Tsuki

Na počátku seriál trochu klame tělem a zdá se, že půjde o podobnou tématiku a děj jako v seriálu Nagareboši. Nakonec se ale vůbec nezabývá samotnou problematikou transplantace srdce a morálními otázkami s tím spojenými. O to tady téměř vůbec nejde. Už asi u druhého dílu divákovi dojde, že tento námět směřuje úplně jiným směrem a že tady sledujeme příběh o lidských tužbách a vazbách, o milostných vztazích a jejich různorodých formách... a v čele stojí slovo PLATONIC jako symbol duševního pouta - lásky prosté tělesných tužeb, kde jde spíš o niterné spojení dvou lidí. Je to hodně odlišné od většiny japonských "doramat", které jsem do teď viděla. Má to zvláštní hořkosladkou atmosféru. A už to, že se zde objevuje téma tělesné slasti, je pro japonský seriál docela nestandardní. Ale byla to příjemná změna, vidět zase něco trochu jiného. Taky se mi líbil důraz na psychologii postav. Každá ztělesňuje jiný druh uvažování a odlišné záměry. Dómoto Cujoši byl opět skvělý, a to i přesto, že tentokrát hraje pro změnu tišší a mnohem analytičtější typ postavy, kterou jakoby neustále obestírá atmosféra smutku... Další plus seriálu je to, že v průběhu (a obzvlášť ke konci) se nedá snadno předvídat, jak to všechno dopadne. Právě ta nečitelnost vývoje děje budí velkou zvědavost. Nakonec tedy musím říct, že jsou sice seriály s Dómotem, které mě osobně zasáhly více, ale tento rozhodně stojí za pozornost. ~(4,2★)~

Na pomezí 3 a 4 hvězd, což je za mě oproti seriálu znatelný pokles, ale vidět se znovu s Kaitoem a Hiromim stejně potěšilo. Obzvlášť ty jejich eskapády ke konci. Speciálu se sice podaří trochu navázat na tu seriálovou atmosféru, což ztělesňuje právě dvojice hlavních postav, když jsou pohromadě, ale je fakt, že příběhově se to nikam moc neposune. Je třeba to brát jako takovou zábavnou jednohubku po skončení seriálu. Pokud vám stačí ústřední dvojice a získalo si vás jejich přátelství, tak se nejspíš bude líbit i tento speciál. Ale pokud čekáte nějaký další zajímavý vývoj v životech postav související s hledáním jejich vlastní cesty, tak vás speciál možná zklame. Je fakt, že pro větší vývoj by to asi chtělo i větší časový odstup, což ale není tento případ, protože speciál se odehrává asi tři měsíce po skončení seriálu. Za mě tedy příjemná podívaná, u které jsem se (obzvlášť ke konci) i dost nasmála, ale pokud bych se do budoucna měla k něčemu vracet, bude to jen seriál samotný bez speciálu. ~(3,4★)~

Oproti knize to mělo pár neduhů - zaprvé mi chyběl "vnitřní monolog" hlavní postavy "A", který by vysvětloval, jak se k vzniklé situaci staví. Z knihy jsem měla mnohem silnější pocit jeho vnitřního dilema a rozporu mezi tím, jestli se zachovat správně vůči osobě, jejíž tělo ovládá, nebo se nechat vést láskou a jít za Rhiannon. Tady to bylo zřejmé jen v mnohem lehčí podobě, skrze konverzace, které vede s Rhiannon. Nemělo to zkrátka takovou váhu (možná až v konečném vyústění). Větší důraz se zde klade na romantickou linku mezi těmito dvěma postavami. A je fakt, že jejich vztah je vykreslený moc pěkné. To se filmu povedlo a vlastně se mi to jako převedení na filmové plátno líbilo. Jen mi tam zkrátka chybělo něco navíc. Stejně tak nebylo dostatečně vysvětleno, proč je "A" najednou schopný porušit dané pravidlo o omezeném čase, který může v jednom těle strávit. Už to tady zmínil i uživatel freddy, ale v knize nic takového není. Tím spíš bych čekala, že se to ve filmu bude řešit alespoň nějakým "vnitřním soubojem", který musí "A" svést, aby byl schopný tuto překážku překonat. Ale i to tam chybí. A působí to pak nedotaženě. Jako by ve vzduchu zůstal viset otazník, jak to, že se mu to teď tak lehce povedlo a předtím ne. Trochu mě to iritovalo. Naštěstí finální vyústění bylo takové, jaké bych očekávala, a uvedlo celý příběh na správnou míru. Nakonec jsem byla i přes rozdíly mezi filmem a knihou spokojená. Dovedu si představit i lepší zpracování, ale na slabší 4* je to za mě určitě. Možná to ale dělá právě i to, že jsem knihu četla... ~(3,8★)~

