helianto

“Morálka začíná od maličkostí a od každého z nás. Je prostým součtem milionů životních postojů.“ – Jan Procházka. Každý z nás ví, jak by se v krizové situaci měl zachovat. Než ta situace přijde. Jakmile přijde a my zaujmeme určitý postoj, najednou zjistíme, že jsme to nedokázali. Že jsme selhali. Pak hledáme výmluvy a snažíme se ospravedlnit. Sami před sebou a hlavně před světem. Měli jsme přece právo zachovat se právě tak, své důvody, jiní by se jinak nezachovali. Otázkou, nezodpovězenou a nezodpověditelnou, stále zůstává, proč se nejmorálněji zachová ten, od něhož bychom to nejméně čekali? Proč ten dotyčný má nejvíce výčitek? Proč je nejvíce odsuzován davem? A proč se mu nedostane ani nejmenší opory tam, odkud by přijít měla? V takové chvíli si uvědomíte, jak strašlivě těžké je být morálně silným, zachovat se správně… A přesto je tu naděje. V tom nepravidelném klapotu podpatku je naděje a nesmírná morální síla… Dokonale minimalistické psychologické krimi s maximálními účinky.

“Jsem slabý člověk, ale v mé slabosti je má síla; můj smutek mne nebolí, má osamělost, to bude zároveň mé přemýšlení; mé odříkání, to bude zároveň má čistota.“ – Karel Čapek. Další skrytá perla slovenské kinematografie. Film postavený na kontrastech. Postavy, které by měly co říct, téměř mlčí. Ti, kdo by měli mlčet, mají řečí spousta, ale jsou tak prázdné. V mlčení je neuvěřitelná síla. Stejně jako v činech. Ale činy samy o sobě přesto nedokážou zvítězit nad hloupostí a tmářstvím. Film se odehrává v neurčité době a nejasně vymezeném prostoru. Jako by chtěly říct, že některé věci jsou věčné. A nemají řešení… Jediným východiskem je samota…

Prý „inscenace o osudech členek Brigády socialistické práci na malé poště" Milý satore, o poštu a BSP tu jde přece až úplně na posledním místě. Asi jsme ale možná viděli každý něco jiného… Já tedy viděla nečekaně zajímavou inscenaci, která si však, bohužel, ukousla větší sousto, než byla schopná sníst. Hlavní dějová linka se dostatečně dramaticky rozvíjí až do happy endu, který se nám ale jen na moment zjeví v posledních minutkách jako mávnutím kouzelného proutku. Možná kdyby autor věnoval méně pozornosti politické angažovanosti hlavní hrdinky a více se zabýval zásadním rozhodnutím, které mělo změnit celý její život, vzniklo by na malém prostoru výborné dílko ze současnosti. Sraženo však do prachu průměrnosti, věčná škoda.

Alzheimerova choroba. Strašák, který obchází mysl nejednoho stárnoucího člověka. Musí být strašné, když se dozvíte diagnózu, když si uvědomíte, že ze dne na den postupně zapomenete na všechno, co jste měli rádi, na všechny, které jste milovali, zapomenete sám na sebe, na svou vlastní osobnost, a stanete se lidskou troskou bez duše. Můžete to vzdát a jen čekat. Anebo můžete být sympatickou elegantní dámou a pokusit se tomu zatracenému Němci vzdorovat po svém. Dokud to jen trochu půjde. I za cenu toho, že málem uhoříte. Nebo že vytopíte sousedy. Nebo že umrznete. Rozhodně nebudete poslouchat dobře míněné rady svých dětí a nepříliš oblíbené snaše konečně povíte, co si o ní opravdu myslíte. Ne, Mamma Gógó rozhodně není žádná komedie, ale předkládá nám možnost, jak vážné téma pojmout s laskavým nadhledem. A vyznívá velmi smířlivě a pozitivně. (Challenge Tour - duben 2015)

Rudy Linka je tak neuvěřitelně optimistický člověk. Vizionář, snílek, člověk ve všech směrech naplněný pozitivní energií, kterou je schopen předávat dál, dokonce i přes sklo obrazovky. Jakýkoliv projekt, jehož je účasten, se promění v pohodový happening, z něhož si odnášíte hlavně to, že všechno na světě je možné... A k tomu všemu je to naprosto fenomenální kytarista...

