Páně

Těžkotonážní konverzačka, která se v průběhu času přetaví v hloubkový ponor do děje, ale i duší dvou lidí osudem na čas spojených. Neskutečná nálož myšlenek, ryzího filmového kumštu a hloubavé atmosféry, které je skvostně dosaženo i bez výrazné pomoci hudby. Tak jak se zrezivělá kola příběhu postupně pomalu roztáčejí víc a víc, zjistíte že i vy chcete víc a víc. Nekonají se žádné cliffhangery, přepálené zvraty či šokující překvapení. Jen zádumčivá pomalá gradace dávající pocit směřování k nevyhnutelnému, ale zároveň vám neustále vkládajíc do mysli pochyby o všem. Neskutečný výkon McConaugheyho to jen podtrhuje a dodává onu pověstnou třešničku na vrchol tohoto pochmurného dortu. Blaho zaručeno.

Těžko hledat slova která by dvojku Thora vystihovala a zároveň nebyla stokrát zde uzřeným klišé o zmaru, hlouposti a druhé lize blockbusterů. Povzdechnout si ale musím, dva povedené momenty (věšák, metro) nezachrání tu velekřeč jakou se to snaží být vtipné a monumentální zároveň. Narativní část se doslova utápí v nepochopitelně hloupých pointách a chování postav je mnohdy nelogické a jakoukoliv inteligentní motivaci zcela postrádající. Thor číslo dva spolehlivě zabíjí i tu špetku sympatií, které se snad daly cítit k jeho předchůdci a to nejen tím jak hloupě působí, ale hlavně tím jak je útrpnou ukázkou nevhodného mrhání kapitálem a tvůrčím potenciálem Hollywoodu.

Po nadějném začátku se kadence dobrých vtipů snižuje až na úplné minimum, aby se uvolnilo místo pro bezbřehou nudu servírovanou na ploše zbytečně nafouknuté stopáže. Hloupý příběh, předvídatelnost v každé vteřině a opravdu vtipných momentů jako šafránu. Ve finále se pak překvapivě nedočkáme ničeho jiného nežli mělkého a vyčpělého morálního popichování. Ne, tohle pro mě není.

Ani nevím jestli si mám spílat nebo se chválit za to, že jsem nikdy nejevil zájem o původní Shakespeareovu předlohu, pohříchu však tohle bylo i mé první filmové setkání s touto nesmrtelnou klasikou. Musím říct, že na podobné dílo zavánějící druhou ligou mě opravdu hodně překvapila technická, vizuální a hudební složka. Italské kulisy a exteriéry tomu skutečně svědčí a soundtrack je naprosto odpovídající podobnému druhu příběhu. S čím jsem byl spokojen méně, bylo doslova dřevorubecké prokousávání se veršovaným jazykem, který paradoxně místo aby atmosféru Shakespearovy klasiky vhodně doplnil, tak jí v mém vnímání mírně komplikuje svojí naivní banalitou. Co se odvyprávění celého příběhu týče, tak se v mých očích vzájemně vykrátí vyloženě povedené scény s těmi povedenými méně, nebo snad dokonce místy i vyloženě hloupými, aby mě však stěžejní osudová scéna přeci jen nakonec slušně zasáhla. Rezultuje z toho průměr až lehký nadprůměr, který svým stylem a celkovým pojetím osloví především dámskou část naší populace nepochybně.

Knihu jsem nečetl takže přikročme rovnou k pragmatickému hodnocení filmu jako samostatnému celku. Za poněkud diskutabilní lze považovat určité násilné přešlapování mezi žánry a náměty (mnohdy i nestydaté vykrádání) nebo i nečtenáři předlohy rozeznatelné zjednodušenosti celého děje, kterému příliš nepomáhají ani obří oslí můstky a trochu zkratkovité vyjádření hlavní pointy, jenž na mě tím pádem nedopadla zcela plnou silou. Ovšem Enderova hra prostě beztak funguje a sledování to bylo poměrně zábavné. Je snad zbytečné zmiňovat výborný vizuál, ale zdůraznit rozhodně musím maximální respekt před Stevem Jablonskym, jehož soundtrack je (opět) neskutečně majestátně kulervoucí a povyšuje celý film o jeden řád. Herecké výkony adolescentů byly naprosto v pořádku, takže celkově kousek pod vrcholem.

Ten děj byl teda pěkně spektakulární, rozuměj: opravdu velmi jednoduchý a přímočarý. Ale i takové někdy fungují. Nemohu říci, že bych byl nějak výrazně znechucen to ne, ale ani naopak. Rozhodně potěšila Saba Mubarak opět v roli Mouny Al Fathar.

Ano tohle je Greengrass tak jak ho známe, autentický a syrový až do morku kostí. Prvních třicet minut si člověk vyloženě chrochtá blahem nad vizuální stránkou a obrazovou dynamikou, které výrazně dominují aniž by jakkoliv utrpěla narativní část. Přestože je opět k příběhovému materiálu přistoupeno s profesionalitou a chladnou elegancí, ve druhé polovině filmu se nevyhneme určitým scénám připomínajícím spíše vojenskou náborovku a demonstraci síly US Navy a strejdy Sama v plné parádě, byť v tomto případě ne tak křečovitě vtíravou. To mi tam trochu nevonělo a některé momenty mi přišly mírně rušivé. Ale čert to vem, protože celkový dojem z finále a vůbec celého filmu vše zachraňuje. Především řemeslný skvost, ale vůbec dohromady opět majstrštyk mistra Greengrasse.

This is my rifle, this is my gun!

Dvojka už šlape na pedál o poznání výrazněji s výhodou toho, že si berete i něco z předchozího dílu a více se ponoříte do celého příběhu. Chyby prvního dílu se samozřejmě opět opakují, ale tím jak všechno začíná nabírat na síle se i snáze odpouštějí. Romantická linie je sice přepjatá až k nevydržení, ale přesto mě docela zajímá jak to všechno bude pokračovat dál a to znamená, že svůj účel tento snímek bezezbytku splnil. Podařený mezičlánek.

Šel jsem do toho bez velkých očekávání a to se nakonec ukázalo jako moje největší výhra. Režijně řekněme obstojně zvládnuté, velmi pěkné momenty střídají ty slabší čemuž tedy brutální stopáž příliš nepomáhá. Přesto mohu s čistým svědomím přiznat, že jsem se bavil a když pominu některé dialogové úlety a přepjatosti nebo naopak některé nedorazy, tak mi z toho leze průměr s nadějí. Jako jednoznačné plus jsem vnímal hudební složku s jedním překvapením v podobě fragmentu od skvělého Ólafura Arnaldse.