Sám Hanzawa (Sakai Masato) se tam sice objeví jen na chvíli, ale jako úvod k dlouho očekávané druhé sérii Hanzawy Naokiho to rozhodně funguje a seznámíme se s prostředím, kde se nyní po "odsunu" Hanzawa pohybuje. Hlavní tahouni tohoto příběhu jsou tentokrát herci z mladší generace - konkrétně Imada Mio a Jošizawa Rjó. I tentokrát ale sledujeme další "podvodnou" epizodku ze zkorumpovaného světa Hanzawy Naokiho. Ještě musím zmínit, že při konečném rozuzlení mi Jošizawa Rjó ve své roli letmo připomněl postavu Akijamy z Liar Game. Na okamžik z něj čišela podobná energie. A to mě taky potěšilo. Když to shrnu, možná tato "nultá epizoda" nebude nijak podstatná k hlavnímu dění v druhé sérii, ale i tak to stálo za to vidět a fanouškům Hanzawy rozhodně doporučuju. Update 28.12.2020: České titulky hotové! Troufám si říct, že v mnohem kvalitnějším překladu, než ten dostupný anglický (kde je mnoho chyb a nesmyslů). ~(3,9★)~

Seriálu nelze upřít, že má zajímavý námět, a jak píše i Zíza, lákavé je na tom i to, že zde vidíme mnoho mladých začínajících tváří nynějších japonských hvězd. Vidět MatsuJuna jako takové malé nevinné dítko rozhodně stojí za to. Na logické příběhové úrovni ale bohužel seriál moc nefunguje, což mě zklamalo. Od začátku zde proti sobě stojí postavy dětí a postavy dospělých, přičemž dospělé zde ztělesňuje japonská vláda a armáda. To, že děti se v příběhu chovají mnohdy hloupě a dělají špatná rozhodnutí, se dá omluvit (jsou to holt děti), ale proč se dospělé postavy chovají tak nesmyslně, pro to už těžko hledám pochopení. V příběhu zkrátka byly velké logické díry a je obrovská škoda, že se celý seriál v tomto ohledu víc nepropracoval (pozadí příběhu a jednání postav). Jak jsem seriál sledovala, tak jsem zhruba v polovině došla k názoru, že se celý příběh nejspíš bude i nadálě věnovat spíše soužití dětí v uzavřeném městě a vztahům mezi nimi, a tím jsem si vnitřně omluvila, proč je dějová linka, týkající se okolností pádu meteoritu a důvodů rozhodnutí vlády, tak nedostatečná a zjevně nedomyšlená... Jenže v druhé polovině začal seriál přece jen směřovat k té hlubší podstatě a najednou se ukázalo, jak moc je v tom ohledu nedotažený. Obzvlášť v posledním díle jsem se už musela držet za hlavu nad nesmyslností celé situace. Vlastně to bylo svým způsobem vtipné - vojáci jako trapné karikatury, stupidnější než Stormtroopři ze Star Wars (stejně jako oni, téměř nikdy při střelbě nikoho nestrefili, a to se v průběhu seriálu střílelo mnohokrát), a stejně tak vládní činitelé, tvářící se arogantně a nad věcí, ale v jádru očividně úplně blbí a bezradní, jelikož jim na jednu stranu záleží, aby se nikdo nedostal k důkazům o zavinění katastrofy, ale na druhou stranu tyto důkazy nechají naprosto nehlídané a přístupné všem (WTF!) a pak se diví, že jim ty důkazy někdo bere... Zkrátka, postavy dospělých jsou naprosto neprokreslené figurky, které ve výsledku z celého příběhu vycházejí jako banda tupců. Sice jsem se zasmála, ale problém je, že to legrační být nemělo. Bohužel právě tahle neprokreslenost příběhu a jednání je Achillovou patou celého seriálu. Vidím to jako nenaplněný potenciál námětu. Nezbývá než doufat, že speciál k tomuto seriálu, vytvořený po 20 letech v roce 2017, si dal víc záležet na logice příběhu - brzy se na něj plánuju podívat a jsem sama zvědavá, jestli přinese nějaké skutečné a smysluplné završení. Myslím, že by si to tenhle příběh zasloužil. ~(3,2★)~

