Boogeyman

V záplavě debilních romantických komedií s Jennifer Aniston a Sarah Jessicou Parkerovou působí Návrh zcela svěžím a nekřečovitým dojmem. Já nikdy neměl Sandru Bullock rád, ani fyzicky se mi nelíbila, však teď jakoby dozrála a tentokrát se na ní dalo koukat, ba co víc, líbila se mi. Ryan Reynolds je svým tupým a lehce natvrdlým výrazem pro podobné role dokonale stvořený. Dohromady to oběma klapalo, nebyl to sice žádný ohňostroj, ale občas ta jiskřička taky přeskočila, na konci jsme se hezky dojímali, co víc chtít. No prostě příjemná romantická komedie, která sice težko "zkultovní" do podoby každoročně reprízované stálice, ale mezi současnými soupeři však jasně vyhrává.

Na můj vkus až moc béčkové. Je sice pravda, že podobné vesmírné sci-fi hororové dobrodružství už tu dlouho nebylo a že tento subžánr pro mě byl vždy velice lákavý, jenže až na samotný začátek a konec je Pandorum vlastně jen nepřiznané béčko snažící se o psychologii postav a navození atmosféry nejistoty, přitom nám ale zcela vážně servíruje prsatou badgirl, švarného akčního inženýra, vražedné zrůdy a dialogy z říše Teletubbies. Tak snad příště.

The Rock sice nehraje o nic líp než svého Arnie, ale je to sympaťák kterému můžete fandit. Na podobné filmy se stejně za herectvím nechodí. Útěk na horu čarodějnic je prachsprostá dětská sci-fi v tom dobrém slova smyslu. Ani jako dospělý jsem se u ní nenudil, jako dítě bych byl asi vyloženě nadšený.

Nedřív jsem obdivoval, jak se Ševčík nezalekl vyššího rozpočtu a a udělal film, který se s tím a s divákem nesere. Je brutální, sprostý, odporný a zároveň hůře stravitelný a nelineární. Ale to se časem vyloženě vymklo z rukou a ze svérázného filmu se stala břečka baz hlavy a paty, která je ve výsledku vlastně téměř o ničem, resp jen o o vrahovi, jak vraždil a pak byl ve vězení. Herecky velké plus, Kňažko by mohl hrát v remaku Mlčení jehňátek - což svým způsobem už s Normalem udělal.

Všichni opěvují nového Hřebejka, konečně jiná forma, konečně netragikomický...konečně nudný a nezábavný. Nečekal jsem komedii, nevím proč, očekával jsem něco jiného, více "totalitního" a dějově režimově rozlehlejšího. Nakonec jde vlastně jen o malý příběh dítěte a jeho otců ovlivněný komunistama. Ale nelze Hřebejkovi a Jarchovským nic vyčítat, spíše se mi jen netrefili do noty a já si film tak trošku protrpěl. Až na scény s "primářem Sovou", který je ve své roli nečekaně výborný.

Cage je prostě mrtvej, zbyla z něj jen podivná vlasová kreace s psíma očima. Od prvního záběru na jeho traumatizovaného tátínka mi něco nesedělo. Obří klišé se ale brzy začne rozplývat v poměrně originálním příběhu občas doplněného pěknou destrukční scénou.Škoda jen, že těch podivných náhod je zde trošku moc a nakonec je to všechno vlastně dost nelogické, ale i tak poklona Proyasovi za odvahu a za umění, s jakým z malého filmu udělal velký.

