Cimr

Když točí komedii Bergman, samozřejmě nespadnete smíchy pod stůl; to se snad ani od nejdepresivnějšího režiséra 20. století nedá čekat. Co tedy od Úsměvů letní noci naopak čekat můžete? Především skvělý happy end, který vám tvář roztáhne do širokého úsměvu, dodá naději (jaký nezvyk u I.B.!) a dá vzpomenout na krásné promilované letní chvíle. Zpočátku (tj. asi první hodinu) jsem si říkal, že tentokrát jsem se s Ingmarem opravdu minul, protože tyhle laskavé kostýmní komédie, kde lidi očekávají mdloby s rukou na čele, opravdu nejsou mým šálkem čaje. Přestože jsem cítil satirické podtóny, musím přiznat, že příběh mě nejdřív nijak zvlášť nezajímal. Nicméně pokud to máte stejně, opravdu radím dokoukat film do konce, protože jakmile se všichni hosté potkají společně na honosném sídle a film směřuje do finiše, je to prostě kouzelné...

Tento film vznikl jakožto zfilmovaný internetový blog a to je jeho největší klad i zápor. Je to sice dílko zábavné, moderní, svěží a občas se objeví i hláška nebo obraz, u kterého divákovi (čtenáři) zatrne. Ale ani drobná voyerská radost ze špízlování mladé hezké dívčiny dělající různé nepřístojné věci nemůže vyvážit fakt, že po většinu stopáže je příběh poněkud plytký, nezajímavý, až zbytečný. Druhý den už si stěží vzpomenete na pár detailů. Přesně jako tomu je u většiny internetových blogů.

Pokud je Ed Wood znám jakožto nejhorší režisér všech dob, pak musím orodovat za to, aby byl El Santo prohlášen nejhorším hercem všech dob! Jejich filmy jsou totiž ze stejné skupiny - filmy tak bizarní, divné, tak hrozně hrozně špatné, až si je musíte zamilovat. Filmy tak špatné, až si nejste jistí, jestli je opravdu někdo myslel vážně a nevznikly jako parodie. V tomto filmu (uvedeném na Festivalu otrlého diváka 2013) se dočkáme naprosto bezostyšné vykrádačky Fantoma opery (zloduch s maskou na zohaveném obličeji, co sedí ve svém zámku a hraje na varhany) ve spojení s otřesně vlezlými mexickými hity jako Láska, láska, láska. Dokonce dojde i na důverný rozhovor v ložnici mezi El Santem a jeho adoptivním synem (i při tak intimním rozhovoru ale samozřejmě náš superhrdina nesudnavá masku). Jeho adoptivní syn, mexické zázračné dítě, tady zazpívá svůj hit, aby se - zcela v souvislosti s logikou Santových filmů - v příštích filmech už nikdy neobjevil a nepadla o něm ani zmínka. Highlightem filmu je ale nesporně způsob, jímž se El Santo dostane ze zakopané rakve pomocí svého zadku. Že to ještě nikoho před ním nenapadlo? Zde už ale končím, nechci vám prozradit příliš, abyste si sami objevili kouzlo tohoto nejhoršího herce na světě...

Roland Emmerich - režisér s dost možná nejužším tvůrčím záběrem na světě (filmy, kde je zničená Amerika, davy lidí vyděšeně koukají na oblohu a prezident USA má hrdinský proslov) - si nemohl nechat ujít takovou skvělou příležitost pro jeho destruktivní sklony, jakou je plánovaná apokalypsa podle Mayského kalendáře. Naivně jsem čekal, že katastrofa bude aspoň nějak vysvětlená, ale s tím si tvůrci nelámou hlavu. První scéna vypadá asi tak, že se tam dva vědci podívají na jakýsi graf a jeden řekne: ,,Sakra, vidíš, je to pravda, co jsem ti řikal před půl rokem. Je konec, tady ten graf stoupá, takže všichni umřeme..." A to je všechno, co se o apokalypse dozvíme. Dále jsme pak nuceni sledovat 160 minut výbuchů nejrůznějších památek, trhání země vejpůl a šíííleného jekotu davů. Což jsou ještě ty příjemnější kratochvíle. Ty horší jsou - rozhovory o tom, jak rodina musí držet pohromadě a jak láska překoná i konec světa, případně rady tibetských mnichů ve stylu ,,Dívej, přeliju ti hrnek kafe. A ty musíš být jako ten hrnek - vyprázdnit svoji mysl." Po zhruba hodině a půl jsem se přistihl, že už ani nesleduju o co vlastně jde, protože schéma je vždy následující - ach ne, hrozí nám veliké nebezpečí, nejspíš všichni umřeme, ale naštěstí Cusack je tak dobrej řidič, že dokáže vykličkovat i smršt meteoritů! Uf! A ten nevlastní táta těch děcek - sice má pilotní průkaz jen na rogalo, ale nakonec zjistí, že když si začne trochu věřit, dokáže i s obřím letadlem kličkovat mezi řítícíma se horama! Wau. Příští Emmerichův film se prý bude jmenovat Útok na Bílý dům. Název zní slibně.. Už se nemůžu dočkat; o čem to asi bude?

