erased

Nestává se často, aby dvakrát do roka vyšly hned dva inteligentní romantické filmy s nádechem sci-fi, takže se ani není co divit, že mi po výtečné Her tento nenápadný klenot málem unikl. A nakonec je mi skoro proti srsti mluvit o tom, jak je I Origins skvěle promyšlený, jak je skvěle zahraný, nebo jak skvěle dokáže podat a rozřešit rozpor mezi technologiemi a duchovnem. Nutno však dodat, že jsem se každých deset minut už už začal popadat za hlavu s obavami z dalšího myšlenkového failu nebo podlehnutí žánrovým klišé (oprávněný pesimismus plynoucí z nedávného zážitku s otřesným koncem Kontaktu, který se zabýval identickým tématem), leč tento film ze všech těch pastí, které na sebe sám ušil, vybruslil s takovou grácií, že nakonec každý takový moment výsledný zážitek ještě o kus posílil. A právě kvůli tomu mi připadá skoro nemístné podávat k filmu jakékoli argumenty. Ve výsledku je totiž hlavně o tom podmanivém, chytrém, citlivém a dojemném zážitku, který je nesdělitelný a prostě se musí zažít. Že film svou ústřední premisou lahodí mému očařskému srdci je pak jasným důvodem, proč se hned stal v žánru mým favoritem. Michael Pitt si už zasloužil hlavní roli v něčem vynikajícím, a právě I Origins by mu konečně mohly otevřít vrátka k větším rolím.

Doslova emoční atomovka - The Missing dokáže svou atmosférou dokonale vtáhnout nepřipraveného diváka do té snad nejhorší noční můry, která přímo děsí svou obyčejností. Spolu s tím, jak se Tony Hughes stále víc oddává posedlosti po pravdě i mě každá další epizoda vtahovala hlouběji a hlouběji do toho lidsky srdcervoucího thrilleru. Přitom se mu podařilo do ve výsledku smutně jednoduché zápletky ladně zamotat osudy dalších lidí, které běsnící Tony ovlivní, změní nebo ukončí, stejně jako jedna autonehoda změnila ten jeho. A jsou to právě tato malá lidská dramata, která pravidelně při závěrečných přiznáních přímo pumpují emoce, třebaže nemají s případem ztraceného dítěte nic společného. Podobně jako se to loni podařilo ITV s Broadchurch, BBC teď přichází s kriminálkou vynikající po všech ohledech, kde má každá rozehraná příběhová linka své místo v budování atmosféry bezvýchodné deprese, přičemž navíc vyprávěním v různých časových rovinách prohlubuje vztah k jednotlivým postavám až do nevídané úrovně empatie. Nicméně je to James Nesbitt, kdo si krade každý záběr pro sebe, a poté, co nakonec v závěru zlomí i tu poslední pozitivní naději, kterou by snad seriál mohl vzbuzovat, mě zcela míjí důvod, proč se na rozdíl od své seriálové manželky nedočkal nominace na Zlatý Glóbus. Perhaps it's better simply to let go, not to dwell on the choices we have made - whether we should have gone this way or another. Instead we should always go forward and try not to get trapped in the past.

Typický seriálový průměr, který dokáže navnadit na neotřelé prostředí zápasů MMA, ale mimo první a poslední díl série je stejně pouze další ničím nevynikající vztahovkou. Jen upocenější. Macho pojetí rodinného podniku lépe zvládali Sons of Anarchy, jako sonda do obyčejnému člověku neznámého prostředí celebrit zase Kingdom nestíhá Rayi Donovanovi, a ti na hraně kriminality balancující hrdinové jsou tak nakonec jen výcucem toho nejlepšího z obou a mnoha dalších seriálů. O to hůř, když je seriál až na výjimky prošpikovaný amatérskými herci, kterým byly na míru ušity ty nejnesympatičtější postavy za hodně dlouhou dobu. Na tom by nemuselo být nic až tak hrozného, pokud by měl seriál alespoň charismatickou hlavní postavu. Zde je to ovšem přesně naopak, a zatímco se Alvey v kažém díle vybarvuje ve stále většího kreténa, ve srovnání s ním najednou postavy kolem něj až tak otřesně nevypadají. Málem sólový díl s výletem kajícného Destroyera (který je jinak těžce napřesdržku) za rodiči a odpuštěním je nakonec asi nejlepší epizodou, protože ty bitky, na které se jinak člověk logicky těší nejvíc jsou například s takovými famózními technickými souboji ve Warriorovi nesrovnatelné, a nijak zvlášť neohromí. Když jsou ve výsledku nejvíce sympatickými postavami na Navy Street ženské, které se kolem hlavního hrdiny točí, a které se autoři snaží mermomocí ukázat jako ty špatné, vlastně ani tolik nepřekvapí, že prakticky celý seriál selhává přesně v tom, čím má vynikat. Ovšem když doplním zbytečné a nikam nevedoucí vedlejší příběhové linky a podivný stříh pomocí fade-outů, negativa Kingdom vyčerpám. Zbytek je totiž i přes ně docela koukatelný. Jen vzhledem k počtu těch připomínek nemá šanci dosáhnout výš, než na ten průměr.

