příjemná Maria Valdez) a Joey Simmons (Brian Bosak), chytrá, zvídavá a zdravá Garyho dítka s příkladnou rasistickou výchovou i životním uspořádáním. Z dalších rolí: rasistické realitě již navyklý umírněnější občan extrémistické vesnice Shorty (John Mahoney), tichá Garyho matka Gladys Simmons (Betsy Blair), mocný muž v pozadí pravicového extrémismu Bobby Flynn (Jeffrey DeMunn), agent FBI z Washingtonu Al Sanders (Albert Hall), zneužitý prezidentský volební kandidát extrémní pravice Jack Carpenter (David Clennon), stále provokativní rozhlasový moderátor židovského původu Sam Kraus (Richard Libertini), či vesnický a rasistické rozpoložení podporující reverend Russell Johnson (Clifford A. Pellow). Film Zrazený je sice stále útokem rozohněného partyzána na rasistické a xenofobní základy vlasteneckého zápalu Spokojených států amerických, předchozích uměleckých a emočních kvalit již ale nedosahuje.

Nezvěstný je partyzánským atakem v konvenčnější filmové formě. Costa-Gavras si nemohl nechat ujít příležitost ke kritice Spokojených států amerických v jejich aktivně angažované podpoře diktátorských režimů. Chilský masakr v roce 1973, a nejen tehdejšího jihoamerického podzimu, byl monstrózně výživný, apokalyptické obrazy zkázy tu odhalují bezvýznamnost lidského života. Costa-Gavras objevil účinnější způsob zneklidnění, kdy jednotliví obyvatelé Spokojených států amerických nemají stejnou hodnotu, mnohem výše jsou samozřejmě národně politické zájmy. Boj o světovládu není rozdělen na dobro a na zlo, vždy jde jen o základní úhel ideologického pohledu a agresivní formy mocichtivosti se náznaku kritiky poté budou pokaždé bránit výkřikem hysterického vydírání a zastrašováním hrozbou rudého pekla. Nezvěstný je niterným dramatem, jde o ztráty a bolesti vnitřních světů, jde také o strachy, úzkost a rozvoj rozporuplného vztahu ctihodně váženého občana a jeho liberálnější snachy. Lidskost je v dlouhé a bíle omítnuté chodbě zákeřně probodnuta nožem do zad i krku a pokálena tolik omílaným termínem demokracie na americký způsob. Hlavním prostředkem partyzánského útoku je Edmund Horman (dobrý Jack Lemmon), newyorský obchodník z Wall Streetu, pátrající ze všech sil a za použití všech možných politických kontaktů po svém zmizelém a nevděčném dítku. Loajalita k americké světovládě dostává v drsném konfliktu se skutečností povážlivé trhliny, rozčarování je navíc prohloubeno niterným traumatem. Hlavní ženskou postavou partyzánského výpadu je Beth Horman (zajímavá Sissy Spacek), Edova něžná snacha, usilovně hledající svého milovaného manžela. Vnitřní svět je napaden pochybující nedůvěrou tchána, ale chilská realita doby splňuje svým charakterem vystřízlivění šokovou terapii. Důležitou postavou je Charlie Horman (příjemný John Shea), Edův synek a Bethin manžel. Život se zdá být nádherný, ale osud má své vlastní cynické plány. Výraznější postavou je Terry Simon (příjemná Melanie Mayron), dobrá kamarádka Beth a Charlieho na dovolené v Chile. K výraznějším postavám zde patří také kapitán amerických mariňáků a mocný muž, který stojí v pozadí násilí Ray Tower (Charles Cioffi) a také americký konzul David Putnam (David Clennon), pomáhající svým způsobem, reflektující americké zájmy, dvojici při hledání. Z dalších rolí: na nevhodné narážky zahraniční politiky domoviny háklivý americký velvyslanec v Chile (Richard Venture), utajené speciální operaci velící americký plukovník Sean Patrick (Jerry Hardin), upovídaný mariňák a vlastenec americké cesty Andrew Babcock (Richard Bradford), Charlieho kamarádi a blízcí spolupracovníci Frank Teruggi (Joe Regalbuto) a David Holloway (Keith Szarabajka), užitečný muž z vyslanectví pro hledání David McGeary (John Doolittle), zkušená americká novinářka Kate Newman (Janice Rule), či z destrukce vojenské junty dezertující policejní důstojník Paris (Martin LaSalle). Film Nezvěstný je v první řadě nesmlouvavou řežbou řeckého partyzána, ctihodná masky světového hegemona se drolí v sutinu, ve druhé rovině je také niterným dramatem. Svoboda je v souvislostech nicotným slovním termínem a američtí občané se mohou cítit ohroženi. Nechť žije lidskost a demokracie na americký způsob!

