Další příběh z pera Ikeido Džuna, stejně jako třeba Hanzawa Naoki, Šitamači Roketto či Nanacu no kaigi. Zázemí hlavní postavy (ten „chudší“ ze dvou Akirů :)) a vůbec příběh celkově dost odkazuje právě na Hanzawu. Děj filmu se dokonce částečně odehrává v Hanzawově světě, konkrétně ve staré známé bance „Sangjó Čúó“. Říkám „částečně“, jelikož propojení s Hanzawou a jeho světem je sice zcela zřejmé, ne však úplně důsledné. Ve filmu se totiž v poměrně velké roli objeví například Išimaru Kandži, avšak nemá zde roli ředitele Asana (Hanzawův nadřízený v první sérii), ale hraje zde majitele společnosti lodní dopravy. Stejně tak ani časově nesedí existence banky Sangjó Čúó, pokud porovnáváme s Hanzawou Naokim. Je však možné, že přestože ve filmové podobě věci zcela nezapadají, v samotné knižní předloze je vše propojené mnohem lépe – ostatně se kolem knih Ikeido Džuna vytvořil tzv. „Ikeido Universe“, je tedy asi přesnější tyto propojení nazývat světem samotného autora, nejen světem Hanzawy Naokiho, který je koneckonců pouze jedna z postav celého tohoto smyšleného světa. Přesto však nelze tomuto konkrétnímu filmu upřít mnohé podobnosti s příběhem Hanzawy. Je ale zajímavé, že oproti seriálu Hanzawa Naoki zde nejsou v podstatě žádné černobílé postavy, žádní ryzí záporáci (v Hanzawovi i v Šitamači Roketto jich přece jenom pár bylo). Postavy a jejich vztahy byly výborně vykreslené, což se rozhodně musí ocenit. V tomto příběhu navíc tentokrát hraje velkou roli OSUDOVOST. A prvek osudovosti, či jakéhosi předurčení, zde byl krásně zvládnutý. Ne vždycky to tak je. Tohle byl osudový film s patřičnou hloubkou a dávkou emocí. Navíc Takeuči Rjóma a Jokohama Rjúsei hráli oba výborně. Film je kvalitně napsaný, zrežírovaný a zahraný, navíc s poutavým a emotivním příběhem, jak jsme od autora předlohy zvyklí – co víc si tedy přát? Nezbývá než film patřičně ohodnotit a doporučit všem fanouškům Hanzawy a jiných příběhu Ikeido Džuna. Určitě si přijdete na své. Na závěr zmíním pouze jedinou věc, která by se na filmu dala hodnotit negativně, ale to je bohužel „problém“ celé řady japonských filmů a seriálů, který však lze snadno přehlédnout. Je totiž trošku na škodu, jak rádi Japonci na filmovém plátně idealizují pracovní život a někdy dokonce workoholismus. Na jednu stranu to ve filmové podobě působí hezky a neškodně, na druhou stranu to jen živí japonské zažité přesvědčení o obětování života práci (a sami víme, jak škodlivé to může mít dopady). Všimněte si v tomto filmu, jak je vykreslený Jamazaki Akira (Takeuči Rjóma) – nemá žádný osobní život, nemá rodinu ani přátelé. Žije pouze prací a svým „posláním“, a v práci zůstává často sám jako poslední. Když se nad tím zamyslíme, je to vlastně velmi smutné, přestože to film samozřejmě idealizuje. Toť poznámka na okraj o tomto japonském „neduhu“. Film jako takový ale hodnotím velmi vysoko a ráda se k němu v budoucnu vrátím. (Btw, teprve po zhlédnutí filmu jsem si všimla, že už pár let zpátky vznikl taktéž seriál Akira to Akira s jiným obsazením – jde sice pouze o mou domněnku, ale říkám si, že v seriálové podobě bylo možná těžší příběh ukočírovat a předat ho dostatečně poutavým způsobem. V tomhle ohledu mi vyhovovala právě „kompaktní“ filmová podoba, která byla dobře zvládnutá :) Ale kdo ví, třeba někdy pro srovnání kouknu i na seriál) (Viděno 24.9.2022 v kině Aeon Cinema, Okayama.)~(4,5★)~
()
(méně)(více)
アキラとあきら
