Traffic

Ferraru nakoukaného nemám, ale takhle skvělé, procedurálně laděné drama jsem od něj fakt nečekal. Welcome to New York funguje na zvláštním paradoxu, který se ustavuje už před úvodními titulky: Depardieu v kostýmu Deverauxe sedí někde v hotelu a odpovídá na otázky novinářů (tuším taky herců) o své roli. Nejenom kostýmy, ale taky kulisy, typ snímání atd. zcela odpovídá filmu, který pak následuje. Paradoxní je, že ačkoli by tím mohl snímek naznačovat směřování k metadramatu, opak je pravdou a nastupuje realisticky působící rekonstrukce událostí, která akorát občas hodí nějakou intertextuální narážku a hlavně pak v závěrečném aktu začne připomínat něco z House of Cards. Jako by tím, že už v předúvodní vložce film sebeuvědoměle "uzná" Depardieuho personu jako známou hvězdu, tenhle problém pro zbytek stopáže smete ze stolu. _______ Film tak po většinu času balancuje na hraně jakoby improvizované doku-rekonstrukce a regulérního dramatu, kdy je těžké odhadout, co momentálně převažuje. Famózně inscenovaná je hlavně první hádka Deverauxe s manželkou v tom novém newyorském bytě. Stačí sledovat pohyby neustále přecházejících postav v souvislosti s tím, co říkají a jak se jejich dialog vyvíjí. Dokážu si představit, že to mohlo být strašně složité tahkle natočit a že bylo nutné brát to třeba padesátkrát,ale zároveň si dokážu představit, že tohle spíchli na první dobrou a že to do určité míry byla improvizace. Fakt nevím, ale přišlo mi to uhrančivé. _______ Samostatnou kapitolou je rovina významová, vztahující se částečně k reálné kauze a zároveň k propasti mezi společenskými třídami obecně, která pochopitelně úzce souvisí s tou rovinou formální. Ferrarův film je vzácným příkladem do jisté míry nezaujatého, ale současně jasně angažovaného, společensky kritického dramatu, které se vyhýbá snad všem pastem spojeným s tímto "žánrem". Deveraux je sice zobrazovaný jako sexuálně nenažrané prase (ten zvířecí příměr není náhoda, sledujte to herectví), ale ve chvíli, kdy se ocitne ve vazební cele spolu s několika nabušenými černochy, to napětí plynoucí ze scény vede podvratně k určité divácké empatii. Tady je v tom zároveň další, silně ironická rovina, která ostatně prostupuje celým filmem - už název takhle skvěle funguje ve chvíli, kdy se ve filmu objeví jako nápis. Stejně tak problematika "vykořisťovaných" je značně problematizovaná, když někteří evidentně ze svojí pozice (a z pozice Deverauxe) naopak rádi těží ve vlastní prospěch. "No one wants to be saved." ________ Navzdory mírné rozevlátosti jde podle mě o hodně silný, po všech stránkách komplexní film, který na věci nahlíží ze znepokojivých úhlů a znemožňuje jednoznačné čtení. Právě v tom je jeho skutečná provokativnost, kterou někdo snad může interpretovat jako slabost vedoucí k nicneříkajícímu pozorování, ale mně to přijde jako vrcholná práce inteligentního filmaře.

Všude papouškovaný výklad, který koneckonců podporuje i sám režisér, je podle mě zbytečně zjednodušující. Tohle není banální moralizující pohádka o zlé materialistické době, která nepřeje poezii, ale mnohem komplexnější, a v tom nejprostším smyslu slova krásná výpověď o umění a způsobech, jakými se s ním pokouší vyrovnat společnost. Ryzí a současně neuchopitelná inspirace se tady dostává do střetu s potřebou ovládat, šlechtit, podle svého volně (dez)interpretovat a využívat pro vlastní prospěch. Rozporuplná mnohoznačnost se tady koncentruje hlavně do postavy učitelky, která je sice do určité míry vedená chvályhodnými úmysly, ale zároveň vlastní vnitřní prázdnotou, kterou se snaží sobecky zaplňovat. O nejasných motivacích tady nemůže být řeč. Pokud jde o postavu chlapce, jeho nečitelnost je zcela záměrná a představuje uměleckou tvorbu v její primární neuchopitelnosti. Sám film se pak povznáší nad jednoduchou práci s hledisky (byť i toho je tu v invenční podobě celá řada) a stojí nad tím vším, mezi snovými vizemi, performativními výstupy a neokázalým narušováním čtvrté stěny. Scéna v hotelovém pokoji je top.

