NinadeL

Prakticky geniální film, který vznikl jako ideální zvukový remake staršího němého Lubičova filmu. Téma bylo tedy dostatečně prozkoumané a herecká dvojice byla sehraná, aby bylo potěšení s nimi prožít více než jen jednu hodinku. Je cosi atraktivního na chytrých romancích, které adorují mladá manželství.

Nesvadbova a Balíkova variace na osudy legendárního Tarzana z rodu Opů. Zatímco Edgar Rice Burroughs se svým hrdinou ujížděl do sci-fi, zejména v knihách propojených se světem Pellucidaru, Nesvadba parafrázoval základní příběh o ztraceném synovi lorda Greystoka jako setkání ztraceného barona Wolfganga von Hoppe s lidskou nenávistí a chamtivostí. Nešvary jsou personifikovány jako boj mezi anglickou agentkou a německým nacistou. Bohužel formální manýrismus 60. let je natolik agresivní, že se v jádru zajímavý námět ve výsledné podobě stává jen etudou na mnohokrát viděné a mnohokrát inscenované situace. Hrušínský by mohl být vskutku atraktivním Tarzanem, ale chtělo by to jiné režijní vedení a jiné finanční možnosti, aby bylo možné navštívit skutečnou džungli. A samozřejmě, uvěřit Janě Štěpánkové femme fatale je zhola nemožné, stejně jako je nesmysl tolerovat ty nekonečné geometrické honičky s nepřijatelným hudebním doprovodem.

Kratičká povídka Josefa Nesvadby inspirovala krátkometrážní film, který se promítal jako dvojprogram společně s Tarzanovou smrtí. Nápad na mikro satiru to věru špatný nebyl, nicméně výsledný film je plný dobových klišé, ať už v zobrazování nacistů nebo v celkovém pohledu na válečné reálie.

Výjimečná česká adaptace Ericha Kästnera přišla právě včas, aby nabídla ideální námět pro klasickou veselohru Slavínského střihu. Kästnerův román Drei Männer im Schnee z roku 1934 (česky 1935) si lze snadno už na papíře představit jako ideální látku pro film v hlavní roli s Hugo Haasem. Má tolik společného s hlavními motivy sociálně kritických komedií, které patřily mezi nejčastější témata českého filmu 30. let. Roztomilé problémy továrníka Bárty, který se vydává za nemajetného výherce soutěže o luxusní pobyt v horském hotelu jsou ideální platformou pro sérii laskavého humoru a vtipných dialogů. V ženské verzi stejný motiv známe v letní verzi pod názvem Dva týdny štěstí. Ke kopii, kterou prodává Filmexport snad tolik, že nestabilní obraz a neostrý obraz je chyba přepisu, což je bohužel fexovský standard.

Promarněná šance. Na adaptaci bestselleru Jacqueline Susann se čekalo jako na hit sezóny, ale výsledek nikoho neoslnil. Zatímco společenský román sledoval zajímavý časový oblouk let 1945-1965 a tehdejší proměny showbusinessu, film se omezil na nudné předvádění mladých tvářiček v ryze v současných kulisách. Film byl zklamáním mmj. i pro Sharon Tate a jejího agenta, který doufal, že už konečně prorazí. Žel, žádný ze šesti celovečerních filmů, které stihla za svého života natočit, se nestal přesvědčivým důkazem jejího údajného talentu, ve který tolik lidí věřilo.

Ze série filmů Maurice Chevalier a Jeanette MacDonald je Mamoulianovo Love Me Tonight vysloveně slabé. Tehdy se sice ještě nezdálo, že francouzsky žvatlající Chevalier už vyčerpal svůj šarm, ale postavit půl filmu na mechanickém opakování toho, co se Lubičovi už několikrát podařilo, je nemístné. Znovu se tu tedy producíruje Chevalier v tom svém roláku a adoruje Paříž, znovu je tu MacDonaldová jak z porcelánu a opět se to celé odehrává v luxusním zámku jako z pohádky. A on je opět chudý a ona opět bohatá. Jedinou změnou je maličká role drzé Myrny Loyové. Co skutečně stojí za zmínku je pouze dramatický konec, ve kterém MacDonaldová pro lásku strhne koně a vlastním tělem zastaví vlak.

