Cimr

Chápu diváky, co zde hodnotí nízkým hodnocením, protože i já sám jsem měl tak trochu problém se ve filmu vyznat, či lépe řečeno - nějak do něj proniknout, připustit si ho k tělu. Fassbinder byl jedním z tvůrců, jejichž tvorba je spjata s konkrétním místem a konkrétním časem, takže spoustu detailů nemůže člověk, co nežil na konci 70. let v Západním Německu, pobrat. Ale já přesto hodnotím nadprůměrně, protože mě baví režijní styl RWF, baví mě atmosféra filmu, která je místy až noirová, baví mě mix psycha a komedie. Vulgární nápisy ze záchodků střídají citáty největších filosofů dějin a pod tím slyšíme neustálou směsici hlasů z televize, rádia a také jakousi divnou hudbu... No, je to chaotické, je to divné - ale je to zajímavé. Přidávám se k těm, co zde píší, že jde spíš o zajímavý, než vyloženě dobrý film.

Je příjemné vidět, že Tarantino patří k tvůrcům, jejichž kvalita neklesá, ale naopak stoupá. Minule mi vyrazil dech s neuvěřitelným nářezem - Hanebnými pancharty a přesvědčil mě, že není jen magorem z videopůjčovny, co sází na litry krve a prázdné silácké hlášky, ale svébytným uměleckým tvůrcem, co dokáže vytvořit skoro tříhodinový film, co je napínavý od začátku do konce, má hlavu a patu a člověk na něj musí dlouho po skončení myslet. A Quentinova spanilá jízda pokračuje i Djangem. I zde se spojuje nesporný filmařský talent (kamera, gradace scén, scénář, práce s hudbou, herci) s obyčejným chlapským nadšením z toho, že někdo (bez ohledu na dějinné souvislosti) na plátně rozstřílí ty rasistický zmrdy na sračky. Co především oceňuju je to, že scénárista Quentin Tarantino neztratil schopnost překvapit a šokovat (v tomto ohledu je asi nejdál ,,podání ruky" Waltze DiCapriovi). Jeho fascinace brakovými filmy (spaghetti western, blaxploitation) se skoro až fetišistickým nádechem ("vrzání" kožených rukavic, klapot kopyt) povýšená na umělecké dílo činí z Djanga jednu z nejstylovějších a nejvíc cool záležitostí, co jsem vůbec kdy viděl.

Je těžké tento film hodnotit, protože jeho jednotlivé složky nejsou vyrovnané. Co jednoznačně ční nad ostatními, to jsou herecké výkony. Anne Hathaway, Hugh Jackman, ale třeba i Eddie Redmayne - předvádí velice sugestivní výkony, co vhání slzy do očí. Že je kvalitní hudba, o tom se asi nebudeme přít. Naopak hrozně podle mého názoru dopadla celková nálada či atmosféra Bídníků. Působí příliš roztáhle, kýčovitě (objímání sebe sama v dešti a zpívání o tom, jak mi chybí láska - ach můj bože, to je jako špatný klip z MTV) a hlavně - popisně. Když Hugh Jackman sedí sám ve tmě v křesle a zpívá "Sedím tu sám, ve tmě, v křesle" něco je špatně. Jako by film byla jen ilustrace hudby a jako by bylo jednodušší si pustit jenom CD a představovat si děj podle svého. Bídníci příliš kloužou po povrchu, jsou konzervativní, bez snahy aspoň trochu riskovat (komické duo samozřejmě nemůže hrát nikdo jiný, než Bonham Carter a Baron Cohen, co předvádí tisící variaci na jedno téma). Z Paříže začátku 19. století je udělané jakési Sin City kde různé epické přejezdy kamery jen zakrývají fakt, že děj, co se dá převyprávět ve dvou větách, je roztažen na bezmála tři hodiny. Občas je to vážně neúnosné, hlavně když někdo jen pět minut kouká do kamery a zpívá. Tohle snese jeviště, ale filmové plátno těžko. Takže, jak už jsem psal, je těžké tento film nějak objektivně zhodnotit. Je to taková hodně dobře udělaná filmová nuda.

