erased

S velkorysou podporou produkčního studia se debutujícímu režisérovi podařilo nejen navrhnout vizuálně působivou podívanou (a to je v dnešní době přeplácaných digitálních efektů echt majstrštyk), ale i odvyprávět vcelku nekonvenční příběh (což je vzhledem k předloze a obvyklému přístupu k filmům u Disneyho snad ještě větší výhra). Jenže nedostatek zkušeností na něm jde znát, a Strombergovi nezbylo, než mezi oběma zmíněnými trumfy jen hekticky střídat: děj je stále příliš jednoduchý na to, aby se dal odvyprávět i jinak než jen zkratkovitě a frázovitě, a mezi posuny v něm působí ten krásný vizuál jako pouhá záplata na scénář, který ve své finální podobě zdaleka nemá na to, aby utáhl celovečerní film. A to je u takto slibného projektu vyloženě k vzteku, protože úvod se nese v mnohem nejednoznačnějším a lidštějším tónu, než má nakonec velkolepá a neotřelá pohádka, do které postupně film sklouzne. Škoda, jít o krok nebo dva dál, mohla být Maleficent mým letošním černým koněm.

Kontakt je na jednu stranu stejně dobrý, jako jsem doufal, a na druhou zároveň stejně špatný, ne-li ještě horší, než jsem se obával. Zemeckis podle mně neznámé předlohy rozjíždí zprvu skvělé sci-fi, na na kterém je snad jediným žánrovým prvkem právě samotný kontakt. Ten je samozřejmě působivý, ale i přes všechny své kvality byl pro mě jen pozadím pro skvělé zpracování lidských reakcí na důkaz mimozemského života. Potud skvělý, a to i přes úvodní roztahanost a náznaky budoucího děje. Jenže s přibývajícími minutami se stále víc dere do popředí náboženská analogie, a film začne zavánět. Ne, že by na samotné analogii bylo něco špatně, naopak je většinu filmu prezentovaná očima hlavní hrdinky realisticky, neférově a zpátečnicky, jenže vzhledem k tomu, jak jsou karty rozdané je jasné, že porovnávání ve výsledku nemůže dopadnout dobře. A taky že ne. Po naprosto bombastické stavbě a cestě za nadpozemským poznáním se totiž dostaví studená sprcha. V pro vědkyni na míru navrženém nebi už Zemeckis zcela sklouzne k přizdisráčskému family friendly úniku od jakéhokoli pokusu o vizionářství a po návratu na Zemi už se není o čem bavit. Spolu s nemístným přirovnáním a vyrovnáním premisy kontaktu ke světovým náboženstvím se rozpadá nejen nadčasovost celého filmu, ale i jeho koncept. Ten pak drží pohromadě jen díky levnému sekunďáku v podobě jakéhosi ilumináta, který z ruského Miru tahá za nitky, a o kterém ví celý svět. Kontakt měl prostě skončit zábleskem značícím cestu do neznáma, a abych nevypadal kvůli docela zaslouženému hodnocení odpadem příliš umíněně, v samotném hodnocení jsem se rozhodl i cokoli, co tomu záblesku následovalo, ignorovat. To skvělé nadšení z objevování neznámého, kterým zbytek filmu vyniká, za to totiž stojí.

This Is Where I Leave You je jedním z těch veskrze obyčejných filmů, které vycházejí se železnou pravidelností jednou nebo dvakrát ročně, ale s tou samou pravidelností dokážou i uhranout: prvotřídně obsazená a produkovaná hořkosladká komedie o rodinných trablech s dokonale sympatickými postavami, koňskou dávkou nostalgie, zdravou špetkou humoru i patosu a s melancholickým hudebním podkresem navíc. Prostě sladkobol jako vyšitý. Ale pokud je vše zmíněné natočené s citem, nemá cenu odolávat. Obzvlášť když příslib hereckého koncertu naplňuje beze zbytku.

Extrémní salva kolísavě vtipných hlášek ve spojení s klasickým formátem sitcomu se smíchem z publika tomuto seriálu ani trochu nesvědčí. Přestože tedy McCarthys několikrát slušně pobaví - sestava bostonské rodiny s homosexuálním synkem v čele má něco do sebe - tím příliš hustým výskytem smíchu to celé ztrácí dynamiku a nekončící smršť hlášek tak spolehlivě stále víc a víc ubíjí ty lepší momenty.

Nechápu, k čemu se vůbec autoři namáhali s nekorektním námětem, když je s každou přibývající minutou stále jasnější, že jsou Millerovi jen další prachobyčejnou rodinnou komedií. Kvůli tomu jsem sice nemohl celou dobu setřást pocit, že se dívám na jiný film, než jsem plánoval, ale nakonec je to možná přece jen dobře. Ani v této podobě se totiž film několikrát nevyhnul zbytečnému tlačení na pilu a trapným scénám, a nechci si ani představovat, jak by s takovou dopadlo pokus o odvážnější zábavu. Takhle tedy nemají Millerovi příliš čím nadchnout, jenže bych lhal, kdybych tvrdil, že nepobaví a několikrát i upřímně nerozesmějí.