Je to vlastně něco na způsob Inside Out (V hlavě) (ovšem vykrást to ten film nemohlo, jelikož oba vyšly ve stejném roce). V hlavě hlavní postavy "zasedá" několik charakterů, z nichž každý zosobňuje nějaký názor a postoj k životu. Do toho sem tam ještě vkročí tajemná postava, u které je na divákovi, aby si domyslel, co symbolizuje (já si ji ztotožnila s lidským egoismem a vášnivou touhou po něčem). V průběhu filmu jsem se trochu bála, kam to všechno bude směřovat, ale nakonec jsem byla opravdu mile překvapena. Nejenom, že se filmu povedlo výstižně zobrazit realitu nefunkčních vztahů a zároveň taky realitu zmatku v hlavě (navzájem se přebíjející myšlenky a pocity), ale co je důležitější, celý ten příběh o zmatených lidských pocitech a nejistotě v partnerském vztahu nebyl nijak samoúčelný. A to je právě to, co se mi nakonec líbilo nejvíc - vyústilo to v plnohodnotný závěr, který přinesl rozuzlení i katarzi. Chtě nechtě jsem pak musela myslet na to, že tento film dost možná ztělesňuje zásadní rozdíl mezi japonskými a českými filmy s tématikou partnerských vztahů. Zatímco ty japonské vedou k něčemu smysluplnému, ty současné české naopak většinou zůstanou pouze u trapného omýlání nějakých vztahových problémů (často nevěry atp.) bez skutečného řešení. Je to právě nějaká ta hodnotná myšlenka, které si u japonských filmů většinou cením. A toto je jeden z těch filmů. ~(4,3★)~

Delikátní, dojemný a zároveň trochu tajemný snímek o jedné osamělé dívce, která najde svou životní cestu skrze zvláštní přetelství... Líbila se mi niternost tohoto příběhu, obsahově i vizuálně to bylo moc krásně ztvárněno. Stejně jako se mi před časem velmi zalíbila Arrietty, ani tento film stejného režiséra rozhodně nezklamal. Právě naopak. Jde vidět, že Ghibli umí být tím, čím je, i bez velkého Miyazakiho. ~(4,4★)~

Oproti tomuhle je Inception jednoduše a srozumitelně odvyprávěnou pohádkou. Ale vážně - obecně se sice považuju za vnímavého a soustředěného diváka, ale tohle je dalece za úrovní mého chápání... Nikdy jsem neviděla film, který by byl tak složitý a náročný na sledování, že ani maximální pozornost nestačí. A to je podle mého naprosto zásadní chyba tohoto filmu. Obří množství informací střílejících jako kulomet v šíleném sledu konverzací a událostí... Ne, nemyslím si, že běžný divák má schopnost tohle vstřebat. Oceňuju ten originální nápad/námět a herecké výkony (výborný záporák, stejně tak Pattinson taky zaválel...), ale pokud v průběhu filmu přestanu úplně chápat, co se děje a o co momentálně postavy usilují, tak je něco hodně špatně. Jsou filmy, kde sice divák nějakou dobu nechápe, ale pak všechno do sebe zapadne. Ale tohle není ten druh filmu. Spíš je to spirála stáčející se do stále většího neporozumění. Jenže jak potom fandit postavám a cítit napětí z nějaké situace, když není jasné, co je vlastně cílem? Při poslední velké akci s bombou jsem opravdu nevěděla, kdo je kdo a co se děje. Spousta věcí z mého pohledu nedávala smysl a zůstala mi jen horda otázek. Nezbývá mi proto, než se domnívat, že Nolan se tentokrát tak zahleděl do vlastního epického nápadu, že úplně zapomněl na chudáka diváka, co sedí v kině a zmateně na tu šílenou změť kouká. Zkrátka že to přepískl. Určitě to šlo ztvárnit i o něco méně komplikovaným a volnějším způsobem (ani by mi nevadilo, kdyby byla delší stopáž, jen kdyby to na okamžik zvolnilo a nechalo diváka se zorientovat...). Jen akce a efektnost mi zkrátka pro dobrý zážitek nestačí. Se zklamáním proto tentokrát hodnotím Nolanovu novinku spíše průměrně. Je smutné, že ani nemám chuť to někdy vidět znovu - tou šílenou překombinovaností mě to dokonale odradilo. Je mi totiž jasné, že ani po druhém nebo třetím zhlédnutí bych to nejspíš dostatečně nepochopila. ~(3,2★)~