Rád si vždycky přečtu knihu, než jdu na film, co podle ní vznikl, a učinil jsem tak naštěstí i tentokrát. Neumím se tak vžít do diváka, co knihu nezná a od začátku do konce je vystaven tápání po tom, co je která postava vlastně zač a proč vede ty podivné filosofické průpovídky. Autoři mu v tom zrovna moc nepomáhají, protože v příběhu o reinkarnaci hraje několik herců víc postav a ne vždy to znamená to, že jde o reinkarnaci jedné duše. V jednom filmu tu dostaneme skvělou komedii, děsivé sci-fi, životopisný příběh, napínavý politický thriller, konzervativní dobrodružný příběh z moře i postapokalyptickou katarzi. Proto ne-čtenář Mitchellova originálu může často pociťovat, že se mezi emocemi a žánry skáče až moc rychle. Ale mě to potěšilo, ba dokonce - a to se nestává často - podle mě film knižní předlohu překonal. Ano, zjednodušuje ji, často mění motivace na divácky atraktivnější, ale mně to nevadí, protože vzniklo ohromné dílo, které je napínavé, zábavné i nenásilně vybízející k zamyšlení (trochu jako Dvojí život Veroniky, jen v trochu víc cool hávu). Kniha je psaná formou a-b-c-d-e-f-e-d-c-b-a, což je možná zajímavý experiment, ale má to několik nedostatků. Například žádnou katarzi, protože ten hlavní příběh, co všechno rámuje, přijde v půli a pak už jen sledujeme, jak se vracíme zpět do minulosti až k příběhu, který je asi nejméně záživný (Lodní deník Adama Ewinga). Film namísto toho střídá děje častěji a je tak zmatenější, ale rozhodně lépe vygradovaný, napínavější (tři hodiny utekly jako nic) a hlavně - to nejhezčí je na konci a nikoli v půlce. U mě spokojenost a rada, pro ty, co ještě neviděli - nejprve kniha, potom film.

Češi se titulují mistry pohádek, což vychází zřejmě z toho, že Božena Němcová a Karel Jaromír Erben kopali na poli světové pohádky stejnou první ligu jako bratři Grimmové nebo Hans Christian Andersen. Ale když se podíváme na pohádky filmové, zjistíme, že těch opravdu dobrých je poměrně málo. Ty předrevoluční měly hvězdné obsazení a zajímavé zápletky, ale nedalo se na ně koukat kvůli papundeklovým kulisám a kostýmům jak z hasičského maškarního bálu. A nyní se to celé otáčí - i obyčejná televizní pohádka má celkem slušnou technickou stránku (neokoukané motivy steam-punku mě v této pohádce bavily ze všeho nejvíc), ale zase jako by chybělo určité "charisma" jaké měly pohádky předrevoluční. Jak už tu napsala spousta komentátorů: herci se pitvoří, příběh křečovitě klopýtá od ničeho nikam, objeví se řada žánrových klišé (zvířátka pomáhají nebohé dívce). No prostě - něco tomu sakra chybí. Něco, co přesahuje rámec pouhé čétéčkové pohádky natočené proto, aby bylo o Vánoce čím zaplácnout program.

Taková ta kýčovitá americká technicolorová klasika ala Čaroděj ze země Oz. Něco do sebe to má, je tu spousta pěkných detailů (plukovník, co každou celou hodinu vypálí z děla), znát to od dětství, asi bych na to nedal dopustit, ale přeci jen - moje srdcovka to nebude, protože film je příliš dlouhý na to, kolik je v něm opravdu zajímavých myšlenek (de facto jediná linka, co opravdu za něco stojí, je ta s otcem dětí a jeho zaměstnáním v bance). Jinak je tu spousta hezky vypadající, ale v podstatě nudné a prázdné vaty (tanec kominíků, choreografie s disneyovskými zvířátky).

Už od Aguirra je jasné, že Herzog je především mistrem atmosféry. A naplno to dokazuje právě v tomto snímku, v němž je atmosféra půvabně gotická. Film funguje jako pocta klasickému dílu z roku 1922, ale (i díky odlišnému závěru, který je lepší, než původní) také jako svébytné dílo o prokletí a samotě člověka, co je odsouzen k nesmrtelnosti. Vrcholky hor a na nich zámky vystupující z mlhy, nekonečné gotické chodby, dlouhé pasáže bez dialogů, podkreslené mystickou hudbou Popol Vuha a hlavně - geniální Klaus Kinski s holou hlavou - nejistý, smutný ďábel... Nosferatu - Fantom noci je jakousi filmovou noční můrou, až hypnotickým zážitkem, který mohu každému jedině doporučit.

