erased

Po filmu ve mě zbyly rovným dílem dva pocity. Prvním z nich je nadšení. Mariňákovi velmi podobný zážitek (pravděpodobně) velmi realistickým ztvárněním Irácké situace, zobrazení emocí vojáků, výborný příběh i celkové téma. O jejich kvalitě nemá cenu polemizovat. K tomu samozřejmě nutno zmínit ony technické "formality", i ty si všechnu chválu rozhodně zaslouží. Na druhou stranu jsem ale rozčarován. Logiku filmových událostí nehodlám a vlastně ani nemám právo zpochyňovat a velmi pochybuji že ho se svými zkušenostmi má velká většina lidí. Bohužel násilně vykalkulovaný charakter hlavního hrdiny - rebela, u kterého bohužel nejde vidět žádná snaha o přirozené začlenění do filmových reálií, vlastně slouží pouze k tomu, aby z filmu přes jeho postavu proudil i z plátna ten slibovaný adrenalin. Kladně se dá hodnotit i marná snaha, zde jsem ale nezaregistroval vůbec žádnou. Pokud je toto film roku 2009, pak se ten rok něco velmi pokazilo. Kvalita se filmu nedá upřít. S jakoukoli výjimečností už je to horší.

Moc a moc jsem se těšil. Ne kvůli pohádkovému námětu. Ne kvůli jeho na pohled zajímavému pojetí. Ne kvůli Kristen. Dokonce ani kvůli Hemsworthovi (vím, kdo by se proboha netěšil na Chrise?!). Už v prvním traileru mě okouzlila jen a pouze Charlize Theron, a věděl jsem, že díky ní bych filmu odpustil sebevětší blbost. Že mě ale nejednou zklame i Ravenna jsem nečekal. Už téměř od prvních minut se totiž začnou projevovat největší slabiny celého filmu - dialogy a herecké výrony. Královna je na tom ještě zdaleka nejlépe, i když o to hůř pak občasné přehrávání působí. Jakmile ale prakticky jakákoli postava otevře pusu, je něco špatně a nucená 'epičnost' jde ruku v ruce s celým příběhem, který až příliš působí, jako by byl sešitý horkou jehlou za jediným účelem. Krásné obrázky. Jsou na každém rohu. Všechny už jsme sice někde viděli ale jsou tak krásně béčkově kýčovité, že právě na nich může celý film stavět. Celý film je totiž jenom takový prvoplánový předkrm pro natěšené fanoušky Hobita. Nechybí průlety nad cestující družinou ujetých trpaslíků (Nick Frost!!!), efektní souboje, pohledy na detailní kostýmy ani skvělý soundtrack. K tomu trocha koření z moderní teen chick emancipace a z těch pohádkovějších fantasy v podobě krásně béčkově kýčovitých tvorů a ještě krásnějších, béčkovějších a kýčovitějších míst. Výsledek je sice jako film špatný a hodně mu chybí jakákoli romantika, ale tak dobře se na něj dívá, že je mi to vlastně fuk. A na pokračování se i přes toho přítomného Chrise a absentující Charlize těším.

The Social Dilemma je hlavně výborný úvod do reálného světa pro naivní, určitě bych se tedy nebál ho zařadit klidně i do rámcového vzdělávacího programu. A pokud by si kdokoli odrostlejší z celého dokumentu měl odnést jedinou informaci, není to smazání nebo bojkotování různých technologií, ale to, že "you can't put the genie back in the bottle", a tedy je na zodpovědnosti a vzdělání každého, jak se sebou nechá nakládat.

A zase jednou pro mě splaskla velká bublina, tentokrát jménem Fincher. Social Network není špatný film, skoro by se dalo říct, že vzhledem k obsazení dopadl na výbornou. Když už ale jeden z nejočekávanějších filmů roku nese jméno takového režisérského velikána, čekal bych asi něco víc než vykastrovaný Klub Rváčů. Jako drama naprosto selhává ve všech ohledech, hudba nepasuje (až na vypůjčené kousky a i ten Griegovský Král hor nakonec nebyl zrovna nejlepší volba), vtipy se snaží zachránit co se dá, ale ani to nestačí. Nakonec je tak pro mě překvapení, že nejlépe na tom v celém filmu byl zrovna Justin Timberlake. Možná to není žádný pan Herec, ale právě jeho stylová postava nakonec mezi ostatními jako jediná zářila. Nakonec mám sice sto chutí odpadovat už jen za to, že ve mě po dvou letech "online" roznítil opravdovou facebook mánii, musím přiznat že jsem se u filmu i přes velká očekávání dobře bavil.

