tomtomtoma

Kolombo, bývalé hlavní město a stále nejrušnější místo Cejlonu, přitáhlo pozornost také čtyřlístku českých cestovatelů. Závod století vyvolal zvědavost a koruny rozložitých stromů jsou vhodným místem k pozorování pro Evropany netradičních dostihů. Předehru obstarávají poníci, klusáci jsou nahrazeni hovězím skotem a vrcholem slávy je dostih slonů. Další slavností filmovou pohlednicí z Kolomba je Není zub jako zub. A netradiční státnické i náboženské uvítání čínského zubu, bratříčka z Kandy. Osvěžující zpestření evropských zvyklostí.

Esala perahero je nejvýznamnější buddhistickou slavností ostrova Cejlon. Kandy je skryto ve vnitrozemí, symbolem procesí je slon. Buddhův zub je středobodem světa víry, u něj se počíná i končí. Neutuchající rej pištců, bubeníků a tanečníků elektrizují prostor mezi rozsvícením vyšňořených tlustokožců. Další filmovou pohlednicí, která odhaluje sepětí buddhismu s tropickým rájem, je Nejdelší fronta Cejlonu. Anuradhapura, Kolombo i další místa jsou v neustálém obležení věřících při mimořádné návštěvě druhého Buddhova zubu. Cejlon a buddhismus.

Dva póly Tirukunámalé je další filmovou reportáží z prostředí cejlonských Tamilů. Tirukunámalé jako přístav, který se vzpamatovává ze smrti po britském obchodu. Tirukunámalé jako potenciálně oblíbené místo pro turisty, kdy se mezi hinduistickými chrámy na Šivově hoře prohání sebevědomé opičí tlupy. Vynikající kamera.

Cejlon byl, jako mnoho dalších nových nezávislých států, atraktivní oblastí pro expanzi socialismu. V určité formě zde povstal z pralesa. Oblast kolem města Kantale je hymnem sovětských traktoristů při znásilňování pralesa a jeho přeměně na třtinové plantáže. Sem tam osvobozená buddhistická socha a cukrovar československé výroby. Vrcholem filmové reportáže Vzkříšení sinhálské země je drama v obrazech.

Skoupá perla Tamilů je cejlonskou filmovou reportáží z druhé světové expedice Zikmunda s Hanzelkou. Poloostrov Jápané je apendixem ostrovního ráje a územím tamilských hinduistů. Těžší životní úděl místních zemědělců je zachycen v poetice obrazu. Tržiště jsou zasypány bohatou úrodou a opojnou chutí života. Nezapomíná se ani na žvýkání betelu. Ze stejné oblasti je také filmová pohlednice Palma nedotknutelných. Zorný úhel je soustředěn na Lontar vějířovitý, neboli palmýrovou palmu. Životadárná zdroj lidské existence, škála možností obsahuje snad vše podstatné. Naráží se na kastovní systém a hinduistickou předurčenost osudů. Jak ladně přirozené se zdá být šplhání do vysokých štíhlých korun pro palmové víno. Nádherné obrazy.

Michelangelův pohled je akademickou poetikou filmového obrazu. Stylové rozloučení velkého italského filmaře.

Za mraky... Michelangelo Antonioni s Wimem Wendersem zpracovali literární námět italského filmaře. Jde o Michelangelovo velmi zdařilé rozloučení s dlouhometrážním filmem. Je osobní, více filozofuje a snaží se odhalit umělcovu duši v nahotě i v neustálé touze po nových rozměrech vědomostí i bytí. Jde o pocity, jde o nezachytitelné impulsy, jde o těžce uchopitelná zákoutí života. Půvab lidské existence je zachycena v tazích filmové kamery, Éros je nejsilnějším pudem lidského konání ve smyslnosti i mučednického sebetrýznění a absurdita žití se skládá do neposedně lehkonohých veršů životní laskavosti, moudrosti a porozumění. Rozverně tančí a zpívá, bezelstně přemýšlí, podléhá i odolává, poznává, odzbrojuje bezprostředností. Pocit osamělosti posunul svůj symbolický význam, Antonioni rozsvítil své nitro a ozářil duhu života. Pozorovatelem a konferenciérem poetické filozofie života je filmový režisér (příjemný John Malkovich). Je prostředníkem mezi slavným Italem a diváky, uvádí myšlenky v život, slyší vyprávět veselý letní vítr o mileneckých objetích. Chvilka štěstí a zahnání osamělosti a strachu. Mužské smutné i veselé hrdiny se sklony k slabosti zastupuje ozvěna touhy i zdrženlivosti Silvano (Kim Rossi Stuart), nerozhodný a pohodlný Roberto (Peter Weller), překvapený a vyléčený Carlo (Jean Reno), vytrvale zamilovaný mladík Niccolò (Vincent Perez) a malíř a duch života (Marcello Mastroianni). Křehkou a zranitelnější polovinu života zastupuje bezelstně otevřená Carmen (Inés Sastre), chvilkové bezpečné a očistné útočiště naleznoucí mladá prodavačka (Sophie Marceau), impulsivně přímá Olga (Chiara Caselli), Robertova trpící manželka Patricia (Fanny Ardant), z vášní života vystrašená cudná budoucí jeptiška (Irène Jacob) a závan elegance života (Jeanne Moreau). Za mraky je poeticky filozofující film, se kterým se italský intelektuál stylově rozloučil z dlouhometrážní hranou tvorbou. Umělcova pocta a vyznání životu.

