Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Komedie
  • Drama
  • Animovaný
  • Akční
  • Romantický

Recenze (1 235)

plakát

Hanataba mitai na koi o šita (2021) 

Suda Masaki a Arimura Kasumi tvoří výbornou dvojici. Celkově jde o krásný a zároveň tak nějak autentický a přirozený příběh vývoje partnerského vztahu dvou lidí, kteří si zpočátku velmi sednou svým vkusem a svými hodnotami, ale v průběhu času se začne jejich vidění života a společnosti rozcházet. Je v tom sice značná dávka romantiky, ale zároveň i realismu života, takže nejde o klasický romantický příběh. Navíc film oplývá množstvím odkazů na různá díla (především knižní), filmy atp., což ho dělá o to zajímavějším. V průběhu sledování jsem si říkala, že tohle je přesně ten typ filmu, se kterým se dá snadno ztotožnit a v mnoha případech souhlasně pokývat hlavou: „Ano, to je život...“ ~(4,4)~

plakát

Show Jerryho Seinfelda (1989) (seriál) 

Vždycky jsem si myslela, že nejlepším sitcomem a zároveň průkopníkem v tomuto žánru jsou Přátelé. Dokud jsem nedala šanci Seinfeldovi a jeho „show“. Abych uvedla věci na pravou míru, Přátelé jsou stále o dost lepším seriálem, jelikož zašli ještě o krok dále a situační komedii propojili i s uceleným příběhem a vývojem vztahů mezi postavami. Ale nyní je už zcela jasné, že průkopníkem nebyli Přátelé, nýbrž Seinfeld. V krátké (pětidílné) první sérii ještě seriál trošku hledá identitu, ale přestože si diváka ihned nezíská plně na svou stranu, už zkraje je jasné, že má seriál dobře našlápnuto a že má velký potenciál se vyvinout v povedený sitcom. Což se přesně stane. Od druhé série dojde k raketovému vzestupu – postavy si „sednou“, divák si na ně zvykne a začne si tuhle partičku užívat se všemi těmi gagy a jejich každodenními „problémy“, včetně Jerryho trefných komediálních vstupů a závěrů, které každý díl rámují… Za mě jsou druhá a třetí série našlapané na maximum a najde se v nich velká spousta ikonických dílů, včetně např. dílu v čínské restauraci, dílu o pomstě šéfovi a prádelně, dílu o bloudění na parkovišti obchoďáku, nebo třeba dílu na Floridě u Jerryho rodičů, ve kterém si Elaine zničí záda… Čtvrtá a pátá série pokračují ve stejném duchu a i v nich se najdou jedny z nejlepších dílů celého seriálu („Marine Biologist“ atd.). Menší změna tónu přijde až v šesté sérii, kde dojde i k zajímavé proměně (nebo by se dalo říct „výměně“ pozic) postav George a Elaine. Údajně tehdy došlo ke změně režiséra, takže lehká proměna atmosféry seriálu je asi pochopitelná. Seriál se přesto drží stále vysoko a kvalita neupadá. K propadu dojde až v osmé sérii a to ze zcela zjevného důvodu – odešel přední tvůrce a výkonný producent Larry David, se kterým ve dvojici Jerry Seinfeld psal scénář. Údajně těžiště toho všeho poté padlo jen na Seinfelda, který byl pak na tvorbu sám, takže bylo obtížné vše zvládat jako dřív. Proto údajně díly seriálu přišly i o ty jeho komediální vstupy a závěry, protože už nezbývala kapacita vymýšlet i tohle. V osmé a závěrečné deváté sérii se tudíž najdou nějaké slabší a trošku bizarnější díly, které nejenom tolik nepobaví, ale je i těžší se s nastolenými situacemi ztotožnit. Naštěstí úplný závěr to opět vytáhne nahoru a vyústění celého seriálu je dokonce dost překvapivé (přičemž divák i tak trochu „prozře“ a má zpětně šanci postavy ohodnotit). Každopádně je dobře, že takto seriál skončil a neměl už ambice pokračovat. Je rozhodně obdivuhodné, jak dlouho držel laťku vysoko a že věděl, kdy je čas to s postavami „zabalit“. Zároveň mě v průběhu seriálu velmi překvapilo, s kolika nápady a náměty přišel Seinfeld jako první, zatímco Přátelé se tím později inspirovali. V určitých momentech je zcela zřejmé, že byla určitá situace předlohou pro pozdější dění a témata v Přátelích. A co víc, v průběhu seriálu Seinfeld se setkáme s několika různými herci, kteří se později více proslavili právě v seriálu Přátelé – to jen tak pro zajímavost. Když se snažím zpětně Show Jerryho Seinfelda hodnotit, je sice fakt, že není tím NEJLEPŠÍM sitcomem a že v posledních dvou sériích kvalita některých dílů klesla, ale přesto je velká většina seriálu natolik povedená, důvtipná a nápaditá, že si rozhodně zaslouží vysoké hodnocení. Zde na ČSFD mi přijde trochu nedoceněný, takže přestože jsem na vážkách, zda hodnotit silnými čtyřmi hvězdami nebo spíš slabšími pěti, nakonec se přikloním k vyššímu hodnocení. Seinfeld si to zaslouží. ~(4,5)~

