Šakalík

Tak tohle mě zklamalo. Čekal jsem napínavou severskou detektivku, ale to jsem netušil, že se to Hypnotizér jmenuje hlavně proto, že zoufale unylý děj diváka během pár minut spolehlivě uspí. Film nemá žádný náboj, atmosféra je takřka nulová a děj je tak zoufale předvídatelný, až to tříská dveřma. Hlavní postavy vlastně nehrají. Jen tak mezi sebou planě koketují a přestože občas projeví i nějaké ty emoce, z míry to nikoho nevyvede. A pak ta stopáž. Vzhledem k tomu, jak je vlastně celý příběh jednoduchý a prostý jakéhokoli překvapení, dají se dvě hodiny natočeného materiálu bez přeháňky považovat za naprosto zbytečné plýtvání. No, skandinávská kinematografie má ve světě po zásluze výbornou pověst, ale zrovna tento film jí teda moc nepřidal...

Z tohoto filmu budu mít ještě dlouho depky. Barevně úsporná grafika dává filmu náramně ponurý nádech, který táhne už tak smutný příběh do ještě větší beznaděje. Výborný je samotný začátek – ten má úchvatný hororový potenciál, který diváka skvěle navnadí. Jenomže postupem času se film z hlediska příběhu nějak rozdrolí a zůstane jen základní dějová kostra, která ale není dost silná na to, aby snímek sama unesla. Tohle je princip u japonských filmů poměrně běžný, ale u anime mě to docela zaskočilo. Nicméně tady nejde ani tak o příběh, jako o vizuál a duchovno ve filmu prezentované. Každopádně se jedná o zajímavé dílko s velmi pochmurným vyzněním, které se báječně hodí na hodně sychravé odpoledne...

Jen málo filmů v historii zaznamenalo tak bouřlivou reakcí diváků i filmových kritiků jako Psycho. A přitom nechybělo mnoho a tento skvost nemusel vůbec vzniknout. Je proto zajímavé si zavzpomínat na počátek šedesátých let a na to, jak mnoho filmových bafuňářů, mravokárců a ctnostných moralistů odvážnému Hitchcockovu filmu nepřálo a házelo mu klacky pod nohy. Z dnešního pohledu je úsměvné, že filmovým cenzorům vadila třeba i taková prkotina, jako byl záběr dovnitř záchodové mísy. :-) Tento hraný dokument je tedy bezesporu zajímavý, i když já bych asi více ocenil, kdyby se film věnoval spíše samotnému natáčení Psycha namísto Hitchcockovu osobnímu životu. Na filmu je nejlepší samotný závěr - jednak způsob, jakým Hitchcock zaranžoval premiéru, a taky reakce diváků na dnes již klasickou koupelnovou scénu, která jen tak btw má neskutečnou sílu dodnes. Za zmínku stojí i přesvědčivý herecký výkon Helen Mirren.

Tak ano, tohle se tváří jako klasický japonský „vlasatý“ horor, jenomže bohužel to horor není. Kromě závěrečné desetiminutovky se tam vlastně nic neděje a scény, které by mohly pocuchat nervy, mají příliš televizní vzhled na to, aby divákovi vynesly těžké spaní. I když náznak potenciálu by tady byl – hlavní bubák s trochou fantazie připomíná samotnou Kayako, bohužel jejího strašidelného potenciálu ani zdaleka nedosahuje. Úděsná je i hudba, která působí vyloženě rušivě. A navíc ten ústřední motiv se skříňkou... No nevím. Mě to zkrátka neoslovilo.

No nečekal jsem zázraky, ale takhle mizernou slátaninu teda taky ne. John McClane – ať už v mladší nebo starší variantě – popáté už prostě nebaví a to hlavně proto, že tenhle díl nemá s předchozími filmy vlastně vůbec nic společného. Die Hard devalvoval na tuctovou akční řežbu epických rozměrů, kterýžto průšvih se hlavní protagonisté snaží žehlit neustálým popichováním, což má ale přesně opačný efekt. Záporné postavy jsou zoufale nezajímavé a scénář je i na poměry akčního filmu slabý, protože prostě nemá hloubku. Ránu z milosti dostane divák ale až v závěrečné části odehrávající se v Černobylu – to je prostě trapas. Kdepak, tenhle film si mě opravdu nezískal a doufám, že na něj brzy zapomenu.