Film Světlo ženy je nejniternějším dramatem lidské existence. Costa-Gavras sice neměl s podobnou tématikou předchozí zkušenosti, přesto stvořil podle knižní předlohy Romaina Garyho pozoruhodné filmové dílo. Kniha i film dokáží s jemnou citlivostí skloubit drama s humorem a na scénáři se podílel, mimo jiné, i Milan Kundera. Světlo ženy nechává nahlédnout do složitých struktur vnitřních světů, přičemž okolní prostředí má velmi omezené možnosti do nich vstoupit a narušit jejich prožitky bolesti a úzkostné stavy strachů a zoufalství. Nesnadný proces smíření se se ztrátou nejbližších nemá svůj pevně vymezený čas a vehementně brání svůj čistě unikátní smutek. Osamělost se utkává se strachem, žene se vpřed a zbaběle utíká ve strachu ze správné cesty a opětovné bolesti, do všeho se promítají i pocity viny, ublížení a marnosti. Bojový tanec Thanata s Érotem je plný zvratů a odboček, vedoucí ke světlu i do tmy, Éros je nadějí, potřebou a podstatou, Thanatos je úzkostí, přirozeností a vírou. Život a smrt, láska a osamělost, naplnění a prázdnota, niterné hodnoty ztratily orientaci svého směru a zmateně hledají nějakou další cestu k plnohodnotnému pokračování života. Hlavním prostředkem v posmutnělé poutí vnitřním světem je Michel Follin (pozoruhodný Yves Montand), muž s velmi čerstvou intimní bolestí. Panický strach z náhlé osamělosti a závažné nabourání niterného pocitu intimního štěstí dychtivě uhání v dobré víře pokračování naplnění, uchycení života se neohlíží kolem sebe, žádá lásku, či její iluzi a stav zoufalství zraňuje především svého nositele. Druhým a nezvratně poškozeným vnitřním světem je Lydia Towarski (dobrá Romy Schneider), žena ve strachu z otevření se životu po hluboké mateřské ztrátě. Dvě narušená nitra ucítí svou šanci k obřadu zmrtvýchvstání a připojují se k bláznivému tanci Thanata s Érotem. Bolest je posilují, pokud ji dokážeme přijmout a přitom se nevzdat života. Smrt je blízko, vysvobozením je život, ten ale ztratil plnou důvěru. Důležitou postavou je Galba (velmi zajímavý Romolo Valli), cvičitel psů se zábavným tanečním varietním vystoupením pudlů a šimpanze. Osamělost a blízká vůně strachu je niterným strachem, ze kterého se utíká k prožitkové konzumací života. Výraznou postavou je také Sonia Towarska (zajímavá Lila Kedrova), Lydiina tchyně s vlastní niternou bolestí. Mateřství bylo zasaženo a život se stal kabaretním pódiem, radost je osobní ochranou úzkosti. Z dalších rolí: Michelův kamarád Georges (Heinz Bennent), veselý barman kabaretního podniku Clapsy's (Roberto Benigni), Galbův nadšený asistent Sven Svensson (Dieter Schidor), Galbova oblíbená intimní společnice (Catherine Allégret), Lydiin nehodou navždy poznamenaný manžel Alain Towarski (François Perrot), úmrtí vyšetřující policejní komisař Curbec (Daniel Mesguich), z osobní ztráty zmatenější host ruského narozeninového večírku Sacha (Gabriel Jabbour), na stejném ruském večírku ztracený divadelní ředitel (Gabriel Dussurget), soucitný lékař Michelovy ženy (Michel Robin), Michelův smrtí velmi rozčilený švagr (Jean-François Gobbi), či Lydiina služebná (Miranda Campa). Světlo ženy je nejniternější bolestí člověka. Nálada zmatků a obav vnitřních světů vyjadřuje osobní zkušenosti a vlastní úzkost. S ní má i neurvale doprošovaná láska své opodstatnění, byť obyčejně nelze vztah navázat bez poznání. Život pláče a vzteká se, osamělost je zhoubou, láska je smysluplnou potřebou a cynismus není lékem. Pozoruhodná forma vyrovnávání se života se smrtí!