plakát

Shylock no kodomotači (2023) 

S filmovými adaptacemi děl Ikeido Džuna se opravdu roztrhl pytel. Tohle je další z příběhů z jeho světa, tzv. „Ikeido Universe“. Minulý rok už vznikl i stejnojmenný seriál, avšak tento film se údajně vývojem příběhu liší jak od knižní předlohy, tak od seriálu (osobně nemůžu vyhodnotit, jelikož jsem viděla pouze film). Jak už je nejspíš oblibou, opět se tady odkazuje na Hanzawu Naokiho, tentokrát přímo jeho slavnou průpovídkou o dvojnásobné odplatě. Zároveň se děj filmu odehrává v bance „Tókjó Daiiči“, kterou fanoušci Hanzawy nebo děl Ikeido Džuna taktéž dobře znají. Ovšem, jako v některých předešlých případech, ani v tomto filmu nebyla snaha o důsledné dodržení časového sledu či konzistence obsazení postav. Film je zasazen do momentální současnosti, přestože dle příběhu Hanzawy zanikla původní banka Tókjó Daiiči už před lety, zároveň ve filmu hraje několik nám dobře známých herců, ovšem zcela jiné postavy než v Hanzawovi. Bylo by hodně cool, kdyby se s precizností dodržela úplná soudružnost světa Ikeido Džuna i ve filmových podobách, ale chápu, že by to pro filmaře vyžadovalo dost komplikací navíc, nemluvě o tom, že asi rádi používají některé ověřené herce (čímž pak bohužel vzniká tato situace, že v jednom „světě“ zosobňují různé postavy…) Ale teď už k samotnému dění filmu. Děj je sice opět zasazen do banky a opět v jádru vězí otázka peněz a peněžního podvodu, ovšem příběh je to jiný a díváme se na situaci z jiného úhlu. Tématem tentokrát není vysloveně korupce, ale půjčování a případné splacení půjčky (s tím, že situace půjčení/splacení nemusí být vždycky tak prostá a přímočará, jak se může zdát). Dílo a jeho příběh využívá motiv Shakespearova Kupce benátského, konkrétně postavy lichváře Shylocka. Jak trošku napovídá název filmu, některé postavy se staví obrazně do role „dětí“ (=kodomotači) Shylocka, tedy do role nepoctivých lichvářů, kteří, třebaže to tak navenek nepůsobí, nejednají v nějaké situaci úplně čestně a fér. Takových postav je v příběhu několik a na konci můžeme vidět, jak se vyrovnali či nevyrovnali se svým svědomím. Film nedosahuje až takových kvalit jako některé jiné adaptace děl Ikeido Džuna (Hanzawa Naoki, Šitamači rocket, Nanacu no kaigi, Akira to Akira), ale příběh je dobře vystavěný, ucelený, poutavý a závěr rozhodně podnítí k zamyšlení. Pokud vám tento druh příběhů sedí, pak je spokojenost na místě. (Viděno 20.2.2023 v kině Aeon Cinema, Okayama.) ~(4,3)~

plakát

Zpívej (2016) 