Noto, mandloně, Vulcano, Stromboli, karneval... příjemná obrazová poezie. Kamerová dynamika tančí s rytmem hudebních tónů v podmanivě souznícím představení. Záhyby barokní ozdobnosti, plantáže rozkvetlého jara do nedohledna, majestátní uhrančivost matky přírody a lidský mumraj k oslavě života. Sicílie a Liparské ostrovy jsou zachyceny v osvěžující pohlednici starého italského mistra.

Povolání: Reportér je poetickou ódou krize středního věku a Antonioniho rukopis si pohrává s pocitem. Vyhoření profesního i osobního života po fyzickém vyčerpání neodolalo impulsu myšlenky. Změna identity má být životadárným elixírem, ale fascinace samotnou podstatou přeměny se zvědavě noří pod povrch a hledá identitu. Nechává se strhnout tajuplným proudem pocitu osudovosti, nejhlasitější bolestí je osamělost. Minulosti se utíká z přesvědčení, přítomnost je ve znamení tápání a povlávání, budoucnost se nesrozumitelně ztrácí v neschopnosti rozhodnutí a bezradnosti duše. Některé následky činů již nelze zvrátit, změna nepřináší očistné znovuzrození a cynicky se vysmívá vzrůstajícímu pocitu strachu marnosti. Hlavní postavou krize středního věku je David Locke (zajímavý Jack Nicholson), uznávaný anglický televizní novinář. Pozorovaná neměnná bezútěšnost politicko-společenského stavu, rutinní setrvačnost prázdného svazku, fyzická náročnost předpokládaných ambicí. Celková a absolutní vnitřní vyhořelost je silným impulsem, náhoda se šibalsky usmívá a lákavě mrká v náznacích, naděje halucinuje v představách neznámého pocitu svobody a nezařaditelnosti a Gaudí s pouští se stávají symbolem. Osamělost je nejsilnějším pocitem, pevný bod nikde v dohledu. Obroda umřela na nerozhodnost a strach, svoboda spolkla samu sebe. Hlavní ženskou postavou je mladá obdivovatelka Gaudího staveb (zajímavá Maria Schneider), svůdný přelud. Vzbuzuje zdání éterického vlnění předurčenosti, oslavuje mužnou sílu moci a možností a bloudícímu se stává Sirénou s omamnou příchutí. Důležitou postavou je David Robertson (Charles Mulvehill), efektivní obchodník a nabídnutá možnost změny. Nevyplácí se kráčet ve stínu silného ducha, pokud neznáme jeho prokletí. Výraznější postavou je Rachel Locke (Jenny Runacre), Davidova manželka se zaskočeným svědomím, které jí nutí do hledání odpuštění. Lze najít objektivní pravdu? A také Martin Knight (Ian Hendry), televizní producent a Davidův spolupracovník i kamarád. Za zmínku stojí také čadský opoziční předák Achebe (Ambroise Bia). Hlavním motivem filmu je hledání, osamělost a tápání. Zápletka je filozofickou pomůckou a pohrává si s lidskou slabostí, strachem. Krize středního věku v Antonioniho podání je esteticky filozofujícím moučníkem.

Zabriskie Point... Antonioni mě překvapil, podobnou věc bych spíše čekal od Pasoliniho, či Ferreriho. Antonioni se ve svých filmech politice vyhýbal, ale konec šedesátých let byl v západním světě ve znamení studentských rebelií a Michelangelo pocítil touhu po vyjádření. I když je to teze více společenská a méně politická. Zabriskie Point je osobitou filmovou ironií, když Antonioni výživně podojil hollywoodské studio a naservíroval jim undergroundovou baladu a psychedelické hemžení, prototyp komerčního neúspěchu. Zabriskie Point si žije vlastním životem, kritizuje spotřební společnost, využívá biblickou symboliku a ani podoba revolučního hnutí nezůstává bez poskvrny marnivého tápání. Duše revolucionářského hrdiny není stvořena přesvědčením, nýbrž vnitřní prázdnotou, odmítnutím unifikovaného očekávání a touhou po vymezení se i v rámci samotného předpokládaného názorového pohybu. Zabriskie Point je svobodomyslný pocit a odmítnutí, jediným útočištěm je intimita a cílem intenzita prožitku a ničím nenahraditelný vnitřní pocit svobody. Hlavní postavou undergroundové balady je Mark (Marc Frechette), mladík a vyhozený vysokoškolský student. Tesařovým motivem je touha po generačním i společenském vyhranění a otisk velikého činu hrdiny. Ideologií je pocit sebenaplnění. Pojem svoboda zde dostal hmotný tvar i vlastní vůli k přežití. Hlavní ženskou postavou je Daria (Daria Halprin), mladá sekretářka a křehčí polovička psychedelického hemžení. U ní dochází k odmítnutí spotřebního světa v myšlenkové rovině na základě romantické zkušenosti. Extrémismus je výsledkem bolesti srdce. Výraznější postavou je také Lee Allen (Rod Taylor), Dariin zaměstnavatel a milenec. Úspěšný vzor odmítaného klimatu. Z dalších rolí: se sousedním pasťákem hrubě nespokojený majitel vesnického baru (Paul Fix), blízký Allenův spolupracovník (G. D. Spradlin), pouštní motorizovaný policista (Lee Duncan), či pouštní letecký mechanik (George Dunn). Zabriskie Point má úchvatné pouštní scenérie a barevné světlo. Revoluční nadšení konce šedesátých let se samovolně rozmělnilo s přibývajícím věkem aktérů a konzum slavil své největší společenské vítězství. Zabriskie Point je trochu o politice, trochu o bohu a hlavně o pocitech. Za největší přínos filmu považuji skutečnost, kolik Američané na výrobu vydali a sklidili za to nechtěné překvapení.