Film Stav obležení dokáže po československé komunistické zkušenosti a v současné době pozitivní americké propagandy způsobit ve středoevropském prostoru rozhořčené reakce. Skutečností je, že Costa-Gavras byl vychován v pravověrném přesvědčení řeckých partyzánů a za podporu vznešené nevinnosti a čistoty prvotní myšlenky lidskosti provádí své filmové partyzánské výpady podle potřeby na obě strany, doprava i doleva. Stav obležení a úder jeho obžaloby míří na Spokojené státy americké a jejich aktivní podporu latinskoamerických despotických diktatur. Nesmlouvavost úderu si všímá především drastických prostředků ke stabilizaci upevnění moci. Boj o světovou nadvládu používá skrze opačné a protichůdné politické ideologie totožné prostředky násilí a zastrašování, a ve jménu víry je možné překrucovat slovní termíny ve prospěch zdaru politického předurčení. Film Stav obležení reaguje na konkrétní události uruguayské diktátorské minulosti, byť je obžaloba ve svém rozpětí mnohem širší, na svou stranu velmi znepokojeného smyslu pro spravedlnost se používá dynamický pohyb kamery, dychtivé oko pohledu se ze všech sil drží blízko samotného centra průběhu dění, úkony mají choreografický řád a úsečnost meziher pohybu zneklidňuje vlastní stavy vnitřních světů. Odpor k despotické diktatuře zahnal sám sebe do kouta morálního dilematu a začarovaný kruh nelze zničehonic přerušit. Hlavním nástrojem obžaloby baladicky partyzánské písně je Philip Michael Santore (pozoruhodný Yves Montand), v realitě agent FBI a vrchní instruktor techniky mučících praktik pro vládní policejní složky Dan Mitrione. Obžaloba znechucené lidskosti nemá tak často výhodnější argumenty ve své ruce k podpoře svého tvrzení. K výrazným postavám patří Lopez (zajímavý Renato Salvatori), kapitán uruguayské policie a velmi nadaný žák Santorových donucovacích metod vyšetřování. Významnou postavou je Carlos Ducas (příjemný O.E. Hasse s hlasem Juliena Guiomara), zvídavý uruguayský novinář, sympatizující s odporem proti despotickému vydržování moci. K výraznějším postavám patří také vedoucí člen Tupamaros a hlavní zpovědník výslechu unesených osob Hugo (sympatický Jacques Weber) a další přední člen Tupamaros, ukončující samotný únos Santoreho, Este (příjemný Jean-Luc Bideau). Z dalších rolí: stavem reality rozhořčený poslanec Fabbri (André Falcon), neústupný ministr vnitra (Maurice Teynac), stavem věci znepokojená senátorka (Yvette Etiévant), truchlící vdova Santore (Evangeline Peterson), zásadově tvrdošíjný místní prezident Jorge Pacheco Areco (Nemesio Antúnez), příkladný asistent policejního komisaře Fontant (Mario Montilles), pan ředitel AID v Uruguayi (Douglas Harris), s odporem úzce spolupracující děkan právnické fakulty (Maurice Jacquemont), s odporem spolupracující Dr. Francia (Aldo Francia), brutální tváře násilí moci Manuel (Alejandro Cohen) a Bardes (Gérard Manneveau), či unesený brazilský konzul Campos (Rafael Benavente). Film Stav obležení je útočnou partyzánskou písní, truchlivě posmutnělou z prostředků a následků mocichtivého boje velmocí, a odhodlanou ve způsobu podávané obžaloby. Vnitřně znepokojující atmosféra vychází z centra dění, úzkost lidskosti zoufale lapá po dechu a staví se k rozhodujícímu projevu neporobeného vzdoru. Poetická to píseň řeckého partyzána!