Andy Kaufman je člověk, jakého současný šoubyznys potřebuje! Komik, který jde na dřeň a nebere si servítky. Typické Formanovo téma muže, který byl tak originální a tak převyšoval ostatní, že za to musel zaplatit. Jsou tu oblíbené Formanovy propriety jako provokace maloměšťáků nebo boj svobodné liberální mysli s konzervativní a nudnou většinou... Jsou tu scény, u kterých je skoro neuvěřitelné, že jsou natočeny podle pravdy. A Jim Carrey ? Ten je fantastický! Přes spoustu skvělých momentů ale nemůžu jít na plné hodnocení, protože mi na konci chyběla nějaká pořádná tečka, taková jakou mají třeba Vlasy.

Při nejlepší vůli (jsem hrdý pravdoláskař a Havla jakožto dramatika si velmi vážím) jsem při hodnocení Odcházení zůstal na půli cesty. Věcí, které mě na tomto posledním Havlově opusu baví a těší a těch, které mě iritují a vadí mi, je totiž zhruba stejně. Na jedné straně tu máme velmi dobře vyjádřenou atmosféru rozkladu, kdy se to staré dobré rozpadá a to nové - kýčovité, demagogické a zaměřené na zisk - přetrvává. Havel sází na jistou vykloubenost dialogů, bizarní atmosféru, kterou podtrhuje i podivná hudba. Z proslovu o morálních hodnotách si bulvární deník vezme jedině to, že "ŠOK: Pan ex-kancléř si barví vlasy!". Není náhodou, že je tu celá řada více (višňový sad, starý komorník) či méně (zmiňování Charkova, kde měla mezi studenty velký úspěch madam Arkadinová) nápadných odkazů na Čechova. Podobně jako on svým Višňovým sadem i Havel Odcházením uzavřel svoji tvorbu v pesimistickém, leč komediálním duchu - morálka upadá, jediným hlediskem pro posouzení hodnoty jsou peníze (Klein.. jak se to jméno podobá jménu Klaus, že?) a pokud višňový sad nevynáší, je zapotřebí ho vykácet a na jeho místě postavit night-club. To jsou všechno silné momenty, za které jsem byl jako divák vděčný. Bohužel je ale toto myšlenkově silné jádro obalené do nechutného hávu, který jako by vypadl z těch nejhorších filmů Jakubiska nebo Chytilové. Humor je občas poněkud dětinský (firma Prcek a bratři, deník Fuj!), střihy jsou podivné, postavy se objevují a mizí, herci hrají strašně křečovitě, scény na sebe nenavazují a rozpadají se do více či méně vtipných odkazů. Když poprvé Abrhám ve filmu parafrázuje Havla, je to vtipné, ale když se všude kolem nachází nápisy Havel na Hrad, červená srdíčka, když se ve Fuji objeví článek Havel pije!, když je do role kancléřovi manželky obsazena Dáša Havlová, když v závěrečné scéně mává odjíždějícímu kočáru Ladislav Špaček a jako kočí tam sedí Pavel Landovský a když se ještě sám Havel vynoří z vody, působí snaha ukázat divákovi, že Havel byl takový prima srandista už trochu samoúčelně. Právě s těmi všemožnými odkazy na všechno možné to Havel trochu přehnal, film se tak tříští spíš do jednotlivých odkazů na to či ono a nedrží pohromadě jako svébytné umělecké dílo.

Přepadení banky, světla policejních aut v temném americkém velkoměstě, divoká přestřelka... Ach jo, ti Američani jsou fakt blázni - kolikrát jsem jen takové výjevy viděl? Nejsem tak nadšený, jako většina zdejších uživatelů; často jsem měl pocit, že koukám na nějaký tuctový akční thriller, jen s lepší hudbou, kamerou a hereckými výkony. Mezi scénami, co mě opravdu zaujaly je jen jedna (samozřejmě, ten pokec u stolu v kavárně). Přesto hodnotím nadprůměrně, protože je tu nad čím přemýšlet, nejde jen o střílení do lidí, ale třeba i o to, nakolik vás (ne)dokáže změnit blízký člověk nebo o tom, jak tenká hranice je mezi dobrem a zlem. Al Pacino hraje policajta, který užívá dosti kontroverzních metod, naopak Robert De Niro hraje zločince, který je elegantní a ve svém řádění dodržuje určitá pravidla. Čili hranice dobra a zla se trochu posouvá, převrací a pracuje se s tím velmi zajímavě. Nakonec tedy hodnotím spíš mozkem, než srdcem - je to dobrý film, ale nějak jsem se do něj nebyl schopný ponořit. Snad příště.