Tsuki

Další příběh z pera Ikeido Džuna, stejně jako třeba Hanzawa Naoki, Šitamači Roketto či Nanacu no kaigi. Zázemí hlavní postavy (ten „chudší“ ze dvou Akirů :)) a vůbec příběh celkově dost odkazuje právě na Hanzawu. Děj filmu se dokonce částečně odehrává v Hanzawově světě, konkrétně ve staré známé bance „Sangjó Čúó“. Říkám „částečně“, jelikož propojení s Hanzawou a jeho světem je sice zcela zřejmé, ne však úplně důsledné. Ve filmu se totiž v poměrně velké roli objeví například Išimaru Kandži, avšak nemá zde roli ředitele Asana (Hanzawův nadřízený v první sérii), ale hraje zde majitele společnosti lodní dopravy. Stejně tak ani časově nesedí existence banky Sangjó Čúó, pokud porovnáváme s Hanzawou Naokim. Je však možné, že přestože ve filmové podobě věci zcela nezapadají, v samotné knižní předloze je vše propojené mnohem lépe – ostatně se kolem knih Ikeido Džuna vytvořil tzv. „Ikeido Universe“, je tedy asi přesnější tyto propojení nazývat světem samotného autora, nejen světem Hanzawy Naokiho, který je koneckonců pouze jedna z postav celého tohoto smyšleného světa. Přesto však nelze tomuto konkrétnímu filmu upřít mnohé podobnosti s příběhem Hanzawy. Je ale zajímavé, že oproti seriálu Hanzawa Naoki zde nejsou v podstatě žádné černobílé postavy, žádní ryzí záporáci (v Hanzawovi i v Šitamači Roketto jich přece jenom pár bylo). Postavy a jejich vztahy byly výborně vykreslené, což se rozhodně musí ocenit. V tomto příběhu navíc tentokrát hraje velkou roli OSUDOVOST. A prvek osudovosti, či jakéhosi předurčení, zde byl krásně zvládnutý. Ne vždycky to tak je. Tohle byl osudový film s patřičnou hloubkou a dávkou emocí. Navíc Takeuči Rjóma a Jokohama Rjúsei hráli oba výborně. Film je kvalitně napsaný, zrežírovaný a zahraný, navíc s poutavým a emotivním příběhem, jak jsme od autora předlohy zvyklí – co víc si tedy přát? Nezbývá než film patřičně ohodnotit a doporučit všem fanouškům Hanzawy a jiných příběhu Ikeido Džuna. Určitě si přijdete na své. Na závěr zmíním pouze jedinou věc, která by se na filmu dala hodnotit negativně, ale to je bohužel „problém“ celé řady japonských filmů a seriálů, který však lze snadno přehlédnout. Je totiž trošku na škodu, jak rádi Japonci na filmovém plátně idealizují pracovní život a někdy dokonce workoholismus. Na jednu stranu to ve filmové podobě působí hezky a neškodně, na druhou stranu to jen živí japonské zažité přesvědčení o obětování života práci (a sami víme, jak škodlivé to může mít dopady). Všimněte si v tomto filmu, jak je vykreslený Jamazaki Akira (Takeuči Rjóma) – nemá žádný osobní život, nemá rodinu ani přátelé. Žije pouze prací a svým „posláním“, a v práci zůstává často sám jako poslední. Když se nad tím zamyslíme, je to vlastně velmi smutné, přestože to film samozřejmě idealizuje. Toť poznámka na okraj o tomto japonském „neduhu“. Film jako takový ale hodnotím velmi vysoko a ráda se k němu v budoucnu vrátím. (Btw, teprve po zhlédnutí filmu jsem si všimla, že už pár let zpátky vznikl taktéž seriál Akira to Akira s jiným obsazením – jde sice pouze o mou domněnku, ale říkám si, že v seriálové podobě bylo možná těžší příběh ukočírovat a předat ho dostatečně poutavým způsobem. V tomhle ohledu mi vyhovovala právě „kompaktní“ filmová podoba, která byla dobře zvládnutá :) Ale kdo ví, třeba někdy pro srovnání kouknu i na seriál) (Viděno 24.9.2022 v kině Aeon Cinema, Okayama.) ~(4,5★)~