Lacinej fešák, to vlastně není vyloženě špatný film. Je tu například skvěle vytvořená atmosféra amerického Jihu. Z těch venkovských primitivních balíků se jednomu dělá šoufl. ,,Tak co, nejste rádi, že jste přišli pobejt?!" Pro mě jsou plusem i nejednoznačné postavy - nefunguje tu klasické černobílé schéma béčkových filmů (např. hodná žena a zlý zvrácený vrah). Nikdy nevíte, čím vás která postava překvapí. Co ale z tohoto filmu dělá průšvih, to je snaha o experimentální háv. V příběhu se co chvíli nějaká scéna absurdně zpomalí nebo se podle pravidel ejznštejnovské montáže propojí scéna znásilnění se souložícími psy... A náhle je veškerá vážnost v háji, protože se člověk prostě musí smát.

Tak tohle je pořádná nálož amerického osumdesátkového nevkusu jak se sluší a patří: Všichni tu vypadají jako pornoherci, jsou navlečeni do zlatých kombinéz a skoro po celou stopáž hraje neuvěřitelně špatná disco hudba. Celý postapokalyptický svět je tu vytvořen tak mizerně, až to rozesmívá. Mě osobně nejvíc bavila ta jejich šílená hantýrka (zhruba ve stylu ,,Jdu skenovat, jestli nenajdu ňáký přísný žraso." = ,,Jdu se podívat, jestli nenajdu něco dobrého k jídlu."). Je to brak braků, ale samozřejmě - mohu doporučit jako půlnoční film na každou párty. Pořád je to větší sranda, než Babovřesky...

Jak můžu dát proboha takovému shitu plné hodnocení? Protože Rajcovní klinika mi přivodila hodinu a půl trvající záchvat smíchu a to se nedaří ani těm nejlepším komediím. Je to film surreálný, bláznivý, překvapivý, ale hlavně mimořádně zábavný. Obsahuje asi milion ztřeštěných výborných nápadů; přesně jak se píše v anotaci - mluvící kníratý penis s brýlemi patří ještě k těm příčetnějším. Uvidíte také penis měnící se v letadlo, záběry zevnitř vagíny, bratra, co se nechá přeoperovat na svoji vlastní sestru a stovky a stovky dalších podivností. Vždy když si řeknete, že tohle už nic nepřekoná, přijde další případ... Jsou chvíle, kdy mě mrzí, že neberu drogy. Pokud bych někdy začal, tento film (možná spolu s Vodnickými zpívánkami) by bylo to první, co bych si pustil.

Stejně jako předchozí filmy Weng Wenga ani tento nebyl zamýšlen jako vážné dílo, ale jako parodie. A jako taková funguje senzačně. Je tu tolik bizarních nápadů, jak všelijak se dá hlavní hrdina přenášet, házet, v čem všem se dá pašovat... Je to jeden z mála případů, kdy parodie překonává parodovaný film (v tomto případě Divokou bandu). Mé hodnocení ovšem znatelně ovlivnila i atmosféra, v níž jsem ho zhlédl. Když si to v Aeru pouštíte s partou podobně naladěných magorů na plátno z VHS a fantastická Samantha Bifidus simultánně překládá (včetně nesmyslných skřeků němého člověka), je to zážitek k nezaplacení...

S tímto filmem to mám dost podobně jako se snímkem Saló aneb 120 dní sodomy - je to šílené, hnusné, odporné, divné, normální člověk to nemůže dokoukat, ale nedá se to jen tak rychle odsoudit odpadem. Považovat to za kravinu, v níž parta starých dementů kopuluje s popelnicema by bylo velkým podceněním, protože je tu celá řada až poetických a filosofických míst, jen jsou ukryté v dost divném hávu. Celá ta atmosféra je neopakovatelná. Je to vtipné, bizarní, smutné, ale ze všeho nejvíc děsivé (či přesněji: znepokojující). Pro mě osobně to je jeden z nejděsivějších filmů, co jsem v poslední době viděl. Není to horor jak má být, nejsou tu vraždící maniaci, duchové ani mimozemšťani. Je tu jen podivná noční můra, vykloubený svět, v němž přestávají fungovat základní hodnoty. A to je na tom nejděsivější. Procento, že mě sežere obří žralok, je celkem mizivé, ale takových hajzlů, co ,,nechtějí nic řešit, jen se bavit" a v rámci zábavy strkají žiletky do jablek nebo hází po lidech petardy, takových znám spousty. Vše korunuje výborný mnohoznačný konec. Mrzí mě jediná věc - že režisér nakonec vyměkl a neuskutečnil záměr nechávat VHS kazety různé poházené a takto film rozšířit mezi lidi. Kdybych někde objevil kazetu, pustil si jí a objevil tam tohle, asi bych se posral.

Americký film, kde není žádná krev, vulgarita, výbuchy; film který trvá dvě a půl hodiny, odehrává se jen v několika lokacích s několika herci a přitom je emocionálně strhující a napínavý od začátku do konce? To je Černobílý svět! Přiznám se, že mám slabost pro podobné příběhy boje konzervativního a liberálního postoje ke světu. Vždy se u nich spolehlivě navztekám. Příběh o usměvavých, dokonalých paničkách, co přispívají na africké děti, ale své černé služebné posílají i za bouřky na záchod na dvůr se slovy ,,Je to tak skvělé mít záchod jen pro sebe, že?" mě i proto tak rozsekal. Čistě, krásně udělaná filmařina, bez zbytečných kejklí a předvádění se. Důkaz, že silný příběh někdy úplně stačí.