erased

Nebýt toho, že je hned po první větě zcela jasné, kterou cestou se vyložení pátého příkazu vydá, mohlo jít o nejsilnější díl Dekalogu. Nakonec je to tak především famózním zpracováním, kterým se tomuto blíží, protože jak sebezničující příběh vyděděnce, tak i jeho donquijotovský rám je natočený i na silný standard celého cyklu bezkonkurenčně nejlépe. Jednoduché oko za oko je možná tím méně nekonvenčním pojetím nejelementárnějšího pravidla lidského soužití, a určitě by se dalo zabývat se i méně jednoznačnou situací, ovšem vzhledem k zahořklé, pomstychtivé a přitom sebeospravedlňující lidské povaze je to právě takto triviální pojetí, kvůli které je poučení v této povídce prakticky věčné.

Tak trochu opak předchozího dílu, který k němu má zároveň nejblíž. Oběma totiž chybí trest, jenže kde třetí epizoda zobrazuje postavy, které bez něj nedojdou žádného ponaučení a své chování nijak nezmění, ve čtvrtém si naopak samy projdou malým očistcem, který zkouší meze jejich chování, a z něj vyjdou čistší. Podobně je to i s jejich chováním. Kde předchozí přikázání ukazovalo nepochopitelně se chovající charaktery jako Z pera básníka, kterým teprve závěrečná pointa propůjčila uvěřitelnost, skoro celý následující díl téměř vědecky zkoumá psychologii otce a dcery, ale zvláštní a trochu křečovitý konec na té reálnosti trochu ubírá. Přesto díky tomu, s jak extrémní situací zde Kieslowski konfrontuje jednoduché etické pravidlo je pro mě tato epizoda jednoznačně nejlepší z celého autorova desatera.

Zejména prapodivné chování obou hlavních postav při nemístných námluvách prakticky celou stopáž zabraňuje jakémukoli pozitivnímu výkladu zdejší poučky, ovšem poslední minuty obrací všechny dosavadní události naruby a nabízí spolu s hned následujícím dílem nejméně konvenční pohled na tematiku. Vynecháním jakéhokoli patrného trestu pro hřešící postavy totiž konečně tento díl pozbývá toho moralizujícího podtextu. Přestože tedy celý působí jako zcela odtržený od reality, zpětně patří mezi nejzajímavější zážitky.

Druhé přikázání se může pyšnit tím, že se jeho vlastní interpretace dá reflektovat v souvislosti s tou "oficiální", kterou nabízí renomovaná profesorka etiky v osmém díle. Kvůli ní je pak ještě o kus těžší porozumět, nebo spíš soucítit s motivací některých zdejších postav, ale o to víc bezradně pak působí ponaučení, kde individuální odůvodnění mravních názorů naráží na realitu a konfrontuje se s cizími názory. Ve výsledku je to tak hořkostí i dobrými úmysly rámovaná povídka, která se díky zdařilému a nejednoznačnému zkombinování reality a poučení řadí mezi ty nejlepší celého cyklu.

Podle které jiné poučky, než právě té první, mohl vzniknout nejrozporuplnější díl celého Dekalogu? Zatímco povahy a motivace zdejších postav jsou naprosto reálné, je to právě lidská omezenost, na kterou naráží pointa. Ta totiž hned v úvodu dává najevo, že jediný možný přístup k Dekalogu pro nevěřícího člověka je skrz vcítění se do spiritualizmu, který pak těm dalším, i bez složitých interpretací v realitě zakotveným přikázáním přidává odér povýšeného mravního kázání. Nicméně stejně dobře předznamenávají studené tóny ducha zbytku cyklu a samotným provedením je to právě tento první díl, který je z něj asi nejdojemnější.