“Co to kecáte za nesmysle? - Řekl jste náramně případně nesmysle, seňore. Ovšem nesmysle nelze podceňovat. A vůbec ne už chápat smyslně. Slovo „nesmysl“ je samo podstatou svou nesmysl. Ovšem ve svém prapůvodním nesmyslném slova smyslu.“ Vladimír Dvořák byl neobyčejným mistrem slova, uvědomila jsem si u této inscenace. Ne, že by scénky, kterými zásoboval léta letoucí, mezi diváctvem oblíbené, Televarieté, nebyly vtipné, ale byly to jen skeče. Napsat celou divadelní hru, aby byla vtipná a nenudila ani na okamžik, a to dokonce ani po letech, to už chce, aby autor navíc ovládal dostatečně svou mateřštinu a ještě měl talent. Když se ústřední komická dvojice (mimochodem, vcelku netradiční a originální – Lubomír Lipský a Josef Bek byli ovšem, jak jinak, vynikající :o) začala častovat nadávkami, měla jsem asociaci téměř čapkovskou. Posuďte sami: „Ty stíne vypasená – kostelníku pálená – figuro jedna chlípná – zpupná soldatesko – hrdý vojíne – válečný důchodče – bimbale…“. Nádhera! A nakonec, nedá mi to, musím zmínit také skvostného záporně-komického hrdinu Vladimíra Brabce. Marně přemýšlím, zda major Zeman dostal ještě někde jinde podobnou hereckou příležitost. Tak tedy, nápaditý scénář, plný hlášek, příjemné melodie, z nichž některé mají dnes již zaslouženě status evergreenu, herecké výkony na nejvyšší úrovni, podtrženo, sečteno, tahle hříčka si rozhodně zaslouží plný počet a nebýt zapomenuta. „Kdo vládne jazykem, dostane se do Říma!"

Jan Saudek je natolik kontroverzní osobností naší kultury, že bych očekávala, že film o něm, nota bene, film, na němž se on sám navíc i podílel, bude působit stejně. Těšila jsem se na barvité líčení života geniálního bouřliváka, milovníka žen, zajímavou sondu do jeho zajímavých vztahů, možná i určité vysvětlení jeho mnohdy skutečně neotřelých názorů na život. Místo toho se mi dostalo zcela nudné a zbytečné podívané, jejímž jediným kladem byla ústřední postava, naprosto geniálně ztvárněná Karlem Rodenem. Ano, Karel Roden byl Janem Saudkem, přes veškerou rozporuplnost, jedinou živou postavou v panoptiku jinak se skládajícím jen z nevýrazných, zcela zaměnitelných, ženských postav. Nevyčnívá z nich jediná. Ani Sára, která je sama o sobě jistě osobností neméně zajímavou a kontroverzní než je Jan sám. Náš světově nejproslulejší fotograf současnosti by si zasloužil mnohem důstojnější pomník…

Petr Nárožný jako novodobý Harpagon, excelentní.

“Podívejte se, koho tady máme před sebou. Obdivuhodně bezcharakterního člověka. Který ovšem plní pouze svojí hnusnou čestnou povinnost… Která vychází z přísahy, kterou složil za padesát zlatejch, nemejlím se?, měsíčně. Koho máme před sebou? Úpřimnýho ničemu a lumpa.“ U téhle inscenace Haškovy povídky jsem se trochu zamyslela, jaký byl vlastně Hašek člověk. Skutečně to byl takový bohém, jak se obecně tvrdí? V jednoznačně kladném hodnocení tohoto dílka mě zpočátku zviklala Snorlax, která mluví o nepochopení Haška. Díky ní, jsem inscenaci sledovala opravdu pozorně. A došla jsem nakonec k závěru, že Hašek by byl především nadšen z Menšíka. Menšík je totiž minimálně člověkem, jakým by si Hašek přál být, pokud jím nebyl. V této inscenaci je Menšík rozhodně svůj. Nikterak se nestylizuje. O to víc vyniká jeho přirozenost, vlastnost, kterou by Hašek jistě ocenil. Ne pro své herecké umění, ale pro svou přirozenost byl Menšík vybrán. K ostatním atributům inscenace není třeba se nějak výrazně vyjadřovat. Říkat, že všichni ostatní odvedli své standardní skvělé výkony, to by bylo nošení dříví do lesa. Inscenace Haškovy povídky s lehkou ironií a velkou nadsázkou, jak má být.

“Jo, jenže já si připadám, jak prázdnej futrál. Tělo velký, ale síla už v něm není…“ Je velmi těžké přiznat si, že nemáte život ve svých rukou, že Vám všechno utíká mezi prsty, všechno v co jste věřil. Že musíte svůj život přehodnotit a pokusit se začít žít jinak, dokud je ještě čas... Láska s vůní pryskyřice možná není film, ke kterému by se Vám chtělo extra vracet, je to takový obyčejný příběh o obyčejném lidském osudu, nijak nevybočující z dobrého průměru naší domácí kinematografie. Zdobí jej však mimořádně dobré a velmi civilní herecké výkony především staré gardy, nádherně sugestivní hudba Angelo Michajlova a citlivě zakomponované poetické záběry přírody.