Doznání je nelítostnou obžalobou totalitních praktik posilování moci ve formě bezprostředního zprostředkování niterných pocitů při postupném ztrácení vlastní víry vnitřní krajiny marnosti lidského bytí. Řek Costa-Gavras ve spravedlivém zápalu partyzánského rozohnění zvrátil hlavu k nebi a začal zpívat baladu nekonečných lidských útrap všehoschopných půtek o moc. Vždyť sovětský komunismus povstal z vřavy násilí a pachuti smrti, ve chvílích celosvětových psychologických hrátek ideologicky odlišných mocí a v pasti paranoického strachu ze zrady používá hrubé násilí k upevnění své mocenské pozice, vyvolaný strach patří k těm nejúčinnějším služebníkům stability totalitní moci. Skálopevná víra se s cynickou krutostí obrací proti věřícím a v demagogickém výsměchu předkládá své překroucené verze ideologie, vnitřní svět je podroben masívnímu nátlaku a realita pozbývá své obvyklé rozměry. Costa-Gavras nezapomíná zmínit opětovný návrat útlaku zastrašování, ale jeho výchozím bodem pohledu je jednotlivec, vlečený neúprosným předivem osudu a dějinné souvislosti jsou tu předávány přímo z hlavního proudu niterných pocitů a pudů, bolesti a beznaděje a jedinec ztrácí možnost kontroly nad vůlí vlastních myšlenek. Hlavním nástrojem baladicky prolévaných hořkých slz zpěvu je Artur London alias Gérard (velmi zajímavý Yves Montand), náměstek ministra zahraničních věcí. Diktátorova paranoia se nezajímá o množství prolité krve, na prvním místě je upevnění autority a stálé postavení moci. Prostředky jsou neomezené, možnosti neodvratné, jedinec ztrácí svůj význam a stává se pouze figurkou strategické hry, jedinec je nepodstatný, symbol má vyšší hodnotu. Hlavní ženskou postavou je Lise London (zajímavá Simone Signoret), Arturova politicky angažovaná manželka. Nevědomost zanechává pochybnosti, pravda není k nalezení a nikdo ji nezná. Hořké probuzení z vlastní minulosti. K výrazným postavám patří také vyšetřovatelé Kohoutek (pozoruhodný Gabriele Ferzetti) a násilničtější Smola (zajímavý Michel Vitold), osobní a efektně výkonní státní zpovědníci Gérardových hříchů. Z dalších rolí: Gérardovu ženu vřele přijímající vlídný ředitel továrny (Jean Bouise), rázně a nesmlouvavě vyšetřující estébák (László Szabó), Gérardův stranicky uvědomělý obhájce při procesu (Michel Beaune), procesem vláčený ministr zahraničních věcí Vladimír Clementis (André Cellier), souzený zástupce generálního tajemníka Josef Frank (Marcel Cuvelier), uvědomělý generální prokurátor JUDr. Josef Urválek (Michel Robin), souzený generální tajemník strany Rudolf Slánský (Thierry Bosc), souzený náměstek ministra bezpečnosti Karel Šváb (Umberto Raho), šéf brněnské buňky strany Otto Šling (Jacques Rispal), či souzený vedoucí mezinárodního oddělení ústředního výboru strany Bedřich Geminder (Claude Vernier). Film Doznání je temným stínem československých poválečných dějin a účinnou zbraní mravokárných antikomunistických bijců. Doznání je působivě účinným odsouzením represivních prostředků k politickému posilování moci i v samotném boji o moc. Costa-Gavras se v partyzánském odhodlání pouští do boje proti zdeformované podobě rudé ideologie niterně bezprostředním záchvěvem pocitů zpěvem marnosti v děsu lidského pachtění. Zneužití moci potřebuje sadistickou formu k uspokojování svých intimních choutek.