Umíněná srovnávání s Tarkovského filmem nejsou absolutně na místě. Soderbergh se totiž rozhodl natočit vlastní interpretaci Lemovy klasiky. A to tak volnou interpretaci, že jsem měl několikrát pocit, jako by ji snad ani nečetl, nýbrž o ní jen slyšel z druhé ruky. Ve výsledku je to ale právě jen volná inspirace předlohou geniálním tahem. Už od příletu na stanici Solaris je totiž jasné, že změny se nebudou týkat pouhých detailů, a při přistoupení na autorovu hru konečně nemusí hledání rozdílů být tím, co by čtenáře/diváka dokázalo každou chvíli vytáčet. Díky autorovým zásahům do děje i motivací a povah postav je totiž tato verze Solaris i přes sci-fi kulisy především civilním lidským dramatem, a to mnohem lidštějším a obyčejnějším, než je Solaris Lemův nebo Tarkovského. Výsledkem toho je, že je i přes exotické prostředí a nereálnou premisu mnohem snazší se k ústřední dvojici vztahovat, a já proto nad mrazivým a dojemným příběhem, stejně jako nad hereckým koncertem Clooneyho a Nataschy McElhone plesal tak, že mi jako zdaleka největší provinění autora připadalo to, že jsem s nimi mohl strávit pouhou hodinu a půl. Bohužel, přes zmíněné klady a navíc i hypnotickou hudbu a režii, které vytváří neskutečnou atmosféru, se pro mě celý film, snad právě kvůli té jeho výsledné obyčejnosti, nestal tak pamětihodným zážitkem, jako jsem doufal a očekával. To však ani při nejmenším nesnižuje jeho výjimečné kvality.

Jedna věc Tarkovskému nelze upřít: podařilo se mu natočit věrnou adaptaci knihy, a zároveň do ní vložit vlastní myšlenky. Proto není Solaris tolik úvahou nad lidským pojetím vědy a mezích komunikace, jako skvělou psychologickou epopejí. Na tom samo o sobě není nic špatného, jenže Tarkovského neúspěšným pokusem prolomit žánrové bariéry vznikl zvláštní hybrid, na kterém jde vidět, že jsou autorovi právě ty sci-fi prvky přítěží. Jak jinak totiž vysvětlit ten autorský úprk v podobě nemístného úvodu na Zemi, ve kterém se předčasně představí a vysvětlí polovina děje knihy jako pouhá premisa celého příběhu? Obzvlášť s ohledem na to, jak skvěle Tarkovskij později pracuje s manifestacemi vzpomínek, svědomí a podvědomí hlavní postavy, mě volba striktně chronologického vyprávění vytáčela do neskutečné míry. Jediný přijatelný důvod pro tak konvenční ústupek v jinak očividné a úspěšné autorské exhibici se snad dá brát to, že ani v této podobě nejspíš není Solaris pro nečtenáře předlohy právě nejjednodušším filmem k pochopení, nebo i jen zorientování se. Nic to ale nemění na tom, že úvod je těžkým selháním jak svou přepálenou délkou, tak i špatným umístěním. Otřesnému začátku ale s přehledem vévodí naprosto idiotská vize Země v budoucnosti v čele s jízdou metropolí, na kterých jde dokonale vidět, že Tarkovského styl a fantazie na sci-fi jednoduše nestačí. Podobně nemastně neslaně bohužel působí film ještě několikrát i později, když už se psychologie Krise Kelvina konečně začne rozvíjet ve sci-fi kulisách, ale několikrát jsou na ni ústy hlavních postav násilím naroubovány filozofické úvahy a názory jak autora knihy, tak i autora samotného filmu. Stejně zbytečně pak působí Kelvinův rozhovor s matkou, který až příliš doslovně tlačí na pilu Freudovské interpretaci, jako by snad z předchozích dvou hodin nebyla patrná ažaž. Ale dost bylo spílání. Solaris se totiž i přes mé očividné neshody s autorem stal skvělou atmosferickou audiovizuální podívanou, ze které dělá nezapomenutelný zážitek především kamera a v neposlední řadě i hypnotické záběry na samotnou Solaris. Realistickou nemožnost kontaktu a vzájemného porozumění mezi dvěma světy zde pak nahradil skvělý paradox optimističtější myšlenky vydařeného kontaktu, ovšem za cenu duševního zdraví hrdiny (které je navíc výsledkem psychologického vývoje z odcizené lidské trosky v plnohodnotného, citově vyzrálého člověka). Právě z toho závěrečného záběru, ve kterém do sebe vše dokonale zapadne, vyloženě mrzne krev v žilách, a já díky němu nemám nejmenší potíž s přijetím té v úvodu zmíněné změny myšlenky filmu oproti knize.