Co se formy týče, Dekalog je pro smysly koncertem. Kde ale přichází na řadu pochopení vždy nekonvenčně vypointovaných příběhů, rozum nejednou zapláče. A to je obrovská škoda, protože v kontrastu s povídkami, jejichž smysl ani dnes nepozbývá na síle pak odvolávání se na rigorózní a pružnost pozbývající etický kodex desatera působí jako pěst na oko. Přestože totiž na zcela jednoduché poučky roubuje opravdu komplikované životní situace, díky kterým je mnohem patrnější, že morálka se nedá shrnout do pár konkrétních vět, nemohl jsem se celý seriál zbavit pocitu, že mi i přes své volnější vyznání pan autor pointami (tresty) káže co je správně, a co je špatně. Jsou to právě takové momenty, jenž zub času nahlodal nejvíc, a které by si dnes nedovolil natočit nikdo jiný, než náboženský fundamentalista. Nicméně i tyto slabší kusy je radost sledovat (snad jen Nepokradeš mi nepřirostlo k srdci). Ten zbytek je pak možná tím nejlepším, co se televizním obrazovkám přihodilo, a to jednoduše proto, že materiál je to ryze filmový, jen kvůli své rozsáhlosti jiným způsobem téměř nerealizovatelný. Těch deset vzájemně propletených osudů spojených jen jedním malým betonovým městem v polské metropoli totiž víc působí jako filmová série. A je to možná trochu škoda, protože kvůli té (střízlivě) krátké stopáži sotva stihne zkoumaný byt přirůstat k srdci, už už nastupují titulky a přesun o patro dál. I tak má ale většina povídek nevídanou sílu, snad je jen škoda, že tehdá někdo někde nepopletl čísla a nevyměnil devítku za desítku. Zvláštně jinaký poslední díl totiž jinak srdceryvný cyklus uzavřel v trochu odlišném duchu, než mají jeho předchůdci, obzvlášť právě ten předposlední.

The Affair toho má tolik co nabídnout seriálovým fanouškům i amatérům, že je až s podivem, jak málo je přes své výjimečné kvality známý. První, co zaujme je samozřejmě obsazení - ústřední dvojice je doslova seriálovou elitou, a dokazuje to i jejich naprosto samozřejmá nominace na Zlaté Glóby. Nutno dodat, že i zbytek osazenstva jim zdatně sekunduje, a oproti jiným seriálům zde najít špatně vedeného herce je těžší, než najít jehlu v kupce sena. Samotný příběh je ale ztělesněním obyčejnosti, všednosti, něčeho, co každý zná nebo poznává. Proto bez unikátního způsobu vyprávění mohla tato skvadra skončit v pouze neobyčejně povedené mýdlové opeře. Opak je však nakonec pravdou. Je to totiž konfrontace dvou vzájemně propletených životních příběhů očima, ústy a archetypální povahou dvěma naprosto nespolehlivými a zcela odlišnými vypravěči dvou pohlaví, co z The Affair dělá bezprecedentní zkušenost, která jde do takové hloubky duší svých postav, že se nedá než hltat každou vteřinu, protože se dá jen stěží najít projekt, se kterým by se dalo identifikovat stejně jednoduše a do takové míry. Dle první řady tak jednoznačně nejlepší současný seriál stanice Showtime, kterému se dá vytknout jen to, že Ruth Wilson kvůli své roli musí zapírat rodný sexy přízvuk, a prostřední díly, které bohužel trestuhodně nevyužívají tu zmíněnou základní premisu. Nejistoty vyvolané nespolehlivým podáváním informací se ale ani tato slabší část nezbaví.

Závěr Hobití trilogie trpí stejnými neduhy, jako závěr té Prstenové, a ty jsou zde o to víc cítit, když zkušenosti předchozích dvou let jasně naznačovaly, že těch největších kladů svého předchůdce se v Bitvě pěti armád nedočkáme. V první a poslední řadě je totiž Bilbova poslední epizoda únavná. Jenže kde byl Návrat krále únavný jak efektními jednotlivostmi, dechberoucím celkem, ale hlavně emocionálním ždímáním diváka, zde ta nejdůležitější poslední složka téměř úplně chybí. Přitom v těch jednotlivých složkách vážně funguje a dokonce nejednou i vrchol Prstenové trilogie překonává. Když v ničem jiném, Hobit jako celek mnohem lépe zvládá vykreslit pokušení moci, třebaže má znovu nadpřirozenou příčinu. Dalším posunem k dobru je rozhodně Orlando Bloom, který od svých prokletých hereckých začátků herecky vyspěl a konečně svůj elfí charakter nehraje jen prázdným zkouřeným pohledem. Samotná bitva je skvělým přehledem trikových atrakcí, které díky zběsilému dávkování nedokážou začít vysloveně nudit, ale zároveň kvůli tomu postrádá celistvost, jednoduchost a přehlednost, tedy za těch deset let se v tomto ohledu Jackson ještě o kousek zhoršil. Nejvíc ale poslední díl, a spolu s ním i celý Hobití příběh, padá na hubu tím, že ani po těch nezměrných hodinách nedokáže postavy v příběhu představit v takovém světle, aby konec jejich příběhu dokázal zasáhnout tak, jako nespočetná finále Návratu krále. S výjimkou Bilba. Je to nakonec skrze jeho empatii, díky které se mi nakonec podařilo na příběh napojit tak, jak jsem tomu chtěl už od úvodu. Nic to ale nemění na tom, že dobrá polovina trpaslíků zůstala trestuhodně bezejmennou kostýmovou atrakcí, čímž v mých očích o značný kus trilogie jako celek upadá. Jenže přes všechny ty chyby a chybičky i přes únavnost celého finále jsem po dalších příbězích ze Středozemě stále hladový. Ač se Pánu Prstenů vyrovnat nedokázal, jeho kouzlo Hobit ani na minutu neztratil, a kdo mu jednou naplno podlehl, jen stěží si dnes má na co opravdu stěžovat.