Z je politickým thrillerem v dynamickém pohybu a úsečném stavu napětí a úzkosti. Film Z je působivým projevem obžaloby politické zlovůle a diktatury, a je jedno, zda přichází zleva, nebo zprava. Před zbrklým odsudkem angažovaného levičáctví je dobré připomenout několik skutečností. Costa-Gavras je Řek, pochází z komunistického prostředí, pamatuje si zběsilé hony na rudé čarodějnice, a také jeho francouzské působiště je výsledkem represí. Film vychází z knižní předlohy Vasilise Vasilikose, nejúspěšnějšího řeckého spisovatele moderní doby a živou inspirací je atentát na opozičního poslance levice Grigórise Lambrákise v Soluni dne 27. května 1963. Lambrákis byl úspěšným sportovcem i lékařem, vyšetřování jeho smrti vyústilo až v pád vládního kabinetu pod Karamanlisovou taktovkou, dalším důsledkem vraždy a politického posilování rudé strany byl vojenský puč roku 1967 a Costa-Gavras filmem reaguje především na samotný puč. Zajímavostí je, že soluňský vyšetřující soudce politické vraždy Christos Sarcetakis byl s nástupem vojenské junty uvězněn, k soudnictví se mohl vrátit až s jejím pádem roku 1974 a mezi lety 1985 a 1990 zastával úřad řeckého prezidenta. Další zajímavostí je, že sám autor filmové hudby Z, Mikis Theodorakis, byl osobně zainteresován na straně Lambrákisových příznivců, s příchodem vojenské junty k moci byla zakázána jeho hudba a sám Mikis putoval za ostnatý drát koncentračního tábora. Extrémistické skupinky, využívající násilí ve prospěch svého zdárného plnění zadaných úkolů, se neskládají ze spořádaných občanů a přívrženců pravice, vychytrale se těží z neuspokojivé finanční úrovně, osobních frustrací a zapšklost se násilím ventiluje a uspokojuje nicotným pocitem niterného vítězství. Samotný film je udělaný velice chytře a znepokojení jde nezadržitelně v ruku v ruce s úsečným pohybem kamery Raoula Coutarda stále blíže, strhává si obvazy a odkrývá své krvácející rány. Hrdinou příběhu je vyšetřující soudce (velmi zajímavý Jean-Louis Trintignant), který se nechce zaleknout žádného politického zastrašování a rafinovaně prokazuje zodpovědný výkon povolání. Hlavním bodem obžaloby je doktor (příjemný Yves Montand), oblíbený levicový poslanec, uvyklý již v obvyklé zastrašovací rituály moci. Druhým hrdinou příběhu je novinář a fotograf (sympatický Jacques Perrin), neúnavně odkrývající temná zákoutí politické kauzy. Hlavní ženskou postavou je Hélène (příjemná Irene Papas), vdova oběti a velmi smutná žena v osamělosti a v palbě zvědavého útoku novinářů. Z dalších rolí: právník, blízký poslancův spolupracovník a zastrašovaný svědek incidentu Manuel (Charles Denner), druhý z nejbližších poslancových spolupracovníků Matt (Bernard Fresson), místní napadený opoziční poslanec Georges Pirou (Jean Bouise), hlavní hybatel zákulisních tahů, v realitě Konstantinos Mitsou, generál četnictva (Pierre Dux), velmi nervózně vyčkávající státní zástupce (François Périer), mocný vydavatel povolení k obživě, v realitě Efthimios Kamoutsis, plukovník četnictva (Julien Guiomar), první nástroj zločinu, v realitě Emmanouel Emmannouilidis, Vago (Marcel Bozzuffi), Vagův parťák incidentu, v realitě Spyro Gocamanis, Yago (Renato Salvatori), hrdý občansky zodpovědný svědek s bezpečnou volbou fotbalové politické víry Nick (Georges Géret), Nickova hystericky hrozící se sestra (Magali Noël), krajně opatrná Nickova matka (Andrée Tainsy), citlivá Pirouova manželka Shoula (Clotilde Joano), spolehlivý generálův osobní řidič (Sid Ahmed Agoumi), útočníky instinktivně stíhající zedník (Maurice Baquet), útočník na Piroua a prostý prodejce fíků Barone (Gérard Darrieu), či na vytoužený pas čekající ruský imigrant Dumas (Guy Mairesse). Film Z je působivou obžalobou zlovůle politické moci a srozumitelně se vyhraňuje proti nesvobodě diktátorského režimu. Dědictví řeckého partyzánství zůstalo kolovat v krvi Costy-Gavrase a ve formě filmové balady povstává a zpívá o svých otevřených ranách.