erased

Právě tímto filmem kdysi začala má úchylka na britský humor. Pozdější srovnání s geniální knižní předlohou sice ustál jen těsně, výtky k nepřesnostem a změnám jsou rozhodně na místě, ale kvality zde bez problémů smažou jakékoli zápory. Vedle předlohy celý film vede hlavně geniální obsazení. Martin Freeman se pro roli čajem posedlého anglického everymana Arthura narodil, Mos Def je sice úplně jiný, než v originále ale zároveň minimálně o 100% lepší, Zaphod mu i se svou volební písničkou zdatně sekunduje, Marvin ve spolupráci Alana Rickmana a Warwicka Davise vytvořil pravděpodobně nejlepšího robota v historii filmu a nakonec i ta americky romantická stránka celého filmu, Zooey a její Trillian, do filmu celkově zapadá bez větších problémů. Zmínit se zde samozřejmě nedají všichni, Stopařův průvodce je s ohledem na casting daleko před jakoukoli konkurencí. I vizuální stylizace a myšlenka celkově se svou parodickou moderností do puntíku drží duchu předlohy. Je tak škoda, že Adamsova práce nezapadá do středního proudu a neúspěch byl Průvodci od začátku souzen, další díly by si totiž zfilmování zasloužili také.

Výborné obsazení a námět na způsob Se7en, který by konečně mohl dekapitovat stále více vyčpělého Dextera. Přesně to už od oznámení The Following sliboval. A v prvních epizodách tento slib i plní, a to tak, že na jedničku. V každém díle se tak najde chvilka, ze které spadne čelist a poznávání Hardyho minulosti stejně jako charakteru Joe Carrolla a jeho kultu je co do atmosféry v televizi málem bezkonkurenční. Bohužel se ale znovu scénáristé přepočítali a když v polovině přijde poměrně zásadní zlom, kvůli zbytečnému natahování už nepůsobí ani zdaleka tak působivě, jako úvod. Naprosto neuspokojivý závěr Carrollova plánu i přehnaně efektní finálový souboj je už jenom trochu smutnou tečkou. Nastávají tak sice pochybnosti, zdali bude mít druhá série kromě zajímavého startu ještě co nabídnout, ale celá ta tematika kultu mě uchvátila tak, že i přes všechny chyby považuji The Following za jednu z největších televizních událostí sezóny. Ale vůbec bych se nezlobil, kdyby se tentokrát otočil oblíbený proces, a téma přepracovala britská televize, která se zbytečným natahováním zápasí mnohem lépe. Pokračování jede víceméně v již vyjetých kolejích. Znovu kvalitou s přehledem převažuje spíš začátek, kde ještě Ryan Hardy vyšetřuje na vlastní pěst a druhý kult nevypadá, jako by byl jenom do počtu. O to víc však potěší poslední tři díly, ve kterých konečně dostává dost prostoru interakce mezi oběma hlavními antihrdiny, a lidský, s nadsázkou braný rozhovor ve třinácté epizodě patří mezi vrcholy celého seriálu. Zbytek je ale tak nezajímavá vata plná nucených cliffhangerů a nekonečného oživování hlavních postav, že se zdráhám nesnižovat hodnocení. Třetí a poslední série je od začátku do konce rozporuplné. Na jednu stranu ubíjí nudným ústředním příběhem lovení zbytků vrahů z předchozích řad, na druhou stranu se však celým dějem proplétá výborný proces proměny hlavní postavy. Nejlepší momenty jsou tedy znovu ty, kde se setkávají původní dva ústřední charaktery. Nakonec však bohužel stejně rozpačitě působí i závěrečný dvojdíl slibující hromadu zvratů a hodně akce. Zvraty se ale nevydaří, akce je ve výsledku taky a málo, a tak je nakonec nejlepším momentem série závěrečná pětiminutovka. Nutno ale dodat, že jde dost možná rovnou o nejlepší moment seriálu jako takového, a po takhle slibném rozloučení je mi nakonec i trochu líto, že Baconovu proměnu Foxové zařízli dřív, než jsme si jí stihli pořádně užít.

Ačkoli má logika událostí dramatizující události kolem dvojího života Jacka Parsonse často víc děr než ementál, je docela jasné že tvůrcům jde většinou v první řadě jen a pouze o efekt. A v této snaze se jim daří nadmíru, každá epizoda uvede alespoň jednu úchvatnou a pamětihodnou scénu. A závěry obou dosavadních sérií je korunují.

Někdo by mohl namítat, že to je pouze velká nervy drásající groteska, ale naproti tomu zde přes slabší příběh nechybí napětí a atmosféra nesrovnatelná s jakýmkoli soudobým filmem noir. A protože mi ono groteskní, jakoby němé chování herců ani při nejmenším nevadí, nemá pro mne tento film daleko od absolutního hodnocení. A i to se možná časem změní.