Dost chápu, že absurdní humor není pro každého, zvlášť takhle jemný. Rejtmanovi nicméně patří velké uznání za to, s jakou sebejistotou dokáže téměř dvě hodiny kráčet po nesmírně tenké hranici mezi seriózností a humorem; mezi realismem a stylizací. Na jednu stranu zvolená strategie volně provázaných motivů opodstatňuje i poměrně nevzrušivý závěr (vyznívá to do ztracena, protože to je přece v souladu s celou koncepcí), na stranu druhou jde o jednoduše fascinující hru s odbočkami a dokonale suchou deadpan legrací. Film má v každém případě bezchybný rytmus, který je vlastně dost klíčový pro načasování jednotlivých vtipů, které se často rozvíjí postupně a v nepředvídatelných vzorcích. Ani to nemusím chápat jako nějaký satirický komentář k argentinské společnosti lehce deprimovaných dovolenkářů, aby mi bylo jasné, že takováhle lahůdka pro fajnšmekry tu nebyla dlouho.

Nebýt lehce nezvládnutého závěru, jdu ještě výš. Po většinu času je to vynikající, v našem prostředí nevídaně jemná studie života jako vězení, ze kterého se navzdory fyzické "svobodě" nedá uniknout. Scéna na diskotéce je v tomhle celkem doslovná, ale funguje to. Hogenauer má překvapivě dost společného se svým oblíbeným Rosalesem a zároveň je podle mě jedním z mála (fakt mála...) českých režisérů, který má na to v budoucnu natočit film evropského/světového formátu.

Kritizovat Jupiter vychází zrovna za významové přesahy (sugerování mladým holkám, že práce uklízečky je fajn) mi nepřipadá šťastné, když právě v tomto ohledu je film nejsilnější. V záplavě narcistní young adult fikce, která této cílovce vštěpuje, že mohou zachraňovat svět a být díky tomu slavní (např. Hunger Games), se poslední film Wachowských jeví jako odvážné dílo, které narcismus úzce spojený s konzumním kapitalismem důsledně odmítá. Jupiter je sice velmi dlouho pasivní figurou, která se nechává vláčet okolnostmi a opakovaně zachraňovat, ale tady to chápu spíš jako uvědomělou práci s pohádkovou konvencí "dámy v nesnázích", která se ostatně váže k celému popelkovskému narativu. Důležité je to jediné velké gesto, které je řízené ochotou obětovat se pro ostatní, tzn. upozadit svoje vlastní zájmy pro větší dobro. Jakkoli nejde o nijak objevné poselství, je podstatný kontext, ve kterém se uskutečňuje, a že se tohle všechno zřetelně váže k problematice současného globálního kapitalismu (nezřízené vytěžování zdrojů pro výdobytky, které ve skutečnosti nejsou potřeba). Na druhou stranu jde ale bohužel o nezáživně odvyprávěný film, který poněkud nepochopitelně buduje ohromně komplexní univerzum a jeho budování věnuje spoustu času, ale přitom je evidentní, že už jej nikdy dál nezužitkuje. Pokud mě paměť neklame, sourozenci Wachowští tohle původně plánovali jako první díl své další trilogie, jenže zatímco Matrix byl ucelené zjevení, na které bylo nutné navázat, tady jde o evidentní propadák, který tak trochu předběhl sám sebe. Všem těm bizarnostem, co tu jsou, by prospělo, pokud by se staly součástí nějakého většího transmediálně vyprávěného světa, díky kterému by divákům pak přišly povědomé. Jenže nic takového se nestalo a studio poté, co zřejmě vidělo výsledek, se rozhodlo místo podpory snímek evidentně sabotovat - jak např. nepochopitelným uvedením na Sundance, tak přeřazením na neatraktivní místo v distribuci (začátek roku) a slabou propagací filmu. Chápu to od Warnerů jako strategický obchodní tah, na který budou moct kdykoli ukázat prstem a použít proti Wachowským jako argument, proč už od nich nedostanou peníze na žádný další film. Nezbývá než doufat, že přesun do skromnějších podmínek režisérskému duu prospěje, takže možná jejich následující tvorba nebude tak nákladná, ale snad o poznání invenčnější a méně podřízená nutnosti vydělat.