Barvité, vizuálně hezké, místy i dost zábavné, ale svou přemrštěností mi to dost připomínalo příběh a okolnosti na způsob Fifty Shades. Neříkám to vysloveně jako výtku, ale chci tím spíš poukázat, že to hodně pokulhává v důvěryhodnosti. A nemyslím tím to pozlátko a kýčovitost - s tím jsem tak nějak počítala a podobné věci se zkrátka musí brát s nadhledem, takže to je v pohodě. Spíš tím mám na mysli nelogičnost chování postav. Chápu, že je těžké udělat takový příběh v rámci možností uvěřitelný, ale nemyslím si, že je to nemožné. Scénář opravdu nebyl moc kvalitní, dialogy na mě hned z kraje působily trochu uměle a rozhodně to nebyla chyba herců... Charaktery některých postav byly zkrátka tak nějak nekonzistentní. A to je to, co mě provokovalo nejvíc. Hlavní mužská postava je sice vykreslena jako klaďas a dobrák, kterému opravdu velmi záleží na jeho přítelkyni, ale pak z toho najednou vychází jako hajzl, když není úplně jasné, proč předem svou holku nevaroval, z jaké rodiny pochází a co to pro ni může znamenat. V příběhu mi zkrátka chyběly dostatečné důvody k tomu, proč ji takhle nechal na holičkách a očekával, že s tím vším bude v pohodě. Stejně tak jiná postava, kterou hraje Sonoya Mizuno - když se ve filmu objeví, opravdu působí jako normální ženská, možná trochu svérázná, ale rozumná. Ale hned jak dojde na její "rozlučku se svobodou", působí najednou jako maximálně povrchní kráva. Nesedělo mi to dohromady. Filmu by rozhodně prospělo, kdyby se někde malinko ubralo z nějakých těch extrémních projevů postav a zapracovalo se víc na uvěřitelnosti jejich jednání. Takhle mě to prostě nepřesvědčilo a je těžké se s postavami nějak ztotožnit. Na můj vkus je to zkrátka příběhem a vykreslením těch postav až moc povrchní a prvoplánové. Což je trochu škoda, protože zde byla šance ukázat, že i příběh o šíleně bohatých Asiatech se dá udělat trochu "lidským" způsobem, aby divák měl šanci s postavami soucítit a chápat jejich chování. Namísto toho je to sice zábavná a hezká, ale uměle působící záležitost. ~(3,3★)~

Pomalu plynoucí milý snímek o tom, že i vztahy na dálku můžou fungovat, a samozřejmě taky o lásce ke knihám... Místy mě trochu rušily ty hlasatelsky působící pohledy do kamery, na konci mi navíc něco málo chybělo (na můj vkus až příliš náhlý konec), ale celkově to byla velmi příjemná podívaná, ze které čišely emoce i přesto, že hlavní postavy (a možná i samotní herci před kamerou - Anthony Hopkins a Anne Bancroft) se nikdy nesetkali. Svým způsobem bylo zajímavé sledovat i nestandardní typ ženské postavy - dovedu si představit, že Anne Bancroft v roli kousavě temperamentní Helene Hanff asi mnohým nepřijde moc sympatická. Ale právě to na ní bylo zajímavé, ta propracovanost charakteru, který je navenek nepříjemný svou uštěpačnou povahou, ale uvnitř je láskyplný a obětavý. Není vlastně ta líbivost hlavních protagonistů v romantických filmech už stereotypem? V tomto snímku se dalo proto zahlédnout něco mnohem opravdovějšího... ostatně jde o skutečný příběh. Emočně to funguje (velké zásluhy patří samozřejmě taky skvělému Anthony Hopkinskovi a jeho výkonu), takže když odhlédnu od nějakých detailů, filmu se povedlo krásným a jemným způsobem odvyprávět tento příběh o lidech oddělených Atlantským oceánem a přesto propojených. Z mého pohledu to mělo patřičnou náladu a prvek nostalgie, který k takovému příběhu zkrátka patří. ~(4,0★)~