Marvel meets Pixar meets Star Wars. Jinými slovy taky taková normální napůl animovaná rodinka v předaleké galaxii. Nechybí mezidruhová láska, malé adoptované mimčo lomeno domácí mazlík, domácí pohodu připomínající rostlinka, ani přitroublej kámoš. Vedle toho tough love dobráckej strejda a na protější straně šmoulí Darth Vader a plastelínový Imperátor. S (bohudík sebeparodujícím) humorem a osmdesátkovým soundtrackem navrch jsou tak Strážci galaxie trefou do černého co se týče zábavy pro celou rodinu. Co je tedy špatně? Asi to, že kvůli té donebevolající neoriginalitě a spoléháním se na cestu nejmenšího odporu mě celý film naprosto minul. Nedá se říct, že bych se u něj nudil, na to měl až příliš zběsilé tempo, ale vše, co se v něm dělo, mi jednoduše bylo zcela ukradené. Postavy splňující do puntíku všechna myslitelná klišé a zoufalé pokusy o dojímání a roztomilost dojmům rozhodně taky nepomohly.

Od Zacka Snydera nešlo po 300 čekat nic jiného než jeden z nejlepších komiksových filmů - a zadařilo se. Zatím jsem neměl to štěstí přečíst si samotný komiks a tak mě film překvapil převážně svým originálním námětem. Předpotopně vypadající hrdinové s povahou "normálních" lidí a složitá zápletka působí přinejmenším výjímečně ve srovnání s jinými komiksovými adaptacemi. Ale popořadě. Začáteční scéna a titulky jsou naprosto dokonalé. Jejich skvělé efekty doplněné stylovost jsou bohužel v následující hodině vystřídány ne příliš záživným retrospektivním vyprávěním a seznamováním se s hlavními hrdiny, při kterém se lehkost poměrně rychle vytratí. Co naplat, že je i tato část pro vyprávění příběhu nutná - zábava se zkrátka nedostavovala. Tahle pomalejší epizoda je však vzápětí vystřídána rychle se rozjíždějícím příběhem a zhruba od poloviny filmu jsem už od filmu nedokázal odtrhnout oči ani na sekundu. Závěr je opravdu prvotřídní a jeho pointa (další rozdíl od jakékoli konkurence) zasáhla přesně tam kam měla.

The Machine je další z řady sci-fi tvořených nezapřenými nadšenci a fanoušky žánru a jeho novodobých klasik. Jenže jak už tomu tak u těchto filmů je, jejich rozháraný a nerozhodný obsah i struktura by ohromil ve videohře, ve filmu už to taková sláva není. Přestože se ale mezi takové fanoušky řadím i já a ty chyby jsem s klidem přehlížel, kýžené zábavy jsem se nedočkal. Naštěstí Toby Stephens ani jeho stroj a celá futuristická konspirace za devadesát minut ani nestihnou začít nudit, po všech stránkách zasloužený průměr jim tedy sluší.

McQueen ani druhým filmem ve svém postmoderním filmovém extrémismu nepolevuje. Exkrementy, násilí a šlachy pouze nahradila nahota a erotika, navíc přibylo hypnotické Bachovo piano a něco málo jazzu. Ale technicky perfektní dlouhé záběry a rozhovory bez stříhů by byly k ničemu, kdyby se nebylo na co dívat. Fassbender, Carey Mulligan, Nicole Beharie a J.B. Dale (který by si zasloužil mnohem více místa) předvádějí doslova herecký koncert. Odzbrojující finále s prolínajícími se časovými rovinami už je pouze třešnička na dortu. Nedokážu si představit lepší zpracování tématu ideálu citové prázdnoty osobního života v kontrastu se sexuální i emoční exhibicí moderního člověka.

Znáte ten pocit když sledujete příběhy postav, které jako by vypadly z vašeho okolí, nedejbože byste v nich viděli sami sebe? Nebo ten, kdy sledujete komplexní thriller a paranoidně vyčkáváte na další nečekané zvraty? Ano, přesně kvůli těmto pocitům se vyplatí filmy sledovat. Na druhou stranu - i toto někdy unaví. Na takovou situaci existuje jedna stoprocentně spolehlivá odpověď. Zack Snyder. A jak jinak říct veleobjevnou myšlenku "buďte na sebe hodní" než pomocí Alenky v říši divů se samopaly, katanou a minisukní, s lehkostí ocelové palice parodující celé to naše relativní postmoderní divadýlko?

World War Z je přesně tím, co žánr zombie hororů potřeboval. Konečně nesledujeme skupinku přeživších, kteří v městečku/na venkově čelí perfektně namaskovaným, ale neschopným chraplounům. Gerryho cestopis totiž ukazuje přesně to, co na takových filmech bylo vždy nejzajímavější. Jaká je situace v jiné zemi? Na jiném kontinentě? Přežívá vůbec ještě někdo? A jak? Kde se vlastně nemrtví vzali a jak se z té polízanice dostat? Dechberoucí úvodní propuknutí nákazy ve Philladelphii tak odstartuje s přehledem ten vůbec nejlepší zombie film. Foster sice žánrová klišé v prvních třech čtvrtinách nahradil jednoznačným velkolepým blockbusterem, ale díky tomu, že se film co do děsivosti už neopírá pouze o skvěle vypadající zetka, ale především o jejich samotné zahrání, to funguje dokonale. Jediná výtka tak směřuje právě k poslední půlhodině. Bez sebemenších problémů bych ji dokázal překousnout jako závěrečný návrat k žánrové klasice, jako takový je totiž zábavným zpestřením, ale kvůli jedinému prošlápnutí zombie hlavy je se zbytkem filmu jednoduše nekonzistentní. Ale jsem aspoň rád, že unrated verze má dostatek krve. Není jí sice moc, ale bez ní si takový film představit nedokážu.