Čeho je moc, toho je příliš, a proto už bude před další instantní harrypotterovskou teen ságou v prášku potřeba důkladného mentálního klystýru - množství těchto rychlokvašků už dávno přesáhlo stravitelnou hranici. Co je však nejhorší, právě tato sága o vyvoleném náctiletém, jehož osudem je tváří v tvář traumatické minulosti za pomocí svého výjimečného nadání v (*doplňte dle oblíbené série*) zachránit svět, mě doposud bavila s přehledem nejvíc. Stejně jako jiné podobné příběhy na pokračování sice naprosto postrádá logiku a uvěřitelnost, je k prasknutí plný všech myslitelných klišé, a i jeho premisa je ztělesněním donebevolající blbosti, ale ze všech takových filmových adaptací je natočený rozhodně nejlíp, a to tak, že prakticky po celý film přichází s něčím novým a téměř nedá vydechnout. Navíc to má mechanické Odulieny a hodně běhání, takže proč ne? Proč ne? Protože čeho je moc, toho je příliš.

Nikdy jsem nechtěl být tím člověkem, který komentář ke každé adaptaci knižní předlohy začne něčím ve smyslu "kniha je lepší". Jenže co jiného napsat u filmu, který osekává svou předlohu na nejhrubší základ a je pouze zkratkovitou, stoicky klidnou a nadsazenou veselohrou namísto absurdní forrestogumpovské cesty historií naplněné těmi nejabsurdnějšími explozivně kořalkovými historkami vyprávěné na pozadí ještě absurdnějšího smrtonosného úprku dvou seschlých páprdů před zákonem. Ten zlomek historických pamětí, na které se přece jen dostane je bohudík skvělý, ale nemůžu se zbavit pocitu, že od nejdražšího švédského filmu jsem čekal mnohem, ale MNOHEM víc. K vzteku je chybějící cesta přes Čínu, Himálaje a Írán, osekaná anekdota z Vladivostoku, a nejvíc asi zamrzí úplné vynechání kontroverzní Koreje, zkorumpované Bali a přitroublé Francie. I tyto nedostatky ale blednou vedle jednoznačně zmrvených událostí v současnosti, které postrádají vše, co z knihy dělalo tak příjemné počtení: absurditu, vtip i celkovou lehkost. Tedy téměř vše, Soňa bohudík nechybí. Ale do píči zkurvený, cenzuru Krásky filmu nemíním odpustit. Vzhledem k předloze je jasné, že je filmový Stařík trestuhodně promarněnou příležitostí, nicméně při odhlédnutí od ní jde pořád o příjemný, pohodový film. No budiž kurva.

Dánský autorský western natáčený v Jihoafrické Republice mohl být prakticky čímkoliv, počínaje lidským dramatem, mrazivým thrillerem konče, ale ryzí revenge western je tím posledním, co jsem od The Salvation čekal. Temněji vykreslená ústřední trojice kovboj-kráska-bandita je však ve zdejším nestandardním provedení skvělým osvěžením důvěrně známé kostry příběhu. A přestože mám raději moderní, méně jednoznačné westerny, tento návrat do zlatých let žánru nekonvenčníma očima dánského režiséra je jednoznačně příjemným překvapením.

Ani již skálopevný názor na autora filmu mě neodradil od jeho nejnovějšího počinu. Na to si až moc rád dobírám slabší retardované jedince na úkor těch lepších, které v tomto případě reprezentuje nesmrtelný a nenapodobitelný Limonádový Joe. Jaké bylo moje překvapení, že se v té hromadě záchodového komediálního hnoje několikrát zableskl klenot, který sice kvůli přiotrávenosti pachem nevkusu nedokázal rozesmát, ale alespoň dokázal vykouzlit úsměv. Ano, je řeč o oblíbené poutní soutěži Runaway Slave a všech těch výkladech, jak lze vlastně na divokém západě umřít. Ani to nic však nemění na tom, že jde o jednu z nejhorších komedií, které jsem v životě protrpěl, tedy i horší než MacFarleneův předchozí Ted.

Přestože jsem vždy považoval můj odpor k MacFarlaneovu "humoru" za neotřesitelný, tak nějak jsem doufal, že by se Ted mohl stát tou pověstnou výjimkou potvrzující pravidlo. A chvíli jsem tomu i věřil. Bohužel už v úvodu potvrzují Marky Mark i Mila Kunis obavy, že bez pevné a schopné režie stojí jako herci za starou belu. Ale odradit jsem se nenechal ani tím. Jenže pak přišel první "vtip". Po něm "hláška". Pak ještě jeden "vtip", následovaný prdem, který další "vtip" oddělil od varlete, načež následující "hláška" uvolnila místo pro sperma. Pak se najednou komedie změnila v jakousi kombinaci mezi extrémně vážným ubuleným romantickým dramatem s "poselstvím" a animovaným akčním filmem. A takhle 106 minut dokola. STO. ŠEST. LOBOTOMNÍCH. MINUT. Uznávám, že celá ta tortura se nesla v sice vlezlém a podlézajícím, ale přesto jaksi příjemném marihuanovém oparu, přičemž u tripu na kokainu s Flash Gordonem jsem se i upřímně zasmál, ale jestli toto jako celek měl být kasovní trhák, komedie roku a snad i budoucnost komedie jako takové, stává se ze mě dneškem staromilec, protože za nás...