Je příjemné vidět nějaký animák, který stojí za to, přestože není z produkce Disney/Pixar. Tento se opravdu povedl - hýří hezkými nápady, má zajímavé a různorodé postavy, neokoukaný námět, několik hodně humorných momentů (spoustu z nich obstarává postarší sekretářka/chameleonka paní Crawly) a navrch samozřejmě docela rozmanitý a chytlavý hudební výběr. Na začátku mě velmi bavilo, že se na pěveckém konkurzu dal prostor množství vedlejších postaviček, o kterých ve výsledku film vůbec nebyl, ale dotvářely ten celkový dojem různorodosti svou jedinečnou osobitostí či vtipnými manýry. Dokonce se v té skrumáži objevily i postavičky imitující japonskou popkulturu „idolek“ (scénky s nimi jsou o to legračnější, když rozumíte, co v japonštině říkají :)) Zkrátka pestrý film, který má sice své mouchy (např. jsem si říkala, že je škoda, že postava myšáka neprodělala žádný vývoj), ale v rámci pohádkového žánru nejde o nic, co by bylo na překážku, takže jsem více než spokojená. ~(4,2)~

plakát

Než si pro nás přijde (2007) 

Na to, o jakou jde tématiku, je to docela pozitivně laděný, místy i vtipný film. Zkrátka kombinace komedie a dramatu, jak stojí v popisu žánru (dobrodružné to je ovšem jen velmi okrajově…). Samozřejmě, nebýt dvou zdatných a charakterově téměř protichůdných herců by to nejspíš nebylo úplně ono, ale i tak jde o dobře napsaný, konverzační druh filmu, který je ve výsledku spíše o než o smrti, o naplnění života. Příběh svým vývojem sice moc nepřekvapí, ale i tak jde o příjemný filmový zážitek. ~(4,1)~

plakát

Babylon (2022) 

Chazelle se nám nějak utrhl ze řetězu… Zatímco z jeho předchozích tří počinů (Whiplash, La La Land, První člověk) jsem byla vysloveně nadšená, z tohoto opulentního a vnitřně nabubřelého díla mám trochu rozporuplné pocity. Herecké výkony skvělé, hudba a barvitost jedou na maximum, hýří to zábavnými i šílenými scénami, a chápu očividnou snahu vzdát hold někdejší zašlé době rozpuku zvukového filmu v Hollywoodu (a potažmo oslavit filmové umění obecně). Jenže se v tom všem ztrácí ryzost tohoto sdělení z důvodu nedostatku soudnosti. Režisér/scénárista by měl mít jasnou vizi a vědět, co filmu slouží a co naopak ne. Zde mám pocit, že Chazelle o tento druh zdravého úsudku přišel a bohužel ho nikdo dostatečně nekorigoval. Film je tak zatížený velkou spoustou samoúčelného bizáru, který dělá dojem, jako by se Chazelle najednou zhlédl v Tarantinově stylu (konkrétně ve filmu Tenkrát v Hollywoodu), ale nezvládl to ukočírovat a dát tomu skutečný smysl. Namísto toho z toho jen čiší velké ego, ale nefalšovaná jímavost a hloubka emocí, tak příznačné pro Chazellovo dosavadní dílo, jako by se téměř vypařily. Závěr k tomu má trošku našlápnuto, ale hned na to je vše zadupáno příliš dlouhou „blikající“ sekvencí, která má být průřezem filmovým uměním, ale ve výsledku je jen dalším důkazem, že Chazelle ztratil schopnost určit zdravou míru. A míra je ošemetná věc, jelikož rozhoduje, zda věci na diváka fungují nebo ne. Nevím, co zatemnilo Chazellův úsudek, ale moc doufám, že ho u svého dalšího filmu opět nalezne. Babylon sice pobavil, ale hluboký dojem nezanechal. A ani název filmu, fikaně vybraný tak, aby předem ohlašoval, že má divák očekávat „zmatek“, neomlouvá to, že Chazellův výtvor tentokrát vyměnil duši za ego. ~(3,2)~

plakát

To the Bone (2017) 