Klasická, celkem zkratkovitě pojatá Disney pohádka. Ráda si doplním mezery v tom, co jsem od Disneyho ještě neviděla, a tak teď konečně došlo i na Aladina. Přestože ale jde o tak známý animák z 90. let, přijde mi, že je paradoxně málo, co se na něm dá vysloveně vyzdvihovat. Nejlepší postavou je za mě rozhodně Džin, obzvlášť v podání Robina Williamse. Pak by se dalo ještě přičíst body za hudbu. Jinak ale příběhově, ani v rámci postav, nejde o nic převratného, a oproti jiným Disney pohádkám to ani vysloveně nechytne za srdce. Vztah Aladina a Jasmíny na mě působil možná až moc zjednodušeně a prvoplánově. Na jedno zhlédnutí je to sice příjemná i docela zábavná podívaná, ale nejspíš se k této pohádce už nebudu vracet. Myslím, že v repertoáru Disney se najde dost možná i tucet lepších celovečerních pohádek. ~(3,3★)~

Burton nějak klesl na úrovni. Od jeho podání Alenky v říši divů bychom skutečně čekali víc burtonovské originality a trochu více temnoty. Ve výsledku z toho však vznikla barevná pohádka, kterou ocení spíše děti než fanoušci Tima Burtona a které především chybí duše. V "říši divů" měl Burton možnost předvést tu pravou "divotvornost" a snad i více vtipu. Z mírného nedostatku těchto kvalit se však příběh táhne ve spíše obyčejnější dějové rovině, kde nic nijak zvlášť nevybočuje, snad až na futrovák Kloboučníka ala Johnnyho Deppa, který mi způsobil trochu šok. Sám Johnny Depp tentokrát taky neoslnil tak moc jako obvykle, ale to bude možná tím, že se jeho potrhlá role podobala některým předchozím rolím, jako třeba Willy Wonka v Karlíkovi a továrně na čokoládu, takže jsme neměli možnost vidět nic nového. Když to ale vezmu z druhé strany a odhlédnu od toho, že bych od Burtona čekala víc, bylo to ve skutečnosti pěkné zpracování tohoto už známého příběhu a rozhodně bych neřekla, že bylo nepovedené. A Helena Bonham Carter jako obvykle zazářila. Vidím to na slabší čtyři hvězdičky. ~(3,6★)~

S každým dílem je filmová adaptace horší a horší, což ale není moc překvapivé, vzhledem k tomu, že i kniha je s každým dílem horší a nezáživnější. Protože tentokrát se jedná o první část posledního dílu, což bývá kámen úrazu, tvůrci se očividně pokusili celý děj oživit dvěma prvky - zaprvé pozměnili příběh oproti knize, zadruhé přidali na technologických vymoženostech, které v knize taktéž nenajdeme. Na mně to ale kladný dojem moc nezanechalo. V jádru byl totiž celý film hrozně stupidní. Příběh čím dál víc ztrácí smysl a ony technologické hračičky nakonec stupiditu příběhu jen umocňují. Aspoň tak to na mě působilo. Body přidává jen výborný Miles Teller ve vedlejší roli, a taky to, že jsem se sem tam některým filmovým situacím mohla zasmát. ~(2,3★)~

Co na to říct... Cohen je svým způsobem originální komik, tím jak se strefuje do různých problémů společnosti, ale jeho vtípky jsou v dost případech zkrátka jen sprosté a hloupé, nic víc. To lepší na jeho komicko-kritickém umění se dalo spíš vidět v Boratovi, i když ani jeden z těchto filmů nepatří ke stylu, na který bych se ráda dívala. Každopádně Ali G Indahouse vidím na hodně slabý počin. Téměř nic mě tam nerozesmálo, snad až na hlášku o "dobré kamufláži" a následující záběr, což byl zrovna typ humoru nespadající do sprosťáren, ale upřímně, ani tohle nebylo nic skutečně vtipného nebo originálního. V podstatě nevidím žádný rozdíl od jakéhokoliv jiného z těch filmů, které jsou založené na pokleslém humoru o nějakých prasečinkách či nechutnostech. Nevím, jaký je třeba Brüno nebo jiné počiny Cohena, ale tohle se mu teda nepovedlo. ~(0,7★)~