Špionská Hra ze staré školy, tak jak ji umí jen Britové. Kvůli tomu sice strádá na dramatičnosti (třeba oproti podobným, divákovi mnohem přívětivějším The Americans), ale naproti tomu je i přes dost patrný levnější rozpočet tak nějak uvěřitelnější a dobovější. Je možná trochu škoda, že jsou všechny postavy i události v první sérii až moc jednoznačné, protože takhle velkému sovětskému plánu by určitě neškodilo víc komplikací, nicméně zvratů je tu dostatek na to, aby děj s přehledem utáhly. A když bůh dá, a napřesrok se dočkáme pokračování, příslib do budoucna má The Game skvělý.

To, od čeho jsem podle zavádějícího traileru čekal pouze další veteránské akční béčko à la Taken, se postupně změnilo v jednoznačně největší překvapení letošního roku. The Equalizer je zcela mimo veškerá očekávání pravděpodobně druhým nejlepším superhrdinským filmem, který dosud vznikl (v těsném závěsu za Watchmen, kus před The Dark Knight a Kickass, a na zcela jiné úrovni, než cokoli dalšího). Teprve minimální výskyt opravdu akčních scén - mimo úvodní trailerovou je zde jen jedna - mě nasměroval k úplně jiné interpretaci, ba k tomu, abych nenápadně se tvářící film vůbec nějak interpretoval. V základu jde totiž jen reálné zrcadlo všem těm fantastickým vyšinutým bojovníkům se zločinem v prapodivných oblečcích, s prapodivnějšími motivacemi a s nejprapodivnějšími talenty a schopnostmi. Aneb kdyby takhle vypadal onen zmíněný Temný rytíř, snad bych se nemusel stydět za to, že se mi líbil. Podstata příběhu křížové výpravy vysloužilého Boba napříč zkaženým městem je totiž s většinou komiksových filmů identická, jen Fuqua konečně dokázal naroubovat tuto esenci do opravdového světa, a tak je tento příběh konečně uvěřitelný a přesvědčivý, a tedy se konečně dá brát vážně. A k tomu samozřejmě nepozbývá ani ty stylové rozpohybované obrázky jako vystřižené ze stránek komiksů. Je však pravda, že celému filmu očividně chybí pevnější základ v nějaké dříve vydané tištěné podobě, protože se od toho zmíněného jednoduchého základu nikdy příliš nevzdaluje. Je asi bláhové věřit, že by takto nenápadný film mohl konečně začít s opravdovou reformací roky vyčpělého superhrdinského žánru, ale i jako ojedinělá vlaštovka v záplavě sebevykrádajících blockbusterů od Marvelu a DC má The Equalizer svou nepopiratelnou váhu.

We were happy here. Jistě, pod slovem remake jsem si představoval něco, co bude mít alespoň nějaké vlastní nápady - je až z podivem, jak přesně Gracepoint kopíruje teprve rok starý Broadchurch - nicméně na jeho kvalitách to téměř neubírá. Jeho sledování totiž sice připomíná pouhou reprízu s novými tvářemi, ale výchozí materiál má takovou sílu, že to je vlastně úplně jedno, protože i napodruhé je to samé stále skvělým zážitkem. O to lépe, když je to remake naprosto úžasně obsazený (Anna Gunn znovu s přehledem válí, Nick Nolte snad ani nemůže zklamat, a skvělým překvapením je Virginia Kull, snad jen ten přeobsazený, s američtinou zápasící Tennant trochu ruší). Jediným podstatným nedostatkem je hudba, jíž Olarfur Arnalds udělal z původního původního seriálu tak vyčnívající melodrama, zatímco zde se překvapivě drží při zemi a působivost některých scén to docela podkopává. Na druhou stranu zde však jindy zkopírované situace dojmou i víc, než v originále, především původně docela nepřesvědčivý konec zde díky novému vyznění dopadne mnohem silněji. Samozřejmě se nedá ubránit dojmu, že je tento seriál poměrně zbytečný, a nepochybně by každý znalec Broadchurch raději viděl jeho pokračování, přesto je zdejší hodnocení jinak řemeslně perfektně zvládnutého seriálu docela zarážející.

Co se atmosféry týče, nepochybně vzdává Stonehearst Asylum autoru své předlohy všechnu čest. Jenže i když jsem ji nečetl, je až moc jednoduché vypíchnout největší nedostatek filmu. Neoddiskutovatelná kvalita většiny Poeových povídek leží totiž z velké části v tom, čím jsou: povídkami. Stejně jako ony se tento film v úvodu vytáhne se skvělou premisou, kterou je nějakou dobu radost objevovat a prozkoumávat, jenže to jednoduše není dost silný základ na dvouhodinový film, po chvíli se tedy omrzí, a místo aby skončil v nejlepším, film se vleče a vleče. Nakonec se sice to dlouhé čekání na závěr vyplatí, protože vzpomínky Kingsleyho postavy jsou skvělou třešničkou, jenže kromě pár povedených scén je to čekání naplněné jen plky, které zpříjemňuje pouze výtečné obsazení, jehož ústy jsou ty prázdné repliky pronášeny.