Film možná jako osvěta ohledně anorexie a poruch příjmu potravy funguje pouze částečně (nedozvíme se například nic o příčinách, ani nenahlédneme příliš do hloubky do psychiky nemocného člověka), zato je to však výborné rodinné a lidské drama o cestě mladé Ellen za prozřením skrze utrpení, popírání a nakonec pomoc okolí v čele s velmi nestandardním doktorem (Keanu Reeves). Je zajímavé vidět, jak se okolí Ellen staví k jejímu zdravotnímu problému různě a každý se svým způsobem snaží pomoct, jen neví jak na to. Ach, jak je lidská psychika komplikovaná a jak moc všichni potřebujeme kus empatie! Závěrečná scéna je opravdu síla a vypálí se do paměti. Celkově jde o velmi citlivý a delikátní film s úžasnou Lily Collins v hlavní roli. Teprve po zhlédnutí filmu jsem zjistila, že sama v pubertě prošla anorexií, takže projít si tímhle znovu ve filmu pro ni nepochybně byl těžký a zároveň snad i očistný zážitek. Asi nebude náhodou, že ve stejném roce, jako vyšel tento film, vydala svou knihu Unfiltered s osobní zpovědí týkající se právě i někdejší anorexie. V poslední době jsem si Lily Collins jako herečku velmi oblíbila a už kvůli jejímu působivému výkonu v tomto filmu bych si moc ráda její knihu přečetla. Film na mě zanechal silný dojem a je rozhodně dobře, že dává nahlédnout do tématiky anorexie a citlivé psychiky člověka. ~(4,4)~

plakát

Srdce v Atlantidě (2001) 

Výjimečný film, který je především o emocích a nasávání atmosféry. Před očima se nám otvírá svět malého Bobbyho, který žije pouze se svou matkou a většinu času tráví venku se svými dvěma přáteli – Sullym a Carol. Vztah se sebestřednou matkou, která škudlí peníze především pro sebe, sice není úplně růžový, ale přesto Bobby zažívá poklidné a vcelku obyčejné dětství… dokud však do jeho života nevstoupí záhadný, avšak laskavý Ted Brautigan. Sledujeme, jak se mezi Bobbym a tímto novým sousedem utváří přátelské, téměř otcovské pouto. Teda však obestírá tajemství a očividně před něčím utíká… Na to, že je film podle předlohy Stephena Kinga, není vůbec hororový a i mysteriózní prvky jsou velmi mírné. V podstatě jde o film zasazený do reality, o film ze života, který stojí především na vztazích postav. Zajímavě vykreslený je nejenom vztah Bobbyho s Tedem, ale i jeho vztah s kamarádkou Carol, či s matkou Liz. Film navíc vyniká jak výborným scénářem a režií, tak úžasným hereckým výkonem dvou hlavních protagonistů – Anthonyho Hopkinse a Antona Yelchina. Antona Yelchina jsem viděla v několika dospělých rolích, ale netušila jsem, že už jako malý byl tak talentovaným a přirozeným hercem. Rozhodně je velká škoda, že ho potkala ona fatální nehoda… V každém případě, herecké výkony těchto dvou herců mají z velké části na svědomí silný dojem, který film zanechal. Nejde o typ filmu pro každého, ale za mě jde o jednu ze zapadlých filmových perel. ~(4,3)~

plakát

Omoi, omoware, furi, furare (2020) 

