erased

Moffat poprvé tak, jak ho známe dnes. V Jekyllovi pro BBC poprvé zmodernizoval literární klasiku (i když spíš vytvořil pokračování), do které napěchoval ideální souhru mysteriózního thrilleru a průpovídkové komedie a navrch přidal herecké eso. Jenže stejně jako titulní postava má tento na první pohled perfektní koncept i svoji stinnou stránku. Bez rozpočtu a kvalitního castingu tak Jekyll trpí podobně, jako třeba Daviesův Torchwood, a po pár minutách je jasné, že si Moffat s omezenými možnostmi ukousl příliš velkého sousta. Ruku v ruce s po všech stránkách over-the-top scénářem jde i Nesbittovo občas až příliš expresivní herectví, a nejednou se tak dá jen stěží ubránit kyselým úšklebkům místo autory zamýšleného smíchu nebo šoku z dalšího z kvanta zvratů. Ačkoliv tak mezi novější britskou konkurencí Jekyll značně ztrácí na dechu, je spolu s prvními řadami restartovaného Doctora Who nenapodobitelnou předzvěstí dnešní špičky televizní tvorby.

Carnivale. Výborný námět. Tajemno. A jak je u HBO zvykem, také kvanta vaty. První díly nadchnou a vyloženě pohltí mystickou atmosférou putování po bohem zapomenutých pustinách amerického jihozápadu a skvěle natočenými, fantazii budícími vizemi. Pak ale přijde na řadu neúměrné množství nicneříkajících dramat a vztahů. A to z převážné části ani ne tolik o těch na první pohled zajímavých "jiných" lidech a místech (antiklimatický Babylon je s prominutím vyloženě prosraná příležitost). Přesto má každý díl své momenty, a těmi jsou právě ty, které se naplno věnují stěžejnímu tématu odvěkého boje dobra a zla. Jak ale první série probíhá a končí nijak, druhá navazuje téměř bezkompromisně. Scénáristé ve spěchu za zakončením konečně vyvažují poměr nudných vztahů v striptérské rodině i mimo ni tou epickou částí alespoň půl na půl, a příběh se konečně pomalu posouvá ke kýženému finále. To sice po výborném navnazování trochu zklame, ale nelze mu upřít, že ve výsledku dává samo o sobě i vzhledem k celému tématu perfektní smysl. Celek tak kolísavě nudí a baví, nicméně když baví, tak se mu to daří královsky.

Vždy zamrzí, když jsou upoutávky lepší, než výsledné dílo. Pokud tak tomu ještě je u tak vděčného tématu, jakým zločinecko-celebritní dráha Bonnie a Clyde bezpochyby je, zamrzí to dvojnásob. Trojnásob s takto skvěle obsazenou titulní dvojicí a třešničkou s tváří Williama Hurta navrch. Tříhodinovou minisérii totiž vyloženě stahuje ke dnu přihlouplý a k uzoufání nudný scénář a ani do očí bijící levná televizní produkce A&E ničemu nepomáhá. S hodnocením nakonec nejdu níž ani tak kvůli kvalitám celkového počinu, jako kvůli perfektním klipům a trailerům, které si z něj berou to nejlepší. Přesto je to docela hořké zklamání.

Green Wing je originál. Ať už je řeč o osobitém střihu a doprovodné hudbě, počtu postav, podivném (nicméně tradičně anglickém) humoru nebo délce jednotlivých dílů, člověk aby podobný seriál pohledal. A právě tím si mě sitcom plný tehdejších profláklých obličejů britské televize získal. Všechno je to tak jiné, že to rozhodně nemůže sednout každému, obzvlášť ta téměř hodinová stopáž každé ze sedmnácti epizod vyloženě hází klacky pod nohy fanouškům tradičních britcomů, ale i kdyby kvůli ničemu jinému, už jen dík dokonale šáhlé skotce Sue White jsem tomu podivnému mišmaši pohybového a britského suchého humoru nedokázal odolat.