Mládí v hajzlu znám nazpaměť, neohrozitelná knižní srdcovka. Již zruba 12 let čtu všechny tři (resp. 5) díly pořád dokola a bez přehánění můžu říct, že jsem každou část četl minimálně desetkrát a ať ve čtrnácti poprvé, tak v šestadvaceti se u toho stále nadšeně směju. Je to to nejchytlavější čtivo co znám a pokaždé, když jsem se z dlouhé chvíle do nějaké části začetl, během pár týdnů jsem zákonitě skončil u závěru pátého dílu. Takže bez jakéhokoliv respektu a studu se označuji za znalce příběhů Nicka Twispa. A ač jde o látku těžko zfillmovatelnou a rozsáhlou (vždy jsem doufal, že se natočí co díl, to jeden film), filmu jsem věřil. Jednak Michael Cera mi do role Nicka přišel jako nejlepší možná volba, obsazení většiny vedlejšch rolí taktéž vypadalo maximálně slibně a režie se chopil Migeul Arteta, tvůrce geniálního, jediného uvěřitelného a dokonale osmdesátkového seriálu o mládeži Machři a Šprti. Prostě očekávání bylo obrovské a nezchladily ho ani negativní recenze ani kasovní propad v Americe (akorát mě naštvalo, že se film v Čechách nedostane do kin, a bůh ví jestli vyjde na DVD, takže ač jsem byl ochoten platit, situace mě donutila film si stáhnout). A teď tu sedím, nasranej jak sáňky v létě a přemýšlím, jak to mohli tak zkurvit. Kdybych ty knihy dokonale neznal, asi bych se jednak unudil a jednak v ději i poztrácel. Tak kde začneme? Asi u Cery. Jak to pro mě byl původně ideální kanditát, jakmile promluvil, zas tak se mi jako Nick nelíbil, až moc z něj čouhá slušňáctví na hony vzdálené Nickovo prohnanému hajzlíčkovství, posedlost Sheeni jsem mu nevěřil, natož rebelii proti matce, která to chudinka měla s Nickem dost těžký už v knížce, tady ale byla terčem jeho revolty zcela neoprávněně (tím myslím, že nám jsou utajeny jeho myšlenkové pochody a malicherná ukřivděnost), díky čemuž působí debilně nejen logika vyprávění, ale především Nick sám. Francois mu ale šel dobře. Sheeni to sice slušelo, ovšem opět příšerná povrchnost a zestručnělost jejich vztahu nás nenechá ani omylem uvěřit, že by jí někdo takto propadl a vyváděl podobné pitomosti. Ostatní vedlejší postavy se vesměs povedly, jednoznačným výtězem je pan Fergusson Freda Willarda, dokonale vystiženej. Pobavil i Justin Long jako Sheenin věčně omámený bratr Paul, nezklamali ani Ray Liottta a Zach Galifianakis jako idiotští nápadníci Nickovy povolné matky, typově přesný byl i mihnuvší se Trent. Každopádně by mě zajímaly vystřižené scény, protože všechny postavy trpí nedostatkem prostoru, což je nejzářivěji vidět na ochuzeném Nickově fotrovi a především na totálně zabitém Levákovi (než aby měl takový štěk který měl jenom „vtipně“ upozornit na jeho zahnutý péro, to mohl být vynechán úplně stejně jako Hároš, Dwayne, Apurva, atd.). A o tom je vlastně celý problém filmu. V knížce spolu všechno tak nějak souvisí a nejsou tam slepé linie, film toho spoustu nakousne, ale už nedořekne a nijak nerozvíjí, což neznalé předlohy mate, znalé sere, ať už jde o zmíněný Levákův zahnutý klacek a jeho válku se sestrou, o nejhnusnějšího čokla a zároveň dítě lásky Alberta, o pobyt pana Fergussona v Ukiahu, atd. Opět – zajímaly by mě vystřižené scény, muselo toho hodně vypadnout. Velkou chybou, která jde na vrub tvůrcům neomluvitelně a sami tím pohřbili potenciál knihy je to, že omezili Nickovo vnitřní monology, ukrutnou popisnost a sarkastické pozámky na minimum, čímž si odepřeli to nejvtipnější na celé knize a co šl opřitom formou Nicka-vypravěče do filmu snadno zapracovat. Zhruba od poloviny jde film vlastní cestou a jen nesmyslně slepuje scény z různých částí knihy, přidá pár vlastních, aby si nakonec vytvořil úplně nový konec (což je ovšem ten nejmenší problém). Je to obrovské zklamání a promarněná velká šance, jak převést deník Nicka „Píchače-Dillingera-Ulansky-Huntera“ Twispa vtipně na plátno. Tohle je jen otrocký přepis scén bez souvislosti, naprosto zbaven všeho vtipného.

Mládí v trapu má perfektní písničkový soundtrack. Tolik k tomu, co mě na filmu příjemně překvapilo. Jinak není moc co chválit, snímek nevyváženě balancuje na hranici mezi bláznivou a seriózní komedií, což v praxi znamená, že šílené vtípky působí nepatřičně a přehnaně, ale dějovou linii a vztahy mezi postavami zároveň nemá smysl vnímat a nudí, protože člověk chtě nechtě jenom čeká na další praštěný gag. Párkrát jsem se od srdce uchechtl a to jen díky Willu Ferrellovi, ale Mládí v trapu je pro mne jako fanouška Frat Packu velké zklamání.

Začátek naprosto božský - botové fiasko, svérázný šéf Alec Baldwin a první setkání s Kirsten Dunst – říkal jsem si, že tenhle film určitě zahýbe s mým top 100. Jenže ono to pak s příchodem do Elizabehtownu začne být podivně slaďoučký, umělý, patetický a Bloom otravnej a pěkný Kirsten málo. A ta přaslazenost se stále stupňuje a ani to neskončí odporně veselou smuteční hostinou, ono to ještě pokračuje očistnou cestou přes státy při který se Bloom děsně řehtá, když si povídá s urnou za zvuků vlezlýho cajdáku!! No málem jsem se z toho všeho už poblil. Cameron Crowe natočil jeden z nejlepších filmů všech dob, geniální rockový trip Almost famous, co se stalo, že si to u Elizabethown neuvědomil a hází po nás chemickou cukrovou vatou?

Překvapuje mě vysoké hodnocení, po skončení filmu bych to netipnul na víc než 60%. Sice nejde o úplně debilní teenagerský romantický výplach, ale zápletka i charaktery jsou průhledné až to bolí, jediný rozdíl od „Bynes-Duff-Effron“ typu filmů je ten, že už od začátku se pohybujeme v tragičtější a temnější rovině. Máme tu inteligentní upjatou krasavici zakoukanou do místního pozérského playboye a svérázného pološíleného outsidera (samozřejmě taky velmi inteligentního), který ovšem bláznivým chováním maskuje tragické tajemství. Keith je totiž přesně ta umělohmotná postava, kterou by každý z nás měl chtít být, ale nemá na to odvahu. Přes počáteční nevraživost na sebe láska nenechá dlouho čekat, ale pak to bude mít těžké… Oslavné komentáře nad chytrostí této romance dost dobře nechápu, proč vychvalovat něco za to, že to není dementní? Dvě věci jsou však na filmu pěkné, ač někdy až vtíravě – hlavní hrdinka a soundtrack.