Akira and Akira
Další příběh z pera Ikeido Džuna, stejně jako třeba Hanzawa Naoki, Šitamači Roketto či Nanacu no kaigi. Zázemí hlavní postavy (ten „chudší“ ze dvou Akirů :)) a vůbec příběh celkově dost odkazuje právě na Hanzawu. Děj filmu se dokonce částečně odehrává v Hanzawově světě, konkrétně ve staré známé bance „Sangjó Čúó“. Říkám „částečně“, jelikož propojení s Hanzawou a jeho světem je sice zcela zřejmé, ne však úplně důsledné. Ve filmu se totiž v poměrně velké roli objeví například Išimaru Kandži, avšak nemá zde roli ředitele Asana (Hanzawův nadřízený v první sérii), ale hraje zde majitele společnosti lodní dopravy. Stejně tak ani časově nesedí existence banky Sangjó Čúó, pokud porovnáváme s Hanzawou Naokim. Je však možné, že přestože ve filmové podobě věci zcela nezapadají, v samotné knižní předloze je vše propojené mnohem lépe – ostatně se kolem knih Ikeido Džuna vytvořil tzv. „Ikeido Universe“, je tedy asi přesnější tyto propojení nazývat světem samotného autora, nejen světem Hanzawy Naokiho, který je koneckonců pouze jedna z postav celého tohoto smyšleného světa. Přesto však nelze tomuto konkrétnímu filmu upřít mnohé podobnosti s příběhem Hanzawy. Je ale zajímavé, že oproti seriálu Hanzawa Naoki zde nejsou v podstatě žádné černobílé postavy, žádní ryzí záporáci (v Hanzawovi i v Šitamači Roketto jich přece jenom pár bylo). Postavy a jejich vztahy byly výborně vykreslené, což se rozhodně musí ocenit. V tomto příběhu navíc tentokrát hraje velkou roli OSUDOVOST. A prvek osudovosti, či jakéhosi předurčení, zde byl krásně zvládnutý. Ne vždycky to tak je. Tohle byl osudový film s patřičnou hloubkou a dávkou emocí. Navíc Takeuči Rjóma a Jokohama Rjúsei hráli oba výborně. Film je kvalitně napsaný, zrežírovaný a zahraný, navíc s poutavým a emotivním příběhem, jak jsme od autora předlohy zvyklí – co víc si tedy přát? Nezbývá než film patřičně ohodnotit a doporučit všem fanouškům Hanzawy a jiných příběhu Ikeido Džuna. Určitě si přijdete na své. Na závěr zmíním pouze jedinou věc, která by se na filmu dala hodnotit negativně, ale to je bohužel „problém“ celé řady japonských filmů a seriálů, který však lze snadno přehlédnout. Je totiž trošku na škodu, jak rádi Japonci na filmovém plátně idealizují pracovní život a někdy dokonce workoholismus. Na jednu stranu to ve filmové podobě působí hezky a neškodně, na druhou stranu to jen živí japonské zažité přesvědčení o obětování života práci (a sami víme, jak škodlivé to může mít dopady). Všimněte si v tomto filmu, jak je vykreslený Jamazaki Akira (Takeuči Rjóma) – nemá žádný osobní život, nemá rodinu ani přátelé. Žije pouze prací a svým „posláním“, a v práci zůstává často sám jako poslední. Když se nad tím zamyslíme, je to vlastně velmi smutné, přestože to film samozřejmě idealizuje. Toť poznámka na okraj o tomto japonském „neduhu“. Film jako takový ale hodnotím velmi vysoko a ráda se k němu v budoucnu vrátím. (Btw, teprve po zhlédnutí filmu jsem si všimla, že už pár let zpátky vznikl taktéž seriál Akira to Akira s jiným obsazením – jde sice pouze o mou domněnku, ale říkám si, že v seriálové podobě bylo možná těžší příběh ukočírovat a předat ho dostatečně poutavým způsobem. V tomhle ohledu mi vyhovovala právě „kompaktní“ filmová podoba, která byla dobře zvládnutá :) Ale kdo ví, třeba někdy pro srovnání kouknu i na seriál) (Viděno 24.9.2022 v kině Aeon Cinema, Okayama.) ~(4,5★)~ () (méně) (více)