Ve zkratce je Desolation of Smaug jednoznačně nejvyrovnanějším dílem trilogie, která přes zjevnou (třebaže chvílemi i křečovitou) snahu nedosahuje očekávaných kvalit. Kde byl první díl slalomem mezi tím nejlepším, co se ve filmové Středozemi dosud urodilo, a těmi nejneobratnějšími přešlapy - ať už vizuálními nebo vypravěčskými - druhý o rok později přišel s perfektním balancem obou zde dosud neslučitelných složek. Konečně se tak podařilo sladit ten temný a pohádkový styl i cestovatelskou ságu a akční hračičkovství do jednoho fungujícího celku. Rubem tohoto úspěchu však je, že té vyrovnanosti bylo dosaženo jen za cenu průměrnosti. Mimo jiné jsou tak pryč ty skvělé, husinu spolehlivě nahánějící scény, kterými byla původní trilogie skrz naskrz prošpikována, a které z ní svou emotivností udělaly takový kult. Druhý Hobit je vyměnil za čistě informační filler, který podobně jako ty typicky hluché prostředky seriálů někde mezi ambiciózním a slibným pilotem a bombastickým závěrem jen a pouze odvypráví své části příběhů, ale jakékoli jejich zajímavé úvody a rozřešení přenechá těm dílům, od kterých se toho ostatně čeká nejvíc. Berte to od seriálového maniaka, když tvrdí, že cliffhangery do filmu prostě nepatří, a zde jimi skončí každá rozjetá linka. Skončit film o patnáct minut později famózním úvodem Bitvy pěti armád, byl bych druhým dílem přímo nadšený. Takhle mi k uremcané, ale stále dostatečné spokojenosti dopomohl především v obou rolích skvělý Cumberbatch a boží Osvobozené sudy.

Nemálo ambiciózní projekt, který se snaží jak o psychologický rozbor, tak i o hutnou atmosféru v komorním prostředí. První se mu většinou daří - skvěle zahraná ústřední dvojice (a snad ještě lepší mladá Katie) spolu se zajímavou premisou sériového vraha od vedle seriál s přehledem protáhne i těmi spornějšími pasážemi. A těch je bohužel až příliš. Nejen, že zbytek hereckého osazenstva je až na pár výjimek otřesný a vyloženě ruší, samotná výsledná podoba The Fall až příliš silně zavání televizní produkcí. Jednou za čas se tak podaří vytvořit vynikající scénu, perfektní záběr, a kvůli nim se seriál rozhodně vyplatí sledovat, jenže na každý takový úspěch připadá hned několik momentů, se které sálá bezradnost, jak vlastně odvyprávět tolik informací a pocitů. Celý seriál toho totiž chce říct mnohem víc, než dokázala omezená zásoba působivých nápadů obsáhnout, a tak se v každé epizodě najdou dva nebo tři pamětihodné momenty, jenže zbytek je kvůli tomu jen utahanou a atmosféru pozbývající vatou. To se pak podepisuje na obou zatím odvysílaných sériích, kdy je na každé znát jasný tvůrčí záměr, jenže na ty scény, které postavy opravdu někam posouvají, náleží hromada nicneříkajícího a oproti těm kvalitním částem nijak zajímavého balastu, jenž jen natahuje jinak prostý děj do zbytečně přemrštěné délky. Konec druhé řady nakonec ani nemá žádný lákavý příslib do budoucna, a autoři se budou muset setsakra vytáhnout, aby u něj ještě někoho udrželi. The Fall tak jednoznačně pokulhává za silnější konkurencí - v žánru atmosférických psychothrillerů se např. Hannibalovi nepřibližuje ani na dohled, a v malých kriminálkách zakládajících si na duchu místa zase těžce nestíhá všem možným Zločinům a jejich mladším bratříčkům.