Jednoznačně nejslabší, rutinérský Du Welz. Tahle poloha mu vůbec nesedí. Počítám, že to bylo točené na zakázku jako taková bokovka.

Excelentní dokument, který není ani tak zásadní tím, co sděluje, ale jakým to dělá způsobem. Režisérce se jednak daří zprostředkovat spikleneckou atmosféru, kdy na vlastní oči vidíte, jak se před vámi odvíjí důležitá historická událost, ale celé to působí velmi bezprostředně. Ačkoli jádro filmu tvoří nejrůznější výpovědi (hlavně ta Snowdenova), film se umně vyhýbá mluvícím hlavám a nabízí autentický vhled do zákulisí. Snowden je v prvních momentech viditelně nervózní, což ho hned od začátku polidšťuje, ale pak fascinuje svojí zásadovostí, která je kupodivu celkem uvěřitelná. Kromě toho snímek funguje i v rovině konspiračního thrilleru, kdy z ryze žánrových momentů, jako je scéna s požárním alarmem nebo vyjednávání o Snowdenově převozu na půdu OSN, běhá mráz po zádech. Záporácké systémové organizace do filmu pronikají jen zprostředkovaně a tušeně prostřednictvím zpráv z druhé ruky (maily od Snowdenovy přítelkyně) nebo skrze děsivě tiché, odosobněné záběry na tajné "sajty", enigmatické minimalistické konstrukce, kde se soustředí odposlouchávací technika. Důležitá záležitost. ______________ Nakonec jsem o Citizenfour napsal ještě podrobnější text, který se snaží vysvětlit, proč si tenhle dokument vysloužil častá přirovnání ke klasickým konspiračním thrillerům, hlavně ke Všem prezidentovým mužům.

Andy Fehu je českej Joe Swanberg.

Když tady mezi těmi extatickými výkřiky tak osaměle rebeluju s třemi hvězdičkami, možná bych měl trochu vysvětlit proč. Whiplash je totiž bohužel jeden z těch filmů, které se tak zoufale snaží u diváka vyvolávat co nejsilnější emoce, až se přitom uchylují k těžko obhajitelné manipulaci. V případě Chazellova snímku to zdaleka není taková tragédie jako třeba u Broken Circle Breakdown, ale schválně si s odstupem všímejte všech těch scénáristických berliček, které se objevují z ničeho nic, nejsou nijak motivované a jejich jediným účelem je ještě víc vyhrotit už tak vyhrocenou situaci. Čímž se dostávám k dalšímu problému Whiplashe, totiž že není zajímavý formálně. U hudebních dramat je to častý problém a tady alespoň nutno přiznat působivé stylistické ztvárnění jednotlivých muzikálních čísel, kdy se spolu s gradací songu (bubnování) zrychluje střih, převládají detaily a tak dále. Jenže vyprávění převážně stojí na hereckých výkonech (Tellerově fyzickém, Simmonsově hlasovém), což film posouvá směrem k vypočítavým oscarovým dramatům. V dialozích je opět nepřehlédnutelný důraz na maximální přepjatost, všechno směřuje k co největšímu citovému vykolejení diváka, který v rozrušení nemá vůbec prostor všímat si, že je jím celkem nevybíravě manipulováno. Závěr filmu pak jenom potvrzuje, co jsem napsal výše - je to znovu hra na co největší okamžitý efekt, která hraničí se škemráním o potlesk vestoje. Sorry, ale tohle prostě nežeru. ________ Recenze psaná pro A2

Soderberghův seriál lze obdivovat z mnoha důvodů, ať už je to nápaditý způsob, jakým jsou inscenované dialogové scény, kdy se kamera často fixuje jen na jednu z postav a sleduje její reakce, nebo svěží kontrapunkt historického realismu a moderního elektronického soundtracku. Okouzlující styl, který podstatnou měrou vychází z promyšleného, esteticky ladného zacházení se světlem, kontrastem a barvami, ale z Knicku nedělá pouze jednu ze seriálových událostí roku. Je stejně tak důkazem, že příliv autorských tvůrců s osobitým rukopisem slibuje další významnou změnu v soudobé televizní produkci. Víc v textu na webu Cinepuru.