Po hrané verzi jsem ještě zkusila dát šanci této animované - především proto, že má relativně dobré hodnocení (jak na IMDB, tak i zde na CSFD je hodnocena lépe než hraná verze). Ale bohužel přišlo jen velké zklamání. Anime se sice ve srovnání s hraným filmem pokusilo o trochu větší změny (oproti komiksové předloze), ale nešlo o příliš dobré volby a především s tím šlo ruku v ruce velké zjednodušení, někdy jen na opravdu nutné minimum (i vzhledem k velmi omezené stopáži)… A výsledek je takový, že je z toho poměrně tuctové anime s žalostným převedením původního příběhu, což mě jako fanouška původní mangy a obecně díla Sakisaky Io velmi mrzí. Jde o to, že komplexní příběh a vztahy postav jsou natolik osekané a zjednodušené, až je to všechno vlastně docela nezajímavé, nepřirozené a někdy až trapně prostinké a stereotypní. Jeden z příkladů je vykreslení vztahu Akari a Kazuomiho, z kterého byla úplně odebrána tématika podpory vzájemných snů. V původním díle šlo o velké téma, které dodávalo jejich vztahu zásadní hloubku a určovalo jejich směřování jakožto jedinců. Zatímco v hrané verzi to aspoň načrtli (i když neúplně a neuzavřeně), v anime to pro jistotu zrušili úplně. A toto je pouze jeden z příkladů, co anime odstranilo nebo extrémně zredukovalo. Není vlastně divu, že výsledek je pak tuctový. Popravdě si myslím, že příběhu by mnohem víc slušela seriálová forma, která by měla víc prostoru pro přirozený a zajímavý vývoj vztahů postav. Kratší filmová délka ale neomlouvá to, že jde o dost mizernou adaptaci, která se ani nepřiblížila vystihnutí kouzla původního díla. Anime si tudíž s převedením příběhu poradilo trochu jinak než hraný film (což je na jednu stranu dobře), ale mezi všemi těmi podivnými změnami a krácením mu úplně uniklo to, co je pro zachování kouzla a hloubky příběhu důležité. Výsledný dojem je nakonec dokonce slabší než dojem z hraného filmu. Za mě jde o velmi průměrné a ne moc zajímavé anime, na které se už rozhodně znovu nepodívám – to si raději znovu přečtu mangu. ~(2,7)~

plakát

Love Me, Love Me Not (2020) 

V pořadí celkem třetí hraný film, který vznikl podle komiksové předlohy autorky Sakisaky Io. Zatímco u hraných adaptací Ao Haru Ride a Strobe Edge jsem ještě byla poměrně shovívavá, tentokrát budu o něco přísnější. Upřímně mě totiž velmi mrzí, že výborné manga předlohy Sakisaky Io, která si pokaždé dá práci s vykreslením charakterů postav a především s jejich přirozeným a zajímavým vývojem vztahů, jsou nakonec adaptovány takovým mizerným způsobem. Zatímco autorčiny manga příběhy jsou vždy nadprůměrné, chytlavé a mají konzistentně vysokou kvalitu, hrané verze jsou spíše průměrné a ne moc zajímavé. Namísto toho, aby se příběh převedl tak, aby fungoval ve filmové podobě, se pouze zkopíruje téměř přesně dle mangy, ovšem vzhledem k délce v šíleně seškrtané a zjednodušené formě. A ono to zkrátka takto nefunguje a ztrácí to kouzlo. Už samotný začátek filmu je utnutý a zkratkovitý, postavy se příliš rychle stanou přáteli a působí to uměle. Konec je taktéž utnutý moc rychle a vlastně neuzavřeně – mluvím obzvlášť o vztahu mezi Akari a Kazuomim. Sice je dle mangy načrtnuto, že oba dva mají nějaké sny, které sledují (což je fajn), ale hraná forma se ve výsledku spokojí s tím, že se jen dají dohromady a tečka. Divák je pak zmaten – a co studijní cesta Akari do Ameriky? V manze se všechny tyto věci samozřejmě řeší. Film tedy spoustu věcí sice načrtne, ale velmi zjednoduší nebo dokonce (v tomto případě) zcela opustí a ignoruje. Jako celek to nepůsobí dobře. Abych filmu ale nekřivdila, má rozhodně pár světlých momentů a postavy jsou téměř všechny dobře obsazeny (obzvlášť Hamabe Minami velmi sedí do role Akari, stejně tak Akaso Eidži jako Kazuomi). Jen Kitamura Takumi mi do role Ria moc neseděl… Každopádně, kdybych film viděla nezávisle na manze, možná bych byla i docela spokojená, ale ve srovnání s mangou je to zkrátka jen slabý odvar. Dle mangy má sice hezky nastavený vztahový námět, ale provedením jde pouze o průměrnou a obyčejnou romantiku ze školních lavic. ~(3,3)~