Je cosi shnilého ve státě dánském. Kurt Sutter, jedna z vůdčích osobností za kultovním The Shield, se na svém vysněném dítku o motorkářském království vyřádil, a dnes, po sedmi letech, je setsakra sympatické vidět, že se i přes všechny více i méně ladně vedené odbočky svého konceptu moderního Hamleta udržel. A co je ještě lepší je fakt, že z rozpačitých začátků první a druhé řady postupně vyrostl, a posledními dvěma sériemi nakonec uzavřel jednu z nejlépe fungujících zločineckých kronik - a že konkurenci neměl vůbec slabou. Je možná škoda, že se trochu víc nesoustředil na vedlejší postavy, kterých se za tu dobu na všech možných stranách a ve všech možných konfliktech vystřídá habaděj, ale když to ve výsledku znamená, že se o to víc mohl zaměřit na členy SAMCRO, nemám s tím nakonec nejmenší problém. Samotní motorkáři, i všichni, kteří se kolem nich točí, jsou totiž naprosto bez chyby. Zpočátku se může zdát být družina kolem mladého prince na seriálové poměry zbytečně jednoduchá - všichni do jednoho trpí tou nejextrémnější verzí machovství - ale Sutter je (stejně jako sebe) postupně vybarvuje a zoceluje jednou tragédií vršenou na druhou, a každý z nich je u konce svého času v seriálu tak naplno propracovanou postavu, jak je to jen možné. Prakticky jakékoli konkurenci se pak vzdalují tím, že dokážou být nejen sympatičtí, jako je to v seriálech obvyklé, ale zároveň se nikdy nezbaví jinde tolikrát zanedbávaného zločineckého odéru. Protože když na to dojde, všichni do jednoho postrádají byťjen náznak soucitu a lítosti a je jasné, že z hloubi duše se jim fandit nedá. Dají se pochopit, při nejlepším se s nimi dá soucítit, jsou ostatně stále vykreslení jako obyčejní chybující lidé, ale to je tak vše. A to platí i o hlavní postavě, nejednou tolik připomínající Vica Mackeyho. Od původních šarvátek se soupeřícími motorkáři, přes neúprosné pletky s IRA, přes pokusy vycouvat z vražedného podniku, až po smíření se s realitou; od černobílého mládí dědice království, přes naivitu i pochyby dospívání, přes odhodlání odevzdat se rodině v dospělosti, až po završení jednoho života a kruhu; od mladého jednoduchého motorkáře, přes nekompromisního gangstera, až po životem ošlehaného matadora; autor Jaxovi cestu životem nijak nezjednodušil. Spolu s povedenou akcí jsou na ní mrtvoly, které se kolem něj kupí, jen ponurým pozlátkem. Cesta je to proto stylová a zábavná, a přestože se ani poslední série nezbaví nešvarů jejího zbytečného natahování, nakonec jsem rád za každou minutu, kterou jsem na ni spolu s vránami zažil. The crow flies straight - a perfect line.

Skromná romantická komedie, za kterou bych nebýt cynického úvodu hlavní postavy a několik skvělých replik Allenův rukopis snad ani nepoznal. Obzvlášť u poslední scény jsem nabyl přesvědčení že ve staromilsky úvodních titulcích došlo na postu scénáře a režie k nějaké záměně. Ale budiž: když se na to dá dívat, mezi hlavními postavami to funguje a několikrát film i upřímně rozesměje, ať si pro jednou Woody svůj sen děduly-intelektuála splní, vždyť ten tuctový závěr vlastně jen podtrhuje od začátku patrnou přímočarost celé té romantické jednohubky. Já jen, že od tohoto autora čekám something more. More what?

Nepochybně mokrý sen fanouška amerického fotbalu, ale co je na Draft Day nejlepší je to, že dokáže nadšení ze startu sezóny Superbowlu i napětí v pozadí zprostředkovat i člověku nepolíbenému tímto ryze americkým fenoménem. Nasnadě je srovnání s Moneyball, jenže zatímco ten ukazuje přerod jednoho sportu v druhý, a tak dokáže mnohem víc vysvětlit o tom, jak funguje staromilným fanouškům i úplným nováčkům (a mimo jiné je sám o sobě mnohem lepším dramatem), Draft Day automaticky předpokládá, že ho sleduje sportovní nadšenec. Bez okolků tak v prvních minutách začne s manažerskou hrou připomínající nějakou velkolepou karetní hru, a celou ji zarámuje rychle se měnícími paralelními záběry a neméně velkolepými záběry krásně vyretušovaných měst klubů, kteří se onoho přetahování se o fotbalové eso účastní. Pro mě rozhodně slušný hokej. ale neznalost ve mě dost nečekaně dokázala projevit nějaký ten zájem o tematiku, a to se jen tak nějakému filmu nepodaří.