Můj první, v plné pozornosti sledovaný dokument z druhé světové války a hned trefa do černého. Určitě bych se vůbec nezlobil za více materiálu z války v Tichomoří a trochu mi chyběl mi i širší záběr událostí v jednotlivých zemích a jejich dopad na celkový průběh války, obzvlášť v kontrastu s přespříliš propíranou Francií. Ale jako úvodní přehled tématu a zároveň rozcestník pro jeho budoucí poznávání slouží Apokalypsa výborně. Nemalý podíl na tom mají vedle bohaté informační hodnoty i obarvené záběry a výborný komentář, díky kterým se do doby nedalo nevžít a s oběťmi nesoucítit.

Greengrass ví, jak si koupit diváka. Jenže megalomanské průlety nad nákladním přístavem v Selalah a polovinou námořní flotily Spojených států ani výborné dobývání tankeru čtyřmi rybáři na dřevěném člunu předlouhé dvě hodiny neutáhnou. A zbytek je bohužel z větší části k uzoufání nudný a ani zdaleka tak napínavý, jako si téma vyžaduje. A to i přes výborné piráty, kteří ale kvůli jasně daným povahám a vlastní všudypřítomnosti v každé scéně rychle ztrácí své kouzlo. Nakonec tak z celého únosu nejvíc utkví v paměti pouze vypjatá závěrečná scéna na ošetřovně.

Jenny je po roce zpátky ve své nejzbytečnější roli a s ní se vrací i to dost možná nejnaivnější a nejhloupější "zrcadlo dnešní doby" (ne, tuto hlášku v životě nezapomenu). I přes hloupost jednotlivých postav, hloupost celého fikčního světa i hloupost jakékoli vnitřní (ne)logiky, druhý díl trilogie nějakým způsobem funguje. A to i přesto, že druhá polovina oproti předchozímu dílu po příslibech souboje výkvětu Hunger Games nudí o sto šest, a nic tomu nepomáhá ani zručná režie filmu, která ze samotných hloupoučkých a samoúčelných událostí předlohy mačká, co se dá. Kupodivu mě tak víc nadchla hloupoučkou teen romantikou napěchovaná první polovina o princezně ve zkaženém království. Ano, stále je to celé k pláči hloupé, ale o třídu příjemnější na nenáročné zhlédnutí, než tomu bylo loni napoprvé.

Joseph si sice chvílemi až příliš okatě režijně hraje na videoklipového Boyla a herecky na vždy italského De Nira, ale svým autorským debutem dokázal, že ví a umí. Jen se zdá, že tu vynikající nadsázku macho/porno iluze Don Jona a girly/romantických snů Barbary utnul až příliš zřejmou pointou a nijakým koncem. Vzhledem k tomu, že je prvním, koho jsem viděl si do těchto dvou zcela rozdílných a stejně nereálných světů rýpnout s vtipem a na plnou hubu, a k tomu přidal neokoukané téma závislosti na pornu (která je zatraceně reálná, slovy D. Townsenda "horší než závislost na cracku") a kouzelně svéráznou maminu Julianne Moore, drobné chybky jsem rád přehlédnul.

Čtyři lvi jsou jednou z těch kulervoucích černočerných komedií, která by nemohla vzniknout jindy, než právě teď na vrcholu postmoderny. Morris v ní zručně kombinuje perfektní situační humor s vypointovanou satirou, to vše nekorektně bez jakýchkoli skrupulí, do takové podoby, která celou stopáž baví, a zároveň po skončení vrtá hlavou. V mnohém podobný Cohenův novější Diktátor se sice povedl, ale s tímto mimořádným atentátem na bránici se nemůže ani zdaleka rovnat.

Tak nevím, jestli se David O. Russell víc honí za výstřihy krásných hereček, nebo za cenami akademiků. Hlavně ale nevím, jak se mu podařilo už podruhé natočit tak příjemně plynoucí drama k prasknutí napěchované špičkovými monology, dialogy a vtipy. Nepůsobí to rutinně jako Fighter, naopak pomalu a nenuceně tlačí tu plejádu prvotřídních herců k více méně radostnému konci, stejně jako se mu to podařilo se Silver Linings Playbook. Tu absurdní komedii založenou na skutečných událostech tak zvládá i mnohem lépe, než téměř současný, na pilu tlačící Pain & Gain. A přestože výsledek není mimo ty herecké, maskerské a kostýmařské orgie nijak pamětihodný, má stejně jako režisérův zmíněný předchozí film tolik osobitého šarmu, že se mu nedá odolat. Ale třeba jsem se zase jen zahleděl do těch výstřihů.