Životní osudy Jima Braddocka jsou samozřejmě výtečný námět na film. Tento slavný boxer patřil k meziválečné generaci, která v boxerském ringu formovala sny obyčejných lidí, inspirovala je a dávala jim naději. Ostatně, každé jméno v kategorii šampiona v těžké váze je pojmem: Jess Willard, Jack Dempsey, Gene Tunney, Max Schmeling, Jack Sharkey, Primo Carnera, Max Baer, James J. Braddock a Joe Louis. Ti všichni jsou hrdiny moderní doby. Ale Braddock byl učiněný zázrak, obyčejný chlap, který dřel bídu s nouzí v době krize a nahoru se vyšvihl díky porážce dvoumetrového obra Maxe Baera, se kterou nikdo nepočítal. Ten film se napsal v podstatě sám. Russell Crowe opět překonal sám sebe a jedno oko nezůstalo suché. Na místě Renée Zellweger bych si sice dokázala představit tucet lepších hereček, ale nevadí. Do síně slávy nejlepších boxerských filmů se Cinderella Man zapsal zcela určitě. Hned po bok těch dramat, která vykreslují zápasy Schmelinga proti Louisovi.

Střihový film je jeden ze zaniklých formátů doby minulé. A toto je jeden z těch povedenějších. V dnešní době by ale podobný výlet po starších filmech působil archaicky i v televizi. K zajímavostem patří opakované návštěvy kina Ponrepo a fakt, že se jedná o poslední filmový námět Josefa Nesvadby.

Pokus Věry Chytilové o žánr, který neznala a kterému nerozuměla.

Zatímco Herzovo setkání s Josefem Nesvadbou lze považovat za provokativně inspirativní, jiná česká setkání s žánry hororu nebo sci-fi je nutné tolerovat skutečně jen jako experimenty či pokusy. A i když je výsledná podoba filmu Upír z Feratu Herzem označena za pouhý fragment jím zamýšleného filmu, i tak zůstalo zajímavé svědectví o české poctě klasického expresionistického skvostu. Není ostatně náhodou, že Herzogův německý remake Nosferatu: Phantom der Nacht vzniká o pouhé dva roky dříve. Herz ovšem tvořil v podmínkách státního filmu, odkázán byl na mladoboleslavskou automobilku a k dispozici měl vysloveně nevyrovnanou hereckou sestavu. Sám toužil patřit mezi herce, které spojuje role upíra Nosferatu a proto se obsadil do fragmentů němého filmu komentovaných nezaměnitelně ironicky ypsilonkovskou dikcí obdařeného Schmida (zde v roli parafrázující Van Helsinga). Hlavní ženskou roli svěřil své oblíbené Veškrnce, pro kterou měl vždycky slabost a opakovaně v ní dokázal probudit jinou polohu jejího mladého talentu. Zajímavě pracoval s Menzelem i Čepkem, podivným tajemstvím obestřel stařičkou Blanku Waleskou, ale mnoho nedokázal vykřesat z Jany Břežkové, které snad šlo uvěřit polohu závodnice, ale cokoli dalšího už byl problém. Samostatnou kapitolou zůstává poživačná sapfická madame Ferat svěřená Zdence Procházkové, toho času již česko-rakouské herečce. Ze Švankmajerových nápadů mnoho nezbylo, ale odkaz na něj alespoň stvrzuje prostřih na jeho Rakvičkárnu. Mohlo to být skvělé gore srovnatelné se západními filmy té doby, takto máme alespoň zajímavější psychologické drama s jednotlivými prvky pro český film nevídanými.