Always san-chōme no yūhi je přesně ten typ příjemného a melancholického filmu, který vás svou atmosférou dokáže vtáhnout natolik, že byste se chtěli vrátit o nějakých 50 nebo 60 let zpátky a prožít v Japonsku tu dobu rozvoje techniky a spojení západních zvyků s tradičními, zatímco byste se z koutku zapadlé uličky dívali na "rostoucí" Tokijskou věž. Má očekávání byla sice vyšší než konečný dojem z filmu, ale i tak musím říct, že se mi tohle spojení osudů několika obyčejných lidí v Tokiu 50. let hodně líbilo. A Horikita Maki (jako Mutsuko) mě dostala tím svým "hrozným" dialektem - nikdy by mě nenapadlo, že se v Aomori mluví takhle divně :D ~(4,2★)~

Na můj vkus byl sice Amadeus trochu moc dlouhý (viděno jako director's cut), ale zato bravurně zahraný a zrežírovaný. Gradace vztahu mezi Mozartem a Salierim byla neuvěřitelná, mělo to úžasné napětí, a líbila se mi hlavně ta rozervanost Salieriho ve vztahu k Mozartovi, takže se vůbec nedivím, že za to Abraham získal Oscara. Aspoň v něčem nakonec předčil "Salieri" "Mozarta" :) ~(4,0★)~

Kupodivu se mi to líbilo více, než jsem vůbec čekala. Je to osobnější, zábavnější, rozhodně ne klasický akčňák a rozhodně se to v mnohém liší od Spider-Mana z roku 2002. Bavily mě vtipné výrazy Andrewa Garfielda a celkově se mi v roli Petera Parkera líbil, i přestože stavbou těla do té role trochu neseděl - zdál se mi na Spider-Mana jaksi vychrtlý (když to srovnáme s Tobeyem Maguirem ve stejné roli, A. Garfield působí trochu jako tyčka). Dále samozřejmě potěšila Emma Stone, kterou ráda vidím v jakémkoliv filmu. Jen se mi zdá, že rolím středoškolaček už trochu odrůstá (nepůsobilo to úplně věrohodně - v Crazy Stupid Love působila jako absolventka vysoké školy mnohem uvěřitelněji). Příběhově to sice nebyla žádná velká novinka, ale spokojenost je celkem na místě. ~(3,8★)~

Brácha mi tvrdil, že se na tuhle novou řadu Spider-Mana nehodlá ani koukat, protože se nevyrovná původní hrané verzi s Tobeyem Maguirem... ale já si říkám, že proč by vlastně musel být nový "Amazing" Spider-Man zásadně horší? I Andrew Garfield se podle mě ve výsledku na roli celkem hodí, i když je možná trochu moc hubený, ale co? Zatímco původní Spider-Man mi přišel víc tragický, tenhle naopak víc sází na zábavu s trochou toho "tajemna" (objevování minulosti Parkerova otce), no a samozřejmě taky dost sází na efekty, což je hned vidět. Efektní je to možná až moc, ale nutno říct, že v kině ve 3D to pak působilo dost dobře. Nejsem zastánce 3D, ale Spider-Man houpající se na pavučině mezi výškovými budovami je zkrátka na 3D efekt jako stavěný. Jediné, co mi vadilo, byl Electro. Jako neznalec světa superhrdinů (co se konkrétně týká Spider-Mana, načetla jsem komiks a z animovaného seriálu jsem viděla jen některé díly) jsem možná se svými komentáři trošku mimo, ale Electro se mi na záporáka nehodil. Jako postava to byl jen takový patetický a přehnaně primitivně myslící ubožák. S nově příchozím zeleným Goblinem to vypadá mnohem slibněji. Dane DeHaan je možná se svými ulíznutými vlasy a zlověstně drzým úsměvem v roli Harryho Osborna dokonce lepší než James Franco. A to jsem ještě nezmínila, jak moc obdivuju herečku Emmu Stone... Sečteno a podtrženo, pokud byla jednička dost dobrá, tak dvojka je možná ještě o kousek povedenější. Má to sice svoje mouchy, ale v kině jsem se zkrátka bavila. ~(4,0★)~

Kouzelný film, kvůli kterého si budu vždycky Audrey Tautou vybavovat jako tu záhadnou, milou a stydlivou Amélii. (Hudba: Yann Tiersen - nenechte si soundtrack ujít) ~(5,0★)~