Symfonie velkoměsta Ludviga van a Daria Merianelliho. I přes sympatickou ústřední dvojici a tradičně bezchybný vizuál v rukou Wrigtha se nakonec celý film opírá právě a jen o tu hudbu. Tu, která mi tak připomněla symfonii sedmi milionů se všemi barvami svých obyvatel a harmonií tisíce nesvárů. Na pozadí toho se navíc odehrává skutečný příběh, který nemá happyend, vlastně žádný end. Pouze proletí kolem, jako nekonečný zvuk sirény sanitky projíždějící ulicemi, který je dramatický právě pod mými okny, když jej slyším tak jasně jako vidím setkání a spřátelení L-O-P-E-Ze a A-Y-E-R-Se, ale přitom je to jenom krátká cesta přes obrovskou metropoli; taková, kterou podstoupí do konce šichty ještě stokrát. A stejně rychle a nečekaně, jako mě vyrušila na ni znovu v každodenním spěchu zapomenu. Nebo ne a možná si zrovna tento zvuk budu pamatovat. Doufám že se bude celému světu spát dobře.

Buba nechte doma, dnes to táhne čistá fantasy velkolepost a pro dětinské roztomilosti není na škorpobusech místo. Spolu s Perseovou bujnou kšticí se vytratila i jakákoli poetičnost předlohy a je nahrazena čistým filmařským kalkulem. Příběh naprosté rebelie proti vyšší moci však tvoří atmosféru, kterou původní Souboj nedokázal ani naznačit, natož z ní i vymáčknout jakékoli emoce nebo sympatie. A přestože se to několikrát nedaří ani zde, díky přehlídce skvělých herců se nakonec Perseově družině i jeho oponentům dá fandit, a to je pro blockbuster nejdůležitější. Kreace se scénářem pak sice dělají z báje guláš ale znovu právě akorát, aby film dokázal překvapit. Černý Pegas, záhadní Djinnové, Charon, krásná Medůza,a (bohužel pro akci nevyužitelný) Kraken filmu nasazují korunu. Ve výsledku je Souboj Titánů sice zbytečný blockbuster-remake, ale na nic víc si ani nehraje a pro cílového diváka je vlastně prakticky bez chyby.

Příjemně věrné zpracování řecké báje, pohádková láska na první pohled, roztomilý R2Bubo2, přesvědčivě lidští bohové, to všechno je moc pěkný. Ale co s tím, když dobové efekty vypadaly otřesně už deset let po vydání (dnes už vyloženě komicky), herci si nezadají s těmi z VéKáVéček a celé zpracování, především co se záporných postav týče, postrádá jakoukoli osudovost a velkolepost, která se od předlohy očekává? Pro děti neškodné, pro odrostlé pouze nostalgická komedie.

Soudce dokáže (nejen) díky skvělému hereckému obsazení s poctivé filmařině chytnout a víc než dvě hodiny nepustit, ale i přes to je jen stěží něčím víc, než dobře odvedenou rutinou. Nikdy jsem nebyl odpůrce klišé, naopak je v příhodné formě a náladě zpravidla považuju spíš za klad, jenže v tomto případě se jich film drží jako klíště a na city s nimi často tlačí až příliš okatě. Přesto především v té rodinné rovině baví, a ani ve svých slabších chvilkách vyloženě neurazí. Rozhodně ale ani nemá čím nadchnout.