Příběhem žalostně plochý film s podařenou akční složkou, ve kterém mě Jason Statham opět přesvědčil, že je s hraním na štíru. Nad jeho titulní postavou zloděje-gentlemana s pevnými zásadami a smyslem pro čest soudný divák spráskne ruce. Daleko více mě potěšil Michael Chiklis, který si tady střihl roli Melandera, což je zmetek charakterem velmi podobný tomu, kterého hrál Chiklis v Shieldu. Co se samotného filmu týče, scénář příliš rozumu nepobral, nicméně vymazlené akční scény jsou zábavné a tak film dobře odsejpá, přestože má skoro dvě hodiny. Parker je tedy film čistě na odreagování, u něhož si mozkové buňky odpočinou, zatímco oči dostanou zabrat. Už jen kvůli Emmě Booth v jedné z vedlejších rolí. :-)

Filmu se nedá upřít tíživá atmosféra podpořená hudbou složenou víceméně jen ze skřípavých zvuků, což v interiérech polorozpadlé kliniky nahání husí kůži. Přestože se v žádném případě nejedná o tu typickou „japonskou dlouhovlasou duchařinu“, i tento film pochopitelně obsahuje prvky pro tamní hororovou školu typickou. Kromě již zmíněné atmosféry tak na diváka vyrukuje nejedna scéna, kde by se napětí dalo krájet, vzhled nakažených osob je působivý a závěrečné rozuzlení má do happyendu daleko. Bohužel se film nevyhne několika pasážím, které jsou vyloženě nudné a vůbec by asi nevadilo, kdyby byl o dvacet minut kratší. Přesto se myslím jedná o solidní hororové dílko, kterým milovníci asijské strašidelné tvorby nepohrdnou.

Námět není vůbec špatný, bohužel jeho zpracování je žalostné. V každé scéně je patrné, že filmu chybí peníze, třebaže se filmařům podařilo navodit docela solidní atmosféru. Jenomže kromě statických pohledů na vystrašené tváře čtveřice dívek se tam vlastně nic neděje. To je velká škoda, protože namaskování zubatých potvor je výborné a kdyby se do filmu přidalo pořádné gore, mohla to být slušná hororová zábava. Jenomže film to odbude několika unylými souboji, které jsou vyloženě k smíchu. Konec je sympaticky otevřený, takže je možné, že se dočkáme druhého dílu. No, asi bychom se bez něj i obešli...

Tohle bývá často označováno za vrcholné dílo Mario Bavy – z mého pohledu to ale zase takové veledílo není, přestože musím ocenit ponurou atmosféru, trefné kulisy i nápaditou kameru. Z technického hlediska je to tedy film určitě velmi zdařilý (na svou dobu). Bohužel stejně jako mnoho jiných italských gotických hororů má i tento film až trapně fádní příběh, který je strašně plochý, herci nesnesitelně přehrávají (hlavně teda ženská část ansámblu) a logicky tam do sebe skoro nic nezapadá. Hlavní bubák v podobě sedmileté dívenky sice valí bulvy ostošest, ale jinak moc strašidelný není, takže v globálu vlastně není o co stát. Natočené to je ale zručně, to se musí nechat...

Jeden z nejslavnějších gotických hororů toho divákovi nabídne vskutku hodně – úžasnou atmosféru ponurého středověkého sídla s tajnými chodbami, oživlou čarodějnici, mrtvolu vylézající z hrobu, děsivou masku s hřeby a jako bonus ještě výbornou hudbu, která se postará o všechno strašidelné. Před třiapadesáti lety to tedy musel být pořádný nervák. Z dnešního pohledu to samozřejmě už takovou sílu nemá, protože celý film působí neuvěřitelně naivně a všemi milovaná Barbara Steel tomu taky moc nepřidá, protože její uječená postava mi celý film lezla strašně na nervy. Naštěstí většinou po úleku hned omdlela a byl na chvíli klid. :-) Film má celou řadu úskalí, kromě zmíněné naivity bojuje i se zjevnými logickými mezerami, přesto je ho třeba chápat jako absolutní klasiku hororového žánru. Mario Bava si tu čtvrtou hvězdu prostě zaslouží.